Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
28 Cdo 2573/2025
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 14. 4. 2026
Spisová značka : 28 Cdo 2573/2025
ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:28.CDO.2573.2025.1
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Příslušnost soudu místní
Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy: § 89a o. s. ř. Kategorie rozhodnutí: D
Zveřejněno na webu: 30. 4. 2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz .
28 Cdo 2573/2025-53
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně E.ON Energy Solutions, s.r.o. , IČ 198 03 443, se sídlem v Českých Budějovicích, Vrbenská 2769/2, zastoupené Mgr. Jiřím Jaruškem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 489/7, proti žalované SOLARHUNTER s.r.o. , IČ 064 52 671, se sídlem v Třebíči, Sadová 829/1, zastoupené JUDr. Ing. Adamem Černým, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Dřevná 382/2, o 11.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 36 C 383/2024, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. května 2025, č. j. 8 Co 420/2025-32, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 15. 1. 2025, č. j. 36 C 383/2024-21, zamítl námitku místní nepříslušnosti tamního soudu vznesenou žalovanou. V řízení se žalobkyně domáhá zaplacení výše uvedené částky představující smluvní pokuty za porušení povinností, které žalované vyplývají z rámcové smlouvy o dílo ze dne 13. 9. 2018 a specifikované dílčí smlouvy, jež byly uzavřeny mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou. K výběru místní příslušnosti soudu žalobkyně uvedla, že se řídila § 89a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť v rámcové smlouvě bylo mezi stranami sjednáno, že pro řešení všech sporů vzniklých v souvislosti s onou smlouvou bude místně příslušným soud objednatelky (právní předchůdkyně žalobkyně), a tím je Okresní soud v Českých Budějovicích. Žalovaná vznesla námitku místní nepříslušnosti uvedeného soudu s tím, že není jejím obecným soudem a jiné platné určení místní příslušnosti nebylo ujednáno. Rámcová smlouva totiž byla uzavřena na dobu určitou do 31. 3. 2022, a tudíž již nevyvolává účinky. Soud prvního stupně však této její argumentaci nepřisvědčil a uvedl, že je nezbytné respektovat dohodu o prorogaci, neboť se zde jedná o vztahy mezi podnikateli vyplývající z podnikatelské činnosti a zákon pro tento případ nestanoví příslušnost výlučnou. Námitku proto jako nedůvodnou zamítnul. 2. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 30. 5. 2025, č. j. 8 Co 420/2025-32, k odvolání žalované rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V reakci na výtky žalované akcentoval, že na žalobkyni vskutku přešla práva její právní předchůdkyně, rámcová smlouva obsahuje prorogační doložku a není podstatná okolnost, že se jedná o smlouvu na dobu určitou, která již uplynula. Okresní soud v Českých Budějovicích je proto nutné považovat za soud místně příslušný.
3. Proti usnesení krajského soudu brojí žalovaná dovoláním, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe v otázce místní příslušnosti soudů. Konkrétně odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1583/2018, sp. zn. 28 Cdo 3801/2018 a sp. zn. 22 Cdo 5502/2015 a kritizuje, že odvolací soud přehlížel, že se spor týká stavby nemovitosti. Odchýlením od závěrů judikatury, pokud jde o místní příslušnost určenou dle § 88 písm. b) o. s. ř., bylo narušeno ústavně chráněné právo žalované na zákonného soudce. Dále má dovolatelka za to, že odvolací soud bez dalšího převzal a zopakoval závěry soudu prvního stupně, aniž je jakkoli přezkoumal a zabýval se jednotlivými odvolacími námitkami. Konkluze odvolacího soudu jsou věcně i právně nesprávné. Dovolatelka uvádí, že se žalobkyní nikdy neuzavřela dohodu o prorogaci a žalobkyně neprokázala existenci pohledávky ani to, že na ni přešla práva z rámcové smlouvy v době, kdy tato ještě mohla být v platnosti. Nastíněným postupem soudu bylo porušeno právo žalované na spravedlivý proces, dovolatelka tak cituje judikaturu Ústavního soudu týkající se tohoto práva. Dovolací návrh žalované, kterým požaduje, aby dovolací soud „ ve smyslu ust. § 243d o. s. ř. napadené usnesení změnil tak, že usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 5. 2025, č. j. 8 Co 420/2025-32, se zrušuje, “ je přitom nejednoznačný. 4. K dovolání žalované se vyjádřila žalobkyně, která daný mimořádný opravný prostředek považuje za nepřípustný. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno zčásti řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Dovolání však přípustným není.
9. Podle § 89a o. s. ř. účastníci řízení ve věcech týkajících se vztahů mezi podnikateli vyplývajících z podnikatelské činnosti se mohou písemně dohodnout na místní příslušnosti jiného soudu prvního stupně, ledaže zákon stanoví příslušnost výlučnou. 10. Podle § 88 písm. b) o. s. ř. namísto obecného soudu, popřípadě namísto soudu uvedeného v § 85a, je k řízení příslušný soud, v jehož obvodu je nemovitá věc, týká-li se řízení práva k ní, není-li dána příslušnost podle písmene a). 11. Soud podle polohy nemovitosti ( forum rei sitae ) je výlučně příslušným tehdy, jestliže se řízení týká práv k těmto nemovitostem, tj. práva vlastnického, spoluvlastnického, práva držby, práva z věcného břemene a práva nájemního, a to pouze tehdy, když v řízení jde o existenci takového práva, jeho trvání a zánik, nikoliv pouze o práva a povinnosti z toho plynoucí (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5502/2015, uveřejněné pod č. 15/2017 Sb. rozh. obč., ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1583/2018, či ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3801/2018, jež všechna cituje i sama dovolatelka, a též ze dne 25. 2. 2025, sp. zn. 28 Cdo 3296/2024).
12. V nyní projednávané věci se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení smluvních pokut vyplývajících ze smluv o dílo. V kontextu patřičných judikatorních závěrů je tak zcela zřejmé, že se v nynějším případě výlučná příslušnost dle § 88 písm. b) o. s. ř. neuplatní, neboť řízení se evidentně netýká existence žádného z výše uvedených práv k nemovitosti. Poznámka dovolatelky (ostatně poprvé vyslovená až v dovolání), že spor souvisí se stavbou nemovitosti, je tak pro posouzení místní příslušnosti zcela irelevantní. Odvolací soud tudíž nijak nepochybil, neuplatnil-li v nynější kauze § 88 písm. b) o. s. ř., a nelze mu vyčítat ani to, že při aplikaci § 89a o. s. ř. explicitně nevyjádřil, že pro aktuální věc není zákonem stanovena příslušnost výlučná (jež by musela být užita přednostně). Pro takový případ totiž výlučná příslušnost zjevně předepsána není, k této záležitosti se vyjádřil již soud prvního stupně, jehož usnesení krajský soud jako věcně správné potvrdil, a žalovaná sama nedodržení § 88 písm. b) o. s. ř. dříve než v dovolání nenamítala. S ohledem na shora uvedené tak nedošlo k vytýkanému odchýlení od dovolatelkou citované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ani ke spatřovanému porušení ústavně chráněných práv žalované. Dovolání tudíž v nastíněné části nemůže být přípustné. 13. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z námitek žalované, že konkluze odvolacího soudu jsou věcně i právně nesprávné, ani jejího názoru na právní nástupnictví žalobkyně a dohodu o prorogaci. Je totiž nezbytné připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na opravné prostředky řádné. Dovolatelka je však nesplňuje, neboť pouze vyjmenovává, s čím vším nesouhlasí, pročež její podání v této části postrádá obligatorní náležitosti vyžadované zákonem pro dovolání (srov. zejména § 241a odst. 1 a 2 o. s. ř. a dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 7. 5. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3775/2023). V této souvislosti je vhodné zdůraznit, že pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. blíže z mnoha usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1786/2023, nebo ze dne 27. 8. 2025, sp. zn. 21 Cdo 2302/2024) a není úkolem dovolacího soudu přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední (srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1348/2020). Nad rámec však dovolací soud dodává, že krajský soud s odkazem na listiny předložené žalobkyní srozumitelně osvětlil, proč má za to, že žalovaná je dohodou o místní příslušnosti vázána, a že existence pohledávky žalobkyně bude předmětem až následujícího řízení o věci samé (v tomto kontextu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2134/2016, v němž jsou řešeny otázky týkající se zkoumání podmínek řízení, zejména pak problematika osvědčení předpokladů pro určení místní příslušnosti listinami a také předmětu řízení). 14. Konečně přípustnost dovolání nemohou samy o sobě založit ani eventuální vady řízení (zde žalovanou vytýkané převzetí závěrů soudu prvního stupně odvolacím soudem bez dalšího a absence vypořádání se s odvolacími námitkami žalované), k nimž dovolací soud přihlíží toliko u již přípustného dovolání (srov. za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2025, sp. zn. 28 Cdo 428/2025). V nynějším sporu přitom krajský soud samostatně rozvíjel svou argumentaci a jeho reakce na námitky uplatněné v odvolání vyhovuje tezím vyplývajícím z judikatury Ústavního soudu (srov. příkladmo nález Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 3076/13, bod 19, a v něm citovanou judikaturu).
15. Z vylíčeného je zjevné, že Nejvyššímu soudu nezbývá než dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout. 16. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu se řízení nekončí (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1392/2023, bod 12).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 4. 2026
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu