Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce Michala Bartoně a soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele K. J. W., t. č. Věznice v Těšíně, Polská republika, zastoupeného JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti jinému zásahu Krajského soudu v Ostravě spočívajícímu v postupu v řízení vedeném pod sp. zn. 3 Nt 57/2023, konkrétně v předání stěžovatele z předávací vazby do Polské republiky sedm dní před uplynutím zákonné lhůty k předání, a dále v neučinění žádných procesních kroků k navrácení stěžovatele do České republiky do doby, než se rozhodnutí o předání stane vykonatelným, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
I. Krajský soud v Ostravě postupem v řízení vedeném pod sp. zn. 3 Nt 57/2023 spočívajícím v tom, že zajistil předání stěžovatele z předávací vazby do Polské republiky sedm dní před uplynutím desetidenní zákonné lhůty k předání podle § 213 odst. 2 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, a to přestože stěžovatel včas požádal o pozdržení předání o několik dní, aby měl Ústavní soud reálnou možnost rozhodnout o návrhu na odklad vykonatelnosti, který stěžovatel spojil s ústavní stížností proti rozhodnutí o předání, porušil základní právo stěžovatele na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I. Podstata věci
1.Stěžovatel - polský občan - byl na začátku ledna 2026 Krajským soudem v Ostravě předán do Polské republiky k výkonu trestu a dalšímu trestnímu stíhání na základě dvou evropských zatýkacích rozkazů.
2.V posuzované věci Ústavní soud řešil dvě otázky: Zaprvé, zda Krajský soud v Ostravě porušil stěžovatelovo základní právo na přístup k soudu, zajistil-li jeho předání z předávací vazby do Polska sedm dní před uplynutím desetidenní zákonné lhůty k předání, a to přestože stěžovatel včas požádal o pozdržení předání o několik dní, aby měl Ústavní soud reálnou možnost rozhodnout o návrhu na odklad vykonatelnosti, který stěžovatel spojil s ústavní stížností proti rozhodnutí o předání. Zadruhé, zda Krajský soud v Ostravě porušuje stěžovatelovo základní právo na soudní ochranu, zůstává-li nečinný poté, co Ústavní soud vykonatelnost rozhodnutí o předání stěžovatele do Polska odložil.
3.Ústavní soud dospěl k závěru, že Krajský soud v Ostravě porušil stěžovatelovo základní právo na přístup k soudu. Svým postupem totiž Ústavnímu soudu fakticky znemožnil rozhodnout o návrhu na odklad vykonatelnosti před předáním stěžovatele do vyžadujícího státu.
4.Hlavní poselství nálezu zní: Rychlost a efektivita mezinárodní justiční spolupráce nesmí jít na úkor ústavnímu požadavku na účinnou soudní ochranu základních lidských práv.
II. Skutkové okolnosti případu a napadený zásah
5.Stěžovatel je státní občan Polské republiky. V srpnu 2022 polský Krajský soud v Čenstochové vydal první evropský zatýkací rozkaz ("EZR 1") podle rámcového rozhodnutí Rady ze dne 13. června 2002 č. 2002/584/SVV, o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (rozhodnutí Krajského soudu v Čenstochové ze dne 23. 8. 2022, sp. zn. II KOP 46/22).
6.Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě následně na základě uvedeného zatýkacího rozkazu podala ke Krajskému soudu v Ostravě návrh na vydání rozhodnutí o předání stěžovatele do Polské republiky k výkonu trestu odnětí svobody v délce 4 let a 6 měsíců (ke kterému byl stěžovatel odsouzen za spáchání daňových trestných činů) a na vzetí vyžádaného do předávací vazby.
7.V listopadu 2023 Krajský soud v Ostravě o návrhu rozhodl tak, že vyžádaný stěžovatel se do Polské republiky k výkonu trestu odnětí svobody nepředává podle § 205 odstavec 2 písm. e) zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních ("ZMJS") [usnesení č. j. 3 Nt 57/2023-501 ze dne 29. 11. 2023]. Vrchní soud v Olomouci ("vrchní soud") nicméně uvedené rozhodnutí v červenci 2024 zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení (usnesení č. j. 2 To 25/2024-657 ze dne 25. 7. 2024). 8.V listopadu 2023 zároveň Krajský soud v Katovicích vydal druhý evropský zatýkací rozkaz ("EZR 2") [rozhodnutí Krajského soudu v Katovicích ze dne 22. 11. 2023, sp. zn. XVI Kop 67/23]. Státní zástupkyně proto ke Krajskému soudu v Ostravě podala další návrh na vydání rozhodnutí o předání vyžádaného do Polska k trestnímu stíhání (za současného přijetí ujištění Okresního soudu v Katovicích ze dne 15. 7. 2024)
9.V říjnu 2024 Krajský soud v Ostravě řízení o obou návrzích spojil. V srpnu 2025 následně rozhodl, že se vyžádaný stěžovatel: předává do Polské republiky k výkonu trestu odnětí svobody (EZR 1); předává do Polské republiky k trestnímu stíhání (EZR 2); bere do předávací vazby (usnesení č. j. 3 Nt 57/2023-1084 ze dne 29. 8. 2025).
10.Proti prvostupňovému rozhodnutí stěžovatel brojil stížností, kterou vrchní soud dne 6. 1. 2026 zamítl jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu (usnesení č. j. 2 To 88/2025-1270 ze dne 6. 1. 2026). 11.Vrchní soud následně podle § 213 odst. 2 a 4 ZMJS požádal Policii České republiky, Ředitelství pro mezinárodní policejní spolupráci, o sjednání data a místa předání s Polskou republikou. Krajskému soudu v Ostravě bylo dne 7. 1. 2026 doručeno sdělení policejního orgánu, že předání bylo sjednáno na den 9. 1. 2026. 12.Dne 8. 1. 2026 předseda senátu Krajského soudu v Ostravě vydal příkaz Vazební věznici v Ostravě, aby byl stěžovatel propuštěn z předávací vazby a neprodleně předán příslušným orgánům k realizaci extradice do Polska dne 9. 1. 2026 v 10:00 na předávacím místě Chotěbuz/Cieszsyn (č. l. 1358).
13.Dne 8. 1. 2026 v 13:57 bylo do datové schránky Krajského soudu v Ostravě dodáno podání stěžovatele, který prostřednictvím svého advokáta soud požádal "o posečkání s realizací předání a vyčerpání zákonné lhůty". Stěžovatel v podání uvedl, že dne 8. 1. 2026 podal ústavní stížnost proti usnesení vrchního soudu ze dne 6. 1. 2026, která byla spojena s návrhem na odklad vykonatelnosti tohoto rozhodnutí. Stěžovatel v podání žádal o posečkání s realizací jeho předání do Polska "do doby, než bude Ústavním soudem rozhodnuto o žádosti na odklad vykonatelnosti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, nejpozději však do 16. 1. 2026 (tedy tak, aby byla zachována lhůta § 213 odst. 2 ZMJS, ale aby bylo umožněno Ústavnímu soudu reálně rozhodnout a aby tak nebylo rozhodnutí Ústavního soudu ryze akademické)" (č. l. 1361). 14.Dne 9. 1. 2026 byl stěžovatel předán prostřednictvím policie z Vazební věznice Ostrava příslušným polským orgánům.
15.Dne 13. 1. 2026 Ústavní soud rozhodl o návrhu stěžovatele ze dne 8. 1. 2026 tak, že se vykonatelnost usnesení vrchního soudu ze dne 6. 1. 2026 odkládá do pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že "odložení vykonatelnosti nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem, neboť stěžovatel se nachází v předávací vazbě a odkladem vykonatelnosti usnesení vrchního soudu se na této okolnosti nic nezmění. Stěžovatel tedy stále bude k dispozici pro úkony orgánů činných v trestním řízení. Odkladem vykonatelnosti nevznikne újma žádným třetím osobám. Naopak stěžovateli hrozí újma výrazná, neboť při (případném) úspěchu jeho ústavní stížnosti a vydání kasačního nálezu Ústavním soudem by již byl stěžovatel předán do Polské republiky a jeho případné navrácení zpět do České republiky by již bylo krajně nejisté. Případný kasační nález Ústavního soudu by tak již na postavení stěžovatele s největší pravděpodobností neměl faktický dopad" (usnesení sp. zn. II. ÚS 72/26 ze dne 13. 1. 2026).
16.Dne 15. 1. 2026 zaslal stěžovatel Krajskému soudu v Ostravě žádost o učinění bezodkladných kroků vedoucích k převozu stěžovatele zpět do Česka. Stěžovatel soud žádal o bezodkladnou realizaci relevantních procesních kroků v duchu naplnění vzájemné spolupráce mezí justičními orgány členských států EU, které povedou k nápravě nastalého stavu.
17.Přípisem doručeným stěžovateli dne 20. 1. 2026 Krajský soud v Ostravě stěžovateli sdělil, že "vzhledem k tomu, že vyžádaný [stěžovatel] byl v souladu se zákonem o mezinárodní justiční spolupráci již předán na území Polské republiky, nelze jeho osobu podle citované právní formy předat zpět, a to bez ohledu na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 72/26 ".
III. Argumentace stěžovatele
18.Stěžovatel v ústavní stížnosti ze dne 22. 1. 2026, ve které mimo jiné žádá o přednostní projednání, namítá, že Krajský soud v Ostravě svým postupem ve věci porušil jeho základní práva na soudní ochranu a přístup k soudu zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod ("Úmluva"). 19.První (jednorázový a ukončený) jiný zásah ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu stěžovatel spatřuje v tom, že Krajský soud v Ostravě "zajistil dne 9. 1. 2026 propuštění stěžovatele z předávací vazby a stěžovatele předal do Polské republiky, přestože věděl, že proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 1. 2026 [...] podal [stěžovatel] ústavní stížnost spojenou s žádostí o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí", tedy že soud "nevyčerpal zákonnou lhůtu pro předání stěžovatele a zajistil jeho propuštění z předávací vazby a předání do Polské republiky, ačkoliv věděl, že takový postup může založit rozpor s rozhodnutím Ústavního soudu, což se následně také stalo". 20.Stěžovatel má za to, že měl Krajský soud v Ostravě s předáním vyčkat do konce zákonné desetidenní lhůty k předání (podle § 213 odst. 2 ZMJS), aby stěžovateli umožnil se domáhat efektivním způsobem posouzení jeho věci před Ústavním soudem. Soud by tak upřednostnil ochranu stěžovatelových základních práv, aniž by neporušil zákon o mezinárodní justiční spolupráci. Předal-li však český soud stěžovatele do Polska hned třetí den lhůty, způsobil, že meritorní rozhodnutí Ústavního soudu bude mít čistě akademický význam. Požadavek na rychlost a efektivitu mezinárodní justiční spolupráce nesmí bez dalšího převážit nad ochranou základních lidských práv. 21.Druhý (trvající) jiný zásah ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu stěžovatel spatřuje v tom, že Krajský soud v Ostravě dále "nečiní aktivní kroky k možné nápravě aktuálního stavu, ačkoliv objektivně může takové kroky učinit, čímž nerespektuje usnesení Ústavního soudu". Přestože stěžovatel soud informoval o rozhodnutí Ústavního soudu o odkladu vykonatelnosti rozhodnutí o předání a byť krajský soud vyzval k učinění aktivních kroků k nápravě vzniklé situace a zajištění respektu k usnesení Ústavního soudu, Krajský soud v Ostravě stěžovateli pouze sdělil, že stěžovatele již podle zákonné úpravy nelze předat zpět. 22.Byť faktická náprava procesního pochybení může být obtížná (a pozitivní výsledek závisí rovněž na vůli polských orgánů), Krajský soud v Ostravě nese odpovědnost za to, že stěžovateli byla upřena možnost efektivní soudní ochrany. Soud měl o vzniklé situaci informovat příslušné orgány Polské republiky či minimálně Ministerstvo spravedlnosti a české orgány měly zahájit aktivní komunikaci a jednání za účelem uzavření ad hoc dohody v rámci mezinárodní justiční spolupráce, na základě které by byl stěžovatel převezen zpět do České republiky. Unijní rámcové rozhodnutí o EZR v bodě 12 preambule uvádí, že "nebrání členskému státu v tom, aby uplatňoval své ústavní zásady týkající se práva na spravedlivý proces" a v čl. 1 odst. 3 pak přímo uvádí, že jím "není dotčena povinnost ctít základní práva a obecné právní zásady zakotvené v článku 6 Smlouvy o Evropské unii". K postupům v rámci mezinárodní justiční spolupráce nemůže Krajský soud v Ostravě přistupovat formalisticky a odvolávat se jen na text zákona.
IV. Vyjádření účastníka řízení a replika
23.Krajský soud v Ostravě ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že k předání stěžovatele příslušným orgánům Polské republiky došlo na podkladě v té době pravomocného a vykonatelného rozhodnutí. K odkladu vykonatelnosti usnesení vrchního soudu totiž došlo až po předání stěžovatele. Mezi Českou republikou a Polskou republikou bylo sjednáno v souladu s čl. 23 odst. 2 rámcového rozhodnuti o EZR datum předání na 9. 1. 2026, přičemž stěžovatelem avizované podání ústavní stížnosti nebylo překážkou k realizaci předání. Pro požadované zpětné předání stěžovatele na území České republiky neexistuje právní podklad (ani v unijním rámcovém rozhodnutí o EZR), především dokud nebylo rozhodnuto Ústavním soudem o meritu věci, tj. o ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí o předání stěžovatele. Případné kroky vůči polským orgánům by připadaly v úvahu až poté, co by Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozhodnutí o předání.
24.Stěžovatel v replice uvedl, že Krajský soud v Ostravě ve vyjádření potvrdil, že v době zajištění předání stěžovatele do Polska věděl o podané ústavní stížnosti spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti. Stěžovatel netvrdí, že by podání ústavní stížnosti mělo být automaticky překážkou realizace předání; stěžovatel žádal pouze o posečkání s předáním v rámci zákonné lhůty. Stěžovatel žádal o odklad vykonatelnosti právě z důvodu, že po jeho předání do Polska již nemá žádnou záruku "zpětného předání" do Česka. Stěžovatel požadoval učinění aktivních kroků po odkladu vykonatelnosti po Ministerstvu spravedlnosti, které rovněž tvrdí, že zpětný přesun stěžovatele není podle zákona možný. Stěžovatel nicméně žádal o ad hoc řešení vzniklé situace za účelem zajištění efektivní ochrany základních práv. Samotný Krajský soud v Ostravě ve vyjádření přiznává, že možnost učinit ad hoc kroky v rámci mezinárodní justiční spolupráce bude existovat po vydání meritorního rozhodnutí Ústavního soudu. Nyní je však situace stejná: výslovný zákonný základ pro navrácení neexistuje.
V. Procesní předpoklady a okolnosti řízení o ústavní stížnosti
25.Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], je včasná a přípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem. 26.Ústavní soud usnesením sp. zn. II. ÚS 72/26 ze dne 21. 4. 2026 odmítl ústavní stížnost stěžovatele proti rozhodnutí vrchního soudu ze dne 6. 1. 2026 jako zjevně neopodstatněnou. V den rozhodování o nynější ústavní stížnosti tedy bylo o ústavnosti předání stěžovatele do Polska (kvazi)meritorně rozhodnuto.
VI. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
27.Stěžovatel předně namítá neústavnost jednorázového (již ukončeného) jiného zásahu: Krajský soud v Ostravě měl porušit jeho základní právo na přístup k Ústavnímu soudu, zajistil-li jeho předání z předávací vazby do Polska sedm dní před uplynutím desetidenní zákonné lhůty k předání, a to přestože stěžovatel včas požádal o pozdržení předání o několik dní, aby měl Ústavní soud reálnou možnost rozhodnout o návrhu na odklad vykonatelnosti, který stěžovatel spojil s ústavní stížností proti rozhodnutí vrchního sudu o předání ze dne 6. 1. 2026.
28.Esenciální součástí práva jednotlivce na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy je právo na přístup k soudu. Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému, že se může domáhat u soudu svého práva "stanoveným postupem", přičemž "podmínky a podrobnosti upravuje zákon" (viz čl. 36 odst. 4 Listiny). 29.Z právě uvedených ustanovení Listiny vyplývá, že právo na přístup k soudu není absolutní a přístup k soudu může (respektive musí) podléhat některým zákonným omezením (obdobně k Úmluvě viz rozsudek ESLP ze dne 3. 12. 2009 ve věci Kart proti Turecku, č. 8917/05, § 67). Zákonná pravidla formalizující procesní postupy a lhůty, které je při činění procesních úkonů třeba dodržovat, mají zajistit řádný a včasný výkon spravedlnosti a funkčnost soudního systému jako celku. Dodržování určitých - zákonem formalizovaných - postupů je nutné pro zachování právní jistoty a zamezení svévole v rozhodování soudů [viz kupříkladu stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 53/21 ze dne 7. 9. 2021 (ST 53/108 SbNU 297; 402/2021 Sb.); rozsudek ESLP ze dne 15. 10. 2002 ve věci Canete de Goni proti Španělsku, č. 55782/00, § 36]. 30.V obecné rovině na druhou stranu platí, že jakákoliv zákonná omezení základního práva na přístup k soudu nesmí narušovat podstatu tohoto práva jako takového [viz rozsudek ESLP ze dne 23. 6. 2016 ve věci Baka proti Maďarsku, č. 20261/12, § 120]. Všechny zákonné podmínky, které určují, jakým způsobem se lze soudní ochrany domáhat, musí sledovat legitimní cíl a musí být vůči tomuto cíli přiměřené [viz kupříkladu stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), bod 27; či rozsudek ESLP ze dne 2. 2. 2023 ve věci Rocchia proti Francii, č. 74530/17, §§ 21-23]. 31.Právo na přístup k soudu musí být praktické a účinné, nikoliv pouze teoretické či iluzorní [nález sp. zn. II. ÚS 1931/21 ze dne 19. 9. 2023 (N 134/120 SbNU 62), bod 20; či rozsudek ESLP ze dne 4. 12. 1995 ve věci Bellet proti Francii, č. 23805/94]. V tomto smyslu mají obecné soudy i Ústavní soud povinnost interpretovat a aplikovat procesní pravidla tak, aby na účastníky řízení nebyly kladeny nepřiměřené, tj. nad rámec smyslu a účelu právní úpravy jdoucí požadavky, a nebylo tím fakticky bráněno realizaci jejich práva na soudní ochranu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 410/20 ze dne 16. 6. 2020, bod 27). Ústavně nepřípustný přepjatý formalismus či "procesní cynismus" nastává v případech, kdy procesní normy přestávají sloužit zájmům právní jistoty a řádného výkonu spravedlnosti, ale vytvářejí neodůvodněné překážky, které brání meritornímu projednání věci (viz rozsudek ESLP ze dne 5. 4. 2018 ve věci Zubac proti Chorvatsku, č. 40160/12, § 96; či rozsudek ESLP ze dne 23. 5. 2024 ve věci Patricolo a ostatní proti Itálii, č. 37943/17 § 94). 32.Krajský soud v Ostravě v nyní posuzované věci stěžovatele postupoval podle ustanovení § 213 odst. 1 a 2 ZMJS, podle kterého platí, že "předání osoby a s tím související propuštění z předávací vazby zajistí předseda senátu" s tím, že "osobu je třeba předat vyžadujícímu státu nejpozději do 10 dnů od právní moci rozhodnutí o předání". Předání stěžovatele již dne 9. 1. 2026, tj. třetí den po 6. 1. 2026, kdy rozhodnutí o předání nabylo právní moci, krajský soud odůvodňuje tak, že stěžovatelovo podání ústavní stížnosti dne 8. 1. 2026 nemělo odkladný účinek a že v den předání byly právní moc a vykonatelnost rozhodnutí o předání nedotčeny. 33.Krajskému soudu v Ostravě lze přisvědčit v tom, že podle § 79 odst. 1 zákona o Ústavním soudu "ústavní stížnost nemá odkladný účinek". V době předání krajský soud skutečně zajišťoval předání stěžovatele do Polska na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí. To nicméně neznamená, že krajský soud při předání stěžovatele postupoval ústavně souladně. 34.Není sporu o tom, že stěžovatel měl právo brojit proti rozhodnutí o předání ze dne 6. 1. 2026 ústavní stížností podle § 87 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podstatné přitom je, že rovněž základní právo na přístup k Ústavnímu soudu - garantované čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - nesmí být pouze teoretické či iluzorní, nýbrž praktické a účinné (z judikatury ESLP vyplývá, že požadavky vyplývající z čl. 6 Úmluvy je třeba přiměřeně uplatnit rovněž na řízení před ústavním soudem, srov. rozsudek ESLP ze dne 8. 1. 2004 ve věci Voggenreiter proti Německu, č. 47169/99 či rozsudek ESLP ze dne 7. 5.2021 ve věci XERO FLOR w POLSCE sp. z o.o. proti Polsku, č. 4907/18, § 209). 35.Je to právě ústavní požadavek na účinnost přístupu k Ústavnímu soudu, který se promítá do § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ten stanoví, že "Ústavní soud může na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám". Uvedené zákonné ustanovení tedy Ústavnímu soudu umožňuje odložit vykonatelnost v případech, kdy by efektivita meritorního rozhodnutí o ústavní stížnosti mohla být výkonem napadeného rozhodnutí ohrožena. Kompetenci Ústavního soudu rozhodnout o odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí je v tomto smyslu třeba považovat za nedílnou součást práva stěžovatelů na přístup k řízení o ústavní stížnosti. 36.V tomto ohledu je předně nutné učinit dílčí závěr, že Krajský soud v Ostravě svým postupem stěžovatelovo právo na přístup k Ústavnímu soudu zjevně omezil. Zajistil-li totiž předání stěžovatele do Polska již třetí den ráno poté, co vrchní soud rozhodnutí o zamítnutí stížnosti vydal, výrazně tím zúžil časový prostor, ve kterém Ústavní soud reálně mohl rozhodnout o stěžovatelově návrhu na odklad vykonatelného rozhodnutí, a to za účelem zajištění smysluplnosti a plné účinnosti meritorního rozhodování o ústavní stížnosti. Jednoduše řečeno, krajský soud svým postupem stěžovateli přístup k Ústavnímu soudu minimálně ztížil. Dále je proto třeba posoudit, zda lze takové omezení považovat za legitimní a přiměřené.
37.Podle Ústavního soudu není pochyb o tom, že postup Krajského soudu v Ostravě, který předání vyžádaného zajistil obratem, bez zbytečného odkladu, legitimní cíl sledoval. Mechanismus evropského zatýkacího rozkazu má obecně zajišťovat rychlou a efektivní soudní spolupráci v rámci EU za účelem vytvoření prostoru svobody, bezpečnosti a práva, založeného na vysoké úrovni důvěry mezi členskými státy [viz především odůvodnění rámcového rozhodnutí EZR, body 5 a 10; rozsudek Soudního dvora Evropské unie ("SDEU") ze dne 26. 2. 2013, Stefano Melloni, C-399/11, bod 37; rozsudek SDEU ze dne 29. 1. 2013, Radu, C-396/11, bod 34; rozsudek SDEU ze dne 28. 6. 2012, West, C-192/12 PPU, bod 53; či nález sp. zn. Pl. ÚS 66/04 ze dne 3. 5. 2006 (N 93/41 SbNU 195; 434/2006 Sb.), bod 70]. Evropský zatýkací rozkaz se proto obecně projednává a vykonává "jako neodkladná záležitost" (čl. 17 rámcového rozhodnutí o EZR).
38.Základní cíl urychlit unijní soudní spolupráci v trestních věcech zjevně sleduje i krátká desetidenní lhůta pro předání zakotvená v ustanovení § 213 odst. 2 ZMJS transponujícího čl. 23 odst. 1 a 2 rámcového rozhodnutí o EZR. Podle později uvedeného unijního ustanovení přímo platí, že "vyžádaná osoba je předána co nejdříve v den, který dohodnou dotyčné orgány [...], nejpozději do deseti dnů po přijetí pravomocného rozhodnutí o výkonu evropského zatýkacího rozkazu" (srov. rozsudek SDEU ze dne 25. 1. 2017, Vilkas, C-640/15, bod 32). 39.Přestože lze snahu Krajského soudu v Ostravě vydat vyžadovaného stěžovatele polským orgánům neprodleně považovat za legitimní, Ústavní soud dospěl k závěru, že zvolený procesní postup nebyl s ohledem na skutkové okolnosti věci přiměřený.
40.Klíčové je, že zákonná lhůta deseti dnů stanovená v § 213 odst. 2 ZMJS, která transponuje čl. 23 odst. 2 rámcového rozhodnutí o EZR, vymezuje lhůtu maximální - tedy dobu, do jejíhož uplynutí musí k předání dojít. Byť rámcové rozhodnutí v čl. 23 odst. 1 zároveň stanoví, že k předání musí dojít "co nejdříve", nelze uvedené unijní ustanovení vykládat jako absolutní pokyn, aby soudy předání zajistily obratem automaticky, bez jakéhokoliv ohledu na procesní práva vyžadovaného, a to v situaci, kdy soud ví o podané ústavní stížnosti a s ní spojeném návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí. 41.Samotné rámcové rozhodnutí o EZR v bodě 12 odůvodnění stanoví, že "ctí základní práva a zachovává zásady zakotvené v článku 6 Smlouvy o Evropské unii, které jsou vyjádřeny i v Listině základních práv Evropské unie" a že zároveň "nebrání členskému státu v tom, aby uplatňoval své ústavní zásady týkající se práva na spravedlivý proces". V čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí o EZR je pak výslovně uvedeno, že tímto rámcovým rozhodnutím "není dotčena povinnost ctít základní práva a obecné právní zásady zakotvené v článku 6 Smlouvy o Evropské unii" (k povinnosti dodržovat základní práva v řízeních o evropském zatýkacím rozkazu viz kupříkladu rozsudek SDEU ze dne 16. 7. 2015, Lanigan, C-237/15 PPU, bod 53; či rozsudek SDEU ze dne 5. 4. 2016, Aranyosi a Căldăraru, C-404/15 a C-659/15 PPU, bod 83).
42.Krajský soud v Ostravě přitom Ústavnímu soudu rozhodnout o návrhu na odklad vykonatelnosti (o kterém byl stěžovatelem informován) fakticky znemožnil. Příslušný procesní prostor totiž omezil na pouhé tři kalendářní dny, ve kterých měl stěžovatel podat ústavní stížnost spojenou s návrhem na odklad vykonatelnosti a Ústavní soud měl o takovém návrhu zároveň rozhodnout. Přestože o návrzích na odklad vykonatelnosti jsou soudy - včetně Ústavního soudu - v naléhavých případech obecně povinny rozhodovat bezodkladně (i v řádu hodin a dní), je zřejmé, že s ohledem na četnost potřebných kroků k rozhodnutí o návrhu na odklad vykonatelnosti v řízení o ústavní stížnosti, je doba necelých tří kalendářních dní po vyhlášení rozhodnutí o předání objektivně příliš krátká: Vyžadovaný nejprve musí po vyhlášení napadaného rozhodnutí udělit advokátovi speciální plnou moc; ten se následně musí seznámit s důvody napadeného rozhodnutí o předání a musí alespoň rámcově vypracovat argumentaci ústavní stížnosti a návrhu na odklad vykonatelnosti. Ústavní soud následně musí návrh jemu doručený administrativně zpracovat, seznámit se s ním a o návrhu rozhodnout.
43.Lhůta necelých tří kalendářních dní je z pohledu základního práva na přístup k Ústavnímu soudu nepřiměřená především proto, že Krajský soud v Ostravě ve vztahu k desetidenní zákonné lhůtě ve smyslu § 213 odst. 2 ZMJS disponoval volnou úvahou. Volba termínu předání - a tím i stanovení rozsahu faktického prostoru pro rozhodování Ústavního soudu - ležela alespoň do určité míry v jeho diskreci. Neposkytl-li český krajský soud stěžovateli a Ústavnímu soudu širší prostor, byť mu to ZMJS i unijní směrnice umožňovaly, neodůvodněně tím stěžovateli odepřel účinnou ochranu jeho základních práv. 44.Nešlo přitom o administrativní pochybení, ale o přímý úmysl. Krajský soud v Ostravě dne 8. 1. 2026 poté, co obdržel žádost stěžovatele o posečkání s realizací předání, sdělil Vazební věznici v Ostravě, že podání stěžovatele "nemá žádný vliv na předávací řízení". Administrativní tajemnice krajského soudu tak učinila na základě telefonického dotazu z věznice "na pokyn předsedy senátu Mgr. Karla Šiguta" (č. l. 1359). Krajský soud tedy věděl o podané ústavní stížnosti. Věděl rovněž o návrhu na odklad vykonatelnosti. Přesto předání záměrně nezastavil. Ohledně předání se přitom s Ústavním soudem ani nepokusil spojit - kupříkladu telefonicky, jak to učinil ve vztahu k vazební věznici.
45.Za situace, kdy byl český krajský soud o podané ústavní stížnosti stěžovatelem informován, neexistoval žádný naléhavý důvod, pro který bylo nezbytné předat stěžovatele právě třetí den - a nikoliv posledního dne zákonné lhůty, jak stěžovatel výslovně navrhoval. Přestože lze legitimní cíl na zajištění rychlé a efektivní spolupráce mezi unijními soudy považovat ve smyslu rámcového rozhodnutí o EZR za přednostní, nelze jím automaticky ospravedlnit předání stěžovatele sedm dní před koncem desetidenní lhůty, kterou samotné rámcové rozhodnutí EZR v § 23 odst. 2 předvídá. To platí tím spíše v případě, kdy rozhodování českých soudů o evropských zatýkacích rozkazech na stěžovatele jako celek trvalo téměř tři roky (původní návrh na předání podala státní zástupkyně již v březnu 2023; viz usnesení vrchního soudu č. j. 2 To 88/2025-1270, bod 17). Naproti tomu riziko pro stěžovatele bylo výrazné. Jakmile by byl předán do Polska, jeho případné navrácení do České republiky by bylo krajně nejisté, neboť by přímo záviselo na součinnosti vyžadujícího státu. 46.Ostatně ani sám krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti stěžovatele žádný jiný důležitý důvod pro okamžité předání stěžovatele neuvedl. Případná argumentace, že termín předání byl sjednán vrchním soudem a polskými a českými policejními orgány před doručením stěžovatelova podání, nepřiměřenost zásahu nezhojí: jakmile Krajský soud v Ostravě o podané ústavní stížnosti věděl, mohl a měl příslušné orgány o změně situace informovat a sjednání termínu předání přehodnotit. Předání stěžovatele krajský soud mohl zajistit v maximální zákonem předvídané lhůtě - tedy způsobem, který by přístup stěžovatele k Ústavnímu soudu neučinil teoretickým a iluzorním.
47.Lze pouze zdůraznit, že Krajský soud v Ostravě při předání stěžovatele postupoval rovněž v rozporu se základními zásadami práva EU - zásadami rovnocennosti a efektivity. Z nich vyplývá, že pokud samo právo EU neupravuje procesní podmínky, které mají zajistit ochranu práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, spadají tyto procesní podmínky na základě zásady procesní autonomie členských států do působnosti jejich vnitrostátních právních řádů. Tyto podmínky pak nesmějí být méně příznivé než ty, kterými se řídí obdobné situace vnitrostátní povahy (zásada rovnocennosti), a nesmějí v praxi znemožňovat nebo nadměrně ztěžovat výkon práv přiznaných unijním právním řádem (zásada efektivity) [viz kupříkladu rozsudek SDEU ze dne 20. 10. 2016, Danqua, C-429/15, bod 30, rozsudek SDEU ze dne 26. 6. 2019, Addiko Bank, C-407/18, bod 46; či rozsudek SDEU ze dne 17. 5. 2022, Unicaja Banco SA, C-869/19, bod 22]. Namítal-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti, že trestní soudy rozhodly o jeho předání v rozporu s jeho základními právy i v rozporu s unijním rámcovým rozhodnutím o EZR, měl by mít obdobnou možnost domoci se odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a efektivní ochrany Ústavního soudu, jakou by měl v běžném "vnitrostátním" řízení.
48.Závěr o tvrzeném jednorázovém (dokončeném) jiném zásahu je tedy jednoznačný: Krajský soud v Ostravě porušil stěžovatelovo základní právo na přístup k soudu. Zajistil jeho předání z předávací vazby do Polska sedm dní před plynutím desetidenní zákonné lhůty k předání podle § 213 odst. 2 ZMJS, a to přestože stěžovatel včas požádal o pozdržení předání o několik dní, aby měl Ústavní soud reálnou možnost rozhodnout o návrhu na odklad vykonatelnosti, který stěžovatel spojil s ústavní stížností proti rozhodnutí o předání. Ústavnímu soudu tím fakticky znemožnil rozhodnout o odkladu vykonatelnosti, což bylo ve vztahu k základnímu právu stěžovatele na přístup k Ústavnímu soudu nepřiměřené. 49.Výslovně je zároveň třeba zdůraznit, co právě uvedený závěr neznamená: Nález nelze číst jako apel, aby každé rozhodnutí o předání (či rozhodnutí o stížnosti proti rozhodnutí o předání) bylo automaticky odloženo do uplynutí lhůty k podání ústavní stížnosti - nebo dokonce do meritorního rozhodnutí Ústavního soudu. Ústavní soud nevytváří obecnou překážku rychlého předávání v rámci unijního mechanismu EZR. Nález pouze vyžaduje, aby byl Ústavnímu soudu poskytnut reálný - nikoliv jen teoretický - prostor rozhodnout o návrhu na odklad vykonatelnosti v případech, kdy to uzná za vhodné. Rychlost a efektivita mezinárodní justiční spolupráce nesmí jít automaticky na úkor ústavnímu požadavku na účinnou soudní ochranu základních lidských práv.
50.Co se týče druhého jiného zásahu, který stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, lze stručně uvést následující: Krajský soud v Ostravě podle stěžovatele porušuje jeho základní právo na soudní ochranu, zůstává-li nečinný poté, co Ústavní soud vykonatelnost rozhodnutí o předání stěžovatele do Polska odložil dne 13. 1. 2026. Stěžovatel tedy v ústavní stížnosti formuloval zásah jako zásah trvající.
51.Jelikož Ústavní soud usnesením sp. zn. II. ÚS 72/26 ze dne 21. 4. 2026 ústavní stížnost stěžovatele proti rozhodnutí vrchního soudu ze dne 6. 1. 2026 odmítl jako zjevně neopodstatněnou, ztrácí tím námitky stěžovatele své podstaty. Současnou ústavní stížnost bylo potřeba v části směřující proti trvajícímu zásahu - nečinnosti Krajského soudu v Ostravě - rovněž odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Nečinnost Krajského soudu v Ostravě v době rozhodování Ústavního soudu evidentně nemohla pokračovat, neboť Ústavní soud již o ústavnosti rozhodnutí předání rozhodl. Nemělo by tedy ani význam Krajskému soudu v Ostravě případně zakazovat, aby v nečinnosti nepokračoval, respektive aby inicioval proces navrácení stěžovatele zpět do České republiky do doby, než bude o ústavní stížnosti v meritu rozhodnuto [srov. § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. VII. Závěr
52.Na základě všech výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že Krajský soud v Ostravě porušil základní právo stěžovatele na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť zajistil předání stěžovatele z předávací vazby do Polské republiky sedm dní před uplynutím desetidenní zákonné lhůty k předání podle § 213 odst. 2 ZMJS, a to přestože stěžovatel včas požádal o pozdržení předání o několik dní, aby měl Ústavní soud reálnou možnost rozhodnout o návrhu na odklad vykonatelnosti, který stěžovatel spojil s ústavní stížností proti rozhodnutí o předání. 53.Jelikož šlo o jednorázový (již ukončený) jiný zásah Ústavní soud rozhodl tzv. akademickým výrokem a pouze konstatoval porušení základního práva stěžovatele, aniž by bylo současně přikročeno k uložení zákazu pokračovat v porušování stěžovatelových základních práv nebo příkazu k obnovení stavu před porušením [obdobně viz nález sp. zn. III. ÚS 2952/16 ze dne 26. 9. 2017 (N 178/86 SbNU 831), bod 23; či nález sp. zn. II. ÚS 2713/18 ze dne 9. 11. 2020 (N 206/103 SbNU 68), bod 59].
54.V části směřující proti druhému, trvajícímu jinému zásahu Krajského soudu v Ostravě, konkrétně v neučinění žádných procesních kroků k navrácení stěžovatele do České republiky do doby, než se rozhodnutí o předání stane vykonatelným, Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 21. dubna 2026
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu