Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudce Michala Bartoně o ústavní stížnosti stěžovatele: A. B., zastoupeného Mgr. et Mgr. Terezou Veselou, advokátkou, sídlem Botanická 608/28, Brno, proti informaci Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců o novém posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza za účelem strpění pobytu na území ze dne 28. ledna 2026 č. j. MV-191761-4/SO-2025 a informaci Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky o důvodech neudělení dlouhodobého víza za účelem strpění pobytu na území ze dne 10. listopadu 2025 č. j. OAM-4377-12/ST-2025, spojené s návrhem na vydání předběžného opatření, za účasti Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců a Ministerstva vnitra, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1.Stěžovatel je státním příslušníkem Běloruské republiky. V České republice mu byla v roce 2022 udělena doplňková ochrana ve smyslu § 14a zákona o azylu a následně prodloužena. Znovu mu však prodloužena nebyla, protože na území České republiky opakovaně páchal trestnou činnost a nastaly u něj důvody pro odejmutí doplňkové ochrany. Správní žalobu stěžovatele proti rozhodnutí o neprodloužení doplňkové ochrany zamítl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 3. 2025 č. j. 19 Az 4/2025-22. 2.Stěžovatel následně podal žádost o udělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu uvedeného v § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Ministerstvo vnitra ("ministerstvo") stěžovatelově žádosti nevyhovělo podle § 56 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, protože stěžovatel nesplňoval podmínku trestní zachovalosti (napadená informace č. j. OAM-4377-12/ST-2025). Stěžovatel poté podal žádost o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza. Namítal, že došlo k porušení zásady non-refoulement, protože v Bělorusku mu hrozí vážná újma. Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ("komise) však jeho žádosti nevyhověla (napadená informace č. j. MV-191761-4/SO-2025). 3.Podle ministerstva i komise neudělením víza nedochází k porušení zásady non-refoulement, neboť stěžovatel není nuceně vracen do země původu. Pokud by policie zahájila řízení o správním vyhoštění stěžovatele z území, byla by v rámci tohoto řízení posuzována i možnost jeho vycestování. Při rozhodování o správním vyhoštění je totiž policie povinna podle § 120a zákona o pobytu cizinců vyžádat závazné stanovisko, zda nejsou u cizince naplněny důvody znemožňující vycestování podle § 179 téhož zákona. Není-li vycestování cizince možné, udělí se mu na základě § 120a odst. 4 a 5 zákona o pobytu cizinců vízum za účelem strpění pobytu podle § 33 odst. 3 téhož zákona. V řízení o správním vyhoštění tedy budou posouzeny všechny námitky stěžovatele, týkající se nemožnosti návratu do země původu. V případě konstatování nemožnosti vycestování by rozhodnutí o správním vyhoštění nebylo vydáno, případně by nebylo vykonatelné. II.
Argumentace stěžovatele
4.Stěžovatel namítá, že došlo k porušení jeho základních práv podle čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). Ochrana před navrácením do země původu je cizincům poskytována primárně v řízení o správním vyhoštění. Problém ale vzniká v kontextu § 120a odst. 4 zákona o pobytu cizinců (ve znění účinném od 1. 10. 2025) na základě kterého ministerstvo "může v závazném stanovisku pouze odkázat na řízení ve věci mezinárodní ochrany a rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany, včetně řízení o žalobě proti tomuto rozhodnutí a rozsudek, pokud nedošlo k podstatné změně okolností, které byly v rámci těchto řízení ministerstvem nebo soudem posuzovány". Může se tedy stát, že v řízení o správním vyhoštění stěžovatele ministerstvo v závazném stanovisku pouze odkáže na neúspěšné řízení o prodloužení doplňkové ochrany. Stěžovateli ale doplňková ochrana nebyla prodloužena, aniž by došlo k posouzení, zda mu při návratu do Běloruska hrozí špatné zacházení, neboť nejprve byly posouzeny důvody pro vyloučení z doplňkové ochrany. V řízení ve věci mezinárodní ochrany tak správní orgán ani soud nezkoumaly hrozbu špatného zacházení v zemi původu. Důvody, pro které není možné stěžovatele navrátit do země původu, jsou přitom širší, než důvody, pro které je možné udělit mezinárodní ochranu. 5.Stěžovatel tak aktuálně nemá k dispozici řízení, které by mu s jistotou poskytlo ochranu před navrácením do země, kde mu může hrozit porušení čl. 3 Úmluvy. Účinnou ochranu před navrácením proto bylo nutné zajistit v řízení o žádosti o vydání víza za účelem strpění. V posuzovaném řízení ale hrozba špatného zacházení nebyla posouzena. Správní orgány měly upřednostnit mezinárodní závazky České republiky před § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, který vyžaduje, aby cizinec splňoval podmínku trestní zachovalosti a měly posoudit, zda v případě stěžovatele nadále existují či neexistují důvody, pro které mu dřív byla udělena doplňková ochrana. 6.Stěžovatel zároveň navrhuje, aby Ústavní soud vydal předběžné opatření ve znění "[o]rgány veřejné moci, zejména Policie České republiky a Ministerstvo vnitra, jsou povinni strpět pobyt stěžovatele na území České republiky po dobu řízení o této ústavní stížnosti".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7.K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť směřuje proti tzv. novému posouzení důvodů neprodloužení víza, které je vyňato z přezkumu správních soudů (ústavní konformita výluky ze soudního přezkumu byla potvrzena v nálezu ze dne 24. 4. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 23/11 ). Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou a řádně zastoupenou osobou.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8.Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným ve správním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních orgánů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
9.Podle judikatury Ústavního soudu na udělení víza není právní nárok a (vyjma unijních občanů) neexistuje subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky (např. nález ze dne 24. 4. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 23/11 , usnesení ze dne 11. 12. 2024 sp. zn. IV. ÚS 3178/24 či usnesení ze dne 15. 1. 2026 sp. zn. I. ÚS 1549/25 ). Platná právní úprava je postavena na tom, že udělení souhlasu s pobytem cizince na svém území je výkonem diskrece státu, neexistuje ústavně zaručené právo na udělení víza nad 90 dnů. Při přezkumu konkrétního rozhodnutí o neudělení víza proto Ústavní soud postupuje nanejvýš zdrženlivě (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3163/23 , body 30-31, ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. II. ÚS 4064/18 , bod 15 či sp. zn. I. ÚS 1549/25 , bod 15).
10.Ústavní soud v posuzované věci předně konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti nezpochybňuje, že není trestně zachovalý, což bylo důvodem neudělení dlouhodobého víza za účelem strpění pobytu na území. Zpochybňuje pouze závěr správních orgánů, že neudělením víza v posuzované věci nedojde k porušení zásady non-refoulement. Tento závěr dovozuje z aktuální úpravy § 120a odst. 4 zákona o pobytu cizinců, podle kterého ministerstvo "může v závazném stanovisku pouze odkázat na řízení ve věci mezinárodní ochrany a rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany, včetně řízení o žalobě proti tomuto rozhodnutí a rozsudek, pokud nedošlo k podstatné změně okolností, které byly v rámci těchto řízení ministerstvem nebo soudem posuzovány". Podle stěžovatele citované ustanovení může vést k tomu, že v případném řízení o správním vyhoštění nedojde k posouzení hrozby špatného zacházení v zemi původu, neboť k tomuto posouzení nedošlo v řízení ve věci mezinárodní ochrany. S tímto názorem se však Ústavní soud neztotožňuje. 11.V prvé řadě samotná komise jako rozhodující správní orgán v posuzované věci uvedla, že pokud bude policií zahájeno řízení o správním vyhoštění, budou v rámci tohoto řízení posouzeny všechny námitky stěžovatele týkající se nemožnosti návratu do země původu. Co je ale důležitější, § 120a odst. 4 zákona o pobytu cizinců dává ministerstvu pouze možnost v závazném stanovisku odkázat na řízení ve věci mezinárodní ochrany, neukládá mu však povinnost tak učinit. Dané ustanovení zároveň ministerstvo nezbavuje povinnosti, aby jako státní orgán dodržovalo všechna základní práva osob, o kterých rozhoduje. 12.Ministerstvo při vydávání závazných stanovisek k možnosti vycestování cizince pro účely řízení o správním vyhoštění musí pečlivě zhodnotit individuální okolnosti každého cizince a na tomto individualizovaném základě důkladně posoudit a odůvodnit, zda skutečně neexistují vážné důvody se domnívat, že cizinci v případě vyhoštění do cílové země hrozí nebezpečí zacházení v rozporu s právem na život, zákazem mučení a jiného špatného zacházení, případně porušení dalších jeho základních práv. Odůvodnění stanoviska nesmí ignorovat relevantní okolnosti a obavy cizince (nález ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 630/16 , bod 75).
13.Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem, že důvody, pro které není možné cizince navrátit do země původu, mohou být širší, než důvody, pro které je možné udělit mezinárodní ochranu. Pokud tedy v řízení o mezinárodní ochraně (a jeho následném soudním přezkumu) nebyla hrozba špatného zacházení v zemi původu posouzena a cizinec bude v řízení o správním vyhoštění namítat, že mu v případě návratu hrozí špatné zacházení, nemůže ministerstvo v závazném stanovisku ke správnímu vyhoštění pouze odkázat na řízení ve věci mezinárodní ochrany a rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany, včetně řízení o žalobě proti tomuto rozhodnutí a rozsudek, neboť by se nevypořádalo se všemi relevantními okolnostmi.
14.Stěžovatel tak má k dispozici řízení, které mu s jistotou může poskytnout ochranu před navrácením do země, kde by mu hrozilo porušení čl. 3 Úmluvy. Účinnou ochranu před porušením čl. 3 Úmluvy mu i za aktuálního znění § 120a zákona o pobytu cizinců poskytuje řízení o správním vyhoštění. 15.Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. Návrh na vydání předběžného opatření sleduje osud ústavní stížnosti. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2026
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu