Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Ivy Navrátilové, zastoupené Mgr. Adamem Bezděkem, advokátem se sídlem Jana Babáka 2733/11, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2025 č. j. 24 Cdo 2818/2024-239, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2024 č. j. 15 Co 7/2024-223 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2023 č. j. 49 C 55/2020-197, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení a Jany Mášové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1.Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy vystupovala jako žalobkyně ve sporu s vedlejší účastnicí. Žalobou o určení vlastnického práva se domáhala neplatnosti darovací smlouvy, kterou paní Marečková (matka stěžovatelky a vedlejší účastnice) darovala vedlejší účastnici spoluvlastnický podíl na nemovitosti. Obecné soudy stěžovatelce nevyhověly. Nyní se stěžovatelka ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením o porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobody a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. I. Shrnutí předchozího řízení
2.Městský soud v Brně napadeným rozsudkem žalobu zamítl a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (šlo o v pořadí třetí jeho rozsudek, neboť v řízení došlo ještě k několika odvolacím řízením, která však nejsou pro nynější řízení o ústavní stížnosti významná). Soud dospěl k závěru, že sporná darovací smlouva ze dne 9. 2. 2019, ověřená notářkou JUDr. Štěpánovou, není absolutně neplatná. Paní Marečková byla ke dni, v němž platně uzavřela darovací smlouvu a později i zemřela, schopna právně jednat a posoudit následky svého jednání - tedy že byla z darovací smlouvy zavázána k převodu vlastnického práva id. 1/2 nemovitosti. Vlastnické právo k předmětné nemovitosti v důsledku toho nepřešlo děděním na stěžovatelku a vedlejší účastnici rovným dílem, jak dovozovala a čehož se určovací žalobou domáhala žalobkyně.
3.Krajský soud v Brně poté rozsudek nalézacího soudu věcně potvrdil a změnil výrok o náhradě nákladů řízení (kvůli chybě nalézacího soudu ve výpočtu). Mezi hlavní odvolací argumenty žalobkyně patřila zejména nepoužitelnost svědecké výpovědi notářky JUDr. Štěpánové. Odvolací soud vytkl nalézacímu soudu nepoužitelnost výpovědi svědkyně notářky pro její rozpor s § 124 o. s. ř. ve smyslu § 56 notářského řádu. Konstatoval dále, že svědkyně-notářka měla povinnost mlčenlivosti, která byla porušena, a proto jde o nepřípustný důkaz. Odvolací soud proto provedl opakované dokazování a před ním se zeptal účastnic řízení, zda notářku notářské mlčenlivosti zprošťují. Stěžovatelka svědkyni mlčenlivosti nezprostila a vedlejší účastnice řízení naopak svědkyni povinnosti mlčenlivosti zprostila. Odvolací soud vycházel z toho, že postačující je souhlas i jen jedné ze dvou právních nástupkyň notářčiny klientky pro zproštění mlčenlivosti ve vztahu k zesnulé klientce a že z ničeho nevyplývá potřeba souhlasu společného a nerozdílného obou právních nástupkyň. Poukázal na to, že opačný závěr by vedl k zablokování možnosti provést důkazy za účelem zjištění skutkového stavu. Na základě shromážděných důkazů, zejména výpovědi notářky a znaleckého posudku z oblasti psychiatrie, se poté s nalézacím soudem shodl na zamítnutí žaloby. 4.Nejvyšší soud následně zamítl dovolání stěžovatelky a vyslovil, že pro výklad § 56 notářského řádu je stěžejní oprávněný zájem notářčiny klientky, zde zemřelé paní Marečkové. V meritu věci nižších soudů tedy již nic neměnil. Dle Nejvyššího soudu je právě tato klientka, kdo má největší zájem na co nejobjektivnějším zjištění její způsobilosti právně jednat tak, aby byla naplněna její pravá vůle. Není tedy rozhodující, zdali to je či není ve prospěch některé z právních nástupkyň. II. Argumentace stěžovatelky
5.Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá všechna tři soudní rozhodnutí kvůli tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces. Nezákonným důkazem jako takovým spatřuje výpověď notářky JUDr. Štěpánové, neboť podle ní není přípustné, aby výpověď notářky byla v soudním řízení použita jako důkaz. Stěžovatelka napadá také objektivitu a nestrannost výpovědi notářky. Nemůže se dále ztotožnit s právním názorem Nejvyššího soudu, který vycházel z § 581 občanského zákoníku. Stěžovatelka konečně namítá, že výslech notářky nelze paušálně považovat za způsob objektivního zjištění způsobilosti osoby, jejíž podpis je anebo byl ověřován. III. Posouzení věci Ústavním soudem
6.Všechny procesní předpoklady k projednání ústavní stížnosti jsou splněny. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.
