Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Kateřiny Šámalové, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti výroku I. písm. b) a výroku II. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 9. 2024 č. j. 95 Co 391/2024-92, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a PROFI CREDIT Czech, a.s., sídlem Thunovská 192/27, Praha 1, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
I. Výrokem I. písm. b) a výrokem II. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 9. 2024 č. j. 95 Co 391/2024-92 bylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Výrok I. písm. b) a výrok II. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 9. 2024 č. j. 95 Co 391/2024-92 se ruší.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a napadené rozhodnutí
1.Ústavní soud se v projednávané věci zabýval - zjednodušeně vyjádřeno - tím, zda krajský soud při úvahách o okolnostech rozhodných pro aplikaci § 150 občanského soudního řádu ("o. s. ř.") vedoucích k neuložení povinnosti nahradit náklady exekuce stěžovatelce, která zastavení exekuce nezavinila, neporušil ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu. 2.Okresní soud v Chomutově ("okresní soud") zastavil exekuci vedenou proti stěžovatelce (výrok I.). Stěžovatelka (dále též "povinná") a vedlejší účastnice (dále též "oprávněná") uzavřely smlouvu o úvěru, kterou soud prohlásil za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Učinil tak na základě zjištění, že nepřiměřená výše sjednaných úroků a zajištění úvěru představuje značnou nerovnováhu v neprospěch stěžovatelky (spotřebitelky). Soud přitom odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12 . Rozhodčí nález (exekuční titul) shledal soud nevykonatelným pro nedostatek pravomoci rozhodce z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky obsažené ve špatně čitelných smluvních podmínkách smlouvy o úvěru. Okresní soud uložil vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 7 768 Kč (výrok II.) a povinnost uhradit pověřenému soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce 27 539 Kč (výrok III.). O nákladech rozhodl okresní soud podle § 89 exekučního řádu, jelikož zastavení řízení zavinila oprávněná, když se stěžovatelkou uzavřela úvěrovou smlouvu odporující dobrým mravům a po řadu let nechala běžet exekuci k vymožení nezpůsobilého exekučního titulu, i při vědomí vývoje judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. 3.Proti usnesení okresního soudu se odvolala pouze oprávněná. Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl o jejím odvolání tak, že ve výrocích I. a III. rozhodnutí okresního soudu potvrdil, výrok II. změnil tak, že stěžovatelce náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce vůči oprávněné nepřiznal [výrok I. b)]) a rozhodl, že žádná z účastnic nemá nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud své závěry odůvodnil tak, že ač dal převážně okresnímu soudu za pravdu v tom, že zastavení exekuce zavinila oprávněná, nelze přehlédnout dlouhodobou nečinnost stěžovatelky, která se 15 let vůči uplatněné pohledávce nijak nebránila. Předmětem úvěrové smlouvy z 23. 11. 2006 byl úvěr ve výši 52 920 Kč, stěžovatelka do zahájení exekučního řízení neuhradila jistinu v plné výši, nevyvinula tedy aktivitu ke splacení jistiny (do 28. 3. 2008 zaplatila pouze 52 500 Kč). Exekuce byla zahájena dne 16. 4. 2009, v jejím průběhu zaplatila stěžovatelka 155 670 Kč, návrh na zastavení exekuce podala až v roce 2022. Popsaný postoj stěžovatelky vedl krajský soud k aplikaci § 150 o. s. ř. II.
Argumentace stěžovatelky
4.Stěžovatelka v ústavní stížnosti a jejích doplněních upozorňuje na překvapivost napadeného rozhodnutí, neboť stejný krajský soud dříve v totožné věci mezi týmiž účastníky dospěl v usnesení č. j. 8 Co 370/2024-81 k opačnému závěru. Stěžovatelka namítá, že oprávněné je dlouhodobě známo, že smluvní dokumentace k úvěrovým smlouvám byla a je vadná (to stěžovatelka dokládá několika rozhodnutími Městského soudu v Praze), přesto spolu se soudním exekutorem Mgr. Martinem Tunklem na základě vadných exekučních titulů pohledávky dále vymáhali a vymáhají. Stěžovatelka upozorňuje, že Ústavní soud již v minulosti zrušil senátu 95 Co krajského soudu rozhodnutí týkající se vedlejší účastnice (nález ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 ), ze kterého vyplývá, že vedlejší účastnice dlouhodobě nastavovala podmínky úvěrů v neprospěch spotřebitelů. Nedala-li vedlejší účastnice za takové situace souhlas se zastavením exekuce, a nadto ještě podala do usnesení o zastavení řízení odvolání, činila tak s vědomím, že těmito procesními kroky způsobuje další náklady povinné.
