Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Josefa Baxy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele města Luhačovice, sídlem náměstí 28. října 543, Luhačovice, zastoupeného Mgr. Tomášem Mikulou, advokátem, sídlem Chrastěšovská 1166, Vizovice, proti vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 4. dubna 2025 č. j. 1 VZN 220/2023-67, usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 29. listopadu 2024 č. j. 1 KZV 79/2024-72 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, 2. oddělení, ze dne 24. června 2024 č. j. KRPA-30762-21/TČ-2024-000072, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze, Městského státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, 2. oddělení, sídlem Kongresová 1666/2, Praha 4 - Nusle, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1.Stěžovatel spolu s dalšími osobami podal trestní oznámení na Ministerstvo vnitra a někdejšího vedoucího oddělení státního občanství pro trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby a maření úkolu úřední osoby z nedbalosti (§ 329 a § 330 trestního zákoníku). Trestného činu se měli dopustit v řízení, v němž bylo na základě rozhodnutí Ministerstva vnitra z 6. 6. 2016 vydáno potvrzení, že A. S. nepozbyl československé státní občanství a zachoval si jej až do své smrti, neboť se na něj vztahoval § 1 odst. 4 dekretu č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské. To vedlo k tomu, že stěžovatel musel na základě restitučních předpisů vydat právním nástupcům A. S. majetek značné hodnoty. 2.Policejní orgán napadeným usnesením věc odložil podle § 159a odst. 1 trestního řádu, neboť shledal, že ve věci nejde o podezření z trestného činu. Proti tomu se stěžovatel s dalšími oznamovateli bránil stížností, kterou Městské státní zastupitelství v Praze napadeným usnesením zamítlo. Jimi podaný podnět k dohledu pak Vrchní státní zastupitelství v Praze v napadeném vyrozumění vyhodnotilo jako nedůvodný. Vyložilo, že ve správním řízení se postupovalo na základě závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu vysloveného v rozsudku ze dne 18. 12. 2013 č. j. 2 As 53/2013-111 a že v daném řízení nebylo postupováno svévolně či excesivně. II.
Argumentace stěžovatele
3.Podle stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 4.Stěžovatel namítá, že postupem orgánů činných v trestním řízení v dané věci došlo k porušení základních zásad trestního řízení. Policejní orgán přistoupil k vyhledávání a provádění důkazů selektivním způsobem ve prospěch těch, kteří se mohli dopustit trestného činu. Neopatřil si všechny potřebné důkazy, část důkazních návrhů opomněl, a nezabýval se ani rozpory mezi jednotlivými důkazy. Tato pochybení nenapravilo ani městské státní zastupitelství a vrchní státní zastupitelství. Stěžovatel je přesvědčen, že nemělo být vydáno potvrzení, že si A. S. zachoval státní občanství.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5.Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyložil, že ústavní pořádek nezaručuje třetím osobám - jako jsou oznamovatelé trestného činu či poškození - právo na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, nebo dokonce odsouzena. Z některých základních práv ale plyne pozitivní závazek státu zajistit jejich ochranu i prostřednictvím trestního práva, tedy účinného vyšetřování a trestního řízení. Ustálená judikatura Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva ovšem dovozuje tento pozitivní závazek především u zásahů do práva na život, zákazu mučení a nelidského zacházení a zákazu otroctví a nucených prací; jen zcela výjimečně může připadat v úvahu u závažného zásahu do majetkových práv (nález ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. I. ÚS 1958/23 , bod 22 a násl. a tam citovaná rozhodnutí).
6.Správní řízení ani potvrzení o tom, že A. S. nepozbyl československé státní občanství podle dekretu č. 33/1945 Sb., nebyly způsobilé zasáhnout do žádného z uvedených základních práv, zejména samy o sobě nijak nezasáhly do majetku stěžovatele. Proto ve vztahu k tomuto řízení ani nemohl vzniknout pozitivní závazek státu zajistit účinné vyšetřování, kterého by se stěžovatel mohl dovolávat. Stěžovatel navíc měl dostatečnou možnost hájit svá práva jinými prostředky, než je trestní právo, u obecných soudů; v takovém případě rovněž není nezbytné, aby stát zajišťoval ochranu i trestněprávními prostředky (srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Blumberga proti Lotyšsku ze dne 14. 10. 2008, č. 70930/01, § 68; a ve věci Korotyuk proti Ukrajině ze dne 19. 1. 2023, č. 74663/17, § 37 a násl.). 7.Dále Ústavní soud připomíná, že jako zjevně neopodstatněnou již odmítl ústavní stížnost dalších osob, které podaly trestní oznámení společně se stěžovatelem. Shledal, že s jejich argumentací se již dostatečně vypořádaly orgány činné v trestním řízení a že postup těchto orgánů "nevykazuje žádné neústavní deficity" (usnesení ze dne 11. 6. 2025 sp. zn. II. ÚS 1398/25 , bod 14). V posuzované věci stěžovatel vznáší obdobné námitky, a Ústavní soud tak neshledává důvod odchýlit se od závěrů citovaného usnesení, na něž odkazuje.
8.Ústavní soud z těchto důvodů odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu