Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
33 Cdo 234/2025
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 31. 3. 2026
Spisová značka : 33 Cdo 234/2025
ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:33.CDO.234.2025.2
Typ rozhodnutí: ROZSUDEK
Heslo: Spotřebitel
Přípustnost dovolání
Kategorie rozhodnutí: C
Zveřejněno na webu: 6. 5. 2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz .
33 Cdo 234/2025-137
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce T. S. , zastoupeného Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 1297/3, proti žalované Credito, a. s., identifikační číslo 04888031, se sídlem v Kladně, Polská 2333, zastoupené JUDr. Michalem Račokem, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, o zrušení rozhodčího nálezu č. j. 1210/2022-9 ze dne 24. 4. 2023, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 18/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 9. 2024, č. j. 4 Cmo 99/2024-95, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 9. 2024, č. j. 4 Cmo 99/2024-95, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2024, č. j. 32 Cm 18/2023-39, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Žalobce se po žalované domáhal zrušení rozhodčího nálezu ze dne 24. 4. 2023, č. j. 1210/2022-9, kterým bylo (mimo jiné) určeno, že zajišťovací převod vlastnického práva z žalobce na žalovanou k pozemku parc. č. XY (zastavěná plocha a nádvoří) v katastrálním území XY, jehož součástí je stavba č.p. XY (rodinný dům), a pozemku parc. č. XY (zahrada) v katastrálním území XY, evidovaných v katastru nemovitostí vedeném pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště XY na LV č. XY pro obec XY, katastrální území XY (dále jen „Nemovitosti“), se stal ke dni 2. 4. 2021 nepodmíněným ve smyslu § 2444 o. z. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 9. 2024, č. j. 4 Cmo 99/2024-95, potvrdil rozsudek ze dne 16. 1. 2024, č. j. 32 Cm 18/2023-39, kterým Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) žalobu i návrh na odklad vykonatelnosti rozhodčího nálezu zamítl a žalobci uložil nahradit žalované náklady řízení ve výši 15 488 Kč; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud po rozsáhlém doplnění dokazování dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. V době, kdy byl držitelem živnostenského oprávnění a fakticky vykonával podnikatelskou činnost v oblasti výroby nábytku žalobce 17. 12. 2019 uzavřel s žalovanou smlouvu o zápůjčce č. 210/2019, ve které se žalovaná zavázala poskytnout mu peněžní prostředky ve výši 1 720 878 Kč na blíže specifikované bankovní účty (dále jen „smlouva o zápůjčce“); podle pokynu žalobce poukázala částku 142 143 Kč na účet č. 1981027001/5500 (k umoření proti němu vedené exekuce), částku 1 032 735 na účet č. 43-3243960257/0100 (k úhradě hypotéčního úvěru na nemovitostech), částku 281 000 Kč na účet č. 1011–7926201/070 (k úhradě dluhů z podnikatelské činnosti na pojistném na sociální zabezpečení), částku 115 000 na účet č. 115–3866000267/0100 (pro vlastní potřebu dlužníka) a částku 150 000 Kč na účet č. 5113833001/5500 (k úhradě dluhů z podnikatelské činnosti na pojistném na zdravotním pojištění). Společně se smlouvou o zápůjčce byla uzavřena smlouva o zajišťovacím převodu práva, v níž bylo pro případ porušení povinností dlužníka (žalobce) ze smlouvy o zápůjčce sjednáno, že převod nemovitostí na žalovanou se stane nepodmíněným. Dne 6. 1. 2021 smluvní strany uzavřely dohodu o narovnání, ve které se žalobce mimo jiné zavázal uhradit žalované nově 4 000 000 Kč, přičemž zajištění této jeho povinnosti z dohody o narovnání bylo definováno stejně jako ve smlouvě o zajišťovacím převodu práva. V dohodě o narovnání byl žalobce označen nejen datem narození, ale také (stejně jako ve smlouvě o zápůjčce a smlouvě o zajišťovacím převodu práva) identifikačním číslem; součástí dohody o narovnání byla rozhodčí doložka, podle níž spory plynoucí z této dohody měly být řešeny rozhodcem JUDr. Petrem Sýkorou, případně rozhodkyní Mgr. Katarzynou Krysztyniak, Ph.D. Dne 24. 4. 2023 vydal rozhodce JUDr. Petr Sýkora rozhodčí nález č. j. 1210/2022-9, kterým bylo určeno, že zajišťovací převod vlastnického práva k nemovitostem se stal nepodmíněným, a žalobci byla uložena povinnost k náhradě nákladů rozhodčího řízení.
Na základě uvedených skutkových zjištění odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dovodil, že pro posouzení věci je významná povaha původního smluvního vztahu mezi žalobcem a žalovanou, založeného smlouvou ze dne 17. 12. 2019. Uzavřel, že mezi účastníky se nejednalo o spotřebitelský vztah, jelikož v době uzavření smlouvy o zápůjčce a smlouvy o zajišťovacím převodu práva byl žalobce podnikatelem ve smyslu § 421 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a fakticky vykonával podnikatelskou činnost v oblasti výroby nábytku. Významným shledal i to, že úmyslem žalobce při uzavření smlouvy o zápůjčce bylo peněžní prostředky ze zápůjčky použít nejen na úhradu hypotečního úvěru ve výši 1 032 735 Kč, exekuci (142 143 Kč) a pro vlastní potřebu (115 000 Kč), ale též k úhradě dluhů z podnikatelské činnosti (281 000 Kč a 150 000 Kč). Konstatoval, že účel užití poskytnuté zápůjčky k úhradě dluhů vzniklých prokazatelně z podnikatelské činnosti (431 000 Kč) nelze v žádném případě považovat za nepodstatný až marginální, neboť představuje 25 % zápůjčky. Na daný případ proto neaplikoval § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, a zároveň uzavřel, že spor je objektivně arbitrabilní (způsobilý k projednání a rozhodnutí v rozhodčím řízení) ve smyslu § 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „z. r. ř.“). Důvod ke zrušení rozhodčího nálezu a zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí podle § 31 písm. a) a písm. b) z. r. ř. neshledal (rozhodčí nález byl vydán ve věci, v níž lze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu). To, že byl rozhodce žalovanou opakovaně zapisován do rozhodčích doložek podle odvolacího soudu samo o sobě nedokládá jeho ekonomickou závislost na žalované a potažmo jeho nezpůsobilost ve věci rozhodnout ve smyslu § 31 písm. c) z. r. ř. Protože odvolací soud neshledal žalobu důvodnou, nevyhověl ani návrhu na odklad vykonatelnosti (§ 32 odst. 2 z. r. ř.). Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na sedmi otázkách hmotného práva, které doposud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. Tyto formuluje následovně:
1) „ Musí být ustanovení § 419 o. z. vykládáno tak, že nebrání tomu, aby se definice spotřebitele vztahovala na člověka vykonávajícího podnikatelskou činnost, který uzavře smlouvu mající dvojí účel (částečně spadající do rámce a částečně mimo rámec podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu povolání), pokud je podnikatelský účel natolik okrajový, že v celkovém kontextu dotčené transakce nepřevažuje “; 2) „ Pokud je odpověď na předchozí otázku kladná, lze za nepřevažující podnikatelský účel považovat část podnikatelského účelu až do výše 49 % včetně “;
3) „ Musí být ustanovení § 419 OZ vykládáno tak, že nebrání tomu, aby se definice spotřebitele vztahovala na vypůjčitele vykonávajícího podnikatelskou činnost, který s nebankovním subjektem bez licence k poskytování spotřebitelských úvěrů uzavře smlouvu o zápůjčce, jejíž jistina byla částečně využita na podnikatelský účel a částečně na účel nesouvisející s vykonávanou podnikatelskou činností, pokud je podnikatelský účel natolik omezený, že v celkovém kontextu dané smlouvy nepřevažuje, přičemž bez označení vypůjčitele jeho IČO a bez použití jistiny zápůjčky na podnikatelský účel by nebylo možné poskytnutí této zápůjčky na nepodnikatelský účel “; 4) „ Pokud je odpověď na předchozí otázku kladná, lze podnikatelský účel smlouvy o zápůjčce, ve které byly prostředky využity z 25 % na podnikatelský účel a ze 75 % na nepodnikatelské účely, považovat za nepřevažující “;
5) „ Pokud je odpověď na předchozí otázku kladná, lze v takovém případě vypůjčitele označit za spotřebitele dle ustanovení § 419 o. z .“; 6) „ Lze za výslovné deklarování vlastního postavení coby podnikatele ze strany vydlužitele zapůjčiteli při uzavření smlouvy o zápůjčce považovat označení vydlužitele v hlavičce smlouvy, pokud je vedle uvedení jeho rodného čísla a adresy bydliště rovněž uvedeno jeho IČO a sídlo, ačkoli toto označení do smlouvy účelově zakomponoval zapůjčitel, když se snažil vyhnout aplikaci ustanovení na ochranu spotřebitele “;
7) „ Lze za výslovné deklarování vlastního postavení coby podnikatele ze strany vydlužitele zapůjčiteli při uzavření smlouvy o zápůjčce považovat písemné prohlášení stran ve smlouvě obsahující úmysl použít prostředky ze zápůjčky k financování své podnikatelské činnosti, ačkoli toto prohlášení do smlouvy účelově zakomponoval zapůjčitel, když se snažil vyhnout aplikaci ustanovení na ochranu spotřebitele “.
Těžiště dovolací argumentace žalobce spočívá v tom, že nesouhlasí s řešením předběžné otázky, tedy závěrem, že smlouva o zápůjčce jakožto smlouva s dvojím účelem (soukromým i podnikatelským) nebyla smlouvou spotřebitelskou, resp. že žalobce při jejím uzavírání nevystupoval jako spotřebitel nýbrž jako podnikatel při výkonu podnikatelské činnosti. Odvolací soud rekriminuje, že vycházel z kritéria „nepodstatnosti/marginálnosti“ formulovaného v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) sp. zn. C-464/01, ve věci Johann Gruber proti Bay Wa AG ze dne 20. 1. 2005 (dále jen „Gruber“), jehož předmětem bylo posouzení otázky procesního charakteru – mezinárodní místní příslušnosti, a tedy i výklad procesněprávního předpisu (Bruselské úmluvy), namísto kritéria „nepřevahy“ formulovaného v rozsudku SDEU sp. zn. C-570/21 ve věci I.S. a K.S. v. YYY. S.A. ze dne 8. 6. 2023, jehož předmětem byla otázka hmotněprávního charakteru při hodnocení smlouvy o úvěru, z něhož byla část v rozsahu 35 % použita ke splacení úvěru vázaného na podnikatelskou činnost dlužníka, zatímco část v rozsahu 65 % byla použita pro účely jeho soukromé spotřeby nesouvisející s podnikatelskou činností, stejně jako je tomu podle názoru dovolatele v nyní posuzované věci. Dovolatel namítá, že z napadeného rozsudku neplyne, proč odvolací soud při úvaze, zda v době uzavření smlouvy o zápůjčce byl dlužník v postavení spotřebitele či nikoli, vycházel z kritéria „nepodstatnosti/marginálnosti“ dluhů vzniklých z podnikatelské činnosti. Odvolací soud viní i z toho, že neuvedl, jakou výši dluhů z podnikatelské činnosti by ještě považoval za marginální; v této části považuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný.
Žalovaná navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout. Se závěry odvolacího soudu se ztotožnila a tvrzení dovolatele považuje za účelová.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda žalobce při uzavírání smlouvy o zápůjčce vystupoval jako spotřebitel nebo jako podnikatel při podnikatelské činnosti, tedy zda vztah z této smlouvy není vztahem spotřebitelským a na žalobce se tudíž nevztahuje právní úprava ochrany spotřebitele (potažmo zda je spor za daných okolností arbitrabilní), neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí spočívá a právní posouzení je v tomto směru neúplné a tudíž nesprávné. Jinak řečeno, odvolací soud – přestože správně usoudil, že je třeba se touto otázkou zabývat – dostatečně nezkoumal, zda žalobce při uzavírání smlouvy o zápůjčce nevystupoval jako spotřebitel ve smyslu § 419 o. z., tedy mimo rámec své podnikatelské činnosti, mimo rámec samostatného výkonu svého povolání, neboť spotřebitelem může být nejen nepodnikající fyzická osoba, ale i fyzická osoba – podnikatel, jedná-li mimo rámec své podnikatelské činnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 25 Cdo 2804/2024). Rovněž Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 1930/11, dovodil, že ustanovení na ochranu spotřebitele mají být aplikována i na vztahy, v nichž vystupuje fyzická osoba, která má podnikatelské oprávnění, avšak ve vztahu se jako podnikatel nechová. Odvolací soud se v tomto směru nevypořádal ani s rozhodovací praxí ESLP. To, že je ve smlouvě o zápůjčce uvedeno identifikační číslo žalobce, resp. že žalobce je v ní identifikován i unikátním osmimístným kódem používaným pro identifikaci podnikajících fyzických osob, samo o sobě nemůže vést k závěru, že se nejedná o smlouvu spotřebitelskou. Stejně tak ani skutečnost, že žalobce vykonává činnost zapsanou ve veřejném rejstříku, nemůže vést automaticky k závěru, že smlouva nemá spotřebitelský charakter. Je vždy nutné zabývat se vůlí smluvních stran při uzavírání jednotlivých smluv, jakožto předpokladem platného právního jednání, neboť co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět, a nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (§ 556 odst. 1 o. z.). Při výkladu projevu vůle je rovněž namístě přihlédnout k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (§ 556 odst. 2 o. z.). V rozhodnutích ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 33 Cdo 7/2014, ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1835/2012, a ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 864/2008, jejichž závěry jsou aplikovatelné i na současnou právní úpravu (§ 419 o. z.), pak Nejvyšší soud dovodil, že za spotřebitele lze považovat osobu, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti, tedy která jedná za účelem osobní potřeby ve smyslu spotřeby; pro odpověď na otázku, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu je v postavení spotřebitele, je rozhodující především účel jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu. Pojem spotřebitele je třeba vykládat úzce, vždy ve vztahu ke konkrétní smlouvě a s ohledem na její povahu a účel, nikoli na subjektivní postavení osoby; tatáž osoba může být v některých vztazích spotřebitelem a v jiných podnikatelem (k pojmu spotřebitele viz čl. 2 písm. b) směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 nebo čl. 2 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011, čl. 4 odst. 1 písm. a) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/11/EU ze dne 21. května 2013, čl. 4 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 524/2013 ze dne 21. května 2013). V protikladu stojí pojem prodávající nebo poskytovatel dle čl. 2 písm. c) směrnice 93/13/EHS, resp. pojem obchodník dle čl. 2 odst. 2 směrnice 2011/83/EU, čl. 4 odst. 1 písm. b) směrnice 2013/11/EU a čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení č. 524/2013. Zvláštní kapitolou je tzv. dual use , který znamená sledování dvojího účelu. Smíšené smlouvy nebo smlouvy s dvojím účelem jsou uzavírány pro účely, které částečně spadají do oblasti podnikatelské činnosti osoby a částečně do oblasti nesouvisející s podnikatelskou činností osoby (viz rozhodnutí SDEU sp. zn. C-570/21 ze dne 8. 6. 2023 zabývající se problematikou smluv s dvojím účelem). Řádné a úplné posouzení této právní otázky je zásadní pro následné posouzení platnosti dohody o narovnání a platnosti rozhodčí doložky v ní obsažené. Pokud by uzavření dohody o narovnání mělo sloužit k obcházení zákona (resp. k obcházení právní úpravy o ochraně spotřebitele), vedlo by to k její neplatnosti. To by mělo zásadní vliv na arbitrabilitu sporu.
Protože odvolací soud dostatečně nezkoumal, jaký byl při uzavření smlouvy o zápůjčce, popř. v průběhu předkontraktačních jednáních účel jednání žalobce, který je osobou podnikající, je právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné. Dovolací soud proto napadené rozhodnutí podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Pro nadbytečnost se již nezabýval dalšími žalobcem uváděnými dovolacími námitkami. V dalším řízení bude na soudu prvního stupně, aby provedl úplné právní posouzení věci s akcentem na posouzení původního právního vztahu mezi stranami, při zohlednění rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i SDEU.
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.). O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2026
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu