Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci
žalobkyně: [anonymizováno]., IČO [anonymizováno] sídlem [anonymizováno] zastoupená advokátem [anonymizováno] sídlem [anonymizováno]
proti
žalovanému: [anonymizováno], narozený [anonymizováno] bytem [anonymizováno]
o zaplacení 22 092 Kč s příslušenstvím
--- VÝROK ---
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 500 Kč, a to do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 14 901,55 Kč, úroku ve výši 8 % ročně z částky 9 316,15 Kč od 21.02.2025 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 9 756,68 Kč od 21.02.2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
--- ODŮVODNĚNÍ ---
Žalobkyně se domáhala zaplacení 22 092 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [anonymizováno]. se žalovaným uzavřela dne 08.11.2023 smlouvu o úvěru č. [anonymizováno], na jejímž základě poskytla žalovanému v hotovosti částku ve výši 10 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit společně s úrokem a s poplatky, tj. celkem se zavázal splatit částku ve výši 18 592 Kč, a to ve 14 měsíčních splátkách po 1 328 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z informací získaných od žalovaného (ohledně jeho rodinných, majetkových, pracovních a jiných poměrů), které byly zaznamenány v žádosti o úvěr a následně ověřeny doklady získanými od žalovaného, a dále nahlédnutím do veřejných registrů (NRKI, BRKI, SOLUS, insolvenční rejstřík). Příjmy žalovaného byly konkrétně ověřeny ústřižky složenek dokládajícími výplatu důchodu, výdaje pak byly zkoumány z výpisů z bankovního účtu. Žalobkyně také odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31.07.2020, č. j. krajsky/5_Co_231_2020-97, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. Žalobkyně poukázala i na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 09.03.2021, č. j. krajsky/12_Co_367_2020-170, dle jehož závěrů je správné posoudit výdaje žalovaného dle ekonomického modelu v případě, kdy žalovaný neuvede měsíční platby domácnosti a rovněž, že je povinností žádajícího o úvěr uvést údaje v žádosti pravdivě. Žalovaný výslovně stvrdil, že právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posoudila jeho schopnost spotřebitelský úvěr splácet a prohlásil, že poskytl úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopen spotřebitelský úvěr splácet. Přitom žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaný mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Teprve po vyhodnocení získaných informací byla se žalovaným uzavřena předmětná smlouva. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, když uhradil pouze jedinou splátku ve výši 1 500 Kč, a to dne 09.11.2023, a zůstal tak právní předchůdkyni žalobkyně dlužen 9 316,15 Kč na jistině úvěru, 440,53 Kč na smluvním úroku, 4 378 Kč na poplatku za poskytnutí úvěru, 1 282,89 Kč na poplatku za administrativní činnost a na vyhodnocení úvěru a 1 671,43 Kč na inkasním poplatku. Dále žalobkyně požadovala zaplacení smluvní pokuty ve výši 5 000 Kč, kapitalizovaného úroku z dlužné jistiny za období od 09.01.2025 do 20.02.2025 ve výši 456,44 Kč, zákonného úroku z prodlení za období od prodlení do 20.02.2025 ve výši 853,11 Kč, úroku ve výši 8 % ročně z částky 9 316,15 Kč od 21.02.2025 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 9 756,68 Kč od 21.02.2025 do zaplacení. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a OSŘ, občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností [anonymizováno]. byla dne 08.11.2023 uzavřena smlouva o úvěru č. [anonymizováno], na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 10 000 Kč, která mu byla předána v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal tuto částku společně s úrokem ve výši 507 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 4 900 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1 385 Kč a inkasním poplatkem ve výši 1 800 Kč (tj. celkem 18 592 Kč) právní předchůdkyni žalobkyně vrátit ve 14 měsíčních splátkách po 1 328 Kč. Ve smlouvě byla dále sjednána pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátek smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž se žalovaný ocitne v prodlení s tím, že výše jedné smluvní pokuty může činit maximálně 500 Kč. Předpis splátek tvořil přílohu č. 1 smlouvy.
Žalobkyně dále doložila žádost o úvěr podepsanou žalovaným. Žalovaný zde uvedl, že je invalidním důchodcem s měsíčním příjmem ve výši 7 616 Kč, k čemuž měla být doložena složenka. Dále žalovaný v žádosti uvedl, že je svobodný, bydlí u rodičů, nevyživuje žádné dítě. Jeho měsíční náklady spojené s bydlením měly činit 1 667 Kč a náklady na dopravu, jídlo a osobní náklady 4 183 Kč měsíčně; celkem tak průměrné měsíční výdaje žalovaného měly činit 5 850 Kč. Z doložených ústřižků poštovních poukázek bylo zjištěno, že žalovanému za období 24.08.2023 – 23.09.2023 a za období 24.10.2023 – 23.11.2023 byl vyplacen invalidní důchod ve výši 7 616 Kč měsíčně.
Z transakční historie je zřejmé, že žalovaný uhradil právní předchůdkyni žalobkyně dne 09.11.2023 částku 1 500 Kč.
Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [anonymizováno] byla pohledávka za žalovaným s účinností ke dni 25.03.2025 postoupena na žalobkyni, jak je patrné ze smlouvy o postoupení pohledávek, seznamu postupovaných pohledávek a potvrzení o zaplacení kupní ceny. Tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 02.04.2025, jímž byl zároveň vyzván k úhradě dlužné pohledávky vzniklé z titulu shora uvedené smlouvy. K úhradě dlužné částky nejpozději do 01.08.2025 byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 17.07.2025, jejíž odeslání téhož dne žalobkyně prokázala podacím lístkem.
Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 OZ, občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zák. č. 257/2016 Sb., který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.04.2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18.12.2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“
I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. nsoud/33_Cdo_2178_2018 ze dne 25.07.2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků). Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často zejména své výdaje zkreslují a nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Co se týče příjmu žalovaného, ten byl ze strany právní předchůdkyně žalobkyně ověřen prostřednictvím ústřižků poštovních poukázek. Co se však týče výdajové stránky, zde se předchůdkyně žalobkyně zřejmě spokojila pouze s údaji od žalovaného. Žalobkyně soudu nedoložila žádné dokumenty, z nichž by bylo patrno, že její právní předchůdkyně dostála povinnosti zkoumat výdaje žalovaného. Pokud žalobkyně tvrdila, že výdaje žalovaného její právní předchůdkyně zkoumala z výpisů z bankovního účtu žalovaného, pak žádné takové výpisy žalobkyně soudu nepředložila. Lze tedy konstatovat, že právní předchůdkyně žalobkyně svou povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného stran jeho výdajů řádně nesplnila. Rovněž stávající dluhové zatížení a úvěrová historie žalovaného byla ověřitelná z příslušných registrů, žádné výstupy z těchto registrů však žalobkyně soudu nepředložila. Stejně tak si předchůdkyně žalobkyně zřejmě žádným způsobem neověřovala, zda žalovaný skutečně bydlí u rodičů a zda nemá žádnou vyživovací povinnost (jak tvrdil v žádosti). Soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Pro úplnost soud dále zdůrazňuje, že se neztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích o tom, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici pouze ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, neboť tento závěr je v rozporu s § 78 zák. č. 257/2016 Sb., který v odst. 2 pod písm. b) poskytovateli výslovně ukládá povinnost uchovávat dokumenty týkající se posuzování úvěruschopnosti. Pokud jde o výdaje žalovaného, žalobkyně neprokázala, že by tyto byly z její strany řádně prověřovány. Dále je ve vztahu k povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalovaného ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně, se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalovaného jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 86 zák. č. 257/2016 Sb.. Soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného.
Dle § 87 zák. č. 257/2016 Sb. je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 10 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 OZ: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 OZ, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni, a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání. Jelikož z listin doložených žalobkyní vyplynulo, že žalovaný uhradil celkem 1 500 Kč, zbývá mu uhradit na jistinu částku 8 500 Kč. Soud tedy přiznal žalobkyni právo na zaplacení zbývající dlužné jistiny ve výši 8 500 Kč.
Co se týče splatnosti, podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že „spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. (Ve vztahu k možnosti zesplatnit závazek k vrácení zbývající části jistiny pouhou výzvou věřitele se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. nsoud/33_Cdo_3675_2021 ze dne 20.04.2022, který byl též schválen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s následující právní větou: „Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“). Vzhledem k tomu, že mezi stranami nedošlo ke sjednání doby plnění dohodu, přistoupil soud k určení doby plnění dle kritérií uvedených v § 87 zák. č. 257/2016 Sb.. Z rejstříku zdejšího soudu bylo zjištěno, že proti žalovanému je vedena exekuce pro vymožení částky 4 452,19 Kč s příslušenstvím. Jiné informace o majetkové situaci žalovaného nejsou soudu známy. S ohledem na existenci dalšího závazku žalovaného, se při zohlednění výše dlužné částky soudu jeví jako přiměřená doba pro vrácení poskytnuté jistiny lhůta dvou měsíců od právní moci rozsudku. Ve zbývající části (tedy ohledně již zaplacené části jistiny, poplatků, smluvní pokuty, úroku a úroku z prodlení), soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť na zaplacení těchto nároků žalobkyni nárok nevznikl, jak je odůvodněno výše.
Právo na náhradu nákladů řízení by měl podle § 142 odst. 2 OSŘ žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný. Žalovanému však v řízení žádné náklady nevznikly, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. --- POUČENÍ ---
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.