Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. K., zastoupené Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem, sídlem Sokolovská 438/45, Praha 8, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2025 č. j. 100 Co 33/2025-543 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 24. 10. 2024 č. j. 42 P 86/2024-249, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a 1) M. K., zastoupeného Mgr. Jurajem Koprdou, advokátem, sídlem Konopišťská 1153/6, Praha 10, a nezletilých 2) T. K. a 3) M. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení
1.Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2.Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, Okresní soud v Kladně ("okresní soud") svěřil nezletilou T. a nezletilého M. pro dobu před i po rozvodu manželství rodičů do rovnoměrné střídavé péče rodičů a stanovil její harmonogram (týdenní střídání). Otci uložil povinnost s účinností od 1. 2. 2024 i s účinností od právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů přispívat na výživu nezletilé T. částkou 12 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilého M. částkou 10 000 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky. Matce uložil povinnost s účinností od 1. 2. 2024 i s účinností od právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů přispívat na výživu nezletilé T. částkou 4 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilého M. částkou 2 000 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám otce. Současně rozhodl o dlužném výživném otce i matky (výroky I a II). Okresní soud dále zamítl návrh otce na předběžnou vykonatelnost výroku o úpravě poměrů nezletilých pro dobu před a pro dobu po rozvodu manželství (výrok III).
3.K odvolání stěžovatelky a otce ve věci rozhodoval Krajský soud v Praze ("krajský soud"), který rozhodnutí okresního soudu změnil ve výrocích týkajících se péče. Zachoval přitom režim rovnoměrné střídavé péče, ale zkrátil intervaly pobytu u každého z rodičů. Krajský soud dále rozhodl o režimu péče v době prázdnin a státních svátků. Krajský soud též detailně upravil vyživovací povinnost rodičů. Vzhledem ke stížnostní argumentaci, směřující k otázkám péče, Ústavní soud nepovažuje za nutné úpravu vyživovací povinnosti stanovenou krajským soudem obsáhle rekapitulovat. Postačí uvést, že vyživovací povinnost otce byla ve srovnání s úpravou založenou prvostupňovým rozhodnutím zvýšena a vyživovací povinnost stěžovatelky byla (v souhrnu) snížena.
II. Argumentace stěžovatelky
4.Stěžovatelka s rozhodnutími okresního a krajského soudu nesouhlasí a navrhuje jejich zrušení, přičemž se dovolává porušení svých shora uvedených základních práv. Nesouhlasí s nastaveným režimem střídavé péče. Okresnímu soudu vytýká, že "v řízení nespravedlivě stranil otci, provedené důkazy selektivně vybíral a hodnotil pouze v jeho prospěch, vůči stěžovatelce zaujal nedůvodně negativní postoj a nepřihlížel vůbec k jejím tvrzením o významu zachování širokého kontaktu nezletilých s nijako primární pečující osobou a o významu narušení těchto vazeb i z psychologického hlediska." Stěžovatelka má za to, že se soudy dopustily řady pochybení v hodnocení skutkového stavu (např. nesprávná intepretace vztahu dětí k otci, nebo nezohlednění stěžovatelčiných tvrzení o nedostatcích v péči otce). Soudům dále vytýká, že rezignovaly na přímé zjištění přání nezletilé.
III. Průběh řízení před Ústavním soudem
5.Ústavní soud vyžádal spis a vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení.
6.Okresní soud zaslal Ústavnímu soud spis, nicméně k věci se přes výzvu nevyjádřil.
7.Krajský soud uvedl, že děti svěřil do rovnoměrné střídavé péče, neboť ve věci neshledal žádnou překážku, která by tomu bránila. V podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
8.Vedlejší účastník řízení označil stěžovatelčin návrh za nedůvodný. Uvedl, že je pouze vyjádřením nesouhlasu stěžovatelky s právními závěry krajského soudu ohledně úpravy střídavé péče o nezletilé, kterou stěžovatelka kategoricky od samého počátku řízení odmítala a nadále odmítá. Vedlejší účastník doplnil, že namítá-li nyní stěžovatelka podjatost soudů či OSPOD, nic jí nebránilo, aby takovou námitku vznesla již dříve, což však neučinila. Její argumentaci proto považuje za ryze účelovou.
9.Stěžovatelka v replice mj. vyjádřila přesvědčení, že zpráva OSPOD zásadně dezinterpretuje průběhu pohovoru s nezletilými a nemůže nahradit autentické vyjádření názoru nezletilých u soudu. Opětovně upozornila na opomenuté důkazy (např. zpráva OSPOD, z níž vyplývá přání nezletilé trávit více času se stěžovatelkou, nebo odbornou psychologickou zprávu doporučující šetrný a pozvolný přístup, nikoliv radikální změny v režimu péče). V doplnění repliky stěžovatelka zmínila např. manipulativní a konfliktní chování otce. Upřesnila, že se proti - z jejího pohledu - neobjektivnímu postupu OSPOD a okresního soudu bránila odvoláním. Stěžovatelka předložila výčet konkrétních situací a událostí, jimiž dokládá nedostatky ve výkonu péče ze strany otce.
IV. Splnění podmínek řízení
10.Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je zastoupena advokátem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky ochrany svých práv.
V. Věcné posouzení
11.Ústavní soud přistupuje k možnosti přehodnocování závěrů obecných soudů v rodinných věcech zdrženlivě. Obecné soudy mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci (srov. usnesení ze dne 18. 2. 2025 sp. zn. II. ÚS 299/25 , bod 12). Do rozhodnutí obecných soudů v těchto věcech zasahuje Ústavní soud pouze v extrémních případech. Na rozdíl od stěžovatelky však Ústavní soud nehodnotí úpravu péče nastavenou obecnými soudy jako extrémní či jinak zasahující do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Krajský soud ve shodě s okresním soudem dostatečně vyložily důvody, které je vedly k závěru, že rovnoměrná střídavá péče v současnosti nejlépe odpovídá aktuálním potřebám a zájmům nezletilých.
12.Ústavní soud po prostudování napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu dospěl k závěru, že v posuzované věci jsou rozhodnutí odůvodněna způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Soudy hodnotily všechny zjištěné skutečnosti i nejlepší zájem nezletilých způsobem, jemuž není co vytknout. Vycházely přitom z premisy, jež tvoří ustálenou součást judikatury Ústavního soudu, že naplňují-li rodiče kritéria rozhodování o péči o nezletilé v zásadě stejnou měrou, je v zájmu dítěte, aby bylo v péči obou rodičů. Krajský soud považoval shodně jako okresní soud za prokázané, že oba rodiče mají opravdový zájem o nezletilé pečovat v co nejširší možné míře, oba mají vybudované pro nezletilé vhodné zázemí a oba jsou jednoznačně schopni pokrýt veškeré materiální i nemateriální a emoční potřeby nezletilých (srov. rozsudek krajského soudu, bod 18). Soudy též dostatečně vysvětlily, proč přistoupily k rozšíření péče z modelu asymetrického k symetrickému (tamtéž, bod 22). Jejich úvahy považuje Ústavní soud za přiléhavé a neshledává v nich cokoliv, co by odůvodnilo jeho kasační zásah.
13.Soudy vzaly v potaz, že děti mají k otci vybudovaný silný citový vztah. V řízení nebyly prokázány žádné zásadní okolnosti, které by otce v péči o děti limitovaly (srov. rozsudek krajského soudu, bod 9). Tento závěr ostatně odpovídá i stanovisku opatrovníka nezletilých, který ve svém vyjádření k odvolání rodičů uvedl, že rozhodnutí soudu prvního stupně v otázce péče považuje za rozhodnutí správné, neboť v průběhu řízení nevyšly najevo žádné okolnosti, pro které by měl být otec závadovým nebo nedostatečným pečovatelem. Tvrzení matky, že děti u matky pláčou a stěžují si na to, že otec se jim nevěnuje a tráví všechen čas na mobilním telefonu, označil za účelová, neboť při pohovoru s dětmi nabyl přesvědčení, že děti mají k otci vřelý vztah (tamtéž, bod 6).
14.Soudy dostatečně zajistily rovněž participační práva nezletilých. Jejich stanoviska, zejména pak přání nezletilé dcery, hodnotily kriticky a zasadily je do širšího kontextu, v čemž ovšem nelze spatřovat protiústavnost. Vytýká-li stěžovatelka soudům, že nezjistily přání nezletilých přímo v průběhu jednání, Ústavní soud uvádí, že ve své judikatuře připouští i nepřímé zajištění participačních práv (pohovorem s kolizním opatrovníkem), a to zejména proto, že předchází zbytečné traumatizaci dětí. Není totiž žádoucí trvat na tom, aby bylo dítě v krátkém časovém sledu nuceno opětovně vyjádřit svůj (soudu známý) názor, protentokrát jen v soudní síni.
15.Řízení vedoucí k vydání nyní napadených rozhodnutí není zatíženo ani ústavním deficitem tzv. opomenutého důkazu. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že soudy nemají povinnost provést všechny navržené důkazy (srov. § 120 občanského soudního řádu). Pokud ovšem navržený důkaz neprovedou, musí tento postup zdůvodnit (srov. nález ze dne 5. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1561/08 ). Krajský soud tomuto požadavku dostál (srov. rozsudek krajského soudu, bod 15). 16.Ústavní soud proto uzavírá, že ústavní stížnost stěžovatelky je pokračováním polemiky se závěry obecných soudů. Sestává z opakování týchž námitek, s nimiž se soudy již vypořádaly. Stěžovatelčina argumentace spočívá převážně ve vlastním náhledu na věc. Ústavní soud proto ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.
17.Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu