Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
7 Tdo 202/2026
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí: 8. 4. 2026
Spisová značka : 7 Tdo 202/2026
ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:7.TDO.202.2026.1
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Znásilnění
Ohrožování výchovy dítěte
Výroba a jiné nakládání s dětskou pornografií
Dotčené předpisy: § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku § 192 odst. 1 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí: CD
Zveřejněno na webu: 13. 5. 2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz .
7 Tdo 202/2026-1338
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 4. 2026 o dovolání obviněného D. J. podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 6. 2025, sp. zn. 2 To 43/2025, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 T 5/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. J. odmítá . Odůvodněn í: I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 12. 2024, č. j. 37 T 5/2024-1058, byl obviněný D . J. uznán vinným pod body 1) až 4) zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a pod bodem 5) přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání d eseti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných ve výroku rozsudku. Podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné léčení sexuologické v ústavní formě. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy. 2. Uvedených trestných činů se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že
1) dne 16. 7. 2023 v přesně nezjištěné době v odpoledních hodinách, v XY, na Plaveckém stadionu XY na ulici XY XY , v úmyslu svého sexuálního uspokojení, vědom si toho, že poškozený nezletilý AAAAA (pseudonym), je dítětem ve věku 13 let a s tím spojené jeho neznalosti v oblasti sexuální a neschopnosti racionálně posoudit jeho chování a účinně se proti němu bránit, nejméně jednou poškozenému sáhl ve vířivce přes plavky na jeho přirození, a takového jednání se dopustil s vědomím možného negativního dopadu svého jednání na další vývoj poškozeného, zejména v oblasti morální a sexuální,
2) dne 16. 7. 2023 v přesně nezjištěné době ve večerních hodinách, nejpozději do 18:29 hod., v XY , při cestě z Plaveckého stadionu XY na ulici XY XY, na vlakového nádraží XY-hlavní nádraží, ulice XY XY, XY , v osobním motorovém vozidle zn. VW TOURAN, v úmyslu svého sexuálního uspokojení, vědom si toho, že poškozený nezletilý AAAAA , je dítětem ve věku 13 let a s tím spojené jeho neznalosti v oblasti sexuální a neschopnosti racionálně posoudit jeho chování a účinně se proti němu bránit, se snažil poškozenému sáhnout na jeho přirození, čemuž poškozený zabránil odstrčením jeho ruky a slovním odmítnutím, a takového jednání se dopustil s vědomím možného negativního dopadu svého jednání na další vývoj poškozeného, zejména v oblasti morální a sexuální,
3) dne 19. 7. 2023 v době od 20:47 do 24:00 hod. v XY– XY, v penzionu XY XY na ulici XY XY , v pokoji č. XY , v úmyslu svého sexuálního uspokojení, vědom si toho, že poškozený nezletilý AAAAA je dítětem ve věku 13 let a s tím spojené jeho neznalosti v oblasti sexuální a neschopnosti racionálně posoudit jeho chování a účinně se proti němu bránit a za využití stavu podnapilosti poškozeného, do kterého ho přivedl tím, že nejdříve v restauraci daného penzionu poškozenému objednal dvě malá dvanáctistupňová piva zn. Pilsner Urquell, která poškozený vypil, a po příchodu na pokoj penzionu mu nalil minimálně 2 sklenice vína, přičemž takto zkonzumovaný alkohol u poškozeného vyvolal opilost a nevolnost, načež poškozeného vysvlékl, hladil ho na nahém těle a holém přirození, poté jej odvedl do sprchy, kde poškozeného přiměl k tomu, aby mu sál pohlavní úd a třel jeho přirození a pak třel i přirození poškozeného, a takového jednání se dopustil vědomím možného negativního dopadu svého jednání na další rozvoj poškozeného, zejména v oblasti morální a sexuální,
4) dne 20. 7. 2023 v ranních hodinách, nejpozději do 6:37 hod., v XY – XY, v penzionu XY XY na ulici XY XY , v pokoji č. XY , v úmyslu svého sexuálního uspokojení, vědom si toho, že poškozený nezletilý AAAAA je dítětem ve věku 13 let a s tím spojené jeho neznalosti v oblasti sexuální a neschopnosti racionálně posoudit jeho chování a účinně se proti němu bránit a za využití stavu podnapilosti poškozeného, do kterého ho přivedl tím, že předchozí den 19. 7. 2023 v restauraci daného penzionu poškozenému objednal dvě malá dvanáctistupňová piva zn. Pilsner Urquell, která poškozený vypil, a po příchodu na pokoj penzionu mu nalil minimálně 2 sklenice vína, přičemž takto zkonzumovaný alkohol u poškozeného vyvolal opilost a nevolnost, poté co se poškozený v ranních hodinách probudil, poškozeného na posteli vysvlékl, sahal mu na přirození a poté mu přirození třel a zároveň u toho sám masturboval, a takového jednání se dopustil s vědomím možného negativního dopadu svého jednání na další vývoj poškozeného, zejména v oblasti mo rální a sexuální,
5) v blíže nezjištěné době, nejméně však do doby zadržení v Olomouci dne 3. 8. 2023 v 9:45 hod., na nezjištěných místech nejméně však v místě svého trvalého bydliště XY-XY č. XY, vědomě měl uloženo v paměti svých notebooků celkem 1 338 pornografických fotografií zachycujících osoby mužského pohlaví zjevně mladší 18 let bez vyvinutých sekundárních pohlavních znaků s obnaženými intimními partiemi či částečně obnažené v erotických a sexuálně vyzývavých pozicích, s detailní exhibicí pohlavních orgánů a při sexuálních aktech a praktikách s nezletilými či dospělými osobami.
3. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 17. 6. 2025, č. j. 2 To 43/2025-1139, k odvolání státního zástupce podaného proti výroku o vině ve prospěch obviněného a proti výroku o náhradě nemajetkové újmy v neprospěch obviněného a poškozeného podaného proti výroku o náhradě nemajetkové újmy napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě nemajetkové újmy. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. ř. o nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného podané proti všem výrokům napadeného rozsudku zamítnuto. II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 5. V rámci výtek proti výroku o vině deklaroval existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a důkazy. Všechny důkazy až na výpověď poškozeného podporují verzi obviněného. Ostatní důkazy prokazují jen to, že se obviněný s poškozeným setkali, byli spolu na různých místech, vedli spolu komunikaci a přespali spolu v penzionu. Soudy ignorovaly rozpory ve výpovědi poškozeného a nehodnotily důkazy logicky, věcně a přesvědčivě. Podle znaleckého posudku na poškozeného je tento pravděpodobně věrohodný, ačkoli fakta a výpověď matky ukazují opak. Podle znaleckého posudku pak obviněný nemá sklony ke lhaní, což soudy nevzaly v potaz. Takový postup byl v rozporu s principem presumpce neviny a pravidlem in dubio pro reo . Podle dovolatele provedenými důkazy nebylo prokázáno jednoznačně a s nejvyšším možným stupněm jistoty, že se dopustil trestné činnosti.
6. Obviněný dále deklaroval, že poškozený nemluvil pravdu, což chtěl prokázat jím navrženými důkazy, které soud odmítl. Jednalo se o další svědky, zejména rodinné příslušníky poškozeného, dopracování analýzy telekomunikačního provozu telefonních čísel obviněného a poškozeného, Google mapy (aplikace Timeline) přímo z mobilního telefonu obviněného, záznam dat z Timeline z mobilního telefonu obviněného, znovuzkoumání mobilního telefonu obviněného, dopracování znaleckého posudku apod. Tyto důkazy přitom označil za klíčové, přičemž nebyly nedůvodně provedeny. Podle jeho přesvědčení důkazy navržené obhajobou nebyly nadbytečné, neboť jimi chtěl prokázat, že poškozený je nevěrohodný.
7. Dovolatel rovněž vyjadřoval své přesvědčení o existenci situace tvrzení proti tvrzení, která měla být vyhodnocena za respektování principu presumpce neviny. V projednávané věci vše stojí jen na jednom důkazu – výpovědi poškozeného, ačkoli tato nebyla konzistentní a samotný znalec PhDr. Petr Štěpaník sdělil, že pokud by se v řízení prokázalo, že se to stalo jinak, musel by poškozeného znovu zkoumat. Obviněný ke změně důkazní situace doložil důkazy, a proto měl být znalecký posudek dopracován. Závěr o vině obviněného je tak postaven de facto toliko na závěrech znalců, podle nichž je poškozený věrohodný, aniž by obviněnému bylo umožněno tyto závěry podrobit reviznímu znaleckému zkoumání. Dále považoval za vadu řízení, pokud soudy vycházely rigidně ze závěrů znalce PhDr. Petra Štěpaníka o obecné a specifické věrohodnosti poškozeného, neboť znalecký posudek podléhá zásadě volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Nebyly provedeny žádné přímé důkazy, které by podporovaly tvrzení poškozeného (například se nenašla DNA obviněného na oblečení poškozeného). V přímém rozporu s kamerovým důkazem je pak tvrzení poškozeného, že byl opilý. Soud se rozpory mezi výpověďmi svědků a důkazy nepokusil odstranit, přičemž konstatoval, že věří poškozenému a nevěří obviněnému. 8. Obviněný dále uváděl, že věk (v tomto případě 13 let) sám o sobě neznamená neschopnost odporu, neboť je vždy třeba prokázat konkrétní okolnosti (fyzická převaha, paralyzující strach apod.), nestačí abstraktní domněnka. Podle usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 281/2024 bezbrannost vyžaduje faktickou neschopnost odporu. Vyslovil se pak tak, že ne všichni chlapci ve 13 letech jsou naivní a důvěřiví, přičemž poškozený rozhodně nebyl naivní a důvěřivý, neboť používal síť Omegle, sám navrhoval setkání, j ako první posílal obviněnému srdíčka, chtěl být někde přes noc, a ani jeho sourozenci mu nevěří. Poškozený ve stavu bezbrannosti nebyl a být nemohl. Nelze automaticky presumovat bezbrannost u dítěte ve věku 13 let, čemuž odpovídá i novela trestního zákoníku č. 166/2024 Sb., která dítě považuje za bezbranné do 12 let. Aktuální judikatura uvádí, že v situacích, kdy nezletilé dítě projevilo svou vůli tím, že odmítlo určitá jednání ze strany obviněného [viz skutek pod bodem 2)], nelze dovozovat stav bezbrannost i. Nebyla-li přítomna bezbrannost, byla použitelná výlučně skutková podstata pohlavního zneužití.
9. Současně konstatoval, že u skutků pod body 1) až 4) chybí naplnění znaku provedení pohlavního styku souloží nebo způsobem srovnatelným se souloží. Jednání popsané pod body 1) až 2) rozsudku krajského soudu, tj. sáhnutí přes plavky ve vířivce na přirození poškozeného a dále snaha sáhnout na přirození poškozeného, pod daný pojem nespadají. V této souvislosti upozornil na rozsudek Nejvyššího soudu pod sp. zn. 15 Tdo 677/2023, v němž absentoval závěr o dotýkání se genitálií poškozené za účelem sexuálního uspokojení obviněného, pročež nebylo možné shledat zákonný znak vykonání „pohlavního styku“ a případ byl překvalifikován na trestný čin pohlavního zneužití. Dále odkázal na usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tdo 345/2012, podle něhož se za jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží považuje takový styk, při jehož realizaci dochází k situaci srovnatelné s tou, jaká nastává u soulože.
