Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Deltasys, s. r. o., sídlem Loosova 355/12, Brno, zastoupené Mgr. Michalou Tůmovou, advokátkou, sídlem Purkyňova 3091/97c, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Afs 249/2024-41 ze dne 14. ledna 2026 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 29 Af 5/2023-46 ze dne 26. září 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj, sídlem náměstí Svobody 98/4, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1.Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jimi byla porušena její práva zaručená čl. 11 odst. 1 a 5 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2.Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že rozhodnutím vedlejšího účastníka ze dne 8. 9. 2020 byla nařízena daňová exekuce přikázáním pohledávky z účtu stěžovatelky za účelem vymožení daňových nedoplatků na dani z příjmů právnických osob za rok 2013, úroku z prodlení a exekučních nákladů. Rozhodnutí bylo stěžovatelce doručeno do datové schránky 12. 9. 2020 a žalobu proti němu podala 9. 2. 2023. Krajský soud žalobu odmítl pro opožděnost podle § 46 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."), neboť dospěl k závěru, že lhůta pro její podání uplynula dne 12. 11. 2020. Stěžovatelka v řízení tvrdila, že exekuční příkaz nebyl doručen jejímu daňovému poradci, kterého zmocnila plnou mocí ze dne 2. 7. 2019 a který se o existenci exekučního příkazu dozvěděl až od stěžovatelky v průběhu ledna 2023. Z těchto důvodů namítala stěžovatelka jeho nezákonnost. Krajský soud odkázal na § 178 odst. 4 daňového řádu a dovodil, že exekuční příkaz byl správně doručován přímo stěžovatelce. Zdůraznil, že ze znění plné moci navíc jednoznačně nevyplývá, že by se vztahovala i na vymáhání pohledávek, byť se týkala daně z příjmů právnických osob. Krajský soud přihlížel i ke konkrétním okolnostem daňového řízení, v jehož rámci byly všechny písemnosti doručovány stěžovatelce, která vůči vedlejší účastnici nikdy nevznesla námitku ohledně nesprávného doručování. Ze spisového materiálu bylo navíc podle krajského soudu zjevné, že daňový poradce zastupoval stěžovatelku na základě citované plné moci v řízení před krajským soudem a Nejvyšším správním soudem ve věci přezkumu dodatečného platebního výměru ze dne 6. 6. 2019, a měl tak povědomí o procesním stavu věci. 3.Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, v níž namítala nesprávné posouzení počátku běhu lhůty pro podání žaloby a brojila proti závěru krajského soudu, že se plná moc nevztahovala na placení daně a že exekuční příkaz nemusel být doručován jejímu daňovému poradci. Nejvyšší správní soud označil výklad krajského soudu ve vztahu k § 178 odst. 4 daňového řádu za nesprávný. Zdůraznil, že toto ustanovení sice vymezuje okruh osob, kterým se doručuje exekuční příkaz, neneguje však pravidla pro doručování v případě zastoupení podle § 41 daňového řádu. Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s názorem krajského soudu, že z plné moci nebyl zřejmý rozsah zmocnění. Podle Nejvyššího správního soudu bylo zmocnění uděleno k zastupování v rozsahu daňového řádu pro daň z příjmů právnických osob za rok 2013, a proto lze pod něj zahrnout i vymáhání pohledávek, resp. placení daní. 4.V rámci posouzení řádného doručení exekučního příkazu odkázal Nejvyšší správní soud na usnesení rozšířeného senátu č. j. 1 Afs 206/2023- 03 ze dne 5. 11. 2025, podle něhož účinky doručení nastanou okamžikem materiálního doručení zmocněnci, jestliže byl s obsahem doručované písemnosti prokazatelně seznámen, což může vyplývat i z reakce daňového subjektu na doručovanou písemnost. S ohledem na principy vztahu zastoupení lze totiž vycházet z toho, že zmocnitel o svém podání svého zástupce vyrozumí nejpozději v den jeho učinění. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že stěžovatelka byla s exekučním příkazem ze dne 8. 9. 2020 obeznámena, neboť dne 20. 10. 2020 reagovala na výzvu vedlejšího účastníka ze dne 23. 9. 2020 k podání prohlášení o majetku, a účinky materiálního doručení exekučního příkazu zástupci lze proto dovozovat od tohoto data. Kasační stížnost proto zamítl.
II. Argumentace stěžovatelky
5.Stěžovatelka namítá, že její zmocněnec obdržel dne 26. 1. 2023 od Odvolacího finančního ředitelství oznámení o snížení daně z příjmu právnických osob za rok 2013, a teprve poté se od stěžovatelky dozvěděl, že tato daň byla vymáhána exekučním příkazem ze dne 8. 9. 2020. Podle stěžovatelky je nutno za její reakci na exekuční příkaz považovat až udělení plné moci zmocněnci dne 9. 2. 2023 a za reakci zmocněnce pak podání žaloby ve stejný den.
6.Stěžovatelka tvrdí, že podle citovaného usnesení rozšířeného senátu se reakcí zmocnitele rozumí reakce na spornou písemnost, nikoliv reakce na jakoukoliv související písemnost.
