Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky ERGOTEP CSR INSTITUT o.p.s., sídlem Zábořská 93, Proseč, zastoupené Mgr. Tomášem Novotným, advokátem se sídlem U Cihláře 3888, Havlíčkův Brod, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. června 2025 č. j. 1 Afs 50/2025-40 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 5. března 2025 č. j. 52 Af 15/2024-45, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení a Odvolacího finančního ředitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1.Podstatou nyní řešeného případu je námitka stěžovatelky, že správní orgány a soudy porušily zásadu zákazu retroaktivity právních norem. Tvrdí, že retroaktivně uplatnily specifická pravidla pro vyplacení dotace.
I. Vymezení věci
2.Stěžovatelka je obecně prospěšná společnost založena družstvem invalidů ERGOTEP. Ministerstvo pro místní rozvoj jí poskytlo dotaci za účelem realizace projektu "Sociální bydlení Bosna". Umístění dotovaného projektu bylo zvoleno tak, aby mohlo sloužit k bydlení osob se zdravotním postižením, které zaměstnává družstvo ERGOTEP. Při použití poskytnutých peněžních prostředků byla stěžovatelka povinna dodržovat podmínky stanovené Specifickými pravidly pro žadatele a příjemce, včetně příloh, ve vydání 1.3 s platností ode dne 14. 7. 2017 ("Specifická pravidla"). Jednou z těchto podmínek bylo, že nájemní smlouva k bytové jednotce pořízené v rámci projektu může být uzavřena pouze s nájemcem, jehož průměrný čistý měsíční příjem v období 12 kalendářních měsíců před uzavřením nájemní smlouvy nepřesáhl 0,5 násobek průměrné měsíční mzdy.
3.Správce daně zahájil u stěžovatelky daňovou kontrolu, v jejímž rámci dospěl k závěru, že stěžovatelka uzavřela nájemní smlouvy ke třem bytovým jednotkám pořízeným v rámci projektu v rozporu se Specifickými pravidly. Příjmy nájemníků přesáhly výši stanovenou ve Specifických pravidlech. Do průměrného čistého měsíčního příjmu nájemců totiž měla být zahrnuta nejen jejich mzda, ale rovněž dávky invalidního důchodu. Poskytnuté peněžní prostředky tak stěžovatelka použila neoprávněně. Správce daně vydal dva platební výměry, kterými stěžovatelce vyměřil odvody za porušení rozpočtové kázně ve výši 135 505 Kč a ve výši 1 151 791 Kč. Stěžovatelka brojila proti platebním výměrům odvoláními, která vedlejší účastník rozhodnutím zamítl a rozhodnutí správce daně potvrdil.
4.Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích zamítl stěžovatelčinu žalobu jako nedůvodnou. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu a kasační stížnost stěžovatelky rovněž zamítl. Podstatou sporu byla podle něho otázka, zda pojem "průměrný čistý měsíční příjem" uvedený ve Specifických pravidlech zahrnoval vedle mzdy (příjmu ze závislé činnosti) také invalidní důchod. Při posouzení této otázky Nejvyšší správní soud vycházel z kontextu podmínek stanovených ve Specifických pravidlech. Považoval za logické a předvídatelné, že do průměrného čistého měsíčního příjmu nájemce je nutno zahrnout jeho veškeré příjmy (tedy i případný invalidní důchod), aby bylo možno ověřit, že se vskutku jedná o osobu v bytové nouzi. Uvedl, že poskytnutá dotace zřejmě byla použita částečně v souladu s jejím účelem. Tento argument by však případně mohl být relevantní spíše v souvislosti s otázkou závažnosti porušení rozpočtové kázně či proporcionality uloženého odvodu. Takové námitky ovšem stěžovatelka v řízení před správními soudy nevznesla.
5.Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že správní orgány a správní soudy porušily zásadu zákazu retroaktivity norem (plynoucí z čl. 1 Ústavy). Zatímco pro pozdější výzvy byl blíže definován způsob určení započitatelných příjmů, v předmětné výzvě tomu tak nebylo. Stěžovatelka se tak nemohla opřít o dostatečně podrobné vymezení povinností při zajišťování souladu s podmínkami poskytnutí dotace. Gramatickým i logickým výkladem je podle stěžovatelky nutno dovodit, že termín "příjem" je synonymem termínu "mzda" nebo "plat". Stěžovatelka nepopírá, že byla Centrem pro regionální rozvoj České republiky formou depeše informována, že termín "příjem" je nutno vykládat tak, že do něj má být zahrnut i případný invalidní důchod. Je nicméně přesvědčena, že tento právní názor pro ni není závazný. 6.Pokud následně bylo předmětné pravidlo částečně zpřísněno (zpřísněn výklad užitého pojmu "příjem") a současně částečně zmírněno (zvýšením limitu z 0,5 násobku průměrné mzdy na 0,6 násobek průměrné mzdy), je zásahem do práva stěžovatelky, je-li na stěžovatelku aplikována pouze zpřísňující část a nikoli již zmírňující část novelizovaného znění předmětného pravidla. Stejně tak je porušením ústavního principu zákazu pravé retroaktivity právních norem, je-li na případ stěžovatelky aplikována norma ve znění tak, jak toto znění nabylo účinnosti až pro následující dotační výzvy.
II. Vlastní posouzení věci Ústavním soudem
7.Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. 8.Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9.Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepřehodnocuje skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže aplikace tohoto práva v konkrétním případě byla neústavní [srov. již nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03 (N 138/31 SbNU 227) a navazující judikatura].
10.Ústavní soud přezkoumal napadená soudní rozhodnutí a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně zasáhly do ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Oba správní soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v Ústavě, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná.
11.Jádrem argumentace stěžovatelky je námitka, že správní orgány na ni retroaktivně aplikovaly zpřísněné podmínky pro udělení dotace. K základním principům vymezujícím kategorii právního státu, kterým je i Česká republika (srov. čl. 1 Ústavy), patří princip ochrany důvěry občanů v právo a s tím související princip zákazu zpětné účinností (retroaktivity) právních norem. Přestože zákaz retroaktivity právních norem je v čl. 40 odst. 6 Listiny výslovně upraven jen pro oblast trestního práva (podle uvedeného ustanovení trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, a pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější), je nutno z čl. 1 Ústavy dovodit působení tohoto zákazu i pro další odvětví práva (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 publikovaný pod č. 63/1997 Sb.). Akcent kladený na zákaz zpětné účinnosti právních norem jako na jeden ze základních prvků právního státu pramení z požadavku právní jistoty. Zákaz retroaktivity spočívá v tom, že podle současné právní normy zásadně není možné posoudit lidské chování, právní skutečnosti či právní vztahy, jež se uskutečnily dříve, než právní norma nabyla účinnosti. Zákaz zpětné účinnosti právních norem vychází z principu, podle něhož každý musí mít možnost vědět, které jednání je zakázané, aby mohl být za porušení zákazu volán k odpovědnosti. Tento zákaz souvisí i s funkcí právních norem, které svým adresátům ukládají, jak se mají chovat po jejich účinnosti, a proto zásadně platí jen do budoucna. 12.Podle Ústavního soudu správní soudy stěžovatelce dostatečně podrobně vysvětlily, že v nynějším případě se o retroaktivní aplikaci norem nejedná. Nejvyšší správní soud nesouhlasil se stěžovatelkou v tom, že by depeše ze strany poskytovatele dotace zpřísňovaly dotační podmínky stanovené ve Specifických pravidlech, či stanovovaly nové povinnosti. Podle Nejvyššího správního soudu se jednalo o pouhé upřesnění, jaké všechny příjmy nájemce je nutno prokázat, resp. o odstranění stěžovatelkou vyjádřených pochybností, zda se skutečně má do příjmu započítávat také invalidní důchod. Co všechno spadá pod pojem čistý měsíční příjem, bylo nadto k dispozici také na webových stránkách poskytovatele, kde byly zveřejněny "Otázky a odpovědi" pro příjemce dotací v rámci příslušného operačního programu. Zde bylo rovněž specifikováno, že se do příjmů započítávají veškeré příjmy, tedy i dávky nemocenského pojištění a důchodového zabezpečení (bod 21 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a bod 37 napadeného rozsudku krajského soudu). Na tomto posouzení neshledává Ústavní soud nic protiústavního.
13.Za těchto okolností nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že ústavně relevantní pochybení v napadených rozhodnutích správních soudů neshledal. Rozhodnutí jsou plně přezkoumatelná a Ústavní soud rovněž ověřil souladnost postupu s předchozí judikaturou Nejvyššího správního soudu. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu