Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Blanky Chlostové a soudců JUDr. Michala Holuba a JUDr. Zuzany Hanákové, LL.M. ve věci
žalobce: Ing. [anonymizováno], narozený dne [anonymizováno] bytem [anonymizováno] zastoupen advokátkou [anonymizováno] sídlem [anonymizováno]
proti
žalované: [anonymizováno], IČO [anonymizováno] sídlem [anonymizováno]
o zaplacení částky 693 171 Kč s příslušenstvím
o odvolání žalobce do rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. dubna 2024, č.j. okresni/20_C_207_2023-43 --- VÝROK ---
I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náklady odvolacího řízení v částce 900 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
--- ODŮVODNĚNÍ ---
1.V záhlaví uvedeným rozhodnutím soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 693 171 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši z této částky od 13.07.2023 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
2.Rozhodl tak o žalobě podanou dne 07.09.2023, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky uvedené v bodě 1. s odůvodněním, že tento nárok žalobci vznikl z titulu náhrady škody podle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“). Žalobce žalované dne 14.11.2022 doručil žádost o náhradu škody, které však žalovaná nevyhověla dopisem ze dne 12.07.2023. Žalovaná částka odpovídá kupní ceně, za kterou žalobce zakoupil vozidlo [anonymizováno], RZ [anonymizováno], a představuje škodu, kterou žalovaná způsobila tím, že povolila v letech 2012 až 2016 dovoz těchto vozidel a prostřednictvím [anonymizováno] akreditovaného zástupce předních výrobců automobilů při [anonymizováno] schválilo jeho provoz na pozemních komunikacích v České republice. Uvedené je nesprávným úředním postupem, neboť dovezené vozidlo žalobce mělo neodstranitelnou výrobní vadu spočívající v technických průsacích nafty do motorového oleje a strouhajícími se vačkovými hřídeli, které ucpávaly vakuovou pumpu posilovače brzd, když docházelo k tomu, že piliny ničily turbodmychadlo a v důsledku způsobily nefunkčnost brzd. Žalovaná o tomto musela vědět, přesto však nezabránila provozu těchto pro zdraví a životy účastníků dopravního provozu nebezpečných vozidel. Skutečnost, že žalovaná ví o dovozu a provozu vadných automobilů [anonymizováno] v ČR, vyplývá z odborných periodik a vyjádření importéra [anonymizováno]. Schvalování technické způsobilosti vozidel na pozemních komunikacích v ČR spadá právě do působnosti žalované a žalobce ji na tento problém upozorňoval, nicméně žalovaná ničeho neučinila. Byly tak splněny všechny podmínky pro vznik odpovědnosti žalované, a to existence nesprávného úředního postupu žalované, vznik škody a příčinná souvislost mezi vznikem škody žalobci a tímto nesprávným úředním postupem, nezákonným rozhodnutím, kterým povolila provoz vadného automobilu žalobce na komunikacích v ČR. 3.Žalovaná navrhla žalobu v celém rozsahu zamítnout s tím, že ke vzniku odpovědnosti státu za škodu ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb. je třeba splnění tří podmínek, a to existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, vznik škody či nemajetkové újmy, existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vznikem škody či nemajetkové újmy. Žalobce předběžně uplatnil nárok u žalované dne 14.11.2022 a žalovaná následně jeho nárok odmítla dobrovolně uspokojit vyjádřením ze dne 12.07.2023. Žalovaná dále citovala znění ust. § 13, § 8 odst. 1, § 3 odst. 1 a uvedla, že technická způsobilost u výše specifikovaného vozidla byla typově schválena pod číslem schválení [anonymizováno] a z daného čísla jde vyčíst v souladu s přílohou č. VI v rozhodné době platné a účinné směrnice EP a Rady 2007/46/ES ze dne 05.09.2007, kterou se stanoví rámec pro schvalování motorových vozidel a jejich přípojných vozidel, jakož i systémů, konstrukčních částí a samostatných technických celků určených pro tato vozidla, že se jedná o vozidlo schválené v Německu ([anonymizováno]). Dále v souladu se zmiňovanou přílohou směrnice je patrné, že pokud se v čísle schválení nevyskytuje zkratka [anonymizováno] ([anonymizováno]), pak se jedná o plnohodnotné schválení. Tato skutečnost (číslo schválení) plyne z osvědčení o registraci vozidla – část II, tzv. velkého technického průkazu vozidla žalobce. Z toho rovněž plyne, že potvrzení o schválení technické způsobilosti bylo akreditovaným zástupcem [anonymizováno] vystaveno dne 06.12.2013 a vozidlo bylo prvně registrováno do Registru silničních vozidel [anonymizováno]. Při posuzování případu je tedy nutné vycházet z předpisů platných v té době. Odstavec 3 článku 4 směrnice uvádí, že členské státy nesmějí zakázat, omezit ani bráni registraci, prodeji, uvedené do provozu ani jízdě na silnici vozidel, konstrukčních částí nebo samostatných technických celků z důvodů týkajících se konstrukčních a funkčních hledisek a něž se vztahuje tato směrnice, pokud splňují její požadavky. Toto bylo zapracováno do ustanovení § 27 zák. č. 56/2001 Sb. a z tohoto ustanovení vyplývá, že žalovaná technickou způsobilost neschvalovalo, ale pouze administrativně uznávalo, neboť směrnice neumožňovala zakázat uvádění takovýchto vozidel na trh, pokud splňují požadavky směrnice. Část I přílohy IV směrnice uvádí seznam regulačních aktů schválení typu vozidla, které musí splnit pro udělení schválení technické způsobilosti. V těchto požadavcích nikde není uvedeno schválení motoru jako takového, ale pouze schválení jeho vlastností, především z hlediska emisí a výkonu motoru atd. Parametry motoru mají vliv I na ostatní posuzované parametry vozidla, jako např. hluk. Udělením schválení typu vozidla je garantováno, že vozidlo všechny tyto požadavky plní. Žalovaná toto nepřezkoumává a akceptuje schválení vydané jiným členským státem. V mezích zák. č. 82/1998 Sb. tedy nebylo vydáno nezákonné rozhodnutí subjektem, za který stát nese odpovědnost, zároveň nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Ve věci nebylo ani vydáno rozhodnutí, které by splňovalo podmínky nezákonnosti, tedy jako pravomocné či předběžně vykonatelné by bylo pro nezákonnost zrušeno či změněno. V případě žalované tedy neexistuje odpovědnostní titul podle citovaného zákona a není splněna primární podmínka odpovědnosti státu. Jedná se o nárok soukromoprávní povahy, který vyplývá nejen ze samotné kupní smlouvy mezi žalobcem a prodejcem vozidla, ale i z obecné odpovědnosti výrobce takového vozidla. Žalobce měl tedy předmětný nárok uplatnit u prodejce či výrobce předmětného vozidla a po této linii věc dále řešit. Dále žalovaná vznesla námitku promlčení, když žalobce uváděl v žádosti o odškodnění, že vozidlo reklamoval u autorizovaného prodejce dne 08.04.2016. Je tedy zřejmé, že se o vadě dozvěděl nejpozději tohoto dne. Podle § 32 odst. 1 zák. č.82/1998 Sb. se nárok na náhradu škody podle tohoto zákona promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený o škodě dozvěděl a o tom, kdo za ni odpovídá. Nárok žalobce uplatnil u žalované až dne 14.11.2022, tedy po více, než 6 letech. V době podání žádosti byl tedy již promlčen. 4.Soud I. stupně vyšel ze zjištěného skutkového stavu, že žalobce si dne 28.03.2014 zakoupil předmětný osobní automobil tov. zn. [anonymizováno], u kterého se vyskytly vady, jež reklamoval u prodejce dne 08.04.2016. Tato reklamace však nebyla vyřízena, žalobce odstoupil od smlouvy, avšak jeho žádosti o vrácení kupní ceny prodejcem [anonymizováno] nebylo vyhověno. Podáním ze dne 01.06.2018 adresovaným tomuto prodejci žalobce oznámil, že se jedná o předžalobní výzvu s žádostí o vrácení kupní ceny automobilu s tím, že vozidlo má výrobní a konstrukční vadu. Žalobce byl průběžně z různých médií a diskusních fór informován o výrobní vadě příslušné série automobilů [anonymizováno] již od roku 2015 (viz např. časopis [anonymizováno] vydání z roku 2015, diskuse uživatelů vozidla z roku 2018, emailová komunikace žalobce se zástupci [anonymizováno] z roku 2016 atd.). Žalobci však nebylo v reklamačním řízení vyhověno. Následně se žalobce obrátil dne 14.11.2022 se žádostí o náhradu škody podle zák. č. 82/1998 Sb. na žalovanou. Této žádosti nebylo vyhověno. 5.Dovodil, že ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že žalobce se o vadnosti předmětného automobilu [anonymizováno] dozvěděl nejpozději v době, kdy zahájil u prodejce [anonymizováno] reklamační řízení, odstoupil od smlouvy a požadoval vrácení kupní ceny, tj. v dubnu 2016. O tom, že se jedná o konstrukční a výrobní vadu (za kterou by eventuálně v důsledku schválení jeho provozu na komunikacích ČR mohla odpovídat žalovaná při splnění dalších podmínek), se žalobce prokazatelně dozvěděl přede dnem 01.06.2018, jak vyplývá z textu jeho podání zaslaného jednak prodejci [anonymizováno] a jednak ČOI. Z těchto údajů mohl eventuálně již odvodit odpovědnost správních orgánů (zde žalované), rozhodujících o schválení technické způsobilosti předmětné série automobilů trpících významnou výrobní a konstrukční nebezpečnou vadou, tj. mohl již zjistit osobu škůdce, který za toto rozhodnutí potencionálně odpovídá. Nárok uplatnil u příslušného orgánu ve věcech dopravy až dne 14.11.2022, tříletá lhůta však uplynula 01.06.2021 a nárok tedy žalobce uplatnil po uplynutí tříleté promlčecí lhůty podle ust. § 32 odst. 1 OdpŠk a případný nárok žalobce je již jednoznačně promlčen.
6.I pokud by snad nárok žalobce promlčen nebyl, soud I. stupně měl za to, že by nebyly splněny podmínky pro jeho přiznání s ohledem na znění ust. § 8 odst. 1 OdpŠk, kdy podmínkou pro přiznání nároku z odpovědnosti za škodu nezákonným rozhodnutím je jeho zrušení z důvodu nezákonnosti, tj. zde rozhodnutí o schválení technické způsobilosti, když toto rozhodnutí nikdy pro nezákonnost zrušeno nebylo.
7.Pokud žalobce namítal, že v tomto případě se jednalo o nesprávný úřední postup, pak tato argumentace není na místě. Samotný nesprávný úřední postup, jenž se neodráží v obsahu žádného rozhodnutí, bez škodního následku adekvátně způsobeného, tj. podstatně zapříčiněného, totiž odpovědnost státu nezakládá. Přitom zde rozhodnutí existovalo.
8.Proto soud I. stupně žalobu zamítl.
10.Žalobce podal do tohoto rozsudku včasné odvolání s odůvodněním, že soud prvního stupně nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem a jím označeným důkazů, neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy, potřebné k prokázání rozhodných skutečností. Soud prvního stupně na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním. Rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení a nesprávném rozhodnutí.
11.Žalobce zaslal žalované žádost o náhradu škody podle zák. č. 82/1998 Sb., která byla žalované doručena dne 14.11.2022. Žalovaná dopisem ze dne 12.07.2023 žádosti o náhradu škody nevyhověla. 12.Žalobce na základě poučení žalované podal žalobu dne 07.09.2023 na zaplacení částky 693 171 Kč s příslušenstvím. Částka 693 171 Kč odpovídá částce, kterou žalobce vynaložil na nákup vadného vozidla [anonymizováno]. RZ [anonymizováno] z titulu náhrady škody, jež žalobci vznikla nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 OdpŠk způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, protože žalované [anonymizováno] tolerovalo dovoz v letech 2012 až 2016 vadných automobilů značky [anonymizováno] a nic proti tomu nedělalo a povolilo provoz vadných automobilů na pozemních komunikacích v České republice. Prokazatelně tak ohrožuje ostatní účastníky silničního provozu.
13.Žalobce zdůraznil, že Česká republika se zbavuje odpovědnosti, kterou má, když schvaluje a nic nečiní pro to, aby na pozemních komunikacích v České republice nejezdily vadné automobily.
14.Soudu I. stupně vytkl, že zjistil neúplně skutkový stav a neprovedl důležité důkazy.
15.Navrhl, aby odvolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil k dalšímu řízení soudu I. stupně.
16.Žalovaná se vyjádřila tak, že napadený rozsudek soudu I. stupně považuje za správný, přičemž má za to, že odvolací důvody uvedené žalobcem v odvolání nemohou obstát. Řada argumentů uplatněných v žalobě a v odvolání není případná pro posouzení předmětného nároku, viz např. úryvky z internetových diskusí. Žalobce nadto řadu svých tvrzení ani relevantním způsobem nedoložil.
17.Ztotožnila se se závěrem soudu I. stupně, že není dán způsobilý odpovědnostní titul pro přiznání odškodnění dle zák. č. 82/1998 Sb., když se jedná o nárok vůči prodejci či výrobci vozidla a nejde o nárok, za jehož uspokojení by měl nést odpovědnost stát. Ostatně i žalobcem zmiňovaný [anonymizováno] dle tvrzení žalobce uložil povinnost k odškodnění spotřebitelů společnosti [anonymizováno], nikoliv státu. 18.Žalobce tedy měl předmětný nárok z titulu odpovědnosti za vady uplatnit u prodejce či u výrobce předmětného vozidla a po této linii případně věc dále řešit, což učinil. Pokud jej žalobce uplatnil pozdě či nesprávně, jde čistě o jeho rozhodnutí a nelze jej klást k tíži žalované.
19.Zároveň soud I. stupně správně vyhodnotil otázku promlčení případného nároku, který ovšem primárně není dán.
20.Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně jako správný potvrdil a přiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení.
21.Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo, podle ust. § 212 a ust. § 212a OSŘ a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. 22.Soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, ze kterých čerpal správná a pro rozhodnutí o věci samé plně postačující skutková zjištění. Skutkový stav také nedoznal žádných změn ani v odvolacím řízení.
23.Zjištěný skutkový stav posuzoval soud I. stupně pak také podle odpovídající hmotněprávní úpravy.
24.Na přesvědčivé odůvodnění napadeného rozhodnutí (zejména bod 14.-25.) pak z důvodu hospodárnosti lze odkázat (ust. § 6 OSŘ). 25.K odvolacím námitkám žalobce je nutno zdůraznit, že podle ust. § 32 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody podle tohoto zákona promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí.
26.Podle ust. § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.
27.Citované ustanovení § 32 odst. 1 OdpŠk představuje úpravu běhu promlčecí lhůty pro nároky na náhradu škody v režimu odpovědnosti státu. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby, v níž musí být uplatněny nároky na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím se odvíjí od okamžiku, kdy se poškozený o škodě dozvěděl, tedy kdy prokazatelně získal vědomost o tom, že došlo k jejich vzniku. K uplatnění nároku u soudu přitom není třeba znát přesnou výši majetkové újmy. Postačuje, nabyl-li poškozený vědomost o rozsahu újmy vyjádřitelné v penězích, a to alespoň v přibližné sumě s možností jejího dodatečného zpřesnění v soudním řízení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21.02.2006, sp. zn. nsoud/25_Cdo_2758_2004, a ze dne 16.11.2010, sp. zn. nsoud/30_Cdo_3512_2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.05.2011, sp. zn. nsoud/28_Cdo_3005_2010). 28.Zákonný požadavek na předběžné projednání nároku u ústředního orgánu podle § 14 OdpŠk je podmínkou pro případné uplatnění nároku u soudu, a z toho důvodu se také podle § 35 OdpŠk po dobu šesti měsíců běh promlčecí lhůty staví. Poté pokračuje běh promlčecí lhůty dále, pokud tato v důsledku uplynutí šestiměsíční lhůty nepočala běžet již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.12.2011, sp. zn. nsoud/30_Cdo_1529_2011). 29.Smyslem institutu promlčení je motivovat poškozeného k včasnému výkonu jeho subjektivních občanských práv tak, aby nedocházelo k dlouhotrvajícím právním vztahům.
30.Z hlediska promlčení nároku na náhradu škody je významný okamžik uplatnění práva u soudu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16.08.2011, sp. zn. nsoud/30_Cdo_2651_2010). 31.S ohledem na to, že o tvrzené konstrukční a výrobní vadě, z níž žalobce dovozuje nárok vymáhající po žalované, se žalobce prokazatelně dozvěděl před 01.06.2018, tříletá promlčecí lhůta uplynula přede dnem 01.06.2021. Nárok žalobce uplatnil u příslušného orgánu ve věcech dopravy až dne 14.11.2022, tedy po uplynutí tříleté promlčecí lhůty podle ust. § 32 odst. 1 OdpŠk a žalobu podal až dne 07.09.2023.
32.Tvrzený nárok žalobce je tak již bezesporu promlčen a námitku promlčení žalované proto i odvolací soud shledal jako zcela důvodnou.
33.Odvolací soud se pak ztotožnil i se závěry soudu I. stupně o neexistenci nároku žalobce, když ze samotných žalobních tvrzení vyplývá, že tvrzené nezákonné rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno a není tak splněna podmínka ust. § 8 odst. 1 OdpŠk. Nadto mezi žalobcem označeným rozhodnutím a tvrzenou škodou není příčinná souvislost, když žalobce zakoupil automobil na základě svojí svobodné vůle a nikoli v důsledku označeného rozhodnutí, a navíc žalobci nevznikla ani tvrzená škoda, jelikož žalobce od kupní smlouvy odstoupil podle ust. § 2106 odst. 2 OZ a měl tak vrátit vozidlo prodejci a prodejce mu vrátit kupní cenu (ust. § 2991 odst. 2 OZ). 34.Ostatně jak vyplývá z obsahu spisu, sám žalobce z téhož důvodu (vadnosti koupeného automobilu) již dříve o stejnou částku žaloval výrobce automobilu. Jím opakovaně uváděné rozhodnutí [anonymizováno] také neukládalo žádnou povinnost [anonymizováno], ale zaplatit pokutu ve výši 11 500 000 AD [anonymizováno] a nařízeno zaplatit dalších 8 000 AD jako odškodnění některým spotřebitelům.
35.Odvolací soud proto podle ust. § 219 OSŘ napadené rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavém výroku I. jako věcně správné, včetně výroku II. o nákladech řízení, potvrdil. 36.O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 OSŘ a přiznal zcela úspěšné žalované náklady odvolacího řízení ve výši 3 paušálů po 300 Kč za písemné vyjádření k odvolání a přípravu a účast na ústním jednání dne 01.10.2024 podle ust. § 151 odst. 3 OSŘ ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a), b), c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. 37.Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., neboť za řízení nevyšly najevo okolnosti případu nebo důvody na straně účastníků pro stanovení lhůty jiné.
--- POUČENÍ ---
Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu I. stupně ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení, avšak jen za splnění podmínek a z důvodů stanovených v § 237 OSŘ, tj. jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.