I.ÚS 2636/25

Předmět řízení

Citované předpisy

257/2016 2/1993 čl.39 2/1993 čl.38 2/1993 čl.40 2/1993 čl.36

Plný text rozhodnutí

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně Kateřiny Ronovské a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Zaplo Finance s.r.o., sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1, zastoupené advokátem JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., Ph.D., sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu č. j. nssoud/6_As_175_2024-36 ze dne 10.07.2025 a č. j. nssoud/6_As_8_2023-57 ze dne 31.01.2024 a proti zamítavé části výroku I. a proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 8 A 106/2020-137 ze dne 29.05.2024, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a České obchodní inspekce jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení

1.Stěžovatelka je poskytovatelkou tzv. mikroúvěrů. V řízení před správními soudy brojila proti rozhodnutí České obchodní inspekce (ČOI), která ji uznala vinnou z přestupku podle § 154 odst. 1 písm. e) [a současně také podle písm. i) a písm. n); o to ale v řízení před Ústavním soudem nejde] zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, protože, stručně řečeno, porušila povinnosti plynoucí z § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. a nedostatečně prověřila úvěruschopnost dvou spotřebitelů, jimž poskytla úvěr. Podstatou sporu byla otázka, zda se stěžovatelka mohla spolehnout jenom na informace o příjmech a výdajích od spotřebitelů, aniž by vyžadovala doložení těchto informací jakýmikoliv doklady.

2.Městský soud rozsudkem č. j. 8 A 106/2020-81 rozhodnutí ČOI zrušil, protože podle něj stěžovatelka posoudila úvěruschopnost spotřebitelů způsobem odpovídajícím zákonu. Uvedl, že stěžovatelkou získané informace byly dostatečné ve světle předchozího splácení úvěrů těmito spotřebiteli, jejich bezdlužnosti a nízké výše úvěrů. S ohledem na ochranu osobních údajů nesmějí poskytovatelé úvěrů shromažďovat více osobních údajů spotřebitelů, než je potřebné. Nejvyšší správní soud (NSS) však ke kasační stížnosti ČOI rozsudek městského soudu zrušil. Podle NSS mohou být informace o příjmech a výdajích spotřebitele, které nejsou doloženy, jen stěží spolehlivé. Posouzením úvěrové historie žadatelů nelze splnit podmínku posouzení jejich úvěruschopnosti, neboť bezproblémové splacení předchozích úvěrů je jen jedna ze dvou podmínek vyžadovaná § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb.. NSS poukázal také na účel dané právní úpravy i judikaturu Soudního dvora, podle níž prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Městský soud, vázán závěry NSS, následně napadenými výroky žalobu zamítl.

3.Stěžovatelka proti v záhlaví označeným rozhodnutím podala ústavní stížnost.

II. Posouzení Ústavního soudu

4.Ústavní soud po vyloučení soudce Tomáše Langáška usnesením z 10.12.2025 rozhodoval v souladu s § 9 odst. 4 ve spojení s § 8 rozvrhu práce Ústavního soudu (Org. 01/25) ve složení Kateřina Ronovská, Dita Řepková a Jan Wintr. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5.Stěžovatelka v prvé řadě namítá porušení § 39 Listina základních práv a svobod a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle nichž nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které zákon neoznačoval za trestné (nullum crimen sine lege).

6.Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou, že musí být předem zřejmé, jaké konkrétní jednání či opomenutí zakládá trestní či přestupkovou odpovědnost. V nynějším případě je podstatou vytýkaného porušení právní povinnosti skutečnost, že žalobkyně neposoudila úvěruschopnost dvou spotřebitelů na základě dokladů osvědčujících příjmy a výdaje těmito spotřebiteli deklarované. Neposoudila tedy úvěruschopnost dostatečně, v rozsahu vyžadovaném zákonem. Stěžovatelka v tomto ohledu poukazuje na rozpor v tom, jak Nejvyšší soud a NSS vykládají právě onu dostatečnost ve smyslu § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb.. Podle stěžovatelky rozdílný výklad obou vrcholných soudů potvrzuje, že § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. neposkytoval stěžovatelce předvídatelný, jednoznačný a určitý návod, jak posuzovat úvěruschopnost spotřebitele.

7.Podle Ústavního soudu však žádný rozpor ve výkladu podmínek přestupkové odpovědnosti v nynější věci neexistuje a stěžovatelce muselo být zřejmé - s ohledem na znění zákona, jeho účel i ustálenou judikaturu NSS (citovanou v napadených rozsudcích NSS), jak úvěruschopnost spotřebitele posuzovat (a jak ji naopak neposuzovat).

8.Nejvyšší soud se totiž v rozsudku sp. zn. nsoud/33_Cdo_1819_2023, na nějž stěžovatelka poukazuje, požadavkem na posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zabýval optikou neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru. Podle Nejvyššího soudu pro závěr o neplatnosti smlouvy podle § 87 "nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Je to proto, že samo zjištění, že poskytovatel v procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet. Pokud tedy například spotřebitel úvěr splatí a vyjde-li následně najevo, že věřitel při procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, může se důsledek v podobě uvedené zákonné sankce (neplatnosti smlouvy) projevit pouze tehdy, bude-li postaveno najisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet." Nejvyšší soud se tedy při posuzování podmínek pro neplatnost smlouvy přiklonil k materiálnímu na úkor formálního pojetí - neplatnosti smlouvy podle § 87 odst. 1 se tak nemůže domáhat spotřebitel, který v době uzavření smlouvy úvěruschopný byl.

9.Správní soudy se však v nynějším případě zabývaly výkladem zákona o spotřebitelském úvěru ve vztahu k přestupkové odpovědnosti. To je významný rozdíl. Jak plyne z prvního napadeného rozsudku NSS č. j. nssoud/6_As_175_2024-36, přestupek spočívající v porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat před uzavřením úvěrové smlouvy úvěruschopnost spotřebitele je ze své podstaty koncipován jako přestupek ohrožovací; nastoupení poruchového následku (ve formě faktické platební neschopnosti spotřebitele v důsledku uzavření smlouvy o úvěru) proto není pro odpovědnost za něj vyžadováno.

10.Další námitky týkající se § 39 Listina a čl. 7 odst. 1 Úmluvy jsou pouze polemikou stěžovatelky o správném výkladu § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., s níž se už dostatečně vypořádaly správní soudy. Netýkají se podstaty toho, co § 39 Listina a čl. 7 odst. 1 Úmluvy chrání. Ústavní soud do výkladu podústavního práva zasahuje pouze v případě, že takový výklad vede k porušení základních práv jednotlivce. Výklad, který správní soudy nakonec zvolily a podrobně odůvodnily, podle Ústavního soudu znaky protiústavnosti nevykazuje.

11.Zadruhé stěžovatelka namítá porušení práva na zákonného soudce podle § 38 odst. 1 Listina, protože NSS nepoložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru. Vnitrostátní soudy se podle čl. 267 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU) mohou na Soudní dvůr obrátit s otázkou na výklad či platnost ustanovení unijního práva, je-li pro řešení věci relevantní. Vyvstane-li taková otázka při jednání před vnitrostátním soudem poslední instance, je tento soud podle čl. 267 odst. 3 SFEU povinen obrátit se na Soudní dvůr. Podle ustálené judikatury Soudního dvora jsou přitom tři výjimky z této povinnosti soudů poslední instance. Vnitrostátní soudy poslední instance se nemusí obrátit na Soudní dvůr, jestliže: (1) daná otázka unijního práva není významná pro řešení daného případu; (2) již existuje ustálená judikatura Soudního dvora k dané otázce (tzv. acte éclairé); a (3) výklad a správná aplikace unijního práva jsou natolik zřejmé, že nedávají žádný prostor pro rozumné pochybnosti (tzv. acte clair; srov. rozsudek Soudního dvora ve věcech č. 283/81 CILFIT a C-561/19 Consorzio Italian Management, body 40 až 46).

12.Ústavní soud připomíná, že položení předběžné otázky je otázkou unijního práva a vysoký standard kladený na vnitrostátní soudy poslední instance v čl. 267 odst. 3 SFEU není předmětem dohledu ústavních soudů. Lze však souhlasit se stěžovatelkou, že za určitých okolností může nepoložení předběžné otázky v rozporu s právem Evropské unie zapříčinit i porušení základního práva na zákonného soudce. Porušením stěžovatelčiných práv by bylo, pokud by soud poslední instance měl (1) sám pochybnosti ohledně správného výkladu unijního práva, ale přesto se na Soudní dvůr neobrátil; (2) soud se úmyslně odchýlil od ustáleného výkladu dané otázky Soudním dvorem, aniž by zahájil řízení o předběžné otázce; nebo (3) v situaci, kdy neexistovala (nebo zatím neexistuje) ustálená judikatura Soudního dvora k dané otázce nebo tato judikatura nepokrývala celou problematiku, soud překročil míru svého uvážení a vyložil unijní právo bez položení předběžné otázky, ačkoli bylo třeba jednoznačně upřednostnit jiný názor na výklad či platnost unijního práva (viz nález sp. zn. usoud/I.__S_1675_23 , body 17 až 25 a tam citovaná judikatura).

13.NSS se s možností podat předběžnou otázku vypořádal v bodě 60 napadeného rozsudku č. j. nssoud/6_As_175_2024-36, dříve se v rozsudku věnoval i rozporu s unijní právní úpravou (body 41 až 42). Jeho argumentace ve světle shora uvedených požadavků plynoucích z § 38 odst. 1 Listina, které Ústavní soud na soudy poslední instance podle unijního práva klade, obstojí a Ústavní soud na ni dále odkazuje.

14.Zatřetí stěžovatelka namítá porušení práva na použití pozdějšího příznivějšího zákona podle § 40 odst. 6 Listina. NSS však stěžovatelce podrobně vysvětlil, proč pozdější právní úprava pro stěžovatelku příznivější není. Ústavní soud na argumentaci NSS neshledává nic protiústavního a z povahy věci ani nemůže souhlasit se stěžovatelkou, že se správní soudy s případnou příznivostí pozdější právní úpravy nevypořádaly. Opět proto v podrobnostech odkazuje na body 17 až 24 napadeného rozsudku NSS č. j. nssoud/6_As_175_2024-36.

15.A konečně, stěžovatelka jen povšechně namítá, že správní soudy se nevypořádaly s řadou jejích argumentů, čímž porušily její právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, které tvoří součást práva na spravedlivý proces podle § 36 odst. 1 Listina. Jak však už plyne z předchozích odstavců, správní soudy se klíčovými námitkami stěžovatelky podrobně zabývaly a odůvodnění napadených rozhodnutí naplňuje ústavní požadavky. Ani k porušení práva stěžovatelky podle § 36 odst. 1 Listina proto nedošlo.

16.Ústavní soud proto stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. ledna 2026

Dita Řepková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj: originální text →Databáze Ústavní soud →

⚖CZ Rozhodnutív0.1.0