5.V popsaném kontextu považuje stěžovatelka napadené usnesení za podporu vědomě šikanózního protiprávního jednání vedlejší účastnice a soudního exekutora. Závěry napadeného rozhodnutí činí z vedlejší účastnice jakousi oběť, a to bez ohledu na flagrantní zneužívání práva.
6.Konečně se stěžovatelka vyjadřuje i k bagatelnosti nároku. K té by nemělo být přihlédnuto, neboť k otázce aplikace § 150 o. s. ř. existuje konstantní nálezová judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, která byla krajským soudem ignorována. Stěžovatelka připomíná, že argumentace krajského soudu se opírá výlučně o usnesení Ústavního soudu, která však nemají obecnou závaznost. 7.Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků rozhodnutí, neboť jimi byl porušen čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a bylo zasaženo do jejích základních práv zaručených čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny. III.
Vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení
8.Krajský soud v Ústí nad Labem považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhuje její odmítnutí. Odkazuje zcela na obsah odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení. K tvrzené překvapivosti aplikace §150 o. s. ř. poukazuje na to, že odvolací řízení bylo vedeno k odvolání oprávněné, v němž tato k požadavku stěžovatelky na náhradu nákladů řízení vytýkala soudu prvního stupně, že neaplikoval při rozhodování § 150 o. s. ř. a požadovala, aby podle něho bylo při rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky postupováno. Odvolání oprávněné okresní soud stěžovatelce doručil a tato se k němu celkem dvakrát písemně vyjádřila. Dříve, než byla vyzvána k vyjádření souhlasu s rozhodnutím bez jednání, jí tedy bylo zřejmé, že se odvolací soud bude muset zabývat podmínkami pro navrhovanou aplikaci § 150 o. s. ř. 9.Vedlejší účastnice s argumentací stěžovatelky nesouhlasí. Upozorňuje znovu na procesní pasivitu stěžovatelky (exekuce je vedena od roku 2009 a teprve v roce 2024 podala stěžovatelka návrh na její zastavení). Vedlejší účastnice námitku možného postupu podle § 150 o. s. ř. v odvolání uváděla a stěžovatelka se k odvolání vyjadřovala. Postup odvolacího soudu tak pro ni nemohl být překvapivý. Jedná se navíc o bagatelní věc. Odvolací soud při posouzen otázky nákladů řízení aplikací § 150 o. s. ř. nijak nevybočil a v jeho rozhodnutí nelze spatřovat svévoli. Stěžovatelka si částku skutečně půjčila, neměla být při ochraně svých práv pasivní. Exekuce byla materiálně zcela namístě. Napadeným rozhodnutím odvolací soud žádná ústavně zaručená práva stěžovatelky neporušil. Ústavní stížnost by tak měla být zamítnuta. 10.Stěžovatelka v replice zdůrazňuje, že vedlejší účastnice je profesionál v oblasti mikropůjček. V roce 2009, kdy byla nařízena exekuce, ještě nebyla sjednocena judikatura ve vztahu k rozhodčím doložkám. Po sjednocení judikatury v letech 2011-2012 vedlejší účastnice dalších více než deset let pokračovala ve vymáhání pohledávky bez exekučního titulu. Jinými slovy, nezáleželo jí na postupu podle práva, ale jen na svém ekonomickém cíli. Svým postupem v exekučním řízení stěžovatelku zatěžoval jen dalšími náklady za právní zastoupení. Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že pro aplikaci § 150 o. s. ř. v této věci není žádný důvod. III.
Posouzení Ústavním soudem
III. a) Ústavněprávní rozměr nákladů řízení bagatelní výše
11.K problematice nákladů řízení se Ústavní soud konstantně staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a nákladové rozhodování, neboť "spor" o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)].
12.Jedná-li Ústavní soud o částce bagatelní, předpokládá se, že ani případná nezákonnost rozhodnutí nebude mít za následek porušení základního práva nebo svobody, ledaže by byly účastníku řízení odepřeny samotný přístup k soudu [např. nález sp. zn. III. ÚS 2603/17 ze dne 5. 12. 2017 (N 226/87 SbNU 587)] či možnost v řízení jednat [např. nález sp. zn. IV. ÚS 2477/12 ze dne 21. 1. 2013 (N 16/68 SbNU 223)], nebo by rozhodnutí vydané v tomto řízení bylo nepřezkoumatelné, případně by bylo dáno jiné srovnatelně závažné (extrémní) procesní pochybení [např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421)]. Samotné, obecným soudem provedené meritorní posouzení tzv. bagatelní věci, pak Ústavní soud přehodnocuje zpravidla jen v případech, kdy je stěžovatelem tvrzené nesprávné posouzení sporné otázky výsledkem ustálené rozhodovací praxe či naopak nejednotné praxe, která brání tomu, aby bylo podústavní právo vyloženo a aplikováno ústavně konformním způsobem bez zásahu Ústavního soudu [např. nález sp. zn. II. ÚS 2460/17 ze dne 19. 3. 2018 (N 53/88 SbNU 699), či usnesení sp. zn. I. ÚS 300/19 ze dne 21. 5. 2019]. Z pohledu ústavněprávní relevance je třeba zohlednit i subjektivní vnímání hranice bagatelnosti, závislé nejen na konkrétní částce, ale i na konkrétním stěžovateli (srov. např. nález I. ÚS 1707/17 , bod 38, či usnesení odmítající ústavní stížnosti oprávněných - sp. zn. I. ÚS 2639/19 ze dne 8. 10. 2019 a sp. zn. IV. ÚS 3348/19 ze dne 22. 10. 2019). Co je pro někoho nepodstatná částka, může být pro druhého existenční záležitostí.
III. b) Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
13.Podle § 89 exekučního řádu platí, že dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil. 14.Ve vztahu k nákladům povinného není v odůvodněných případech vyloučena aplikace § 150 o. s. ř., tj. využití moderačního práva obecného soudu či soudního exekutora, shledají-li existenci mimořádných okolností zvláštního zřetele hodných, pro které by povinnému náhrada nákladů exekučního řízení (vzniklých nejčastěji v souvislosti s podáním návrhu na zastavení exekučního řízení) neměla být přiznána. 15.Stěžovatelka krajskému soudu vytýká, že nepostupoval v souladu s judikaturou Ústavního soudu, odchýlil se i od judikatury odvolacích soudů v obdobných věcech a že jeho rozhodnutí není řádně odůvodněno. Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, požadavek řádného odůvodnění soudních rozhodnutí je jedním ze základních atributů řádného procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Dodržování povinnosti odůvodnit rozhodnutí má zaručit transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a vyloučit svévoli. Chybí-li rozhodnutí řádné odůvodnění, je tím založena jeho nepřezkoumatelnost, ale zpravidla také neústavnost v podobě kvalifikované vady. Nejsou-li totiž zřejmé důvody rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, jež není v právním státě akceptovatelná. V tomto rámci jsou obecné soudy povinny se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s důkazními návrhy účastníky řízení a argumentačními tvrzeními jimi uplatněnými [viz např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. II. ÚS 4927/12 (N 199/71 SbNU 361), ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11 (N 6/72 SbNU 83) nebo ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3038/20 ]. 16.Z napadeného rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že původní úvěrovou smlouvu strany uzavřely dne 23. 11. 2006, jejím předmětem byl úvěr 52 920 Kč. Do zahájení exekučního řízení stěžovatelka uhradila celkem 15 splátek po 3 500 Kč, tj. 52 500 Kč. Do splacení jistiny tedy chybělo doplatit 420 Kč. Exekuce byla zahájena návrhem ze dne 16. 4. 2009 a v průběhu exekučního řízení stěžovatelka zaplatila 155 670 Kč. Návrh na zastavení exekuce podala stěžovatelka v roce 2022. Krajský soud potvrdil závěr okresního soudu, že to byla oprávněná, kdo procesně zavinil, že exekuce musela být zastavena. Vedla jej k tomu zjištění, že oprávněnou soudy považovaly za tzv. silnější stranu, která se stěžovatelkou uzavřela smlouvu o úvěru s rozhodčí doložkou. Tu soudy prohlásily za neplatnou pro její rozpor s dobrými mravy a pro absenci pravomoci rozhodce považovaly rozhodčí nález za nevykonatelný. Rozpor s dobrými mravy soudy shledaly ve smluvním úroku, sankcích, jakož i ve způsobu zajištění.
17.Následně se krajský soud zabýval otázkou, zda v posuzované věci nejsou důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by bylo výjimečně namístě náhradu nákladů stěžovatelce, která zastavení řízení nezavinila, s odkazem na § 150 o. s. ř. nepřiznat. Krajský soud za takovou výjimečnou okolnost označil fakt, že stěžovatelka dlouhou dobu otálela s podáním návrhu na zastavení exekuce, pro jejíž vedení materiálně existoval důvod, když stěžovatelka dlužnou jistinu nesplatila a tato musela být vymožena v rámci exekuce. Na podporu své argumentace krajský soud odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2022 sp. zn. I. ÚS 2319/22 , podle něhož nelze přehlížet, že si povinná finanční prostředky skutečně půjčila, tyto nesplácela a proti důvodům neplatnosti uzavřených smluv nebrojila. Při takovém postoji povinného k plnění povinností mu podle uvedeného usnesení nelze přiznat náhradu nákladů řízení. 18.Ústavní soud dospěl k závěru, že takové úvahy z hlediska ústavněprávních požadavků na řádné odůvodnění neobstojí. Krajský soud využil zákonnou možnost se odchýlit od pravidla stanoveného v § 89 exekučního řádu a zvolil výjimečný postup, jehož výsledkem je neuložení povinnosti oprávněné hradit stěžovatelce náklady exekuce, přestože zastavení exekuce oprávněná zavinila. Jako důvod zvláštního zřetele hodný uvedl procesní pasivitu stěžovatelky, která však s ohledem na postupné splácení půjčených prostředků pro oprávněnou právnickou osobu, která se věnuje poskytováním nebankovních úvěrů, žádnou větší komplikaci nepředstavovala. Za tohoto stavu se jeví odkaz na uvedené usnesení Ústavního soudu jako nepřípadný. 19.Ústavní soud v několika případech neshledal závadným důvodem pro aplikaci § 150 o. s. ř. skutečnost, že to byl povinný (stěžovatel), kdo svou procesní pasivitou před zahájením exekučního řízení i v jeho průběhu zavinil, že řízení nebylo zastaveno již v samotném jeho počátku, resp. že s návrhem na jeho zastavení vyčkával několik let; přitom měl k dispozici více institutů, jejichž prostřednictvím mohl řízení zvrátit ještě před vydáním pověření soudního exekutora k vedení exekuce (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2606/17 ze dne 31. 8. 2018 a usnesení sp. zn. III. ÚS 82/16 ze dne 24. 5. 2016). 20.V nálezu sp. zn. IV. ÚS 2728/17 Ústavní soud nicméně doplnil, že při aplikaci § 150 o. s. ř. se v podobných případech nelze spokojit s pouhým odkazem na pasivitu jednoho z účastníků řízení (povinného), nýbrž je třeba zohlednit všechny relevantní skutkové okolnosti dané věci (srov. např. nález ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. IV. ÚS 3017/19 , usnesení ze dne 11. 10. 2021 sp. zn. II. ÚS 2199/21 ). Ty jsou v posuzované věci zásadní. Je zřejmé, že oprávněná zahájila exekuční řízení na základě exekučního titulu s nemravně nastavenými podmínkami a rozhodčího nálezu, který byl z výše uvedeného důvodu vydán osobou, která k tomu nebyla oprávněna. V době zahájení exekuce byla jistina prakticky splacena, ke splacení jistiny stěžovatelce chybělo 420 Kč (z celkové částky 52 920 Kč, tj. po uhrazení 52 500 Kč ze strany stěžovatelky). V exekuci oprávněná pokračovala, dále vymáhala primárně úroky, pro jejichž výši byla smlouva o úvěru shledána nemravná a tudíž neplatná, a to i když bylo stěžovatelkou zaplaceno několikanásobně více, než kolik činila původně půjčená částka. Oprávněná se proti rozhodnutí okresního soudu o zastavení exekuce bránila odvoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci, přičemž zejména namítala, že okolnosti nejsou natolik extrémní, aby vedly soud k závěru, že smlouva o úvěru s rozhodčí doložkou je v rozporu s dobrými mravy. Z následného odůvodnění rozhodnutí krajského soudu potom není patrné, z jakého důvodu zohlednil pouze jedinou okolnost, která na postavení oprávněné větší dopad neměla, a ostatní zásadní skutkové okolnosti ponechal stranou. Poukaz na jediný argument, který v kontextu okolností celého případu nemá větší význam a jeho označení jako "důvod zvláštního zřetele hodný", se jeví jako neudržitelný. Obdobně nepřípadný s ohledem na okolnosti projednávané věci se pak jeví závěr krajského soudu, že materiálně důvod vedení exekuce existoval, protože povinná nevyvinula aktivitu k uhrazení celkové dlužné jistiny. 21.Uvedený postup krajského soudu považuje Ústavní soud s ohledem na okolnosti případu za vykročení z procesních pravidel, které lze považovat za extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Pokud tyto argumenty krajský soud mínil použít pro výjimečnou aplikaci § 150 o. s. ř., bylo namístě pečlivě zvážit jejich význam ve světle jednání oprávněné před zahájením exekučního řízení i v jeho průběhu, celkovou částku, o níž stěžovatelka "přeplatila" na nepřiměřeně vysokých úrocích jistinu, a zohlednit i dopad na jednotlivé účastníky řízení. 22.Ústavní soud dospěl k závěru, že krajský soud se v důsledku nesprávné interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu dopustil extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení. V postupu krajského soudu, který odlišně od okresního soudu - a navíc nesprávně - vyhodnotil okresním soudem zjištěný skutkový stav a následně svůj závěr v napadeném usnesení zcela nedostatečně odůvodnil, byl obsažen prvek svévole a jeho rozhodnutí je tak v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu. V důsledku toho bylo v předmětné věci porušeno právo stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadený výrok I. písm. b) a výrok II. usnesení krajského soudu zrušil. 23.Úkolem krajského soudu v dalším řízení pak bude posoudit předmětnou věc znovu, přičemž je vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 22. dubna 2026
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu