Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
25 Cdo 326/2026
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 18. 3. 2026
Spisová značka : 25 Cdo 326/2026
ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:25.CDO.326.2026.1
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Přerušení řízení
Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí: E
Zveřejněno na webu: 11. 5. 2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz .
25 Cdo 326/2026-2060
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: V. S. , zastoupená opatrovníkem Mgr. Petrem Horáčkem, LL.M., advokátem se sídlem Na Zbořenci 276/14, Praha 2, proti žalované: Krajská nemocnice Liberec a.s. , IČO 27283933, se sídlem Husova 1430/34, Liberec I – Staré Město, zastoupená doc. JUDr. Petrem Šustkem, Ph.D., advokátem se sídlem Veleslavínova 59/3, Praha 1, o 1 457 670 Kč, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 19 C 295/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 6. 6. 2024, č. j. 29 Co 186/2020-1602, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se domáhala náhrady nemajetkové újmy (bolestného 322 500 Kč s úrokem z prodlení a náhrady za ztížení společenského uplatnění 750 000 Kč s úrokem z prodlení), kterou jí měla způsobit žalovaná tím, že nedodržela nutnou dobu antikoagulační léčby hluboké žilní trombózy, která se u žalobkyně vyskytla v době její hospitalizace na psychiatrickém oddělení žalované, a propustila žalobkyni do domácí péče s nedoléčenou trombózou, která u žalobkyně vedla k rozvoji oboustranné masivní plicní embolie.
2. Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 25. 11. 2019, č. j. 19 C 295/2014-764, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v odvolacím řízení vedeném o odvolání žalobkyně usnesením ze dne 6. 6. 2024, č. j. 29 Co 186/2020-1602, zamítl návrh žalobkyně na přerušení řízení do rozhodnutí o opravných prostředcích proti usnesení o odložení podnětu k zahájení trestního řízení sp. zn. KRPL-27817-26/TČ-2014-180571. S odkazem na § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. zavřel, že vyčkání výsledku trestního řízení, které je ve fázi odložení podnětu k zahájení trestního stíhání a jeho přezkumu, není nezbytné pro postup v řízení o náhradu újmy na zdraví žalobkyně, které je po rozsáhlém dokazování ve fázi před vydáním rozhodnutí odvolacího soudu. Na výsledku trestního řízení rozhodnutí v dané věci nezávisí, přerušení řízení by za dané skutkové situace nebylo hospodárné. 4. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Namítla, že napadené usnesení je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (nejsou dány důvody pro nepřerušení řízení definované např. rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1763/2020, sp. zn. 26 Cdo 933/2022, sp. zn. 25 Cdo 803/2003, sp. zn. 25 Cdo 2625/2003 a sp. zn. 32 Cdo 1817/2011). Otázka povinnosti přerušit řízení má být posouzena odlišně od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4713/2016. Navrhla odložení právní moci napadeného usnesení a jeho zrušení i zrušení rozsudku následně vydaného v odvolacím řízení.
5. Nejvyšší soud předně vyšel ze zjištění, že žalobkyně byla omezena ve svéprávnosti rozhodnutím soudu, které nabylo právní moci dne 18. 9. 2017, a to na dobu 5 let, opatrovníkem žalobkyně byl jmenován její syn J . H. Toto opatrovnictví zaniklo dne 6. 9. 2023, a dne 20. 2. 2024 bylo zahájeno nové řízení o omezení svéprávnosti žalobkyně, které dosud nebylo pravomocně skončeno. Odvolací soud v nyní projednávané věci dospěl k závěru, že žalobkyně není schopna ze zdravotních důvodů hájit svá práva v řízení, proto jí ustanovil dne 22. 2 2024 opatrovníkem podle § 29 odst. 1 o. s. ř. syna J . H. Usnesením ze dne 9. 4. 2024, č. j. 29 Co 186/2020-1453, které nabylo právní moci dne 12. 4. 2024, odvolací soud zrušil opatrovnictví syna žalobkyně (jehož shledal k zastupování žalobkyně v soudním řízení nezpůsobilým) a ustanovil žalobkyni (na návrh J . H. ze dne 8. 4. 2024) opatrovníkem Mgr. Petra Horáčka, advokáta. Poté usnesením ze dne 6. 6. 2024, č. j. 29 Co 186/2020-1599, které nabylo právní moci dne 7. 6. 2024 odvolací soud zamítl návrh Mgr. Horáčka na jeho zproštění opatrovnictví a nepřipustil zastoupení žalobkyně jejím synem. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobkyně nebyla dne 19. 2. 2024 vzhledem ke svému trvajícímu duševnímu onemocnění schopna udělit plnou moc k zastupování svému synovi, který navíc byl odvolacím soudem shledán zjevně nezpůsobilým žalobkyni zastupovat v soudním řízení. Usnesením ze dne 28. 6. 2024, č. j. 29 Co 186/2020-1651, pak odvolací soud znovu zamítl další návrh Mgr. Horáčka na jeho zproštění funkce opatrovníka žalobkyně, toto usnesení nabylo právní moci dne 4. 7. 2024, ústavní stížnost proti němu podaná byla Ústavním soudem zamítnuta. Dovolací soud uzavírá, že odvolací soud zajistil ochranu procesních práv žalobkyně, která je řádně zastoupena opatrovníkem – advokátem. 6. Nejvyšší soud dále posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou podle § 241 o. s. ř. opatrovníkem ustanoveným podle § 29 odst. 4 o. s. ř., který je advokátem, shledal, že dovolání není přípustné. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Podle závěru usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4713/2016, přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. není, s ohledem na § 6 o. s. ř., opatřením vhodným (hospodárným) v situaci, kdy není najisto postaveno, jak (a kdy) řízení v trestní věci, při které je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, skončí. Dovolatelka neuvedla žádný důvod, pro který by citovaná zásada měla být nesprávná a měla by být nahrazena jinou (a případně jakou). Namítla pouze, že podle ní v její věci důvod k přerušení řízení byl opodstatněn tím, že soud v občanskoprávním řízení není oprávněn posoudit, zda byl spáchán trestný čin. Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 933/2022 na danou věc nedopadá, neboť se týká obligatorního přerušení řízení podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř., nikoli fakultativního podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 803/2003, a ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1817/2011, otázku přerušení řízení neřeší vůbec, v rozsudku ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2625/2003 Nejvyšší soud konstatoval, že otázka výše škody není důvodem k přerušení řízení, jestliže soud rozhoduje o uplatněném nároku na náhradu škody za situace, že škoda zatím nevznikla. Žádné z žalobkyní odkazovaných rozhodnutí se tedy nevztahuje k otázce, zda v daném případě bylo vhodné přerušit řízení. Lze dodat, že soud v občanském soudním řízení je oprávněn i povinen posoudit všechny zákonné předpoklady odpovědnosti žalované za újmu na zdraví žalobkyně, aniž by musel vyčkat rozhodnutí v trestním řízení. Odvolací soud o návrhu žalobkyně na přerušení řízení rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. 9. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně proti usnesení, kterým odvolací soud zamítl návrh žalobkyně na přerušení řízení do rozhodnutí o opravných prostředcích proti usnesení o odložení podnětu k zahájení trestního řízení, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 10. O návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí podle § 243 o. s. ř. nebylo samostatně rozhodováno, neboť dovolací soud rozhodl o dovolání samotném bez zbytečných odkladů po předložení věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017). 11. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 150 o. s. ř. Dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, proto by měla žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 146 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud jí však náhradu nákladů řízení nepřiznal za použití § 150 o. s. ř., neboť v okolnostech případu, ale především v osobních a majetkových poměrech žalobkyně shledal důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by uložení povinnosti k peněžitému plnění bylo vůči žalobkyni nepřiměřenou tvrdostí. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 3. 2026
JUDr. Martina Vršanská
předsedkyně senátu