10. Nesouhlasil ani se závěrem odvolacího soudu, podle něhož by tvrzené jednání pod body 1) až 4) mělo být jedním, nikoli pokračujícím skutkem, který je třeba právně posoudit také jako zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Minimálně tak činil proto, že jednání popsané ve skutkové větě rozsudku krajského soudu nemůže být právně kvalifikováno ve všech bodech jako tento zločin znásilnění. 11. Obviněný rovněž brojil proti uloženému trestu, který považoval za příliš přísný a v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu, že odůvodňuje výjimečný zásah Nejvyššího soudu. Dovolateli nemělo být uloženo ochranné léčení sexuologické v ústavní formě, a pokud ano, mělo to být zohledněno ve výši trestu. Soudy jej tudíž potrestaly dvakrát. Nerespektovaly ani § 40 odst. 1 a 2 tr. zákoníku. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 1502/2019 pachatelem nezaviněná zmenšená příčetnost v době spáchání trestného činu odůvodňuje zvláštní postup spočívající v tom, že se k ní přihlédne při stanovení druhu a výměry trestu. Trest odnětí svobody v trvání deseti let je trestem uloženým v horní polovině trestní sazby podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku, přičemž soudy k uložení přistoupily, ačkoli byla konstatována zmenšená příčetnost ve vztahu k popsanému jednání, a to v důsledku poruchy sexuální preference typu homosexuální pedofilie – efebofilie. Tato porucha by měla být léčena a nikoli postihována v rámci trestní represe. Odkázal na zásadu přiměřenosti a subsidiarity přísnější sankce a znění § 97 odst. 2 tr. zákoníku. Z hlediska naplnění účelu trestních sankcí, kterým je ochrana společnosti a individuální a generální prevence, měl být obviněný zařazován do výkonu trestu odnětí svobody bez uložení ústavní ochranné léčby, anebo podroben toliko ochrannému léčení sexuologickému. Navíc mu bude nařízen výkon zbytku trestu odnětí svobody, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn, což uložený trest nereflektuj e. 12. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a tomuto přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
13. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání obviněného uvedl, že ačkoli lze vybrané námitky dovolatele formálně podřadit pod jím označené dovolací důvody, vyhodnotil dovolání jako zjevně neopodstatněné. Pokud jde o skutkové námitky, konstatoval, že hodnocení důkazů soudem prvního stupně je bez vady. Ke zpochybnění věrohodnosti poškozeného odkázal zejména na závěry znalce PhDr. Petra Štěpaníka, který přesvědčivě a odborně z psychologického hlediska posoudil relevantní aspekty osobnosti poškozeného, přičemž údajné sklony ke lhaní a rozpory ve výpovědi byly výslovně zohledněny. K tvrzené vadě opomenutých důkazů konstatoval, že soud prvního stupně se těmito návrhy zabýval. Nebylo pak možné dovozovat ani porušení zásady in dubio pro reo .
14. Dále nesdílel náhled na namítanou záměnu pojmu „nezletilost“ za „bezbrannost“. Znalci dospěli k závěru, že poškozený v době souzeného jednání nedosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozpoznat nebezpečnost jednání dovolatele vůči své osobě a účinně se mu bránit, přičemž schopnost poškozeného bránit se byla snížena požitím alkoholu. Celé jednání dovolatele představovalo postupnou manipulaci s poškozeným, které vyústilo v nejzávažnější prokázané jednání uvedené pod body 3) a 4) skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně. Argument obviněného, že poškozený nebyl naivní ani důvěřivý, protože užíval síť Omegle, navrhoval setkání, posílal „srdíčka“ a chtěl být přes noc mimo domov, podle názoru státního zástupce svědčí spíše o opaku, tj. o jeho naivitě a neuvědomění si možných důsledků.
15. K námitce, že soudy nesprávně vyhodnotily jeho jednání jako „pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží“, poukázal na určitou odlišnost mezi právním hodnocením soudu prvního stupně a odvolacího soudu, jež však neměla žádné konsekvence, které by mohly svědčit ve prospěch obviněného. Soud prvního stupně kvalifikoval jednání obviněného jako pokračování v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku spáchané čtyřmi dílčími útoky, zatímco odvolací soud (aniž by zasáhl do skutkové věty rozsudku) ho posoudil jako jediný skutek. V obou případech však platí, že posouzení jednání dovolatele, spočívajícího v tom, že přiměl poškozeného k orálnímu kontaktu s jeho pohlavním údem a tření přirození, jako pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží, odpovídá ustálené judikatuře. 16. Neztotožnil se ani s výhradami obviněného vůči uloženému trestu. Dovolateli byl uložen trest přísný, avšak nekolidoval s požadavky ústavněprávní proporcionality trestní sankce. Obviněný se souzeného jednání dopustil jako speciální recidivista, v době podmíněného propuštění a za situace, kdy ambulantní léčbu podstupoval pouze formálně a vědomě neužíval indikované léky tlumící sexuální pud. Tato konstelace faktorů svědčí o naprosté absenci sebereflexe. Uložený trest proto považoval za zcela adekvátní. Soud pr vního stupně pak v souladu s § 40 odst. 1 tr. zákoníku přihlédl ke skutečnosti, že se obviněný dopustil trestné činnosti ve stavu zmenšené příčetnosti. Ve vztahu k § 40 odst. 2 tr. zákoníku zdůraznil, že se jedná o fakultativní postup soudu, přičemž soud prvního stupně (ani státní zástupce) nedospěl k závěru, že by vzhledem ke zdravotnímu stavu pachatele bylo možné za současného uložení ochranného léčení dosáhnout nápravy i trestem kratšího trvání. Konečně ve vztahu k § 97 odst. 2 tr. zákoníku konstatoval, že v projednávané věci je zřejmé, že samostatné ochranné léčení, byť v ústavní formě, by nebylo dostatečné, neboť by samo o sobě nemohlo zajistit nápravu pachatele a ochranu společnosti. Kombinaci trestu odnětí svobody a ochranného léčení považoval za nezbytnou a ani námitkám souvisejícím se stavem zmenšené příčetnosti nepřiznal opodstatnění. 17. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 18. Obviněný D . J. využil možné uplatnění repliky a vyjádřil se k podání státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Na svém dovolání setrval, přičemž zopakoval svou již dříve uplatněnou argumentaci. Zejména zdůraznil, že hodnocení důkazů soudy provedly v rozporu se zákonem a pravidly formální logiky a porušily zásadu in dubio pro reo . Akcentoval, že podle znaleckých závěrů nemá sklony ke lhaní, což znamená, že říkal pravdu. Nesdílel pohled státního zástupce na záměnu pojmů „bezbrannost“ a „nezletilost“ zejména s odkazem na to, že znalecký posudek měl být dopracován. Podle obviněného nebyly respektovány závěry judikatury Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 281/2024, sp. zn. 15 Tdo 1154/2019, sp. zn. 7 Tdo 833/2021, sp. zn. 15 Tdo 677/2023, sp. zn. 3 Tdo 345/2012). Uložený trest i nadále považoval za nepřiměřený, přičemž nebylo přihlédnuto ke zmenšené příčetnosti. Pokud byla u dovolatele zjištěna porucha, měla být léčena a nikoli postihována v rámci trestní represe. Setrva l proto na svém návrhu rozhodnutí, jak jej uvedl ve svém dovolání.
III.
Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné. IV.
Důvodnost dovolání
20. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , tento je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 21. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 22. Obviněný v rámci vznesených námitek skutkového charakteru předně popíral průběh skutkového děje vymezeného pod body 1) až 4) s odkazem na existenci extrémního rozporu, přičemž jádro jeho argumentace spočívalo ve zpochybnění věrohodnosti poškozeného. V této souvislosti rovněž poukazoval na vadu opomenutých, blíže specifikovaných důkazů. Domníval se pak, že soudy jej měly obžaloby zprostit, neboť v situaci „tvrzení proti tvrzení“ měly aplikovat zásadu in dubio pro reo .
23. S notnou dávkou benevolence lze vysledovat námitky zpochybňující konkrétní učiněná skutková zjištění, jež by bylo možné pod zvolený důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě subsumovat. Takto dovolatel v obecné rovině deklaroval, že všechny důkazy (s výjimkou výpovědi poškozeného) prokazují jen jejich komunikaci a specifikovaná setkání, přičemž konkrétně poukazoval na svou výpověď, která byla podpořena závěrem znaleckého posudku vypracovaného na jeho osobu, že nemá sklony ke lhaní, jakož i výpověď matky poškozeného, podle níž naopak poškozený není věrohodný, a kamerový záznam prokazující, že poškozený nebyl opilý, ačkoli tvrdil opak. 24. Úvodem je vhodné poznamenat, že z obsahu dovolání je patrné, že obviněný D . J. svou dovolací argumentaci založil v podstatě na opakování své obhajoby již v původním řízení včetně řádného opravného prostředku, přičemž soudy obou stupňů se již s uplatněnými námitkami vypořádaly. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je dostatečně zřejmé, jak byly hodnoceny provedené důkazy a k jakým závěrům přitom soudy dospěly. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Je rovněž namístě připomenout, že zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů, je namístě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod., k čemuž však, jak bude vyloženo dále, nedošlo.
25. Stran námitek zpochybňujících skutková zjištění soudů a jejich hodnocení důkazů je potřeba uvést, že soudy na základě provedeného dokazování dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Skutková zjištění byla opřena zejména o výpověď poškozeného AAAAA , což je v situaci, kdy průběhu závadového chování nebyla přítomna třetí osoba, zcela logické. Soud prvního stupně, dobře si vědom zásadní důkazní relevance pro posouzení skutkového stavu věci, podrobil výpověď poškozeného důkladnému hodnocení. Tato proto byla vyhodnocena zejména s ohledem na její provázanost s ostatními důkazy, přičemž byla shledána věrohodnou. Korespondovala především s protokolem o ohledání místa činu v penzionu XY XY , kamerovými záznamy, listinnými důkazy (zejména informacemi o cestě poškozeného vlakem do XY a komunikací mezi obviněným a poškozeným), jakož i výpověďmi svědků (lze zmínit výpovědi rodičů poškozeného, svědků H . K. a L. P. , svědkyně P . R. či svědka F . R. ) nebo znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie a z oboru psychologie, odvětví klinická psychologie vypracovanými MUDr. Petrou Sejbalovou a PhDr. Marcelou Langovou-Šindelářovou k osobě obviněného. Dále byla podpořena znaleckými závěry vyplývajícími ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace dětská, dorostová a pro dospělé a z oboru psychologie, odvětví klinická psychologie vypracovaného MUDr. Kateřinou Černekovou a PhDr. Petrem Štěpaníkem k osobnosti poškozeného, z nichž bylo možno usuzovat na to, že poškozený ve své výpovědi popisuje skutečně prožité události. V tomto ohledu nevyvstal důvod k doplnění dokazování doplňujícím znaleckým posudkem, jak opakovaně vyžadoval dovolatel, neboť znalci v době vyšetření disponovali shromážděným důkazním materiálem a žádná údajná změna důkazní situace nenastala. Rovněž se přesvědčivě vyjádřili k tvrzeným rozporům ve výpovědi poškozeného a k tvrzení matky, že jí její syn lže.
26. Bylo též dostatečně ozřejměno, proč naopak výpověď obviněného byla považována za nevěrohodnou a čistě účelovou (s odkazem na znalecké posudky vypracované na osobu obviněného, předchozí odsouzení za totožnou trestnou činnost, pokus obviněného o kontakt s jinými nezletilými chlapci či chování po činu). Ke konkrétním výtkám obviněného lze doplnit, že je zcela irelevantní absence biologických stop odpovídajících profilu DNA obviněného na oděvu poškozeného, obzvláště v situaci, kdy ani zkoumány nebyly. Obdobně je tomu u tvrzení obviněného, že poškozený nebyl opilý s odkazem na kamerové záznamy z restaurace XY . Pokud nyní dovolatel poukazuje na závěry nespecifikovaného znaleckého posudku, podle něhož nemá sklony ke lhaní, ignoruje závěr znaleckého posudku z oboru psychologie, odvětví klinická psychologie, vypracovaného PhDr. Marcelou Langovou-Šindelářovou, podle něhož jsou u něj dány sklony ke zkreslování i blokování informací ve vlastní prospěch.
27. Přednesená námitka stran existence zjevného rozporu tudíž postrádá za daného důkazního stavu opodstatnění, neboť obviněným uváděné skutečnosti lze zhodnotit jako pouhou polemiku s názorem soudů, jak měly dané důkazy hodnotit a jakou váhu jim měly přikládat. Nejednalo se ani o situaci existence dvou logických možností hodnocení důkazů, reálných skutkových verzí či „tvrzení proti tvrzení“, neboť výpověď poškozeného ohledně průběhu předmětného nekonsensuálního sexuálního styku byla podpořena i dalšími ve věci provedenými a shora konkretizovanými důkazy. Obecné soudy dospěly k bezpečně prokázanému skutkovému stavu, přičemž logicky a přesvědčivě odůvodnily, proč daly přednost jedné konkurující skutkové verzi (podpořené ostatními důkazy) před druhou. Nejvyšší soud proto v provedených důkazech neshledal rozpory se zjištěným skutkovým stavem. Jedná se o důkazy, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně a spolehlivě prokazujících skutečnos t, že se dovolatel dopustil shora popsaného jednání.
28. Lze tedy uzavřít, že mezi skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, není zjevný rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které zejména odvolací soud řádně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku, na nějž v podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Nemohl-li být v nyní posuzované věci shledán zjevný rozpor, nemohla být ani porušena zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného ( in dubio pro reo ). Zásada in dubio pro reo , která vyplývá ze zásady presumpce neviny, znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. V této věci však pochybnosti o průběhu skutkového děje nevznikly. 29. Dovolatel dále v rámci svého mimořádného opravného prostředku identifikoval vadu nedůvodně neprovedených důkazů, jimiž chtěl prokázat nevěrohodnost poškozeného. Mezi tyto podle jeho přesvědčení klíčové důkazy zařadil výslechy rodinných příslušníků poškozeného, dopracování analýzy telekomunikačního provozu telefonních čísel obviněného a poškozeného, Google mapy (aplikace Timeline) přímo z mobilního telefonu obviněného, záznam dat z Timeline z mobilního telefonu obviněného, znovuzkoumání mobilního telefonu obviněného, dopracování znaleckého posudku apod. Zvolenou argumentaci pak lze podřadit pod shora citovaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, neboť podle mínění dovolatele nebyly ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 30. Nejprve je potřeba připomenout, že soud nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jinak řečeno, obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. Ú S 1148/09).
31. Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout, že věrohodnost poškozeného byla podrobena důkladnému zkoumání a zevrubnému odůvodnění, jak již bylo osvětleno shora. Touto optikou by se nemohlo jednat o důkazy s potenciálem zvrátit závěry učiněné soudy. Soud prvního stupně pak v daném případě procesně bezchybným způsobem uvedené návrhy obviněného zamítl, přičemž věnoval značnou pozornost odůvodnění takového postupu (viz odstavce 50. až 57. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud návrhy obviněného na doplnění dokazování v odvolacím řízení rovněž zamítl, neboť dokazování před krajským soudem bylo provedeno v dostatečném rozsahu a jednalo se o opakování již vypořádaných návrhů z hlavního líčení (viz odstavce 29. a 30. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). K nyní konkrétně specifikovaným navrhovaným a současně neprovedeným důkazům lze zopakovat, že výslechy rodinných příslušníků (zřejmě partnera matky poškozeného J . K. a sourozenců poškozeného) byly shledány nadbytečnými, neboť nebyli přítomni projednávané trestné činnosti a věrohodnost poškozeného byla uspokojivě posouzena s ohledem na jiné ve věci provedené důkazy. K dopracování analýzy telekomunikačního provozu telefonních čísel obviněného a poškozeného bylo ozřejměno, jaké skutečnosti byly analýzou telefonních čísel zjištěny, přičemž nová analýza by nadto mohla být znehodnocena tím, že do telefonů již mohl být učiněn neoprávněný zásah. K obhajobou doloženým fotografiím zachycujícím tzv. Timeline, tj. polohu mobilního telefonu obviněného, bylo vysvětleno, že tyto postrádají vypovídací hodnotu i s relevantním odůvodněním možnosti změny konkrétních míst či tras, přičemž nezobrazují přesný údaj o pohybu mobilního telefonu. Konečně k navrhovanému dopracování znaleckého posudku na poškozeného lze uvést, že nevyvstal žádný důvod k jeho doplnění, jak již bylo konstatováno výše.
32. Jelikož se s touto argumentací ztotožnil i soud dovolací, dospěl k závěru, že důkazní řízení vadou předvídanou předmětnou (třetí) alternativou důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. netrpí. Námitka obviněného proto byla shledána zjevně neopodstatněnou. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 33. Pokud jde o hmotněprávní posouzení skutku, dovolatel namítal, že soudy zaměnily pojem „nezletilost“ za „bezbrannost“ ve smyslu § 185 odst. 1 trestního zákoníku. Dále rozporoval naplnění znaku spáchání činu „jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží“, neboť jednání pod body 1) a 2) tento znak nenaplňuje. 34. K oběma vzneseným výtkám dovolací soud považuje za nezbytné sumarizovat právní vyhodnocení počínání obviněného popsaného pod body 1) až 4) rozsudku soudu prvního stupně, neboť vykazovalo určité odlišnosti.
35. Soud prvního stupně po právní stránce kvalifikoval jednání obviněného pod body 1) až 4) rozsudku jako pokračující zločin znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a pokračující přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. S ohledem na napadenou první ze zvolených právních kvalifikací pak deklaroval, že znak spáchání činu jiným pohlavním stykem způsobem srovnatelným se souloží naplňovaly dílčí útoky pod body 3) a 4). Odvolací soud se naproti tomu neztotožnil se závěrem, že by se jednalo o čtyři dílčí útoky pokračujícího trestného činu, nýbrž o jediné jednání, jehož podstata je vyjádřena popisem pod body 3) a 4) výroku o vině. Prvotní manipulativní jednání obviněného popsané pod body 1) a 2) bylo pouze postupným zjišťováním možností, kam až si obviněný může dovolit zajít. Pochybení soudu prvního stupně však nevyhodnotil jako natolik zásadní, aby muselo být napraveno zrušením rozsudku a nově formulovaným výrokem o vině, který by co do rozsahu skutkových i právních závěrů zůstal nezměněn. Nejvyšší soud se pak s právním posouzením odvolacího soudu ztotožnil, neboť má rovněž za to, že se jednalo o jediné gradující jednání. 36. Dále lze připomenout, že trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024 se dopustil ten, kdo k pohlavnímu styku zneužil bezbrannosti jiného, čin spáchal souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží a na dítěti mladším patnácti let. 37. Chronologicky je tedy možno se nejprve vyjádřit k výhradě obviněného o absenci bezbrannosti poškozeného. Tento svůj závěr vystavěl na tvrzení, že samotný věk poškozeného neznamená neschopnost jeho odporu, přičemž poškozený rozhodně nebyl s ohledem na jeho počínání a aktivity bezbranným, zejména pokud s ním komunikoval „láskyplnými zprávami“, projevoval mu náklonnost a sám inicioval společné přespání.
38. V obecné rovině je vhodné uvést, že za bezbrannost ve smyslu přisuzovaného ustanovení se i před novelou trestního zákoníku č. 166/2024 Sb. považoval stav oběti, ve kterém nebyla vzhledem k okolnostem schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, popřípadě ve kterém nebyla schopna klást odpor jeho jednání (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 43/1994 Sb. rozh. tr.). Jednalo se zejména o takový stav, kdy se oběť nacházela v situaci, již sama nevnímala, a tudíž nebyla schopna jakéhokoli vlast ního úsudku, a tedy ani ovlivnit jednání pachatele, jakož i o stav, kdy duševní a rozumové schopnosti oběti nebyly na takové úrovni, aby si ve své mysli dokázala situaci, v níž se nachází, dostatečně přiléhavě ze všech souvislostí vyhodnotit a přiměřeně, logicky a účinně na ni reagovat, případně o stav, kdy nebyla schopna vzdorovat nepřijatelnému chování pachatele pro nedostatek tělesných sil a schopností. Za bezbrannou byla považována též osoba, která byla vzhledem k dětskému věku tak nedostatečně vyspělá, že nebyla ani schopna posoudit význam odporu proti vynucovanému pohlavnímu styku. K jednoznačnému určení věkové hranice však nedošlo, neboť byla akcentována nutnost v každém konkrétním případě zkoumat rozumové schopnosti dítěte, jeho fyzickou a duševní vyspělost, vycházet z rodinných a výchovných poměrů, zabývat se jeho vztahem k pachateli atd. Teprve poté bylo možno usuzovat na to, zda se u poškozeného jednalo o stav bezbrannosti (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140-271. Komentář. 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2332 až 2333). 39. Pro úplnost lze dodat, že případy, kdy je trestný čin spáchán zneužitím stavu bezbrannosti, jsou s účinností od 1. 1. 2025 definovány v § 119a tr. zákoníku. Toto ustanovení obsahuje obecné vymezení stavu bezbrannosti, resp. případů, kdy pachatel páchá trestný čin zneužitím stavu bezbrannosti, přičemž se obsahově neliší od toho, jak byl stav bezbrannosti před 1. 1. 2025 definován a interpretován doktrínou a judikaturou [viz Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 202 5. § 119a. Dostupné na beck-online.cz]. Podle odst. 1 předmětného ustanovení je trestný čin spáchán zneužitím bezbrannosti, jestliže pachatel využije toho, že jiná osoba je ve stavu, v němž není schopna utvářet nebo projevit svou vůli nebo je její schopnost utvářet nebo projevit svou vůli podstatně snížena z důvodu bezvědomí, spánku, ovlivnění návykovými látkami, nemoci, zdravotního postižení, duševní poruchy, silného ochromujícího stresu, nízkého nebo vysokého věku, překvapení nebo jiného obdobného důvodu. Podle (i dovolatelem poukazovaného) odst. 2 pak platí, že za bezbranné z důvodu nízkého věku se vždy považuje dítě mladší dvanácti let. 40. Konkrétně v nyní posuzované věci z tzv. skutkové věty výroku o vině lze předpokládat, že bezbrannost poškozeného ve stěžejní části skutku pod body 3) a 4) byla dovozována z jeho věku 13 let a s tím spojené neznalosti v oblasti sexuální a neschopnosti racionálně posoudit chování obviněného a účinně se proti němu bránit za současného využití stavu podnapilosti poškozeného. Soudy svůj právní závěr o existenci stavu bezbrannosti, jehož dovolatel zneužil, opřely o znalecké závěry vyjádřené ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace dětská, dorostová a pro dospělé a z oboru psychologie, odvětví klinická psychologie, podle nichž poškozený v době činu nedosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozpoznat nebezpečnost jednání obviněného vůči své osobě a účinně se mu bránit, přičemž jeho schopnost jakékoli obrany byla snížena požitím alkoholu. Předestřeným požadavkům tedy bylo vyhověno, neboť soudy si opatřily dostatečný skutkový podklad. Nejednalo se tudíž snad o nějakou automatickou presumpci, nýbrž o podložený závěr. Případné rizikové chování poškozeného imanentně spojené s pubertálním vývojem chlapců jeho věku nelze zaměňovat s automatickou absencí bezbrannosti, jak činí dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku. V těchto souvislostech lze připomenout, že poškozený neměl předchozí sexuální zkušenosti a v oblasti mezilidských vztahů byl osobou nevyzrálou, zatímco obviněný vědom si své sexuální deviace postupoval cíleně, promyšleně a manipulativně. Dokonce so ud odvolací konstatoval, že obviněný poškozeného záměrně přivedl opakovaným podáváním alkoholu do stavu bezbrannosti, k čemuž lze upozornit na ten fakt, že v případě, kdy pachatel uvede poškozeného do stavu bezbrannosti za použití fyzické síly anebo lstí či jiným podobným způsobem, aby ho donutil k pohlavnímu styku, šlo by o použití násilí (srov. § 119 tr. zákoníku). Dovolací soud však akceptoval toliko umocnění zkoumaného stavu požitím alkoholu – byť z iniciativy obviněného, ale vlastním jednáním poškozené ho. 41. Návazně se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného, jež směřovaly k nesprávnému posouzení znaku kvalifikované skutkové podstaty zločinu znásilnění podle § 185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku účinného do 31. 12. 2024, a to provedení „pohlavního styku způsobem srovnatelným se souloží“. Konkrétně se dovolatel vyjadřoval v tom směru, že sáhnutí přes plavky ve vířivce na přirození poškozeného a snaha o opětovné sáhnutí na přirození v autě (čemuž poškozený zabránil odstrčením ruky a slovním odmítnutím) tento zna k nenaplňuje. 42. Jestliže dovolatel zdůrazňuje nenaplnění uvedeného znaku v části skutku pod body 1) a 2), zcela ignoruje skutečnost, že součástí skutkového děje popsaného pod body 3) a 4) je skutečnost, že poškozeného přiměl k tomu, „aby mu sál pohlavní úd a třel jeho přirození a pak třel i přirození poškozeného“ a poškozenému „sahal na přirození a poté mu přirození třel a zároveň u toho sám masturboval“.
43. Za jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží se považuje takový styk, při jehož realizaci dochází k situaci srovnatelné s tou, jaká nastává u soulože. Jestliže se u soulože předpokládá současné spojení pohlavního orgánu muže a ženy, pak srovnat s tím lze situace, kdy do pohlavního orgánu ženy neproniká pohlavní úd muže, ale tato situace je simulována jiným mechanismem, např. jazykem, prsty, jiným předmětem. Srovnatelný způsob se souloží zde spočívá v tom, že se simulovaným mechanismem navozuje situace stejná, jako když do vagíny (pochvy) ženy pronikne mužský pohlavní úd. To tedy znamená, že je tento mechanismus schopen vyvolat stejný účinek, jako kdyby o takovou simulaci nešlo a jednalo by se o skutečnou soulož (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 25/2010 Sb. rozh. tr.). K obdobné situaci dochází v případě mužského pohlavního údu, který je při souloži zasouván do pochvy (vagíny) ženy, a proto, aby nastal účinek srovnatelný tomu, k jakému dochází v případě soulože, může být namísto vnikání do pochvy použit způsob, při němž nejde o ženské pohlavní orgány, ale jinou srovnatelnou část těla ženy nebo muže (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140-271. Komentář. 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2336). Takto lze za srovnatelný pohlavní styk se souloží považovat orální pohlavní styk ve formě felace (sání pohlavního údu muže), jakož i manuální masturbaci (pohyby rukou simulující tření pohlavního údu muže) (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 3 Tdo 182/2012, ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 7 Tdo 432/2014, ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 928/2014, ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 7 Tdo 181/2022, nebo ze dne 12. 11. 2025, sp. zn. 8 Tdo 911/2025). 44. Lze tedy uzavřít, že popsaná manuální masturbace jakož i orální sex ve formě felace v části skutku pod body 3) a 4) tento znak bezesporu naplňují.
45. Ze shora předestřených důvodů proto Nejvyšší soud i výtky podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. shledal zjevně neopodstatněnými. K námitkám obviněného proti výroku o trestu a ochranném opatření
46. Konečně se dovolatel vedle svých výhrad směřujících do výroku o vině rovněž domáhal revize uloženého trestu odnětí svobody s odkazem na nepřiměřenou přísnost pro jeho extrémní rozpor s povahou a závažností trestného činu. Současně mu podle jeho přesvědčení nemělo být ukládáno ochranné léčení sexuologické v ústavní formě, případně mělo být zohledněno ve výši trestu, přičemž nebyly respektovány § 40 odst. 1 a 2 tr. zákoníku. 47. Ve vztahu k výroku o trestu nejprve Nejvyšší soud připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě jen v rámci zákonného (dovolatelem neuplatněného) důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. , tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Zmíněný stav však reálně nenastal. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Zásah dovolacího soudu by byl v daném kontextu možný, pouze pokud by byl napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. 48. Pro úplnost lze dodat, že částečně byly námitky koncentrovány též proti výroku o uložení ochranného opatření, avšak i v tomto případě platí, že podle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze dovolání podat toliko v případech, kdy bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Avšak obviněný své výhrady odůvodnil zejména uložením trestu odnětí svobody a ústavního ochranného léčení v rozporu s § 97 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž taková námitka neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1276/2019, a ze dne 14. 9. 2022, sp. zn. 5 Tdo 730/2022). 49. Dovolatel tedy své námitky proti výroku o trestu vystavěl na tom, že mu soudy uložily nepřiměřeně přísný trest, zejména bez obligatorního přihlédnutí ke stavu zmenšené příčetnosti, v němž se nacházel. S ohledem na shora řečené Nejvyššímu soudu nezbývá než uzavřít, že tato argumentace neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu. Pro úplnost je namístě pouze dodat, že uložený úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti let odpovídá všem zákonným kritériím týkajícím se trestu a jeho výměry. Je zřejmé, že uvedený trest odnětí svobody byl obviněnému vyměřen v horní polovině zákonné trestní sazby pět až dvanáct let, nicméně při důkladném zohlednění všech okolností rozhodných pro stanovení druhu trestu a jeho výměry, a to včetně nyní opakovaně namítané snížené příčetnosti obviněného ve smyslu § 40 odst. 1 tr. zákoníku (přičemž obligatorní přihlédnutí k této okolnosti nemusí vést k závěru, že se trestný čin stává méně závažným nebo nebezpečným a nepředstavuje automaticky mírnější trest, což je ostatně konstatováno i v dovol atelem poukazovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1502/2019). Lze tedy připomenout, že u obviněného nebyla zjištěna polehčující okolnost, naopak přitěžující okolností byl fakt, že se dopustil celkem tří trestných činů, zcela u něj absentuje sebereflexe, projev lítosti nebo snaha po nápravě. Za výraznou přitěžující okolnost též bylo korektně pokládáno, že se trestné činnosti dopustil jako speciální recidivista, a to ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu za obsahově obdobnou trestnou činnost. Stran zmenšené příčetnosti lze konstatovat, že se obviněný snaží své počínání bagatelizovat, ačkoli z provedeného dokazování vyplynulo, že navrhovanou hormonální tlumivou medikaci opakovaně odmítal a současně nezískal náhled na svůj čin ani na onemocnění, které mu bylo dobře známo. Souhrn předestřených okolností též vylučoval z dosahu užití postupu podle § 40 odst. 2 tr. zákoníku. 50. Pro úplnost lze dodat, že Nejvyšší soud rovněž dospěl k závěru, že uložené tresty s ohledem na všechny skutečnosti nejsou v příkrém rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byly neslučitelné s ústavním principem proporcionality trestní represe, byť si je plně vědom nutnosti jeho zásahu právě v takových případech (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1034/20 18, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1587/2019). Muselo by však jít o výjimečný, skutečně krajní případ, kdy by extrémní rozpor mezi druhem a výměrou uloženého trestu a jeho účelem a kritérii stanovenými zákonem dosahoval ústavněprávní roviny. Taková situace v posuzovaném případě nenastala. Aniž by tedy byl Nejvyšší soud oprávněn přezkoumávat výrok o konkrétním uloženém trestu z pozice jakéhosi dalšího odvolacího soudu, konstatuje, že výrok o trestu vytýkaným ústavním deficitem netrpí, je naopak správný a řádně odůvodněný.
51. Rovněž výrok o ochranném opatření byl řádně odůvodněn. Obviněnému bylo uloženo ochranné léčení sexuologické v ústavní formě, neboť provedeným dokazováním, a to zejména výslechem znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie MUDr. Petry Sejbalové bylo prokázáno, že obviněný trpí poruchou sexuální preference typu homosexuální pedofilie – efebofilie. Absentoval u něj náhled na patologii své sexuality a nebezpečnost svého předchozího jednání při současné hrozbě vysoké recidivy analogického je dnání. Byly pak splněny podmínky podle § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť obviněný trestný čin spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Současně toto léčení bylo uloženo ve formě ústavní v souladu s § 99 odst. 4 tr. zákoníku pro povahu nemoci a léčebných možností, přičemž ambulantní sexuologické léčení nebylo možné považovat za dostačující, neboť byla vyhodnocena nutnost dlouhodobé intenzitní skupinové psychoterapie na specializovaném sexuologickém oddělení. Nelze pak souhlasit s dovolatelem, že by snad docházelo ke dvojitému postihu za stejné jednání, neboť se dopustil závažného trestného činu, za nějž musí být uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, avšak současně je třeba vzhledem k jeho duševní poruše působit též terapeuticky, přičemž i podle předmětného ustanovení existuje reálná možnost realizace uloženého ochranného léčení již během výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody. Konečně též nebyl porušen § 97 odst. 2 tr. zákoníku, neboť samotné uložení ochranného léčení by zajisté nebylo dostatečné z hlediska působení na osobu, které je ukládáno, a ochrany společnosti. Shodně s názorem odvolacího soudu je nutno vyzdvihnout, že uložené ochranné léčení sexuologické v ústavní formě rozhodně není nadbytečné, neboť ze závěrů znaleckého posudku posuzujícího osobnost obviněného v návaznosti na průběh předchozího ambulantního léčení vyplývá, že ambulantní léčba se zcela míjela svým účinkem. Závěrům soudů proto nelze v tomto ohledu ničeho vytknout. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. 52. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obsahuje dvě základní alternativy: dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde ještě rozlišují dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. 53. Obviněný nespecifikoval, kterou alternativu předmětného dovolacího důvodu měl na mysli, nicméně zřejmě jej uplatnil v jeho druhé alternativě, tedy v návaznosti na existenci jím dále uplatněných důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Jestliže však bylo jeho dovolání ve vztahu k těmto dovolacím důvodům shledáno zjevně neopodstatněným [případně z hlediska výslovně neuplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. i) a k) tr. ř. podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.], plyne z logiky věci, že stejné závěry platí i z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. V. Závěr
54. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného D . J. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. 55. Pokud obviněný v dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o odkladu nebo přerušení výkonu trestu odnětí svobody podle § 265o odst. 1 tr. ř., a to do doby rozhodnutí o podaném dovolání, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat podle § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14). Poučen í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 4. 2026
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu