Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
23 Cdo 661/2026
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 25. 3. 2026
Spisová značka : 23 Cdo 661/2026
ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:23.CDO.661.2026.1
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Dovolání (vady)
Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí: E
Zveřejněno na webu: 7. 4. 2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz .
23 Cdo 661/2026-200
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobců: a) C. G. B. , b) L. B. , obou zastoupených JUDr. Milanem Štembergem, advokátem se sídlem v Kladně, Cyrila Boudy 1444, proti žalované Altai Triumph s.r.o. , se sídlem v Praze 6, Čínská 1949/35, identifikační číslo osoby 27586456, zastoupené Mgr. et Mgr. Alexejem Krenke, advokátem se sídlem v Praze 2, Budečská 1010/18, o určení obsahu kupní smlouvy a nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 172/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2025, č. j. 12 Co 217/2025-155, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 4. 2025, č. j. 28 C 172/2024-105, v jeho výroku I nahradil projev vůle žalované k uzavření kupní smlouvy a zároveň určil její obsah s tím, že na jejím základě dojde za zde stanovenou kupní cenu (13 900 000 Kč) a za dále stanovených podmínek k převodu vlastnického práva žalované coby prodávající na žalobce jako kupující, a to k bytové jednotce č. XY vymezené podle zákona o vlastnictví bytů v šestém nadzemním podlaží budovy č. p. XY postavené na pozemku parcelního čísla XY, a to společně s příslušnými spoluvlastnickými podíly na společných částech budovy č. p. XY a na pozemcích parcelních čísel XY, XY a XY, to vše zapsané na listech vlastnictví č. XY a č. XY pro katastrální území XY, obec XY – dále též jen „předmětný byt“. Dále pak soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi jeho účastníky (výrok II).
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) výrokem I v záhlaví označeného rozsudku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve znění, podle něhož žalovaná převádí žalobkyni vlastnické právo k předmětnému bytu za kupní cenu 13 900 000 Kč s tím, že odlišně od soudu prvního stupně formuloval další obsah kupní smlouvy, výrokem II změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, a ve výroku III rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním, v němž uvedla, že dovolání je přípustné, „neboť se týká otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud jak je uvedeno níže v čl. IV a čl. V tohoto dovolání v některých aspektech odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a v některých aspektech v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolací soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalované rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. Žalovaná v dovolání sice konkrétně neuvedla, v jakém rozsahu svým dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, avšak z obsahu dovolání (z jeho části VI nazvané „Nepřiměřenost v uložení povinnosti náhrady nákladů řízení“) nepochybně vyplývá, že brojí též proti nákladovým výrokům II a III rozsudku odvolacího soudu. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ovšem platí, že dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení, o čemž ostatně byli účastnici řízení v rozsudku odvolacího soudu řádně poučeni. Dovolací soud se dále zabýval tím, zda dovolání splňuje všechny zákonem vyžadované náležitosti uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., a to zejména tím, zda dovolatelka řádně vymezila předpoklady přípustnosti dovolání, které jsou vyjmenovány v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ). Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou […] v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
K výkladu stran vymezení předpokladu přípustnosti coby zákonem vyžadované náležitosti se však dále vyjádřil Ústavní soud v nedávném nálezu ze dne 15. 10. 2025, sp. zn. III. ÚS 3493/24, v němž v poměrech konkrétního případu vyložil, že uvedla-li dovolatelka v dovolání, že „vymezené otázky jsou otázky hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (kterou však nijak nespecifikovala), nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, lze považovat takovéto vymezení přípustnosti za vadné pouze zčásti. A to v části týkající se tvrzeného odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Naopak tvrzení, že jde o otázky dosud v judikatuře neřešené, jako předpoklad přípustnosti samostatně obstojí. U takto formulovaného předpokladu přípustnosti totiž z povahy věci neexistuje prejudikatura, a tudíž se dovolatel nemusí k ničemu vymezovat. Z dovolání je tak zřejmé, co má dovolací soud posoudit, resp. jaký typ přípustnosti má posuzovat.“
Ústavní soud tedy zjevně míní, že je-li v dovolání alternativně vymezeno více předpokladů přípustnosti a zároveň jedním z nich je to, že nastolená otázka nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud vyřešena, nebude dovolání z hlediska splnění této náležitosti alespoň v této části možno považovat za vadné; týž závěr pak bude třeba učinit zřejmě i tehdy, jestliže dovolatel bude citovat všechny v úvahu přicházející předpoklady přípustnosti vyjmenované v § 237 o. s. ř., ačkoliv v dovolání neuvede jediné rozhodnutí dovolacího soudu, které by se mělo danou problematikou zabývat. Takto dovozené závěry Ústavního soudu Nejvyšší soud nemůže přehlížet či nerespektovat (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky), přestože má pochybnosti o tom, zda je tímto přístupem dosahováno účelu zákonem stanovené povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (jak Ústavní soud dovodil ve své shora citované judikatuře); tedy regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. Pod tímto prizmatem je tudíž i v daném případě třeba dovolání žalované považovat za splňující náležitost spočívající ve vymezení předpokladu přípustnosti dovolání v části, v níž podle přesvědčení dovolatelky otázky hmotného práva uvedené v bodech IV a V dovolání nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu (doposud) vyřešeny. Stran ostatních dovolatelkou zmíněních předpokladů přípustnosti dovolání (tj. všech dalších uvedených v § 237 o. s. ř.) je naopak nutno dospět k závěru, že jejich vymezení v dovolání je vadné, neboť žalovaná v celém rozsahu dovolání nezmiňuje ani jedno rozhodnutí Nejvyššího soudu; tudíž ani jedno rozhodnutí, od něhož se měl odvolací soud odchýlit či od kterého by se měl odchýlit sám Nejvyšší soud, natož aby bylo uvedeno vícero rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž by byly jakékoliv otázky hmotného práva řešeny rozdílně. Dovolací soud považuje za nutné dovolatelce rovněž vytknout to, že v dovolání není konkrétně formulována žádná otázka hmotného práva. Dovolání je spíše pokračující polemikou s jednotlivými, po výtce převážně skutkovými, závěry soudu prvního stupně či soudu odvolacího. Navíc i po stránce stylistické, formulační a gramatické je text dovolání méně přehledný a pochopitelný.
Přesto však dovolací soud, vycházeje z požadavku na nikoliv formalistické nahlížení na splnění obsahových náležitostí, z obsahu dovolání vysledoval nesouhlas dovolatelky s řešením určitých právních otázek.
Proto se dále zabýval tím, zda je dovolání pro posouzení těchto otázek přípustné.
Podle § 236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud setrvale ve své rozhodovací praxi nicméně vychází z názoru, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010).
Jestliže tedy účastník řízení konkrétní otázku (námitku) neuplatnil již v odvolacím řízení, ačkoli bezpochyby mohl, a odvolací soud se jí proto nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat na nesprávném právním posouzení věci, přichází-li s touto námitkou takový účastník až v dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1480/2014).
Proto nezakládá přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nesouhlas žalované s tím, že na ni nebylo pohlíženo jako na spotřebitelku (str. 5 dovolání) ani její námitka, že se uskutečněním transakce (myšleno zřejmě uzavřením předmětné kupní smlouvy) dostala do konfliktu s ustanoveními zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů (tato námitka obsažená v části V dovolání byla poprvé uplatněna až v dovolacím řízení – viz též § 241a odst. 6 o. s. ř.). Dovolatelka dále zpochybňuje závěr obou soudů o existenci dobré víry na straně žalobců v to, že realitní zprostředkovatelka (Ž. B.) byla při rezervaci bytu a uzavření smlouvy o smlouvě budoucí oprávněna jednat za žalovanou. Za nesprávné, nelogické a absurdní označuje v tomto ohledu závěr odvolacího soudu, že důvod nepochybovat o takovém zmocnění vyplývá již z toho, že žalovaná jako dosavadní vlastník bytové jednotky je obchodní korporací, jejíž jednatelka má trvalý pobyt v cizině a že realitní zprostředkovatelka měla klíče od inzerovaného bytu.
Dovolatelka ovšem pomíjí, že závěr o existenci dobré víry žalobců je založen i na dalších skutkových zjištěních (odvolací soud v tomto ohledu odkázal na body 40 až 45 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), konkrétně že realitní makléřka jednala v rámci své podnikatelské činnosti, vystupovala jako profesionál s několikaletou praxí v oblasti realit, že nabídka k prodeji bytu byla zveřejněna na známém webovém portálu, realitní makléřka zajišťovala prohlídky bytu, opakovaně se u jednatelky žalované ujišťovala o vážnosti jejího zájmu byt prodat, byly spolu v pravidelném kontaktu, že před uzavřením rezervační smlouvy si od jednatelky žalované opakovaně nechala schválit uzavření rezervační smlouvy se žalobci a že o zástupčím oprávnění k jednání za žalovanou žalobce výslovně ujistila (viz bod 45 rozsudku soudu prvního stupně). Rozsudek odvolacího soudu je vedle závěru o existenci dobré víry žalobců navíc postaven na závěru, že bylo prokázáno oprávnění realitní zprostředkovatelky Ž. B. jednat za žalovanou, že jednatelka žalované uzavření dohody o rezervaci (která podle zjištění obou soudů obsahovala též ujednání tvořící smlouvu o smlouvě budoucí kupní) nezpochybňovala, a naopak jednala na jejím základě (odstavec 27 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Pakliže dovolatelka tento skutkový závěr zpochybňuje (tím, že Ž. B. byla žalovanou skutečně pověřena ke zprostředkování prodeje nemovitosti, avšak nikoliv k uzavření smlouvy, která zavazuje nemovitost prodat), pak uplatňuje nepřípustný dovolací důvod, neboť jediným zákonem předvídaným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (viz § 241a odst. 1 věta první o. s. ř.). Poukazuje-li pak žalovaná v bodu VII dovolání na to, že výrok rozsudku odvolacího soud je neurčitý, pak jednak k této části dovolání nevymezuje žádný ze zákonem stanovených předpokladů přípustnosti dovolání (uvedení všech důvodů přípustnosti v bodu II dovolání se vztahuje výslovně toliko k argumentům uvedeným v bodech IV a V dovolání), jednak tím namítá vadu řízení, k níž by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není (viz obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1467/2017). Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání, a Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Dovolací soud se taktéž nezabýval samostatně návrhem žalované na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu, neboť o dovolání rozhodl v přiměřené lhůtě.
Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 3. 2026
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu