Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.
Datum rozhodnutí: 31.03.2026
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Pohlavní zneužití (zneužívání)
Důvody dovolání
Dotčené předpisy: § 187 odst. 1 předpisu č. 40/2009 Sb.
§ 265b odst. 1 písm. g, h) předpisu č. 141/1961 Sb.
Kategorie rozhodnutí: CD
Zveřejněno na webu: 05.05.2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.11.2001, sp. zn. nsoud/21_Cdo_123_2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz . USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 31.03.2026 o dovolání obviněného J. H. podaném proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19.08.2025, sp. zn. krajsky/55_To_175_2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. okresni/6_T_54_2024 takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J . H. odmítá .
Odůvodněn í:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci (soud prvního stupně, nalézací soud) ze dne 11.03.2025, č. j. okresni/6_T_54_2024-224, byl obviněný uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento trestný čin a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 09.09.2024, č. j. okresni/1_T_43_2024-9 6 , a přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 16.10.2024, č. j. okresni/6_T_135_2024-214, byl odsouzen podle § 187 odst. 1, § 43 odst. 2 k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let (24 měsíců), pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byly zrušeny výroky o trestech z citovaných rozsudků Okresního soudu v Litoměřicích i Obvodního soudu pro Prahu 1 včetně rozhodnutí obsahově navazujících. Dále bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit poškozené nezletilé AAAAA (pseudonym) k rukám jejího zmocněnce nemajetkovou újmu ve výši 50 000 Kč. 2. Podle zjištění nalézacího soudu se obviněný zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku dopustil v podstatě tím, že dne 26.06.2024 v době mezi 13:20 a 14:00 hodin poté, co vystoupil společně s nezletilou AAAAA z autobusu na konečné zastávce v XY v XY , šel za ní směrem k jejímu bydlišti, u podchodu pod rychlostní komunikací ji oslovil a navázal s ní kontakt, za železničním přejezdem před vstupem do ulice XY se k poškozené přiblížil, stáhnul ji z cesty na kryté místo k potoku, přitáhnul ji k sobě obličejem, dal jí pusu na tvář, následně jí sáhnul rukou přes oblečení mezi nohy do rozkroku, a po celou dobu ji pevně držel, aby neutekla, ale poškozená se nebránila, neboť se bála, následně ji pustil a dál za ní již nešel.
3. Odvolání obviněného podané proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 19.08.2025, č. j. krajsky/55_To_175_2025-255, jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl. 4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání a odkazem na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovoláním napadl výrok o vině i trestu. V úvodu obecně konstatoval, že skutkové závěry soudů jsou v extrémním rozporu s výsledky provedeného dokazování, čímž došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces. Namítl, že ve věci existoval v podstatě jediný důkaz, a to výpověď nezletilé, přičemž protokol o jejím výslechu je v rozporu se záznamem pořízeným při tomto výslechu. Proto soudu navrhoval přehrát tento záznam, jeho návrh však soud zamítl a nadále vycházel pouze ze zmiňovaného protokolu, ve kterém jsou některé věci uvedeny odlišně, proto neměl být soudem jako důkaz použit.
5. Dovolatel namítl, že některé okolnosti případu tak jak je popsala poškozená při svém výslechu jsou v rozporu s tím, za co byl uznán vinným a odsouzen. Přiznal, že jí dal pusu na tvář, protože mu připomínala jeho dceru, nicméně odmítl, že by ji někam zatáhl a tam jí rukou sáhl do rozkroku za účelem sexuálního uspokojení. S poukazem na výsledky odborného vyjádření uvedl, že jeho DNA se na poškozenou mohlo dostat nikoli dotykem ruky, ale jeho nohy. Ostatně ani poškozená neuvedla, že by viděla, že by se jí v rozkroku dotkl rukou, tento dotek ona pouze cítila a domyslela si, že šlo o ruku. Kromě toho bylo zjištěno, že nesl tašky, těžko tak mohl poškozenou zároveň držet a druhou rukou jí sáhnout do rozkroku. Závěr, že šlo o dotek ruky, nebyl důkazně podložený. Když obhajoba žádala o doplnění odborného vyjádření, zda šlo o DNA z nohy či ruky obviněného, byl tento návrh odvolacím soudem zamítnut.
6. Obviněný nesouhlasil ani se zjištěním, že by poškozenou strhl k potoku. O ničem takovém poškozená nemluvila. Pokud šlo o místní šetření a fotografie podupané trávy, tak toto nemohlo být místo, kam měl poškozenou stáhnout, tráva by se během minut až hodin opět postavila. Navíc vše mělo proběhnout rychle a ve stoje, stěží by tak zanechali nějaké stopy.
7. Soudy měly podle obviněného provést důkaz znaleckým posudkem, který by zkoumal věrohodnost poškozené, neboť její výpověď nebyla konzistentní a byla měněna. Výpověď poškozené byla jediným důkazem v této věci a její výslech proběhl až devět měsíců po skutku, mohlo tak dojít ke zkreslení výpovědi.
8. Obviněný se také ohradil proti závěru odvolacího soudu, že z výpovědi poškozené ve spojení s odborným vyjádřením bylo prokázáno, že šlo o cíleně zaměřené jednání motivované a ovlivněné jeho nezdrženlivostí a návykovými látkami. Zopakoval, že poškozené se v rozkroku dotkl nohou a došlo k tomu omylem.
9. Dále dovolatel odkázal na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu a konstatoval, že i kdyby byla skutková zjištění uvedená ve výroku o vině správná, nemohl naplnit skutkovou podstatu zločinu pohlavního zneužití. Pusa na tvář a jednorázový letmý dotek v oblasti rozkroku nemohly být brány jako intenzivní zásah do pohlavní sféry poškozené. Samotná poškozená uvedla, že „to bylo rychlé a spíš míň“ (tj. nepříliš intenzivní). Kromě toho popsané jednání nevedlo k sexuálnímu vzrušení dovolatele, což ostatně vyplynulo i ze znaleckého posudku.
10. Dovolatel zopakoval některé části odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Zdůraznil především tvrzení odvolacího soudu, že neměl žádnou motivaci ke svému sexuálnímu uspokojení a jeho jednání nebylo vedeno tímto směrem. Pokud odvolací soud uzavřel, že pro kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku se nezbytně nevyžaduje, aby aktivity pachatele směřovaly k jeho sexuálnímu vzrušení, má dovolatel (s poukazem na vybranou judikaturu) za to, že tento závěr je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
11. V závěru dovolání obviněný s poukazem na princip presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující a aby věc vrátil k dalšímu řízení, případně aby sám rozhodl o zproštění obžaloby.
12. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání uvedla, že těžiště dovolacích námitek obviněného spočívá ve zpochybnění hodnocení důkazů a skutkových zjištění soudů. Mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy však není žádný, natož zjevný či extrémní rozpor. Námitky proti protokolaci výslechu poškozené nespadají pod žádný z dovolacích důvodů. S návrhem obhajoby na provedení důkazu – znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, se odvolací soud vypořádal, a to zcela dostačujícím způsobem. Nejedná se proto o důkaz opomenutý. Námitka týkající se údajného hodnocení důkazů v neprospěch obviněného v rozporu s principem in dubio pro reo je procesního charakteru. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265 odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupkyně uvedla, že byť nebyly v posuzované trestní věci prokázány takové praktiky obviněného vůči nezletilé poškozené a v takové intenzitě, které by spolehlivě prokazovaly, že obviněný jednal za účelem svého sexuálního uspokojení, nemá to vliv na právní kvalifikaci skutku. Při kvalifikaci jednání pachatele jako trestného činu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku se totiž nezbytně nevyžaduje, aby aktivity pachatele směřovaly k jeho sexuálnímu vzrušení, byť tomu tak zpravidla bývá. K námitce stran intenzity jednání uvedla, že výrok, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku, není v žádné kolizi s ustanovením § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť obviněný se dopustil jednání, které z hlediska své povahy, závažnosti i způsobu provedení překročilo rámec akceptovatelného chování a nabylo jasných rysů kriminálního činu. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
13. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno obviněným jako oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. a s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř., je však zjevně neopodstatněné, přičemž zčásti bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. Dovolatel v dovolání odkázal na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., aniž by specifikoval, jakou alternativu těchto důvodů uplatňuje a jaké námitky řadí pod který konkrétní dovolací důvod. Nejvyšší soud upozorňuje na to, že není povolán k tomu, aby dotvářel dovolací argumentaci.
15. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
16. Mezi rozhodná skutková zjištění patří ta, podle nichž obviněný stáhnul poškozenou z cesty na kryté místo k potoku, přitáhnul ji k sobě obličejem, dal jí pusu na tvář, následně jí sáhnul rukou přes oblečení mezi nohy do rozkroku, a po celou dobu ji pevně držel, aby neutekla. Tato zjištění nejsou v žádném rozporu s provedenými důkazy. Zcela jednoznačně z provedených důkazů vyplývají, a to především z výpovědi poškozené, na kterou navazují důkazy další, a to výpověď matky poškozené a důkazy listinné, jak je blíže rozvedeno v odůvodnění rozhodnutí obou soudů.
17. Námitky dovolatele spočívaly v nesouhlasu s prakticky všemi výše uvedenými rozhodnými skutkovými zjištěními. Jeho argumenty se týkaly především věrohodnosti nezletilé poškozené, jejíž výpověď (nesprávně) označoval za jediný usvědčující důkaz. Taková námitka však nespadá pod žádný zákonný důvod dovolání podle § 265b tr. ř. Mimoto se soudy s touto (opakovanou) námitkou již zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily, proč považují svědkyni za věrohodnou (viz odst. 16 odůvodnění rozsudku a odstavec 15 odůvodnění napadeného usnesení). Nelze souhlasit s tvrzením obviněného, že se jednalo o důkaz osamocený – ve věci byly provedeny další důkazy, které byly s obsahem výpovědi poškozené ve shodě. Pod uplatněný dovolací důvod (ani žádný jiný) nelze podřadit ani odkaz dovolatele na údajné porušení zásady in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného). Tato obecná zásada se vztahuje k situaci, kdy se ani po vyčerpání všech dostupných důkazních prostředků nepodaří soudu dosáhnout jistoty v podstatné skutkové otázce. K ničemu takovému v posuzovaném případě nedošlo, naopak nastala situace, kdy provedené důkazy ve svém souhrnu umožňovaly prakticky jedinou interpretaci možného skutkového děje, a to nikoli tu, kterou se snažil prosadit dovolatel, nýbrž právě takovou, k jaké došly soudy v rámci procesu hodnocení důkazů. Skutečnost, že soudy hodnotily provedené důkazy jinak, než si obviněný představoval, neznamená porušení uvedené zásady.
18. Námitky obviněného dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě neodpovídají.
19. Pokud jde o druhou variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (procesně nepoužitelný důkaz) obviněný fakticky neuvedl žádné námitky, které by bylo možné pod tento dovolací důvod zahrnout. To se týká i jeho výhrady, že protokol o výslechu poškozené (provedeném mimo hlavní líčení) nemohl být použit jako důkaz u soudu, jelikož toto své přesvědčení založil pouze na tom, že obsah tohoto protokolu údajně neodpovídal videozáznamu, který byl při výslechu poškozené pořízen. Taková výhrada je procesní povahy a navíc ani neodpovídá skutečnému stavu věci. Nejvyšší soud se s touto videonahrávkou seznámil a rozhodně nelze souhlasit s tvrzením dovolatele, že by některá část výpovědi poškozené (ostatně v dovolání ani nebylo uvedeno, o jakou část mělo jít) byla zaprotokolována nesprávně či neúplně. Z videozáznamu zcela jasně vyplývá tvrzení poškozené, že se jí obviněný dotkl nejprve pusou na tvář a následně se jí rukou dotkl od pasu dolů (rukou ukázala místo rozkroku), bylo to spíš míň silně a trvalo to a si jen chvilku, došlo k tomu kousek od cesty, sama tam dobrovolně nešla, obviněný ji pevně držel, nemohla sama odejít, z obviněného měla strach. Všechny tyto (pro posouzení viny rozhodné) skutečnosti byly řádně zaprotokolovány, nedošlo přitom k žádné deformaci výpovědi.
20. Z výše uvedeného plyne, že ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé variantě námitky obviněného neodpovídají.
21. Námitku opomenutých důkazů vznesl obviněný značně obecně, když pouze zopakoval svůj dřívější požadavek, že dokazování mělo být doplněno o znalecký posudek, který by se zabýval zkoumáním věrohodnosti poškozené, a dále požadoval přehrát videozáznam pořízený při výslechu poškozené a doplnit odborné vyjádření policie týkající se biologických stop nalezených na poškozené. Vzhledem k obecnému charakteru námitky Nejvyšší soud pouze ve stručnosti konstatuje, že odvolací soud se návrhy na doplnění dokazování zabýval dostatečným způsobem, nijak je neopominul, ve všech případech podrobně odůvodnil, proč nevyhověl návrhu obhajoby na jejich provedení (viz odst. 17 a 18 odůvodnění napadeného usnesení). Takový postup zcela odpovídá požadavkům kladeným na soudy trestním řádem.
22. Námitky obviněného z hlediska třetí alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (opomenutý důkaz) jsou zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
23. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
24. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jiná verze skutkového stavu, kterou se případně snaží prosadit dovolatel. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí o vině, pak dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Dovolacím důvodem nejsou námitky, jimiž je nesprávnost právního posouzení skutku vyvozována z jiné verze skutkového stavu, než jak ho zjistily soudy.
25. Z celkového obsahu dovolání je patrno, že dovolatel nesouhlasil s právní kvalifikací jeho jednání jako zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož podle něj nebyly naplněny znaky objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty tohoto zločinu.
26. Zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo vykoná soulož s dítětem mladším patnácti let, nebo kdo je jiným způsobem pohlavně zneužije.
27. Ve vztahu k naplnění objektivní stránky obviněný konstatoval, že jeho jednání nelze považovat za „jiný způsob pohlavního zneužití“ ve smyslu ustanovení § 187 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebylo dostatečně intenzivní. Zdůraznil, že se mělo jednat o pusu na tvář a jeden nechtěný a rychlý dotek nohy v oblasti rozkroku, k němuž došlo omylem, přičemž se jednání ani nedopustil za účelem dosažení vlastního sexuálního vzrušení, což měl potvrdit i odvolací soud. Část těchto námitek lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
28. K dovolací argumentaci obviněného je nejprve namístě připomenout, že při hodnocení relevance námitek ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vychází Nejvyšší soud ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Obviněný však část svých námitek odvíjel od vlastní verze skutkového děje, například že poškozené se v rozkroku dotkl nedopatřením nohou, nikoli rukou. K těmto částem dovolací argumentace proto nelze při přezkumu právního posouzení věci přihlížet.
29. Podle již výše zmíněných skutkových zjištění soudů obviněný nejprve stáhnul poškozenou mimo cestu na kryté místo, kde jí dal pusu na tvář, následně jí sáhnul rukou přes oblečení mezi nohy do rozkroku, přičemž ji po celou dobu pevně držel, aby neutekla. Takové jednání v jeho celku a kontextu je způsobilé naplnit znaky objektivní stránky skutkové podstaty zločinu pohlavního zneužití.
30. Závěr soudů o právní kvalifikaci činu není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou dovolatel odkázal. Dovolatel poukazem na tato rozhodnutí zdůrazňoval délku, příp. četnost jednotlivých útoků a praktiky tam popsané (např. že šlo o orální či anální sex, osahávání přirození nebo prsou pod oblečením apod.) s tím, že v jeho případě šlo naopak o jednorázový krátký dotyk učiněný přes oděv. K tomu je možné uvést, že podle rozhodovací praxe lze podle okolností i jednání spočívající v osahávání poškozené přes oděv na přirození, třebaže trvající krátkou dobu, považovat za natolik intenzivní zásah do pohlavní sféry dítěte mladšího patnácti let, že naplňuje znak „jiného způsobu pohlavního zneužití“ ve smyslu ustanovení § 187 odst. 1 tr. zákoníku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.09.2013, sp. zn. nsoud/4_Tdo_936_2013, a ze dne 13.04.2016, sp. zn. nsoud/8_Tdo_402_2016). Je důležité, že objektem tohoto trestného činu je mravní a psychický vývoj dětí mladších patnácti let a že z prokázaných okolností vyplývá, že k narušení tohoto objektu v daném případě evidentně došlo. 31. Při posuzování toho, zda jednání obviněného lze považovat za „jiný způsob pohlavního zneužití“ ve smyslu uvedeného zločinu, totiž nelze vycházet pouze z délky samotného útoku (tj. z okolnosti, že „to bylo rychlé“) a povahy zvolených praktik (tj. že to bylo „spíš míň“), jak argumentoval dovolatel, byť jsou to kritéria rovněž relevantní. Především u hraničních případů, kdy bylo pohlavní zneužití nepříliš intenzivní, např. ohmatávání prsou nebo pohlavních orgánů přes oděv, je nutné se pečlivě zabývat všemi rozhodnými okolnostmi, za kterých byl čin spáchán. Je třeba zohlednit, zda se pachatel a poškozená znali, zda jsou si věkově blízcí, zda a jaké si pachatel pro spáchání činu vytvořil podmínky s cílem lépe dosáhnout svého záměru (sexuálního vzrušení), dopad, jaký má jeho jednání na osobu mladší patnácti let apod. V tomto případě bylo pro posouzení charakteru jednání obviněného (tedy zda je možné je posoudit jako jiný způsob pohlavního zneužití) důležité nejen skutkové zjištění, že obviněný sáhl rukou poškozené přes oblečení mezi nohy do rozkroku, přičemž tento dotyk (navíc přes oblečení) podle výpovědi poškozené skutečně neměl dlouhého trvání, ale i další rozhodné skutečnosti, za kterých byl čin spáchán, konkrétně že obviněný – pro poškozenou neznámý muž – zatáhl nezletilou poškozenou pryč z cesty, po které šla, na kryté místo k potoku, tam ji držel, že nemohla odejít, políbil ji, poškozená z obviněného pociťovala strach, následně se jí celá zkušenost vracela, ptala se matky, proč k tomu došlo a „proč jí pán sáhl mezi nohy“, bála se chodit sama ze školy, aby se situace neopakovala, její stav musel být řešen s odborníky. Veškeré tyto další okolnosti spáchání trestného činu ve svém souhrnu zvyšují intenzitu jednání obviněného natolik, že je možné toto jednání považovat za „jiný způsob pohlavního zneužití“.
32. Z hlediska správnosti právní kvalifikace činu obviněného není podstatná určitá názorová diference soudů prvního a druhého stupně v otázce, zda je pro danou právní kvalifikaci nezbytné, aby jednání pachatele bylo sexuálně motivováno a zda tomu tak v posuzovaném případě bylo. Z výše uvedených skutkových zjištění nalézacího soudu lze dovodit, že jednání obviněného bylo sexuálně motivované, a to právě s ohledem na okolnosti činu a způsob jeho počínání. Pokud obviněný zatáhnul poškozenou mimo cestu na skryté místo, aby je nikdo neviděl, držel poškozenou natolik pevně, že mu nemohla utéct, a následně poškozenou políbil a sáhl jí rukou na tu část těla, kde se nachází její přirození, je tato motivace jednoznačně zřejmá. Následné tvrzení obviněného, že jednání nevedlo k žádnému jeho sexuálnímu vzrušení, je irelevantní, protože pro naplnění objektivní stránky skutkové podstaty předmětného zločinu se nevyžaduje, aby k sexuálnímu vzrušení u pachatele nakonec skutečně došlo. Z judikatury nevyplývá, že by snad bylo nutno zkoumat stupeň pachatelova vzrušení či jeho fyzické projevy, jak naznačuje obviněný. Lze proto uzavřít, že jednání obviněného, tak jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů, naplnilo znaky objektivní stránky skutkové podstaty zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku.
33. Námitka obviněného stran naplnění objektivní stránky trestného činu ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je zjevně neopodstatněná.
34. K subjektivní stránce obviněný namítl, že políbil poškozenou, protože mu připomínala jeho dceru, a k dotyku v oblasti rozkroku nedošlo úmyslně, šlo o nechtěný dotek nohou. Takové námitky však nelze podřadit pod uplatněný (ani žádný jiný) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jelikož všechny směřují k prosazení vlastní verze obviněného o průběhu skutkového děje, která je rozdílná od skutkových zjištění soudů. Nejvyšší soud tak může pouze ve stručnosti uvést, že závěr soudů o úmyslném zavinění obviněného podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (přímý úmysl) je plně přijatelný.
35. Námitka obviněného formálně směřující do subjektivní stránky činu byla podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř.
36. Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je dílem zjevně neopodstatněné, dílem bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučen í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31.03.2026
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu