Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové a soudců Tomáše Langáška (soudce zpravodaj) a Jana Wintra o ústavní stížnosti Workpress Aviation s.r.o., sídlem Folmavská 2980/2, Plzeň, zastoupené JUDr. Jakubem Hlínou, LL.M., advokátem, sídlem Havlíčkova 1680/13, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. června 2025 č. j. 3 Afs 13/2024-59 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. prosince 2023 č. j. 77 Af 4/2023-56, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Finančního úřadu pro Plzeňský kraj, sídlem Hálkova 2790/14, Plzeň, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1.Základem posuzovaného případu je spor o výši úroků spojených s neúčinnými zajišťovacími příkazy správce daně.
2.Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že vedlejší účastník v průběhu daňové kontroly zahájené v roce 2016 vydal 22 zajišťovacích příkazů, jimiž stěžovatelce uložil k okamžité úhradě dosud nestanovenou daň z přidané hodnoty v celkové výši přes 21 milionů Kč. Téhož dne vydal dva exekuční příkazy na přikázání pohledávky z bankovních účtů žalobkyně. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") v řízení o zásahové žalobě stěžovatelky rozhodl, že zadržování jejích finančních prostředků na základě zajišťovacích příkazů bylo ode dne 23. března 2017 do dne 21. července 2020 nezákonným zásahem. Zajišťovací příkazy se podle krajského soudu staly neúčinnými marným uplynutím lhůty pro rozhodnutí o odvolání, neboť o odvolání stěžovatelky nebylo rozhodnuto. V důsledku toho vedlejší účastník od 23. března 2017 zajištěné prostředky držel bez právního důvodu až do 21. července 2020, kdy je použil na úhradu doměřené DPH, čímž nezákonný zásah odezněl.
3.Vedlejší účastník na základě toho vyrozuměl stěžovatelku o přiznání úroku z vratitelného přeplatku ve výši 10 475 666 Kč s odkazem na § 155b odst. 4 daňového řádu ve znění účinném od 1. ledna 2021. V důsledku neúčinnosti zajišťovacích příkazů měl vedlejší účastník i bez žádosti do 15 dnů (tj. do 7. dubna 2017) stěžovatelce vyplatit vratitelný přeplatek, proto jí z tohoto přeplatku náleží úrok od 8. dubna 2017 do 21. července 2020. Stěžovatelka nesouhlasila. Měla za to, že jí měl být přiznán již ode dne následujícího po vydání zajišťovacích příkazů úrok z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 odst. 1 daňového řádu z částky (ne)dobrovolně uhrazené a podle § 254 odst. 2 daňového řádu z částky vymožené daňovou exekucí. S touto argumentací brojila proti rozhodnutí vedlejšího účastníka ve správním soudnictví, avšak neúspěšně. Krajský soud její žalobu napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud následně zamítl také její kasační stížnost. 4.Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že správní soudy napadenými rozhodnutími porušily její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod. Namítá, že ačkoliv krajský soud pravomocně rozhodl, že správce daně od 23. 3. 2017 do 21. 7. 2020 zadržoval finanční prostředky nezákonně, byl jí přiznán pouze standardní úrok z vratitelného přeplatku podle § 155b daňového řádu, nikoli dvojnásobný úrok podle § 254 odst. 2 téhož zákona. Současně tvrdí, že jí úrok měl být přiznán již od okamžiku faktického odnětí finančních prostředků dne 27. 1. 2017, nikoliv až od 8. 4. 2017. Základem stěžovatelčiny argumentace je kritika výkladu § 254 daňového řádu ze strany správních soudů. Označuje jej za mechanický, rozporný s účelem uvedeného ustanovení, obcházející materiální spravedlnost a popírající kompenzační funkci § 254 daňového řádu. Dále stěžovatelka uvádí, že jí měl být úrok z neoprávněného jednání správce daně přiznán již od okamžiku, kdy došlo k faktickému odnětí jeho finančních prostředků, neboť již od toho okamžiku byla zbavena možnosti s těmito prostředky disponovat a státní moc nad nimi vykonávala výlučnou kontrolu. Z toho dovozuje, že pozbytí účinnosti zajišťovacího příkazu má mít účinky ex tunc. Konečně stěžovatelka brojí také proti procesnímu postupu správních soudů. Uvádí, že soudy nesplnily ústavní požadavky na spravedlivé a účinné projednání jejích nároků před nestranným a nezávislým soudem, neboť byly nadměrně formalistické a řádně nevypořádaly veškeré její námitky. Důsledkem toho je údajně také svévolné odmítnutí náhrady za zásah veřejné moci. 5.Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6.Stěžovatelka učinila spornou zejména otázku výkladu ustanovení § 254 daňového řádu v rozhodném znění. V rámci stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud na úvod poznamenává, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Z hlediska ústavněprávního proto může být v zásadě hodnocena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečný a racionální základ, zda právní závěry orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není zatížen libovůlí. 7.Těmto požadavkům napadená rozhodnutí dostojí. Nejvyšší správní soud totiž logicky a podrobně odůvodnil, proč není kasační stížnost stěžovatelky důvodná. Stěžovatelka v ústavní stížnosti převážně opakuje námitky, které uplatnila v předchozím řízení a které správní soudy řádně vypořádaly.
8.Nejvyšší správní soud vysvětlil, že stěžovatelka nárok na požadovaný úrok odvozuje z neúčinnosti zajišťovacího příkazu, který ale vůbec není rozhodnutím o stanovení daně ve smyslu § 254 odst. 1 daňového řádu v rozhodném znění. Ve stěžovatelčině případě tak podle Nejvyššího správního soudu neexistovalo žádné rozhodnutí o stanovení daně, jež by bylo pro nezákonnost či nesprávný úřední postup zrušeno, změněno, prohlášeno za nicotné anebo pozbylo účinnosti. Krajský soud v rozsudku ze dne 5. ledna 2021 č. j. 57 A 115/2020-287 (jde o rozsudek odlišný od nyní napadeného) závazně uzavřel, že zajišťovací příkazy samotné byly zákonné. Zadržování dané částky bylo oprávněné až do 22. 3. 2017. Vedlejšímu účastníkovi vznikla povinnost zajištěné částky vrátit do 15 dnů až dne 23. 3. 2017 v důsledku neúčinnosti zajišťovacích příkazů z důvodu včasného neprojednání odvolání. Konečně Nejvyšší správní soud dodal, že zcela neakceptovatelná je argumentace stěžovatelky, která ztotožňuje s neoprávněným vymáháním i samotnou držbu vymožených prostředků žalovaným a dovolává se aplikace § 254 odst. 2 daňového řádu i na období, kdy již daňová exekuce byla zcela zastavena. 9.Ústavní soud shledal, že závěry správních soudů jsou logické, srozumitelné a nevybočují z ústavních mantinelů. Ostatně ani v jiných svých rozhodnutích Ústavní soud neshledal nic protiústavního v závěrech správních soudů, že v konkrétní věci nenastala žádná ze situací, s nimiž § 254 daňového řádu spojoval nárok na úrok z neoprávněného jednání správce daně (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 438/25 ze dne 19. 3. 2025 či usnesení sp. zn. II. ÚS 439/25 ze dne 5. 3. 2025). Ani v nynějším případě Ústavní soud neshledal žádné ústavněprávní pochybení, které by odůvodňovalo jeho výjimečný zásah. Trvání na splnění formální zákonem stanovené podmínky ze strany správních soudů nepředstavuje svévoli a nepřípustný formalismus, jak tvrdila stěžovatelka, nýbrž aplikaci zákonem předvídaného předpokladu. Ve světle námitek uplatněných v ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal ze strany správních soudů ani existenci procesních pochybení ústavní intenzity ani svévolné porušení čl. 36 odst. 3 Listiny. 10.S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatelky. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu