Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
33 Cdo 2622/2025
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 21. 4. 2026
Spisová značka : 33 Cdo 2622/2025
ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:33.CDO.2622.2025.1
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí: D
Zveřejněno na webu: 30. 4. 2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz .
33 Cdo 2622/2025-264
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce Dominika Halmošiho , se sídlem Příbram VI – Březové Hory, K Drkolnovu 644, identifikační číslo osoby 88572285, zastoupenému Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, se sídlem Příbram, náměstí T. G. Masaryka 153, proti žalovanému Ing. Jaroslavu Bendovi , se sídlem Háje 94, identifikační číslo osoby 70701938, zastoupenému JUDr. Petrem Košťálem, advokátem, se sídlem Příbram, Gen. R. Tesaříka 256, o zaplacení 781 282,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 7 C 17/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2025, č. j. 21 Co 298/2024-141, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
1. Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 7. 2024, č. j. 7 C 17/2024-105, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení částky 781 282,50 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 2. 2025, č. j. 21 Co 298/2024-141, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
3. Odvolací soud při rozhodnutí ve věci samé vyšel z následujícího skutkového stavu:
Žalobce (jako objednatel) a žalovaný (jako zhotovitel) uzavřeli celkem tři smlouvy o dílo. Konkrétně se jednalo o smlouvu o dílo ze dne 20. 9. 2018 na projekt „bytový dům u Podařilů“ (dále jen „smlouva o dílo č. 1“), jejímž předmětem byl závazek žalovaného vypracovat (zhotovit) pro žalobce projektovou dokumentaci a provést všechny inženýrské činnosti a činnosti projektantů, jakož i další související činnosti nezbytné k provedení projektu, a to za cenu 385 000 Kč s DPH. Uvedené se zavázal provést do 30. 9. 2019, přičemž tento závazek byl podle čl. IX. utvrzen smluvní pokutou ve výši 0,05 % denně za každý den prodlení. Žalovaný vypracoval a dne 8. 10. 2019 předal projektovou dokumentaci Ing. Ivaně Němcové, která žalobce zastupovala na základě plné moci ve stavebním řízení vedeném u Městského úřadu Příbram; ten jí následně doručoval všechna svá rozhodnutí (koordinované závazné stanovisko, oznámení o zahájení stavebního řízení, stavební povolení a další). Následně dne 13. 10. 2017 uzavřeli účastníci smlouvu o dílo na projekt „bytový dům FIALKA“ (dále jen „smlouva o dílo č. 2“), jejímž předmětem byl závazek žalovaného vypracovat (vyhotovit) pro žalobce projektovou dokumentaci a provést všechny inženýrské činnosti a činnosti projektantů, jakož i další související činnosti nezbytné k provedení projektu. Uvedené se zavázal provést do 1. 3. 2019, přičemž tento závazek byl podle čl. IX utvrzen smluvní pokutou ve výši 0,05 % denně za každý den prodlení. Žalovaný vypracoval projektovou dokumentaci a dne 17. 12. 2020 ji předal Ing. Ivaně Němcové. Konečně dne 13. 10. 2017 uzavřeli účastníci smlouvu o dílo na projekt „bytový dům k. ú. Březové Hory“ (dále jen „smlouva o dílo č. 3“) v návaznosti na územní rozhodnutí Městského úřadu v Příbrami, stavebního úřadu ze dne 15. 1. 2013, č. j. SZ MeUPB/60020/2012/SÚ/VI, a to za cenu 440 000 Kč bez DPH, s termínem do 10. 2. 2017, přičemž v čl. IX účastníci sjednali smluvní pokutu ve výši 0,09 % denně za každý den prodlení. Žalovaný vypracoval projektovou dokumentaci a dne 27. 2. 2019 ji předal Ing. Ivaně Němcové. Všechny smlouvy obsahovaly v čl. II. odst. 2 ujednání, že předmětem činnosti žalovaného je i zastupování objednatele ve všech správních a jiných řízeních souvisejících s vydáním jakýchkoli povolení, rozhodnutí a stanovisek pro projekt, včetně veškerých studií a průzkumů, jakož i provedení veškerých takových činností a úkonů, které jsou obvykle architektonickými a projektovými kancelářemi v obdobných projektech prováděny (vyjma zajištění hlukové studie od přilehlé komunikace a studie zastínění sousedních objektů a denní osvětlení bytů). Ing. Ivana Němcová disponovala plnou mocí pro každý z projektů zvlášť, od žalovaného převzala dokumenty a následně pro žalobce jednala s dotčenými orgány, svou činnost vykonávala za úplatu a o jejím průběhu řádně informovala žalobce. Žalovaný dne 19. 1. 2022 podepsal k žádosti žalobce několik prohlášení, ve kterých bylo shodně uvedeno, že nesplnil své smluvní povinnosti plynoucí ze smluv o dílo, když díla nedokončil a objednateli je nepředal ve sjednané lhůtě. Ing. Petr Chochola (subdodavatel žalovaného) vypověděl, že častokrát byl nepřímo svědkem komunikace mezi účastníky, v jejímž rámci žalobce vyvíjel nátlak na žalovaného, aby na sebe vzal odpovědnost za prodlení díla, a to především z důvodu, aby mohla být díla financována, jelikož podepsaná prohlášení měla sloužit jako podkladové materiály pro banku.
4. Na základě uvedených zjištění odvolací soud konstatoval, že všechny posuzované smlouvy o dílo jsou smlouvy formulářové mající totožný obsah a posuzoval určitost vymezení předmětu díla. Dovodil, že ujednání předmětu díla v čl. II. odst. 2 smluv o dílo je natolik obecné, nejasné, neurčité a nesrozumitelné, že z něj nelze dovozovat žádná práva a povinnosti účastníků. Za dostatečně určitý předmět díla považoval odvolací soud toliko závazek k vypracování příslušných projektových dokumentací, jež žalovaný vyhotovil a předal je Ing. Ivaně Němcové, která žalobce zastupovala při jednání s dotčenými orgány. Žalovaný své smluvní závazky řádně splnil (ve dnech 27. 2. 2019, 8. 10. 2019 a 17.12.2020), takže právo na smluvní pokutu žalobci nevzniklo. Podle odvolacího soudu nejen že žalobce v řízení neunesl důkazní břemeno ohledně porušení smluvní povinnosti žalovaným, nýbrž jeho tvrzení byla v průběhu řízení vyvrácena; žalovaný neměl povinnost vykonávat další činnosti nad rámec vyhotovení sjednaných projektových dokumentací (tuto skutečnost neměl za prokázanou ani prohlášeními, která žalovaný podepsal).
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále taky jako „dovolatel“) dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z přesvědčení, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
6. Dovolatel prosazuje, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozhodnutí ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4172/2016, ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 33 Cdo 99/2020, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017 či ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1001/2021), když uzavřel, že vymezení předmětů děl uvedených v čl. II. odst. 2 jednotlivých smluv o dílo jsou natolik nejasná, neurčitá a nesrozumitelná, že z nich nelze dovozovat žádné povinnosti. Je přesvědčen, že vymezení předmětu díla v jednotlivých smlouvách o dílo je jednoznačné a plyne z něho závěr, že žalovaný byl povinen pro žalobce vypracovat projektovou dokumentaci, tuto dokumentaci předat žalobci a rovněž dále zastupovat žalobce ve všech řízeních, kterých je třeba k vydání pravomocného územního rozhodnutí. S poukazem na uvedená rozhodnutí dovolacího soudu má za to, že odvolací soud řádně neužil interpretační pravidla pro výklad právního jednání a dostatečně neozřejmil, co bylo úmyslem stran.
7. Dále má dovolatel za to, že se napadené rozhodnutí protiví závěrům obsaženým v rozhodovací praxi dovolacího soudu (např. rozhodnutí ze dne 18. 10. 2010, sp. zn. 23 Cdo 178/2010 či ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 23 Cdo 4262/2011), jestliže odvolací soud na straně jedné uzavřel, že mezi účastníky byly platně uzavřeny jednotlivé smlouvy o dílo, kdy předmět díla ohledně vytvoření projektové dokumentace byl dostatečným a určitým způsobem specifikován, na druhé straně dovozuje, že předmět díla nebyl vymezen dostatečně určitě, srozumitelně a jasně. S odkazem na uvedená rozhodnutí dovolacího soudu prosazuje, že nebyl-li předmět díla sjednán dostatečně určitě, pak smlouva o dílo nemohla vzniknout, jelikož určité vymezení předmětu díla představuje podstatou náležitost smlouvy o dílo. Jestliže soudy uzavřely, že předmět díla nebyl vymezen dostatečně určitě, jasně a srozumitelně, pak nemohly dospět k závěru, že smlouvy o dílo platně vznikly.
8. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
9. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
10. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). 11. Podle § 237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 12. Podle § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 13. Dovolání není přípustné.
14. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že provedenými důkazy bylo vyvráceno tvrzení žalobce, že žalovaný porušil smluvní povinnost utvrzenou smluvní pokutou, a na závěru, že ujednání smluv obsahující vymezení předmětu díla jsou zčásti natolik obecná a neurčitá, že z nich nelze dovodit, jaké konkrétní povinnosti se žalovaný zavázal splnit.
15. Projev vůle je neurčitý, je-li po jazykové stránce sice srozumitelný, avšak nejednoznačný zůstává jeho obsah, tj. když se jednajícím nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit. Vůle vtělená do smlouvy je svým projevem určitá a srozumitelná, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná, tj. může-li typický účastník tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1032/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 1 přílohy, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2001).
16. Jednání po obsahové stránce neurčitá nebo co do formy (ve smyslu užití výrazových prostředků) nesrozumitelná, u nichž pro vadu projevu nelze stanovit právní následky, které by byly způsobilé účastníky zavazovat, označuje zákon za zdánlivá (nicotná). Projev vůle není určitý, nejsou-li použité výrazy dostatečně konkrétní a jasné, takže nelze určit, jaké právní následky má projevená vůle vyvolat. Neurčitost nebo nesrozumitelnost se může týkat celého právního jednání, nebo jen některé jeho části (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 33 Cdo 99/2020, a na něj odkazující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1537/2021).
17. Právní jednání, jehož neurčitost se soudu nepodaří odstranit výkladem (§ 555 a násl. o. z.), tzn. ozřejmit, k jakým právním následkům projevená vůle účastníků směřovala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 33 Cdo 99/2020), je zdánlivé (§ 553 odst. 1 o. z.) a nepřihlíží se k němu (§ 554 o. z.). 18. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání, není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k závěru o obsahu právního jednání dospěl, například jestliže by nevyužil příslušné výkladové metody nebo by jeho úvahy při aplikaci těchto východisek byly zatíženy chybou v logice (srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019, ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2631/2021, a ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2668/2023). 19. Žalobce v dovolání neformuluje žádné konkrétní námitky proti postupu odvolacího soudu při výkladu ujednání čl. II. odst. 2 předmětných smluv o dílo. Z dovolání se podává jeho prostý nesouhlas s odvolacím soudem, který shodně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že posuzované ujednání o předmětu díla je zčásti neurčité, nejasné a natolik obecné, že z něj nelze vyvozovat žádné konkrétní povinnosti. Takovýto prostý nesouhlas v souladu se shora uvedenou judikaturou přípustnost dovolání založit nemůže.
20. Odvolací soud vyšel z toho, že žalobce povinnosti, k nimž se ve smlouvě zavázal, splnil s tím, že žalobce porušení smluvních povinností žalovaným neprokázal, Zpochybňuje-li dovolatel dílčí úvahu odvolacího soudu ohledně neurčitosti vymezení povinností žalovaného ve smlouvě, pomíjí, že sám doposud neuvedl, jakou smluvní povinnost konkrétně žalovaný nesplnil (ve smyslu uvedení toho, v čem tato povinnost spočívala) a je s jejím splněním v prodlení. To se nepodává ani z obsahu dovolání, ale ani z žaloby (či z předžalobní výzvy), kde žalobce požadavek na zaplacení smluvní pokuty odůvodnil tak, že „žalovaný nesplnil svůj závazek provést ujednané dílo podle smlouvy, kdy do dnešního dne nedokončil ujednané dílo“. K tomu je třeba poznamenat, že dílem se rozumí zhotovení určité věci, pokud tedy žalobce smluvní pokutu požadoval za porušení povinnosti „dokončit ujednané dílo“ (zde zhotovit projektovou dokumentaci), lze odkázat na závěr odvolacího soudu, že žalovaný tuto svou povinnost splnil. Opíral-li žalobce právo na smluvní pokutu o porušení jiné smluvní povinnosti než vyhotovení projektové dokumentace (například z důvodu neprovedení činností, k níž se měl ve smlouvě také zavázat), pak - i přesto, že takové činnosti samy o sobě nemohou být považovány za dílo - měl konkrétně uvést, o jaké činnosti se mělo jednat (v čem konkrétně spatřuje prodlení žalovaného). Pokud odvolací soud uzavřel, že žalobce porušení smluvních povinností žalovaným neprokázal, pak prostý nesouhlas dovolatele s tímto závěrem bez toho, že by zároveň uvedl, v čem konkrétně porušení smlouvy (prodlení žalovaného) mělo spočívat, přípustnost dovolání založit nemůže.
21. Dle § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). 22. Spatřuje-li dovolatel pochybení odvolacího soudu (který i přes neurčitost části ujednání shledal uzavřené smlouvy platnými) v odchýlení se od závěrů uvedených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1720/2016, ze dne 18. 10. 2010, sp. zn. 23 Cdo 178/2010, nebo rozsudku ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 23 Cdo 4262/2011, tak pomíjí, že uvedená judikatura dovolacího soudu na danou věc nedopadá. V nyní souzené věci soudy dospěly k závěru, že část předmětu díla byla vymezena dostatečně určitě (čl. II odst. 1 smluv o dílo) a v další části (čl. II odst. 2 smluv o dílo) nebylo možné konkrétní obsah smluvního ujednání určit. Nadto v souvislosti s uplatněnou argumentací dovolatel pomíjí, že předmětem řízení byl požadavek na zaplacení smluvní pokuty pro prodlení s dokončením díla, přičemž platí, že pokud by v daném vztahu platný závazek neexistoval, pak by nemohlo vzniknout právo na zaplacení smluvní pokuty.
23. Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně „v rozsahu všech výroků“ tj. i ve výroku o nákladech řízení. Ve vztahu k výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 24. Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jej odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). 25. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 4. 2026
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu