Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
29 NSCR 94/2024
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 28. 4. 2026
Senátní značka : 29 NSCR 94/2024
ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:29.NSCR.94.2024.1
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Nepoctivý záměr
Oddlužení (povolení, schválení)
Kategorie rozhodnutí: E
Zveřejněno na webu: 6. 5. 2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz .
KSPL 66 INS 12558/2023
29 NSČR 94/2024-B-59
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníka Z. Z. , vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 66 INS 12558/2023, o schválení oddlužení, o dovolání věřitele č. 10 Davida Foršta , se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Kalisova 859, PSČ 516 01, identifikační číslo osoby 72790369, zastoupeného Mgr. Šárkou Svobodovou, advokátkou, se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Jiráskova 1320, PSČ 516 01, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. června 2024, č. j. KSPL 66 INS 12558/2023, 2 VSPH 382/2024-B-33, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 13. února 2024, č. j. KSPL 66 INS 12558/2023-B-23, (mimo jiné) schválil oddlužení dlužníka (Z. Z.) plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty (bod III. výroku).
2. K odvolání věřitele č. 10 (D. F.) Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. června 2024, č. j. KSPL 66 INS 12558/2023, 2 VSPH 382/2024-B-33, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě III. výroku.
3. Odvolací soud – cituje ustanovení § 395 odst. 1 písm. a/, § 405 odst. 1, § 406 odst. 1 a § 412 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – ve shodě s insolvenčním soudem uzavřel, že námitky věřitele č. 10 proti schválení oddlužení dlužníka nejsou opodstatněné. V předchozím insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSPL 58 INS 318/2020 neschválil insolvenční soud oddlužení dlužníka na základě obsahově shodných námitek věřitele č. 10, jelikož dlužníkovy dluhy pocházely z podnikání a nebyl dán předpoklad jejich úplného uspokojení. 4. V projednávané věci námitky věřitele č. 10 nejsou důvodem pro neschválení oddlužení. Námitka, že dlužník podal dne 7. ledna 2020 předchozí insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení „opožděně“ (šest let poté, kdy se dostal do stavu úpadku), mohla být „relevantní“ jen pro předcházející insolvenční řízení, popřípadě pro odpovědnost dlužníka k náhradě škody způsobené nepodáním insolvenčního návrhu. Dlužníkův příjem (24 270 Kč měsíčně, dobrovolně navýšený o 2 000 Kč z nezabavitelné částky) nepovažuje odvolací soud „na první pohled za nepoctivý“ s ohledem na doložené zdravotní komplikace dlužníka, přičemž je na insolvenčním správci dlužníka (Růnová v. o. s.) a insolvenčním soudu, aby dlužníka nadále „vedly“ k získání a zajištění co nejvyšších příjmů; cestovní náhrady dlužníka postihnout nelze, nic nenasvědčuje tomu, že by skutečný příjem dlužníka byl jiný a dlužníkova „ekonomická nabídka“ je „přiměřená“. Důvodem pro neschválení oddlužení není ani skutečnost, že míra předpokládaného uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů činí toliko 10 %, neboť je splněn předpoklad minimálního zákonného uspokojení věřitelů (§ 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona). 5. Proti usnesení odvolacího soudu podal věřitel č. 10 dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla zcela vyřešena, nebo při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 6. Konkrétně dovolatel (podle obsahu dovolání) namítá, že je dán důvod pro neschválení oddlužení dlužníka, neboť dlužník sledoval podáním „insolvenčního návrhu“ nepoctivý záměr a dosavadní výsledky řízení dokládají jeho lehkomyslný nebo nedbalý přístup k plnění povinností v insolvenčním řízení.
7. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel argumentuje, že pro posouzení poctivosti dlužníka jsou důležité i ty skutečnosti, které nastaly před podáním jeho prvního „insolvenčního návrhu“. Obsáhle shrnuje, jakým způsobem dlužník plnil své dluhy od roku 2010, s tím, že dlužník svůj úpadkový stav neřešil více než 6 let, tedy v době, kdy „ještě měl majetek“ pro uspokojení věřitelů; (první) insolvenční návrh spojený s návrhem povolení oddlužení dlužník podal až v době, kdy „již žádný majetek neměl“, přičemž k podání návrhu „nebyl oprávněn“ (neobstaral si podle tehdejší právní úpravy souhlas věřitelů týkající se dluhů z podnikání). Dlužníkův příjem má dovolatel za záměrně nízký, takže dlužník neplní povinnost vykonávat přiměřenou výdělečnou činnost, nedosahuje „obvyklého příjmu na své pracovní pozici“, ani o takový příjem neusiluje.
8. Dovolatel vytýká soudům obou stupňů, že neprovedly navržené důkazy a že se odvolací soud nevypořádal s námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí insolvenčního soudu.
9. Insolvenční správce ve vyjádření sdělil, že s ním dlužník „spolupracuje“ a „snaží se plnit“ podmínky schváleného oddlužení.
10. Dlužník ve vyjádření odkázal na svá předchozí podání.
11. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
12. S přihlédnutím k době zahájení insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (8. srpna 2023) se v tomto řízení a ve sporech jím vyvolaných uplatní (a to i pro účely posouzení přípustnosti dovolání v této věci) i v době od 1. října 2024 insolvenční zákon ve znění účinném do 30. září 2024 [srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 252/2024 Sb.]. 13. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v ustanovení § 238 o. s. ř., odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání. 14. Ustanovení § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, tak bude závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. Tomuto závěru je nutno přizpůsobit i míru přezkumné činnosti dovolacího soudu při posouzení správnosti závěru odvolacího soudu, že dlužník sledoval oddlužením nepoctivý záměr. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“) pod číslem 14/2012. 15. Ústředním principem vévodícím způsobu řešení dlužníkova úpadku oddlužením (jenž má po skončení insolvenčního řízení vyústit v rozhodnutí, jímž bude dlužník zbaven povinnosti k úhradě zbytku svých dluhů) je zásada poctivosti dlužníka (§ 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) a zodpovědného přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. Povinnost dlužníka sledovat navrženým oddlužením ve smyslu ustanovení § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona poctivý záměr trvá po celou dobu oddlužení; po celou tuto dobu je insolvenční soud povinen zkoumat poctivost dlužníkova záměru při oddlužení a reagovat (z úřední povinnosti) na skutečnosti, z nichž se podává, že dlužník nesledoval oddlužením poctivý záměr, a na jeho případný lehkomyslný nebo nedbalý přístup k plnění povinností v insolvenčním řízení, jakmile tyto skutečnosti vyjdou v insolvenčním řízení najevo. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněné pod číslem 86/2013 Sb. rozh. obč., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2019, sen. zn. 29 NSČR 41/2017, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2020, pod číslem 63. 16. Posouzení, zda dlužník (ne)sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr (§ 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) je logicky navázáno na hodnocení skutečností, které se udály v určitém časovém rámci, zpravidla před zahájením insolvenčního řízení. Přitom je ovšem třeba mít na paměti, že o způsob řešení svého úpadku oddlužením typově žádají i osoby, které si úpadkovou situaci (nebo hrozící úpadek) přivodily do jisté míry lehkomyslným, marnotratným nebo obecně málo zodpovědným přístupem ke svým majetkovým záležitostem (počínaje tzv. řetězením úvěrů a půjček a konče třeba i utrácením peněz v hracích automatech), ale v určité fázi života (zpravidla časově úzce propojené dobou zahájení insolvenčního řízení) se rozhodly tento přístup změnit a své ekonomické potíže řešit smysluplnou cestou v insolvenčním řízení. Je-li taková proměna opravdová (o čemž by se měl insolvenční soud přesvědčit v insolvenčním řízení ve vazbě na vše, co v něm vyšlo najevo ve fázích rozhodování o návrhu na povolení oddlužení a o schválení oddlužení), není důvod vylučovat dlužníka a priori z režimu oddlužení. Nalézt hranici, po jejímž překročení lze z událostí předcházejících zahájení insolvenčního řízení dovodit, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr, může být v některých situacích obtížné, podstatné však je, zda nejpozději v době rozhodování insolvenčního soudu o schválení oddlužení je důvod usuzovat, že dlužník se poctivě snaží vypořádat s věřiteli a napravit stav vyvolaný předchozí nehospodárnou (jelikož k úpadku vedoucí) správou svého majetku. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011, uveřejněné pod číslem 112/2012 Sb. rozh. obč. 17. Napadené rozhodnutí z označené ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nijak nevybočuje, úvaha odvolacího soudu o poctivém záměru dlužníka a o jeho přístupu k plnění povinností v oddlužení není zjevně nepřiměřená (odpovídá výše zmiňované judikatuře) a Nejvyšší soud nemá důvod ji v mezích své přezkumné činnosti jakkoli korigovat. Odvolací soud se podrobně vypořádal se všemi okruhy námitek dovolatele a své závěry řádně odůvodnil; správně poukázal i na skutečnost, že dlužník je povinen po dobu trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty (mimo jiné) vykonávat přiměřenou výdělečnou činnost a vynaložit veškeré úsilí, které po něm lze spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů (§ 412 odst. 1 písm. a/ a h/ insolvenčního zákona). 18. S přihlédnutím k § 241a odst. 1 o. s. ř., jež jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, který je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a jež výslovně vylučuje tzv. zmatečnostní vady řízení podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., nejsou způsobilým dovolacím důvodem ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti toliko u (jinak) přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) procesní vady (zejména při provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb. 19. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že soudy nepochybily, jestliže nevyhověly důkazním návrhům dovolatele pro jejich nadbytečnost za situace, kdy měly skutkový stav dostatečně objasněný pro účely rozhodnutí již dříve provedenými důkazy. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2002, sp. zn. 29 Cdo 2893/2000, uveřejněné pod číslem 40/2003 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod číslem 71/2009 Sb. rozh. obč. Z judikatury Ústavního soudu srov. např. nálezy ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998, a ze dne 8. prosince 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, uveřejněné pod čísly 80/1995, 122/1999 a 254/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
20. Námitkou, že se odvolací soud nevypořádal s tvrzenou nepřezkoumatelností rozhodnutí insolvenčního soudu, vystihuje dovolatel z obsahového hlediska rovněž tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Potud je nicméně napadené rozhodnutí zjevně souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč. Jak rovněž vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2026
Mgr. Hynek Zoubek
předseda senátu