7.Napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je podle stěžovatelky překvapivé, neboť nedostala příležitost účinně argumentovat k právnímu hodnocení o materiálním doručení exekučního příkazu prostřednictvím reakce na výzvu k podání prohlášení o majetku. Stěžovatelka tvrdí, že Nejvyšší správní soud přinesl nové důvody pro zamítnutí kasační stížnosti, které nebyly v předchozím řízení předmětem sporu, aniž by ji o tomto svém novém právním hodnocení poučil a dal jí příležitost na něj reagovat. Namítá, že v předchozím řízení nebyla její reakce na výzvu k podání prohlášení o majetku předmětem posuzování, a ona tak neměla příležitost se k této skutečnosti vyjádřit.
8.V doplnění ústavní stížnosti odkazuje stěžovatelka na nález sp. zn. II. ÚS 3528/13 ze dne 24. 6. 2014 a tvrdí, že pro splnění podmínek materiálního doručení je rozhodný okamžik, kdy se s písemností prokazatelně seznámil právní zástupce bez ohledu na doručení samotnému zmocniteli.
III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9.Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem také je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 10.Ústavní soud nemůže přisvědčit námitce stěžovatelky o překvapivosti napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Integrální součástí práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny je požadavek, aby účastníci řízení měli možnost účinně předložit soudu argumenty způsobilé ovlivnit rozhodnutí (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 1671/08 ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 988/08 ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. II. ÚS 2189/09 ze dne 10. 6. 2010 nebo sp. zn. IV. ÚS 1891/18 ze dne 9. 10. 2018). Princip zákazu překvapivých rozhodnutí však neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než vynese rozhodnutí (srov. nález sp. zn. I. ÚS 451/11 ze dne 11. 1. 2012). Z bodu 16 napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vyplývá, že stěžovatelka měla možnost vyjádřit se k závěru usnesení rozšířeného senátu č. j. 1 Afs 206/2023-103, podle něhož skutečnost o seznámení se s doručovanou písemností může vyplynout i z reakce daňového subjektu na ni. Stěžovatelka však setrvala na svém stanovisku, že její reakcí na exekuční příkaz bylo až udělení plné moci jejímu zmocněnci dne 9. 2. 2023 a reakcí zmocněnce pak následné podání žaloby. Vedlejší účastník v reakci na usnesení rozšířeného senátu uvedl, že se stěžovatelka s exekučním příkazem seznámila a že tato skutečnost vyplývá například z jejího prohlášení o majetku. K tomu Ústavní soud podotýká, že vedlejší účastník již v řízení před krajským soudem popsal kroky, které stěžovatelka činila po vydání exekučního příkazu (prohlášení o majetku, sdělení o připsání mimořádné splátky) a které vedly k vymožení nedoplatku v plné výši, následnému zastavení exekuce a zániku zástavního práva k movité věci (bod 6 napadeného rozhodnutí krajského soudu). Z uvedeného plyne, že stěžovatelka dostala v řízení před Nejvyšším správním soudem prostor své námitky a stanoviska přednést a reagovat na argumenty protistrany, které jí byly známy. 11.Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelky, že reakcí daňového subjektu na doručovanou písemnost musel mít rozšířený senát na mysli pouze reakci na tuto doručovanou listinu. Nejvyšší správní soud naopak logicky vysvětlil, že touto reakcí mohlo být i prohlášení o majetku, kterým stěžovatelka reagovala na výzvu k jejímu podání. Nejvyšší správní soud odkázal na obsah spisového materiálu, podle něhož stěžovatelka s vedlejším účastníkem po vydání exekučního příkazu komunikovala a s nařízením exekuce byla seznámena. Dále zdůraznil, že vazba výzvy vedlejšího účastníka k prohlášení o majetku ze dne 23. 9. 2020 a exekučního příkazu ze dne 8. 9. 2020 je z obsahu výzvy zřejmá a že exekuční příkaz byl ve výzvě jednoznačně identifikován číslem jednacím a datem. K tomu Ústavní soud dodává, že i z § 180 daňového řádu je zřejmé, že prohlášení o majetku má k daňové exekuci jednoznačný vztah. 12.Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatelky, že by napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bylo v rozporu s nálezem sp. zn. II. ÚS 3528/13 . V něm Ústavní soud sice akcentoval nutnost posuzovat materiální doručení písemnosti právnímu zástupci, tento jeho závěr je však souladný s citovaným usnesením rozšířeného senátu, neboť i ten nadále trvá na nutnosti doručovat zástupci (bod 52 citovaného usnesení rozšířeného senátu). V usnesení rozšířeného senátu Nejvyšší správní soud pouze konkretizoval, že za materiální doručení zmocněnci lze považovat i doručení přímo daňovému subjektu, pokud je z okolností zřejmé, že byl zmocněnec s písemností seznámen, což může vyplynout i z reakce daňového subjektu na doručovanou písemnost. Mezi těmito dvěma rozhodnutími proto Ústavní soud rozpor neshledává.
13.Ústavní soud uzavírá, že s námitkami stěžovatelky se Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí řádně a dostatečně vypořádal. Po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí nemůže Ústavní soud stěžovatelce přisvědčit, že by napadená rozhodnutí porušila její ústavně zaručená práva.
14.Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2026
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu