I.ÚS 2936/25

Předmět řízení

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Ing. Romana Ondrčky, zastoupeného advokátem Mgr. Jakubem Horkým, sídlem Vodičkova 695/24, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2025 č. j. 26 Cdo 2238/2024-169, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2023 č. j. 30 Co 161/2023-119 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. 2. 2023 č. j. 10 C 248/2022-99, za účasti Nejvyššího s

Citované předpisy

2/1993 čl.36

Plný text rozhodnutí

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Ing. Romana Ondrčky, zastoupeného advokátem Mgr. Jakubem Horkým, sídlem Vodičkova 695/24, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.05.2025 č. j. nsoud/26_Cdo_2238_2024-169, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 08.08.2023 č. j. krajsky/30_Co_161_2023-119 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23.02.2023 č. j. okresni/10_C_248_2022-99, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8 jako účastníků řízení a Společenství vlastníků X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1.Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, že obvodní soud nepřihlédl k jeho vyjádření a rozhodl rozsudkem pro uznání podle § 114b odst. 5 a § 153a OSŘ (o. s. ř.). Tímto rozsudkem uložil stěžovateli zaplatit žalobci (zde vedlejšímu účastníkovi) téměř 73 tisíc korun s příslušenstvím.

2.Obvodní soud nejprve rozhodl elektronickým platebním rozkazem, v němž stěžovatele současně vyzval ve smyslu § 114b OSŘ, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne uplynutí lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu písemně vyjádřil ve věci samé, a poučil ho o následcích nevyhovění dané výzvě (o zákonné fikci uznání nároku). Elektronický platební rozkaz byl stěžovateli doručen 04.11.2022. Stěžovatel podal proti platebnímu rozkazu 21.11.2022 odpor. Následujícího dne začala plynout lhůta k vyjádření, která skončila 21.12.2022. Stěžovatel se v této lhůtě nevyjádřil a ani soudu prvního stupně nesdělil, že by mu v tom bránil nějaký vážný důvod. Vyjádření zaslal soudu až den po uplynutí stanovené lhůty (22.12.2022). Obvodní soud následně 23.02.2023 rozhodl, že marným uplynutím třicetidenní lhůty dne 21.12.2022 došlo k fikci uznání nároku žalobce žalovaným, a proto ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání. Městský soud následné odvolání stěžovatele zamítl a Nejvyšší soud odmítl dovolání pro nepřípustnost.

3.Stěžovatel v ústavní stížnosti nerozporuje skutkové okolnosti shrnuté v předchozím odstavci. Namítá však, že soudy měly k jeho vyjádření podanému den po stanovené lhůtě přihlédnout, protože podle něj může účastník zmeškání lhůty zhojit, vyjádří-li se do okamžiku vydání rozhodnutí. Tomuto stěžovatelem zastávanému výkladu podle něj odpovídá i možnost odvolání či ústavní stížnosti. Chce-li zákonodárce lhůtu propadnou, musí tak podle stěžovatele učinit daleko výslovnějším způsobem (jako tak učinil například u odporu či dovolání). Obecné soudy tento výklad nerespektovaly, čímž podle stěžovatele porušily jeho právo na spravedlivý proces podle § 36 odst. 1 Listina základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

4.Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno a stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

5.Ústavní soud se výkladem § 114b odst. 5 OSŘ opakovaně zabýval. V nálezu sp. zn. usoud/Pl.__S_13_15 zamítl návrh na zrušení tohoto institutu, protože sleduje legitimní cíl, kterým je projednání věci bez zbytečných průtahů, a je možné ho vykládat ústavně konformním způsobem. V pozdější judikatuře pak vymezil limity použití tohoto institutu a opakovaně zdůraznil, že je třeba naplnění podmínek pro jeho uplatnění vykládat restriktivně, protože významně zasahuje do procesních práv jednotlivců (viz např. nálezy sp. zn. usoud/I.__S_1261_15 , body 10-15; a usoud/IV.__S_842_16 ; bod 8).

6.Nálezová judikatura Ústavního soudu však nevede k výkladu, který přednáší stěžovatel. U něj není sporné, jak jeho projev vůle vykládat, protože žádné vyjádření soudu ve stanovené lhůtě nedoručil. Netvrdí, že by mu v tom bránil jakýkoli (natož omluvitelný) důvod, a nerozporuje, že stanovenou lhůtu zmeškal. Namítá jen, že soudem stanovená lhůta nemá hrát roli, protože postačí, vyjádří-li se před vydáním rozsudku. Takový výklad však zjevně odporuje znění § 114b odst. 5 OSŘ i ustálené judikatuře soudů. Rozhodnutí obecných soudů jsou s nimi v souladu, a proto stěžovatelovo právo na soudní ochranu neporušila.

7.Ústavní soud tak stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. března 2026

Dita Řepková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj: originální text →Databáze Ústavní soud →

⚖CZ Rozhodnutív0.1.0