7.Ústavní soud je v řízení o ústavní stížnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda obecné soudy svým rozhodnutím nebo postupem neporušily ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelky, viz čl. 83 Ústavy ČR a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 8.Těžištěm ústavní stížnosti je přesvědčení stěžovatelky, že obecně soudy založily svá rozhodnutí na nezákonném důkazu. Stěžovatelka nesouhlasí se způsobem, jak byl aplikován § 124 o. s. ř., a dále s procesním postupem soudů, které při volném hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) zhodnotily výsledný stav jinak než ve prospěch stěžovatelky. Zjišťování skutkového stavu, provádění důkazů a jejich hodnocení je však doménou obecných soudů, do které Ústavní soud vstupuje jen v případě zjevných excesů. To platí i pro výklad podústavního práva (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2715/17 , III. ÚS 3445/14 , IV. ÚS 2219/11 , III. ÚS 3113/08 a III. ÚS 964/08 ). Významné je, zda soudní řízení jako celek lze považovat za spravedlivé (nález sp. zn. I. ÚS 1815/25 , body 27 a 28). 9.Napadená rozhodnutí ani postup obecných soudů takovými excesy netrpí. Stěžovatelce nelze přisvědčit v argumentaci, že se soudy dostatečně nezabývaly posouzením znaleckého posudku z oblasti psychiatrie. Již rozsudek nalézacího soudu uvádí parafrázi výpovědi znalkyně, že pokud by byla pravdivá výpověď notářky JUDr. Štěpánové (tj. popis, podle kterého byla paní Marečková orientována a věděla, co dělá), pak podle znalkyně byla paní Marečková v okamžiku podpisu darovací smlouvy schopna právně jednat, byla schopna si vytvořit vlastní vůli a tuto projevit (viz body 20 nalézacího rozsudku). Na tom setrval i odvolací soud poté, co znovu notářku vyslechl (viz body 15 odvolacího rozsudku). Dodal, že i kdyby nepřihlížel k výpovědi notářky, ke stejnému závěru by bylo možné dospět na základě dalších důkazů provedených nalézacím soudem, včetně výpovědi dalších svědků - vnuka paní Marečkové, manžela vedlejší účastnice a dcery stěžovatelky (viz body 17 odvolacího rozsudku).
10.Z napadených rozhodnutí je také patrné, že se velmi podrobně zabývaly otázkou, zda je výpověď notářky přípustná, byť s různým výsledkem. Důležité pro řízení o ústavní stížnosti je, že touto právní otázkou se nakonec zabýval i Nejvyšší soud, jehož úkolem je výklad podústavního práva a sjednocování judikatury a který po věcném přezkumu stěžovatelčino dovolání zamítl. Nelze se proto ztotožnit ani se stížnostní argumentací, že by odůvodnění napadených rozhodnutí bylo nedostatečné. Závěry Nejvyššího soudu se Ústavnímu soudu nejeví jako nelogické či nespravedlivé. Naopak jsou souladné s komentářovou literaturou, která uvádí, že "bude třeba vždy individuálně posoudit, zda porušení mlčenlivosti se v daném případě může dotknout oprávněných zájmů klienta" [Bílek, P. § 56 (Mlčenlivost). In: Bílek, P., Jindřich, M., Ryšánek, Z., Bernard, P. a kol. Notářský řád. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024, s. 327]. 11.Stěžovatelce je možné v obecné rovině přisvědčit, že na jakýkoliv skutkový sled jakéhokoliv případu lze nahlížet i spekulativním pohledem. Stěžovatelka odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 173/13 , v němž Ústavní soud připouští určitou míru nejistoty v soudním rozhodování s tím, že stoprocentní jistoty nebude dosaženo nikdy. Podstatné nicméně zůstává, zda se obecné soudy vypořádaly obstojně se všemi argumenty i důkazy (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3402/24 , body 13, nebo I. ÚS 1220/20 ). Což se v nynějším případě stalo, jak Ústavní soud zdůvodnil výše.
12.Ústavní soud tedy neshledal, že by bylo porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces ani právo na soudní ochranu. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl její ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2026
Dita Řepková, v. r.
předsedkyně senátu