I.ÚS 2936/25

Předmět řízení

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Ing. Romana Ondrčky, zastoupeného advokátem Mgr. Jakubem Horkým, sídlem Vodičkova 695/24, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2025 č. j. 26 Cdo 2238/2024-169, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2023 č. j. 30 Co 161/2023-119 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. 2. 2023 č. j. 10 C 248/2022-99, za účasti Nejvyššího s

Citované předpisy

2/1993 čl.36

Plný text rozhodnutí

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1.Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, že obvodní soud nepřihlédl k jeho vyjádření a rozhodl rozsudkem pro uznání podle § 114b odst. 5 a § 153a občanského soudního řádu (o. s. ř.). Tímto rozsudkem uložil stěžovateli zaplatit žalobci (zde vedlejšímu účastníkovi) téměř 73 tisíc korun s příslušenstvím.

2.Obvodní soud nejprve rozhodl elektronickým platebním rozkazem, v němž stěžovatele současně vyzval ve smyslu § 114b o. s. ř., aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne uplynutí lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu písemně vyjádřil ve věci samé, a poučil ho o následcích nevyhovění dané výzvě (o zákonné fikci uznání nároku). Elektronický platební rozkaz byl stěžovateli doručen 4. 11. 2022. Stěžovatel podal proti platebnímu rozkazu 21. 11. 2022 odpor. Následujícího dne začala plynout lhůta k vyjádření, která skončila 21. 12. 2022. Stěžovatel se v této lhůtě nevyjádřil a ani soudu prvního stupně nesdělil, že by mu v tom bránil nějaký vážný důvod. Vyjádření zaslal soudu až den po uplynutí stanovené lhůty (22. 12. 2022). Obvodní soud následně 23. 2. 2023 rozhodl, že marným uplynutím třicetidenní lhůty dne 21. 12. 2022 došlo k fikci uznání nároku žalobce žalovaným, a proto ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání. Městský soud následné odvolání stěžovatele zamítl a Nejvyšší soud odmítl dovolání pro nepřípustnost.

3.Stěžovatel v ústavní stížnosti nerozporuje skutkové okolnosti shrnuté v předchozím odstavci. Namítá však, že soudy měly k jeho vyjádření podanému den po stanovené lhůtě přihlédnout, protože podle něj může účastník zmeškání lhůty zhojit, vyjádří-li se do okamžiku vydání rozhodnutí. Tomuto stěžovatelem zastávanému výkladu podle něj odpovídá i možnost odvolání či ústavní stížnosti. Chce-li zákonodárce lhůtu propadnou, musí tak podle stěžovatele učinit daleko výslovnějším způsobem (jako tak učinil například u odporu či dovolání). Obecné soudy tento výklad nerespektovaly, čímž podle stěžovatele porušily jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

4.Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno a stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

5.Ústavní soud se výkladem § 114b odst. 5 o. s. ř. opakovaně zabýval. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 13/15 zamítl návrh na zrušení tohoto institutu, protože sleduje legitimní cíl, kterým je projednání věci bez zbytečných průtahů, a je možné ho vykládat ústavně konformním způsobem. V pozdější judikatuře pak vymezil limity použití tohoto institutu a opakovaně zdůraznil, že je třeba naplnění podmínek pro jeho uplatnění vykládat restriktivně, protože významně zasahuje do procesních práv jednotlivců (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 1261/15 , body 10-15; a IV. ÚS 842/16 ; bod 8).

6.Nálezová judikatura Ústavního soudu však nevede k výkladu, který přednáší stěžovatel. U něj není sporné, jak jeho projev vůle vykládat, protože žádné vyjádření soudu ve stanovené lhůtě nedoručil. Netvrdí, že by mu v tom bránil jakýkoli (natož omluvitelný) důvod, a nerozporuje, že stanovenou lhůtu zmeškal. Namítá jen, že soudem stanovená lhůta nemá hrát roli, protože postačí, vyjádří-li se před vydáním rozsudku. Takový výklad však zjevně odporuje znění § 114b odst. 5 o. s. ř. i ustálené judikatuře soudů. Rozhodnutí obecných soudů jsou s nimi v souladu, a proto stěžovatelovo právo na soudní ochranu neporušila.

7.Ústavní soud tak stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. března 2026

Dita Řepková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj: originální text →Databáze Ústavní soud →

⚖CZ Rozhodnutív0.1.0