Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky MONTS s.r.o., sídlem Vážní 1147, Hradec Králové, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1890/2025-108 ze dne 30. září 2025 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 473/2024-79 ze dne 8. ledna 2025, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1.Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu. Tvrdí, že bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2.Stěžovatelka se domáhala náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení [podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)]. Šlo o daňové řízení postupně vedené před daňovými orgány a správními soudy. Týkalo se daně z přidané hodnoty za období srpna 2015. Stěžovatelka požadovala částku 202 500 Kč, Obvodní soud pro Prahu 1 její žalobu zcela zamítl. Poté rozhodoval k jejímu odvolání Městský soud v Praze, ten rozsudek obvodního soudu potvrdil. Oba totiž uzavřely, že význam řízení byl pro stěžovatelku minimální, protože jej zavinila svým jednáním - byla součástí daňového podvodu. 3.Stěžovatelka se bránila dovoláním u Nejvyššího soudu, který jej v záhlaví označeným usnesením odmítl jako nepřípustné (podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř). Přípustnost nezaložila otázka přezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu. To nijak nevybočovalo z nároků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí. Stejně tak se podle Nejvyššího soudu odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury, pokud subjektivní stránku deliktního jednání stěžovatelky neposuzoval sám, ale převzal její posouzení z rozhodnutí správních soudů. II. Argumentace stěžovatelky
4.Stěžovatelka vznesla dvě námitky kopírující odůvodnění Nejvyššího soudu - otázku nepřezkoumatelnosti usnesení odvolacího soudu a otázku zavinění stěžovatelky ve světle judikatury Nejvyššího soudu.
5.Zaprvé, odvolací soud zcela nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí, je to rozhodnutí nepřezkoumatelné a libovolné. Prvostupňový soud dovodil úmysl stěžovatelky zkrátit daň a dodal, že by pro odmítnutí přiznání náhrady škody postačila i nedbalost. Odvolací soud ale dovodil pouze z rozhodnutí správních soudů, především Nejvyššího správního soudu, úmyslné zapojení stěžovatelky do daňového podvodu. Také pouze odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně. Takové odůvodnění je zcela nedostatečné vzhledem k tomu, jak rozsáhlé bylo odvolání stěžovatelky.
6.Zadruhé, Nejvyšší soud měl zasáhnout a považovat dovolání za přípustné, protože odvolací soud se odchýlil od jeho judikatury. Dovolací soud vyžaduje, aby se zkoumala subjektivní stránka deliktního jednání žalobce, pokud kvůli němu nemá být přiznaná náhrada škody za nezákonný úřední postup. Prokazování úmyslu, a zvlášť nepřímého, je v trestním právu komplikované - je nutné dokázat srozumění pachatele, které je ale součástí volní složky a odehrává se v jeho myšlení. Nelze ho pouze předpokládat nebo jen odkázat na jiná rozhodnutí správních soudů, je potřeba provést detailní dokazování. Správní soudy navíc o úmyslném jednáním stěžovatelky nijak nepojednávaly - ve správním řízení (soudním) byl závěr o chybějící dani učiněný pouze z důvodu nekontaktnosti dodavatele stěžovatelky. O chování stěžovatelky lze říct maximálně to, že se chovala ledabyle, když neprověřila svého obchodního partnera.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7.Ústavní stížnost splňuje všechny procesní předpoklady k projednání. Byla podaná včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) oprávněnou stěžovatelkou zastoupenou advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelka byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. 8.Stěžovatelka sice v záhlaví uvedený rozsudek městského soudu nenapadá výslovně, nicméně z odůvodnění ústavní stížnosti je patrné, že i v něm shledává ústavněprávní pochybení. Ústavní soud proto v souladu se svojí ustálenou judikaturou (srov. např. usnesení ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 a ze dne 20. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 1683/16 ), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena proti České republice, č. 57567/00), podrobil ústavnímu přezkumu i tento rozsudek, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vady jejího podání.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9.Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10.Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007). Žádné takové ústavněprávní vady v projednávané věci Ústavní soud neshledal. 11.Zaprvé, nepřisvědčil stěžovatelce ohledně nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu. Nepřezkoumatelnost je třeba vyhradit pro výjimečné případy, kdy odůvodnění rozhodnutí trpí takovými nedostatky, které brání jeho věcnému přezkumu, např. bylo-li odůvodnění rozhodnutí natolik nejasné a strohé, že strany řízení nemohly vědět, proč soud rozhodl tak, jak rozhodl (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2746/19 ze dne 1. 9. 2020, body 16 a 18, včetně tam uvedené judikatury civilních soudů). Odvolacímu soudu také nic nebránilo v tom, aby se odkázal a ztotožnil se závěry soudu nižšího stupně. Z pohledu ústavního práva by bylo porušením práva na spravedlivý proces zaručeným čl. 36 odst. 1 Listiny, pokud by se městský soud paušálně odkázal na rozsudek obvodního soudu (či závěrů správních soudů) a nedoplnil k němu vůbec žádnou vlastní úvahu (viz nález ze dne 5. 9. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12 , body 11-14). 12.Městský soud nicméně takto nepostupoval. Kromě toho, že shrnul úvahy obvodního soudu (body 8-9 rozsudku městského soudu), je v návaznosti na odvolací námitky stěžovatelky dál sám rozvinul. Pracoval s judikaturou Nejvyššího soudu (na kterou stěžovatelka sama v ústavní stížnosti poukazuje) a vysvětlil, proč je možné stěžovatelce nepřiznat finanční zadostiučinění, i když jí nebyl prokázán trestný čin (bod 21 rozsudku městského soudu). Věnoval se i otázce úmyslného zavinění stěžovatelky a uvedl, že se stěžovatelka do daňového podvodu zapojila vědomě a že nemůže těžit ze svého protiprávního jednání - i když s odkazem na předchozí soudní rozhodnutí (body 22-23 rozsudku městského soudu). Takové zdůvodnění je nejen srozumitelné a logické, ale i zcela dostačující.
13.Zadruhé, stěžovatelka tvrdí, že soudy neprokázaly její úmyslné zapojení do daňového podvodu. Takové prokazování ale nebylo v dotčené věci nutné. Podle judikatury Nejvyššího soudu pro nepřiznání finančního odškodnění za nepřiměřeně dlouhé řízení postačuje vědomá nedbalost, tedy situace, kdy osoba věděla, že škodlivý následek může nastat, ale spoléhala, že se tak nestane (např. usnesení NS sp. zn. 30 Cdo 2980/2023 ze dne 7. 11. 2023, body 6 a 9; usnesení sp. zn. 30 Cdo 2057/2024 ze dne 27. 9. 2024; stejně usnesení ÚS sp. zn. I. ÚS 231/24 ze dne 21. 2. 2024, bod 8). Tomuto judikaturnímu závěru není podle Ústavního soudu co vytknout. Pokud osoba přinejmenším věděla, že škodlivý následek může nastat, jedná se o logický prvek hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného, které je jedno z kritérií posouzení adekvátnosti přiznání finančního odškodnění za nepřiměřenou délku řízení.
14.Na uvedeném nemění nic ani rozsudek NS sp. zn. 30 Cdo 3531/2023 ze dne 19. 3. 2024, na který stěžovatelka též odkazuje. Je pravda, že podle bodu 27 tohoto rozsudku měly nižší soudy posoudit úmyslné zavinění u přestupku. Jak se nicméně v tomto bodě výslovně uvádí, k této formě zavinění je třeba přihlížet převážně, nikoliv výlučně. Druhé rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které stěžovatelka poukazuje, tomuto závěru také neodporuje. Nejvyšší soud v něm pouze potvrdil, že odškodnění za dlouhé řízení nelze odepřít pouze na základě nevědomé nedbalosti (viz usnesení NS sp. zn. 30 Cdo 2870/2023 ze dne 19. 12. 2023).
15.V nynějším případě však již správní soudy uzavřely, že stěžovatelka o účasti na daňovém podvodu věděla, tedy její vědomé zapojení do něj prokázaly (viz rozsudek NSS č. j. 3 Afs 343/2021-43 ze dne 12. 1. 2024, bod 24). Nevěnovaly se pouze nekontaktnosti dodavatele stěžovatelky, jak ona uvádí, ale řadě další neobvyklých okolností. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na citovaný rozsudek NSS a detailní seznam všech podezření v jeho bodě 21. Zároveň Ústavní soud neshledal z ústavního pohledu nic problematického na tom, že civilní soudy na rozsudky správních soudů odkázaly a s vlastním odůvodněním vzaly okolnosti z nich za prokázané. Nejvyšší soud také srozumitelně zdůvodnil, proč ve světle jeho předchozí judikatury nebyl postup nižších soudů problematický a dovolání stěžovatelky bylo nepřípustné.
16.Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu