Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
8 Tdo 253/2026
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí: 8. 4. 2026
Spisová značka : 8 Tdo 253/2026
ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:8.TDO.253.2026.1
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Hodnocení důkazů
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Kategorie rozhodnutí: C
Zveřejněno na webu: 11. 5. 2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz .
8 Tdo 253/2026-977
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 4. 2026 o dovoláních, která podali obvinění 1. C. H. Đ. , nyní ve Věznici Kuřim, 2. Š. K., nyní ve Věznici Příbram, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2025, sp. zn. 4 To 70/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 158/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných C. H. Đ. a Š. K. odmítají . Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně (dále „soud prvního stupně“) ze dne 19. 3. 2025, sp. zn. 5 T 158/2024, byli obvinění C. H. Đ. (dále obviněný „H.“) a Š. K. (dále obviněný „K.“) uznáni vinnými zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustili společně s obviněným V. Š., který dovolání nepodal (zkráceně) tak, že dne 25. 2. 2024 v době kolem 17:00 hodin v Brně na ulici XY po vzájemné domluvě, vědomi si toho, že poškozený H. D. T., měl obviněnému H. zpronevěřit peníze, poté, co poškozený přijel v 16:09 hodin na ulici XY vozidlem Škoda Octavia a čekal v něm na svou kamarádku, v době kolem 17:00 hodin k jeho vozidlu přistoupili M. Š. (který se do dalšího průběhu nezapojil) a V. Š., které sem zavolal obviněný H., a přes pootevřené okno vozidla ho žádali o zapůjčení zapalovače, a když jim řekl, že ho nemá a ze strachu se ve vozidle uzamkl a chtěl z místa odjet, zjistil, že toto není možné, protože těsně za jeho vozem zaparkovalo jiné vozidlo. K jeho vozu přišel obviněný H., který se do té doby skrýval skrčený za jiným vozidlem a začal bouchat do dveří, snažil se je otevřít, obviněný V. Š. pěstí rozbil okno na straně řidiče, otevřel dveře vozidla a spolu s obviněným H. poškozeného vytáhli proti jeho vůli na chodník, kde se k nim přidal i obviněný Š. K., všichni společně se snažili poškozenému, který ležel na zemi, svázat oděvem a páskem ruce a nohy, obviněný K. mu svázal svetrem nohy a ostatní jej také pomáhali držet, obviněný H. jej opakovaně napadl údery do obličeje a kopy do těla v přesně nespecifikovaném počtu, následně se do fyzického napadání zapojili i ostatní obvinění zejména údery do těla, čemuž se poškozený snažil bránit, držel se kola vozidla a volal pomoc, následně se společně domluvili, na pokyn obviněného H., že ho musí dostat do vozidla, otevřeli zadní dveře, strčili jej dovnitř, zabouchli dveře, poškozený vozidlo uzamkl, a když nebyl schopen po napadení bránit své věci, obviněný H. mu přes rozbité okno vzal z vozidla jeho bundu, ve které měl finanční hotovost ve výši 9.000 Kč. Poškozený stále křičel o pomoc, obvinění z místa činu odešli. Způsobili mu drobná povrchová poranění a pohmožděniny a odcizením škodu ve výši 9.000 Kč.
2. Za tento zločin byli odsouzeni tak, že obviněnému H. byl podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný K. byl za tento zločin a za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jimiž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2024, sp. zn. 9 T 59/2024, odsouzen podle § 173 odst. 1 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 4 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen úhrnný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na pět a půl roku. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2024, sp. zn. 9 T 59/2024, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. 3. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného V. Š. a o náhradě škody.
4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 1. 7. 2025, sp. zn. 4 To 70/2025, odvolání všech tří obviněných jako nedůvodná podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání obviněných
5. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali obvinění H. a K. prostřednictvím obhájců dovolání, oba podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný K. též podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 6. Obviněný H. uvedl, že dovoláním směřuje proti výroku, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, protože odvolací soud pominul skutečnosti, na které v odvolání odkazoval, a ponechal bez nápravy, že se soud prvního stupně nejasně a neúplně vypořádal se všemi okolnostmi podstatnými pro rozhodnutí. Nedostatečně vyhodnotil především dostupné kamerové záznamy, k nimž přihlížel, resp. se o jejich obsah opíral, ač sám uznal, že jsou značně nekvalitní a při jejich přehrání nebylo možné určit okamžik, kdy mělo dojít ke krádeži předmětné bundy, kterou nebylo možné zobrazit takovým způsobem, aby se dala identifikovat. Neztotožnil se s odvolacím soudem v bodě 12. jeho usnesení, kde jen odkázal na výpovědi svědků.
7. Výhrady vznesl i proti tomu, jak odvolací soud hodnotil výpověď poškozeného (viz bod 14. usnesení), jenž přisvědčil soudu prvního stupně, že ji lze považovat za věrohodnou, resp. že není důvod mu nevěřit, aniž by dostatečně zvážil, že jde o osobu trestně stíhanou, což v souladu s tím, že odcizení bundy nebylo řádně zaznamenáno na kameře, vzbuzuje pochybnosti o tom, že z místa činu odnesl bundu poškozeného. Zdůraznil, že tvrzení poškozeného nejsou konzistentní, k čemuž poukázal např. na rozpor v tom, že uváděl, že mu byly odcizeny i doklady, ač se jimi dalšího dne prokazoval s tím, že je našel zapadlé v autě. Bunda, kterou odnesl, mu patřila, neobsahovala žádnou hotovost. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, uvedl, že odvolací soud své závěry v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí ani řádně nevysvětlil, jen se spokojil s těmi, které uvedl soud prvního stupně.
8. Z uvedených důvodů obviněný H. v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2025, sp. zn. 4 To 70/2025, i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2025, sp. zn. 5 T 158/2024, zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
9. Obviněný K. poukázal na to, že přezkoumávané rozhodnutí je již v pořadí druhým rozhodnutím, které odvolací soud v této věci vydal, protože z podnětu odvolání státního zástupce nejprve usnesením ze dne 14. 1. 2025, sp. zn. 4 To 240/2024 (č. l. 712) zrušil první vydaný rozsudek soudu prvního stupně ze dne 29. 10. 2024, sp. zn. 5 T 158/2024 (č. l. 628), a věc mu přikázal k novému rozhodnutí, protože shledal, že skutková zjištění nebyla úplná a bylo třeba provést další důkazy, mimo jiné kamerové záznamy, jež uložil řádně vyhodnotit. Podle obviněného však ani poté, co soud prvního stupně uvedené pokyny splnil, nebyla věc řádně objasněna.
10. Nedostatky spatřoval v tom, že soudy nebraly do úvahy, že motivem jeho jednání byla snaha poškozeného, jenž se měl dopustit sexuálního násilí na nezletilé dívce a má se skrývat před orgány činnými v trestním řízení, zadržet do příjezdu policie. Proto mu v průběhu incidentu svázal, nijak zvlášť důkladně, nohy, což nepopírá, fyzicky ho však nenapadl, a ani z ničeho neplyne, že by se chtěl zmocnit jeho věcí.
11. Opíral-li soud prvního stupně své závěry o kamerové záznamy (viz bod 16. jeho rozsudku), nebyly všechny řádně přehrány, protože žádný z nich nebyl opatřen zvukovou stopou. Při hlavním líčení tak zřejmě nebyl proveden jako důkaz stejný kamerový záznam, jaký měl k dispozici odvolací soud, přičemž právě zvuková stopa byla potřebná pro to, aby bylo možné si učinit představu o průběhu skutkového děje, mimo jiné o tom, za jakých okolností si obviněný H. vzal po konci celého incidentu z vozidla bundu, ohledně níž soudy učinily závěr, že patřila poškozenému. Soudy v této souvislosti nezvážily zjevný exces v chování obviněného H., protože odejmutí bundy učinil o své vlastní vůli, aniž by o tom obviněný K. věděl. Dověděl se o tom až následně od policejního orgánu. Neobjasněno zůstalo i vlastnictví bundy a v ní uložená finanční částka, a to i když soud prvního stupně k těmto okolnostem provedl dokazování (vyslechl matku obviněného H. a poškozeného i jeho sestru), neboť tím se pochybnosti pouze prohloubily.
12. Obviněný rovněž brojil proti naplnění subjektivní stránky a nesouhlasil s tím, co uváděl soud prvního stupně v bodě 22. rozsudku o úmyslu obviněných, protože úvaha, že lze vycházet z toho, že dne 4. 2. 2024 měl s obviněným H. poškozeného napadnout, je nepřípustnou spekulací ze strany tohoto soudu, před nímž popřel, že by se takového jednání dopustil. Byl sice tehdy na místě přítomen, a proto byl uveden mezi podezřelými osobami, ale nikdy k tomu nebyl řádně vyslechnut. Jestliže soud vycházel z protokolu o projednání přestupku, tato listina nemůže sloužit jako důkaz o tom, že se měl stát skutek, který je oznamován. Svůj úmysl spáchat zločin loupeže od počátku odmítá, a proto soud vadně shledal, že by „věděl, o co se jedná, protože byli cíleně svoláni na místo“. Z provedených důkazů není zřejmé, z čeho měl vědět, k čemu se má schylovat, když se sešel s obviněným H., aby šli nakupovat. Poškozeného svázal jako agresora, který si dovoloval na nezletilou dívku, aby do příjezdu policie neutekl. Nevěděl, že se na místě vyskytují bratři Š., to zjistil až při činu. Z výsledků provedeného dokazování žádná dohoda mezi ním a dalšími obviněnými nevyplynula. Ani z mobilních telefonů, které obvinění policii vydali, nebyla zjištěna žádná zájmová komunikace. Osobně neměl motiv k fyzickému napadení poškozeného, ten měl obviněný H., protože i obviněný V. Š. si na daném místě řešil zcela jinou záležitost (údajné napadení ze strany poškozeného). Uvedl, že on sám incidentu přihlížel s výjimkou momentu, kdy poškozenému svázal nohy. Jestliže soud své úvahy spojoval s tím, že obviněný H. v přípravném řízení mluvil o tom, že chtěl klíče od vozidla poškozeného, mluvil o tom jen ve vztahu ke své osobě.
13. Nedostatky obviněný shledával i v rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž vytýkal, že vyvozoval závěry, které nemají oporu ve spisovém materiálu, a zamítnutí odvolání je překvapivým rozhodnutím, neboť soud prvního stupně nesplnil závazné pokyny, jež mu odvolací soud uložil. Námitky uvedené v odvolání interpretoval v jiném smyslu, než jaký obviněný zamýšlel, což se týkalo kamerového záznamu, protože žádný konkrétní na mysli neměl, ale odvolací soud se zabýval záznamem nazvaným jako Hotel XY (E), provedeným u hlavního líčení, jejž odvolací soud zhlédl při prvním odvolacím řízení (při studiu spisu) před veřejným zasedáním. Obviněný neměl možnost v hlavním líčení vidět klíčový kamerový záznam, který by zachycoval předmětný incident, z něhož by bylo možno si učinit objektivní představu o průběhu skutkového děje, protože došlo k přehrání kamerového záznamu bez zvukové stopy i přesto, že ji obsahuje, a tudíž měl soud tento záznam řádně přehrát. Pokud se tak nestalo, došlo k pochybení, které měl odvolací soud zhojit, anebo měl zrušit rozsudek soudu prvního stupně a věc tomuto soudu znovu vrátit.
14. Soudy neměly své závěry o jeho vině opírat o výpověď oznamovatelky D. H., protože není věrohodná, když ani nedokázala určit, kolik bylo útočníků, z jaké výšky a dálky incident sledovala, ani to, zda a co mělo být poškozenému odcizeno. Okno má v prvním patře domu a celá událost se odehrávala na zemi přímo za stojícím zaparkovaným autem, nejde o přímou svědkyni celého incidentu, protože v průběhu činu od okna na nějakou dobu odešla, a tudíž neviděla celý průběh skutkového děje. Nesprávně uvedla, že viděla kolem poškozeného čtyři i více lidí, tedy nikoli tři útočníky. Za útočníka označila Vietnamce a i další byli cizinci. O nevěrohodnosti této svědkyně svědčí i to, že útočníci měli poškozenému strhnout kabelku, což je nepravdivá informace, neboť ztrátu jakékoli kabelky poškozený nenahlásil a ani kamerový záznam zachycující obviněného H., jak s odcizenou bundou nasedá do auta, nezachycuje, že by měl kabelku u sebe.
15. Pokud v bodě 14. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu jsou obsaženy úvahy o vlastnictví předmětné bundy, ani s touto skutečností se odvolací soud řádně nevypořádal, a jestliže připustil, že měl pochybnosti o věrohodnosti poškozeného, které však provedeným dokazováním byly rozptýleny, když se potvrdilo, že vyhrál částku ve výši 41.231 Kč, jsou jeho úvahy značně rozporuplné a nepřesvědčivé, učiněné v rozporu se zásadou in dubio pro reo .
16. Nesouhlasný postoj obviněný vyjádřil ke skutečnostem odvolacím soudem uváděným v bodě 16. usnesení, kde vyvrací jeho obhajobu o excesivním jednání obviněného H. tvrzením o spolupachatelství a společném úmyslu spolupachatelů, a přehlíží, že neměl v úmyslu napadnout poškozeného ani odcizit jeho věci. Každý z obviněných na místě řešil jinou záležitost, jeho úmyslem bylo zadržet poškozeného. Nic nesvědčí o tom, že by jednal v úmyslu spáchat trestný čin loupeže. Pokud by měl takový úmysl, pokusil by se zmocnit nějaké věci poškozeného při první příležitosti, která se mu naskytla, nikoli až na samotném konci incidentu. Soud prvního stupně se však s ohledem na jím vznesené argumenty nezabýval tím, zda bylo možné věc posoudit podle jiné právní kvalifikace, minimálně ve vztahu k jeho osobě, a to zejména ve světle jím vznesených argumentů, jak to v prvním zrušujícím usnesení naznačil odvolací soud.
17. Na základě všech těchto výhrad obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadená rozhodnutí a sám rozhodl podle § 265m odst. 1 tr. ř. a obviněného zprostil obžaloby, případně užil přiléhavé právní kvalifikace, eventuálně vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí ve věci. III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
18. Nejvyšší státní zastupitelství k oběma podaným dovoláním prostřednictvím u něj působícího státního zástupce uvedlo k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž opřeli dovolání oba dovolatelé, že sice formálně deklarují existenci tzv. zjevného rozporu mezi provedenými důkazy na straně jedné a z nich vyvozenými rozhodnými skutkovými zjištěními na straně druhé, ve skutečnosti však neoznačili jediný důkaz, který nižší soudy měly hodnotit vyloženě deformativním způsobem a jeho obsah interpretovat proti jeho skutečnému vyznění. Namísto toho se omezili na paušální odmítnutí skutkových závěrů jako nedostatečných a zejména nesprávných, a na obsáhlé konstatování, že při nejasnostech o důvodech jejich zapojení do průběhu skutkového děje a konkrétním podílu každého na jeho průběhu neměli být vůbec odsouzeni. Pouze poukazovali na spekulativní úvahy či spíše polemická tvrzení o nedostatcích důkazního prostředku (obrazového záznamu) a nevěrohodnosti svědků (poškozeného a D. H.), což je argumentace svou povahou neodpovídající uplatněnému důvodu a postrádající i oporu v realitě, která je evidentní především z výpovědí poškozeného a D. H. korespondujících se všemi okolnostmi, které bylo možné zjistit (viz body 22. rozsudku a 12. až 14 usnesení). Z těchto důvodů shledal, že výhrady obviněných H. i K. nelze podřadit pod jimi uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 19. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., o nějž dovolání opíral pouze obviněný K., užitými výhradami též naplněn nebyl, protože vyšel jen z prosazování vlastní verze skutkového děje, resp. opakování své obhajoby uplatňované od počátku trestního řízení, když svůj nesouhlas s právní kvalifikací založil na odmítnutí finálních skutkových zjištění soudů a námitky proti právnímu posouzení jako zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku jen na této své vlastní verzi obhajoby. Podobně koncipované námitky přitom pod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit nelze. Ve skutečnosti se nezaměřil na pochybení soudu při aplikaci norem trestního zákoníku podle zjištěného skutkového stavu ani na eventuální vadné posouzení jiné okolnosti významné z pohledu hmotného práva, jak uvedený důvod požaduje. 20. Za právně relevantní z pohledu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce nepovažoval ani přiléhavější užití jiné právní kvalifikace, když za zcela správné považoval úvahy odvolacího soudu uvedené v bodě 16. usnesení, k němuž dodal, že je v něm nesprávně zmíněno rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 3 Tdo 231/2012, jenž neobsahuje právní větu, na kterou odvolací soud odkazoval (usnesení, které nebylo publikováno ani ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Běžnou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu k problematice spolupachatelství na trestném činu loupeže jistě nelze extenzivně vykládat tak, že tuto formu trestné součinnosti bezpodmínečně naplňuje už pouhé nečinné sledování loupežného útoku, jestliže přihlížející osoba, která jinak pachatele situačně doprovází, se proti jeho jednání nijak nevymezí, nevystoupí na obranu poškozeného, nebo se úspěšné realizaci trestného činu nepokusí zabránit jiným způsobem. 21. S touto výhradou v kontextu všech rozvedených úvah státní zástupce námitky obou dovolatelů považoval za užité v rozporu s vymezením jimi užitých důvodů, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby o nich rozhodoval ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. 22. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno dovolatelům, kteří na něj do konání neveřejného zasedání nereagovali.
IV. Přípustnost dovolání
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., byla podána oprávněnými osobami podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). V. Obecně k dovolání
24. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (viz § 265a odst. 1 tr. ř.). Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad. 25. Pro rozsah přezkumné povinnosti v konkrétní věci je Nejvyšší soud vázán dovolacími důvody a jejich odůvodněním (viz § 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Podle § 265f odst. 2 tr. ř. lze rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. 26. Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda uvedené argumenty splňují tato hlediska a zda dopadají na označené dovolací důvody, protože pouze tehdy se může po věcné stránce dovoláním zabývat a přezkoumat jej (viz § 265i odst. 3 tr. ř.). Tyto zásady je možné prolomit, jen kdyby nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). VI. K uplatněným důvodům
27. Oba dovolatelé dovolání opřeli o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž slouží k nápravě vad, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. V první alternativě se musí jednat o zjevný, tedy zásadní nebo podstatný, nikoliv jen bezvýznamný rozpor s obsahem provedených důkazů. Ve druhé alternativě musejí být výhrady založeny na tom, že důkazy, o které se soudy opřely, jsou nepoužitelné, tzn. že trpí takovými procesními vadami, které fakticky způsobují, že soudy o ně své rozhodnutí neměly opírat. Třetí alternativa dopadá na situace obdobné tzv. opomenutým důkazům s tím, že zde jde zásadně o nedůvodnost neprovedení navržených důkazů, rozhodné však je, že musí jít o podstatný důkaz, tedy nikoliv jakýkoliv bez ohledu na jeho význam, ale takový, který má rozhodný (podstatný) dopad na dokazování. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.). 28. Posoudí-li se podle těchto hledisek obsah obou dovolání, je zjevné, že dovolatelé uvedený důvod užili v souladu s jeho zákonným vymezením, a to v první alternativě, protože jak obviněným H. tvrzené vadné vyhodnocení kamerových záznamů a na základě něho nesprávný závěr, že šlo o bundu poškozeného, tak i obviněným K. uváděný stejný argument, i vadné posouzení věrohodnosti poškozeného i svědkyně D. H. a nedostatečné objasnění jeho úlohy v rámci společného jednání, jsou skutečnosti, které mají určující význam pro naplnění znaků zločinu loupeže, jenž jim je oběma kladen za vinu. Rovněž výhrady, jak jsou obviněnými popsány, svědčí o tom, že jimi obvinění tvrdí, že učiněná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud se proto neztotožnil s názorem státního zástupce, že by obviněnými tvrzené skutkové vady nekorespondovaly s vymezením důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto z jejich podnětu zkoumal, zda jsou tyto námitky důvodné. 29. Nejprve se zabýval námitkou obviněných směřující proti důkaznímu prostředku kamerových záznamů, způsobem, jakým je soud prvního stupně provedl, a tím, jaké skutečnosti z nich dovodil, protože jich se týkaly výhrady obou dovolatelů.
30. V souladu s vyjádřením státního zástupce lze konstatovat, že jde o obviněnými opakovanou obhajobu, a právě na kamerové záznamy a to, co na nich lze pozorovat, bylo dokazování v dosavadním řízení soustředěno. Věnoval se jim jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, jenž, jak plyne z obsahu protokolu o veřejném zasedání (č. l. 863 až 864), je jako důkaz neprováděl. Z obsahu přezkoumávaného rozhodnutí je však zjevné, že se s nimi v rámci studia spisového materiálu přehráním seznámil. Takový postup není vadou, neboť soud prvního stupně tyto důkazní prostředky provedl jak při prvních hlavních líčeních před zrušením věci odvolacím soudem (č. l. 565 a násl., zejména a č. l. 620 násl.), tak i v hlavním líčení konaném dne 17. 2. 2025 poté, co se mu věc po zrušení odvolacím soudem znovu vrátila (č. l. 757 a násl.). Nic nesvědčilo pro to, že by tyto před stranami provedené důkazy bylo třeba znovu opakovat, bylo však důvodné, aby se i odvolací soud s jejich obsahem seznámil jako se součástí spisového materiálu. Soud prvního stupně zaevidoval, že poté, co kamerové záznamy za přítomnosti obviněných opakovaně promítl a oni mohli sledovat jejich kvalitu a měli možnost se k tomuto důkaznímu prostředku a z něj plynoucím skutečnostem vyjádřit, tak neučinili. To plyne především z protokolu o hlavním líčení ze dne 29. 10. 2024 (viz č. l. 621 až 623), podle něhož žádná reakce ze strany obviněných nebyla vyjádřena ani tehdy, když soud prvního stupně při hlavním líčení dne 17. 2. 2025 provedl důkaz přehráním kamerových záznamů založených na č. l. 730 a konstatoval jeho částečnou neúplnost. Nedostatky neshledávali ani obhájci obviněných, kteří nepožadovali, aby další záznam, který nebyl přehrán, byl shlédnut, jen uvedli, co na těchto záznamech sami zaznamenali, jiné negativní připomínky k tomuto postupu soudu prvního stupně nevznesli. Soud prvního stupně při následujícím hlavním líčení dne 10. 3. 2025 (č. l. 786 spisu) provedl důkaz přehráním kamerových záznamů na CD u č. l. 730 v části označené jako M a rovněž v části B. Obhájce obviněného K. uvedl, že v přípravném řízení byl přehrán jiný záběr, ale neví jaký. Obhájce obviněného H. poukázal na rozpory mezi záznamem a výpovědí o tom, kde byl poškozený, a jaké barvy byla bunda. Jiné námitky vzneseny nebyly.
31. S takto provedeným důkazem se soud prvního stupně vypořádal v bodě 22., kde rozvedl své úvahy o tom, jaké skutečnosti z něj shledal a jak se s výsledky tohoto dokazování vypořádal. Bez odezvy ho neponechal ani odvolací soud (viz č. l. 12 usnesení), jenž z podnětu námitek obviněných v odvolání se na namítané skutečnosti soustředil a podrobně s ohledem na to, co je na nich uvedeno, a co sám ověřil již v předchozím řízení, se s obhajobou obviněných vypořádal (srov. body 12. až 16. přezkoumávaného usnesení).
32. V takovém postupu soudů obou stupňů Nejvyšší soud neshledal obviněnými vytýkané nedostatky, protože se nelze ztotožnit s tvrzením obviněného K., že by soudy prováděly jiné záznamy, než které byly zajištěny v přípravném řízení, neboť tato skutečnost, byť jeho obhájcem zmíněná, nebyla nijak objasněna. Provedené důkazní prostředky jsou zachyceny ve shora uvedených protokolech o hlavním líčení a podrobný obsah, co se na nich odehrává, je popsán na přepisu kamerových záznamů na č. l. 266 až 269 a na úředním záznamu na č. l. 375 a násl., kde je konstatováno, o jaký záznam jde, kde byla kamera umístěna a co předmětná nahrávka zachycuje. Tento popis sledovaného děje soud kromě toho, že promítl videonahrávky, rovněž stranám předložil k nahlédnutí jako listinný důkaz podle § 213 tr. ř. (viz č. l. 623). 33. Obvinění a jejich obhájci k takto provedenému dokazování výhrady sice zmínili, avšak nevznesli požadavky na zlepšení akustické či vizuální kvality přehrávaného záznamu, tedy konkrétně obviněný K. neuvedl, že požaduje přehrání nahrávky tak, aby byla ozvučena. Uplatnění takových nedostatků až v rámci mimořádného opravného prostředku se proto jeví jako ryze účelové v situaci, kdy faktické nedostatky z provedeného dokazování neplynou a obvinění měli dostatek možností své případné výhrady vyjádřit a nechat nedostatky odstranit.
34. Nejvyšší soud, který v popsaném postupu soudu prvního i druhého stupně neshledal vytýkané vady v tom, jak soudy realizovaly prováděné důkazy, nezjistil podstatný ani zjevný rozpor se závěry, které z kamerových záznamů soudy učinily. V posuzované věci je sice zjevné, že soud prvního stupně výslovně při provádění tohoto kamerového záznamu nesděloval účastníkům řízení svůj předběžný hodnotící úsudek o důkazu plynoucím z provedeného důkazního prostředku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/20), ten však vyplýval z toho, jak byl popsán slovně v úředních záznamech (viz č. l. 266 až 269 a 375 a násl.), se kterými byli obviněni seznámeni, a od nichž se soud prvního stupně v popisu průběhu zaznamenaných událostí neodchýlil, když v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí je oba soudy reprodukovaly shodným způsobem. V posuzované věci se proto nejednalo ani o porušení předvídatelnosti rozhodnutí, protože nešlo o překvapivý ani nepředvídatelný výsledek řízení. Soudy rozhodovaly podruhé, když důvodem zrušení prvního rozhodnutí soudu prvního stupně byl právě postup při provádění videozáznamů. V těchto v pořadí druhých, nyní posuzovaných rozhodnutích, soudy odstranily předchozí vady, a z celého výsledku dokazování vyplývá, že nezaložily svá rozhodnutí na skutkových zjištěních a právním posouzení, k nimž se strany během řízení nemohly vyjádřit. Také nešlo o žádný zásadní obrat v řízení (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Čepek proti České republice ze dne 5. 9. 2013, stížnost č. 9815/10, § 48). 35. V těchto souvislostech nelze přehlédnout, že soud prvního stupně v bodech 14. a 16. nyní přezkoumávaného rozsudku vyjádřil, že provedl důkaz všemi kamerovými záznamy, které jsou součástí spisového materiálu, rovněž poukázal na sled událostí, jak se odvíjejí na jednotlivých kamerových nahrávkách, na obsah úředního záznamu, na němž je popsáno, co která nahrávka zachycuje, a k tomu zdůraznil i fotografie, na nichž jsou zaznamenány rozhodné okamžiky z videozáznamů. Všechny tyto důkazy bral při svém hodnocení do úvahy (viz bod 22. rozsudku) a vyjádřil se ke všem zajištěným důkazům. Odvolací soud na tyto postupy soudu prvního stupně navázal a k obsahově shodným námitkám, jaké nyní v dovolání uplatnili obvinění, v bodě 12. svého usnesení vysvětlil, z jakých důvodů jimi poukazované nedostatky neshledal.
36. Nejvyšší soud v tomto postupu soudů neshledal ani obviněným K. tvrzený vadně zjištěný skutkový děj vztahující se k momentu, kdy obviněný H. z vozidla poškozeného vzal bundu. Jednak je k této okolnosti třeba uvést, že ohledně ní nevznikají pochybnosti, uvedený moment je zachycen na fotografii na č. l. 269, a navíc tuto skutečnost potvrdil obviněný H., avšak s tím, že tato bunda patřila jemu a vzal si svou vlastní věc. Rovněž je zřejmé, že k závěru, že k odejmutí bundy došlo, bylo soustředěno potřebné dokazování a soud prvního stupně se s touto okolností vypořádal v bodě 22. rozsudku, odvolací soud v bodě 14. svého usnesení. V postupech soudů Nejvyšší soud shledal dodržení všech rozhodných pravidel pro provádění důkazů a lze zdůraznit přesvědčivost, s níž odvolací soud reagoval na námitky obviněného K. i H. ohledně vlastnictví předmětné bundy. Zabýval se tím, jaké okolnosti k ní byly zjišťovány v průběhu celého procesu dokazování, zmínil původní výpověď obviněného H., v níž o vlastnictví k bundě nehovořil, naopak uváděl, že poškozený neměl nic, co by mu mohl vzít, a v později změněné výpovědi jím uváděný popis bundy nekoresponduje s tím, jaký udával poškozený, což nasvědčuje tomu, že obviněný H. až v průběhu řízení svou výpověď účelově měnil.
37. V dané souvislosti se odvolací soud rovněž v reakci na námitky obviněného a postup a závěry soudu prvního stupně vyjádřil k věrohodnosti poškozeného tak, že se ztotožnil se soudem prvního stupně, jenž k této otázce podal výklad a zhodnocení v bodě 22. rozsudku, kde vyjádřil posouzení dalších skutečností vzešlých z výpovědí ve věci slyšených svědků. Úvahy a závěry soudů obou stupňů nesvědčí o tom, že jejich postup by byl nekritický a nezahrnoval by všechny důležité skutečnosti. Soud prvního stupně důkazy, které měl k dispozici (výpovědi poškozeného a obou obviněných, kamerové záznamy, listinné důkazy, protokol o ohledání místa činu, aj.) prováděl a hodnotil v souladu s podmínkami stanovenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Rovněž posuzovaný rozsudek obsahuje vyjádření všech podstatných skutkových zjištění, jež vzešla z výsledků provedeného dokazování, s nimiž se soud vypořádal. 38. Z uvedeného je zjevné, že námitky obviněných o nevěrohodnosti poškozeného a vadně zjištěném skutkovém stavu nejsou důvodné, protože ze způsobu, jakým soudy na obdobné námitky reagovaly, je zjevné, že vynaložily potřebné úsilí k tomu, aby věc dostatečně objasnily (viz body 2. až 22. rozsudku soudu prvního stupně, body 11. až 15. usnesení odvolacího soudu). Uvedené úvahy poskytují zřejmou, srozumitelnou a akceptovatelnou oporu pro správnost závěru, že nebylo možné přisvědčit obhajobě obviněných, protože byla vyvrácena výsledky provedeného dokazování. Uvedené dosvědčuje, že se soudy zabývaly věrohodností poškozeného, jemuž věnovaly potřebnou pozornost, a to právě s ohledem na to, že jde o osobu, která obecně vykazuje některé negativní rysy, s nimiž však soudy počítaly a ve vztahu k nim jednotlivé skutečnosti, které byly pro posouzení toho, za jakých okolností k činu došlo, významné, hodnotily. Z tohoto důvodu nemůže obstát tvrzení obviněného H., neboť je zřejmé, že braly do úvahy též to, že je uživatel drog, gambler a má dluhy (viz bod 22. rozsudku soudu prvního stupně).
39. Ke správnosti učiněných skutkových zjištění je s ohledem na obhajobu obviněného K. třeba uvést, že soudy dostatečně vyjádřily i to, proč neuvěřily jeho obhajobě o tom, že se na činu podílel pouze tím, že poškozenému svázal nohy, čímž mu chtěl zabránit v uniknutí před policií, a doložily i to, že zcela osamocena zůstala i obhajoba tohoto dovolatele, že důvodem jeho údajného počinu měla být informace o tom, že se poškozený měl dopustit nevhodného chování vůči nezletilé dívce. Této jeho verzi soudy věnovaly rovněž pozornost a jím uváděné skutečnosti vyloučily (viz bod 12. usnesení odvolacího soudu). Pokud soudy ve výsledku dospěly k jinému vyhodnocení důkazní situace než dovolatelé, nezakládá to důvodnost jejich námitek, když všechny jimi zmíněné důkazy vzaly soudy v potaz a logicky a přesvědčivě jejich obsah vyhodnotily (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3106/18).
40. Z procesu dokazování nevyplývá žádné extrémní porušení zásad a pravidel obsažených v trestním řádu, které by vedlo k dotčení ústavně chráněného práva na spravedlivý soudní proces obsaženého v čl. 6 Úmluvy a k nedodržení principu zákonnosti postupu orgánů státní moci stanoveného v čl. 2 odst. 3 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 Listiny. Zejména soud prvního stupně všechny důkazy procesně správným způsobem provedl a vyhodnotil v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., též rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, přičemž proti sobě stojícím výpovědím věnoval potřebnou pozornost a pečlivě je posuzoval (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02, a nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). Nejvyšší soud nezjistil ani případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97). 41. V posuzované věci jsou učiněné skutkové závěry jak po stránce objektivní, tak subjektivní dostatečně důkazně podložené, neboť vyšly z procesu, který není zatížen libovůlí, jednostranným hodnocením důkazů ani neobjektivním přístupem ke skutečnostem, které pramení z výsledků provedeného dokazování. Soudy se věnovaly jak obhajobě obviněných, tak i jejich námitkám a jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a § 125, resp. § 134 odst. 2 tr. ř. 42. Námitky obviněného H., které nesměřovaly proti právnímu posouzení a které podřadil jen pod důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebyly shledány důvodnými, a lze u něj uzavřít, že správně učiněná skutková zjištění jsou dostatečným podkladem pro závěr o naplnění znaků skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným. 43. Obviněný K. dovolání opřel také o důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., o který jde se opřít, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento důvod slouží k přezkoumání správnosti právního posouzení činu, tj. právní kvalifikace skutku, jak byla v původním řízení zjištěna a její souladnosti s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnosti jiného hmotně právního posouzení. Podle něho je možné vytýkat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení, které se provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). 44. Uvedená zásada je spojena s požadavkem na to, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
45. Výjimku z tohoto pravidla představuje pouze zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, což je tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10]. Není-li však zjištěn extrémní nesoulad, na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. 46. Jak je zjevné z obsahu dovolání (jak zmínil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření), obviněný K. své výhrady proti právnímu posouzení zaměřil na otázku zavinění, protože tvrdil, že nevěděl o tom, co se na místě činu odehrává a co obviněný H., o jehož záležitost šlo, zamýšlí. Z toho je zjevné, že uvedené výhrady vystavěl na své vlastní obhajobě, nikoliv na skutečnostech, které byly po provedeném dokazování zjištěny. Pro tvrzení o vadnosti právního posouzení navázal na argumenty vzešlé ze své obhajoby (výše uvedené), že jednal jen ve svém zájmu a nevěděl o dohodě ani nebyl obeznámen s tím, že by měl obviněný H. vzít poškozenému nějaké věci, protože nešlo o organizovanou akci, a neměl důvod k napadení poškozeného kromě toho, že mu svázal nohy proto, aby poškozený neutekl.
47. Takové námitky však kolidují se shora rozvedenými zásadami vymezujícími důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože obviněný fakticky nevytýkal právní nedostatky, ale argumentoval svou obhajobou vztahující se k vadným skutkovým zjištěním. Nevytýkal nesprávnou aplikaci hmotněprávních norem v rámci použité právní kvalifikace, ale prezentoval skutkově odlišně podávané okolnosti, jak jsou výše rozebrány. Nedostatečné hodnocení vystavěl na vadném posouzení důkazů s tím, že je soudy posuzovaly jednostranně a neobjektivně. 48. Z obsahu dovolání je tak zřejmé, že výhradu o nesprávném posouzení jeho zavinění a údajném excesu ve vztahu ke zmocnění se bundy obviněným H., opíral nikoliv o hmotněprávní stránku použité právní kvalifikace, ale jen o svou stávající obhajobu, čímž primárně zpochybňoval soudy učiněná skutková zjištění, neboť toliko na základě své vlastní verze průběhu události, zcela odlišné od té, kterou soudy prokázaly, se domáhal jiného právního posouzení.
49. Vzhledem k tomu, že podstata nesouhlasných připomínek k postupu soudů zásadně spočívala v tom, že soudy uvěřily výpovědi poškozeného, opíraly se o svědectví D. H. a neuvěřily jeho obhajobě, je vhodné připomenout, že soudy na rozdíl od obviněného hmotněprávní závěry učinily na prokázaných skutkových okolnostech. Reagovaly na obhajobu obviněného a závěry o jeho zavinění i roli ve společném jednání dostatečně vysvětlily. Vypořádaly se i s tím, že obviněný K. věděl o motivaci obviněného H. a byl minimálně srozuměn s tím, že si vezme věci poškozeného, aby si tím nahradil to, co mu poškozený dlužil. Své úvahy k tomu soudy vyjádřily v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, konkrétně soud prvního stupně v bodě 23. svého rozsudku, v němž shrnul závěry rozvedené v bodě 22., a odvolací soud v bodě 16., kde mimo jiné poukázal na společný úmysl všech pachatelů a popsal úvahy vylučující obhajobu obviněného K., že u něj nešlo o srozumění ve vztahu k bundě odcizené poškozenému v závěru incidentu obviněným H.
50. Z uvedeného plyne, že soudy závěry o subjektivní stránce dovozovaly nepřímo ze všech okolností, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Vycházely z chování obviněného a opíraly se zcela důvodně i o další výsledky dokazování, z nichž logicky závěr o zavinění vyplývá. Na podkladě zásad logického myšlení soudy posuzovaly všechny rozhodné skutečnosti, z nichž dovodily vnitřní vztah obviněných k povaze trestné činnosti jak jejich vlastní, tak spoluobviněných.
51. Z těchto důvodů Nejvyšší soud vyloučil existenci zjevného či extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, jakož i z nich vyvozenými právními závěry, neboť napadená rozhodnutí obsahují logická zdůvodnění, postrádající prvky svévole či libovůle (srov. přiměřeně obdobný postup např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09), a nedošlo v nich ani k opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97, ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 413/02, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, či ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, a mnohé další).
VII. Závěr
52. Z uvedeného lze shrnout, že když obvinění H. i K. s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnili námitky, které jsou nedůvodné, a obviněný K. použil důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v rozporu s jeho zákonným vymezením, Nejvyšší soud obě podaná dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože uvedené poznatky mohl učinit jen podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí, z nichž bez dalšího vyplynuly. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 8. 4. 2026
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu