Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
30 Cdo 57/2026
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 30. 3. 2026
Spisová značka : 30 Cdo 57/2026
ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:30.CDO.57.2026.1
Typ rozhodnutí: ROZSUDEK
Heslo: Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu [ Odpovědnost státu za újmu ]
Nesprávný úřední postup (nepřiměřená délka řízení)
Kompenzační řízení
Zadostiučinění (satisfakce)
Veřejnost soudního řízení
Dotčené předpisy: § 31a odst. 2 předpisu č. 82/1998 Sb. § 31a odst. 3 písm. b) předpisu č. 82/1998 Sb. § 31a odst. 3 písm. d) předpisu č. 82/1998 Sb. Kategorie rozhodnutí: B
Zveřejněno na webu: 30. 4. 2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz .
30 Cdo 57/2026-159
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Tomáše Lichovníka v právní věci žalobce J. E. , zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 169 187 Kč s příslušenstvím a o omluvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 46 C 168/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2025, č. j. 30 Co 99/2025-113, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se po žalované domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 169 187 Kč s příslušenstvím a poskytnutí omluvy. Nemajetková újma mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 47 C 166/2020. U žalované uplatnil žalobce svůj nárok dne 17. 10. 2023, žalovaná mu jako přiměřené zadostiučinění přiznala částku 30 813 Kč.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 12. 2024, č. j. 46 C 168/2024-88, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 169 187 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 27. 3. 2024 do zaplacení, povinnosti žalované omluvit se písemným, datovaným, úřední osobou podepsaným přípisem, který bude obsahovat omluvu následujícího znění: „Ministerstvo spravedlnosti ČR se omlouvá J. E., nar. XY, že kompenzační řízení vedené Ministerstvem spravedlnosti pod sp. zn. MSP-1046/2020-ODSK-ODSK včetně jeho navazující soudní fáze řízení, bylo nepřiměřeně dlouhé, v důsledku čehož došlo k porušení základního práva žadatele na spravedlivý proces v jeho časové dimenzi“ a uložení povinnosti žalované omluvit se žalobci na stránkách žalované https://justice.cz/web/msp po dobu minimálně 2 měsíců zveřejněním omluvy následujícího znění: „Ministerstvo spravedlnosti ČR se omlouvá J. E., nar. XY, že kompenzační řízení vedené Ministerstvem spravedlnosti pod sp. zn. MSP-1046/2020-ODSK-ODSK včetně jeho navazující soudní fáze řízení, bylo nepřiměřeně dlouhé, v důsledku čehož došlo k porušení základního práva žadatele na spravedlivý proces v jeho časové dimenzi“ (výrok I), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 900 Kč (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé ohledně poskytnutí písemné omluvy změnil tak, že žalovaná je povinna odeslat žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku dopis tohoto znění: „Ministerstvo spravedlnosti se omlouvá J. E., nar. XY, že kompenzační řízení vedené Ministerstvem spravedlnosti pod sp. zn. MSP-1046/2020-ODSK-ODSK včetně jeho navazující soudní fáze řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, v důsledku čehož došlo k porušení základního práva žadatele na spravedlivý proces v jeho časové dimenzi“; jinak ohledně poskytnutí veřejné omluvy na webových stránkách žalované a ohledně zaplacení částky 169 187 Kč s příslušenstvím z této částky rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 25 111 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Ohledně průběhu posuzovaného řízení vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že dne 21. 10. 2020 byla žalobcem podána proti žalované žaloba, jejímž předmětem bylo poskytnutí zadostiučinění za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 280/2015, přičemž žalobce nárok u žalované uplatnil dne 21. 4. 2020. Dne 4. 11. 2020 žalobce uhradil soudní poplatek. Dne 27. 11. 2020 žalobce svou žalobu doplnil, následně předložila žalovaná své vyjádření. Vzhledem k tomu, že žalobce nesouhlasil s projednáním věci bez nařízení jednání, konalo se jednání dne 15. 2. 2021, dne 20. 2. 2021 byl vyhlášen rozsudek. Soud prvního stupně vyšel dále ze zjištění, že dne 22. 2. 2021 podal žalobce v posuzovaném řízení blanketní odvolání, které doplnil dne 29. 3. 2021. Dne 24. 3. 2021 byla na žádost soudkyně prodloužena lhůta k vyhotovení a vypravení rozhodnutí, rozsudek byl rozeslán účastníkům dne 29. 3. 2021.
5. Dne 11. 5. 2021 byla věc předložena Městskému soudu v Praze k rozhodnutí o odvolání. Jednání bylo nařízeno na den 9. 9. 2021, dne 6. 9. 2021 bylo jednání z důvodu nutnosti postupu dle § 15 odst. 1 o. s. ř. odročeno na neurčito. Místopředsedkyně soudu dne 10. 9. 2021 určila nové složení senátu. Dne 2. 12. 2021 se konalo jednání, při kterém byl vyhlášen rozsudek, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn. 6. Dne 7. 2. 2022 podal žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání. Součástí dovolání byla i žádost o osvobození od soudních poplatků. Dne 21. 3. 2022 bylo rozhodnuto o nepřiznání osvobození od soudních poplatků. Dne 20. 12. 2022 byl Nejvyšším soudem, kterému byla věc předložena dne 29. 4. 2022, rozsudek Městského soudu v Praze zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení. Dne 9. 2. 2023 byla věc předložena Městskému soudu v Praze. Dne 27. 4. 2023 se konalo jednání před odvolacím soudem, při kterém došlo k vydání rozsudku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn. Dne 1. 6. 2023 podal žalobce proti rozhodnutí Městského soudu v Praze dovolání a požádal o osvobození od soudního poplatku. Dne 2. 8. 2023 bylo rozhodnuto o nepřiznání osvobození od soudního poplatku žalobci. Dne 15. 9. 2023 byla věc předložena Nejvyššímu soudu, dne 10. 10. 2023 Nejvyšší soud rozhodl tak, že rozsudek změnil částečně, částečně dovolání zamítl. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 15. 11. 2023.
7. Soud prvního stupně vyšel dále ze skutkového zjištění, že žalobce se podáním ze dne 17. 10. 2023 obrátil na žalovanou se svým nárokem, vedle přiměřeného zadostiučinění ve výši 200 000 Kč požadoval též písemnou omluvu a zveřejnění omluvy na internetových stránkách žalované po dobu 2 měsíců. Žalovaná po provedeném šetření dospěla k závěru, že celková délka posuzovaného řízení je nepřiměřená a v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Celkovou délku řízení ve vztahu k žalobci žalovaná vypočetla na 3 roky a 5 měsíců a žalobci přiznala přiměřené zadostiučinění v částce 30 813 Kč. 8. Po právní stránce posoudil soud prvního stupně věc tak, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v celkově nepřiměřené délce posuzovaného řízení, ač nebylo zatíženo průtahy. Dle soudu prvního stupně nesprávný úřední postup dosahuje již takové intenzity, že je namístě přiznat finanční zadostiučinění, když je dána i existence příčinné souvislosti mezi uvedeným nesprávným úředním postupem a újmou žalobce a jako dostačujícím prostředkem nápravy se nejeví konstatování porušení práva žalobce na přiměřenou délku řízení.
9. Posuzované soudní řízení trvalo od 21. 10. 2020, kdy žalobce podal žalobu, do 15. 11. 2023, kdy nabyl právní moci rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2023. Soud proto k celkové době soudního řízení v trvání 2 roky a 9 měsíců připočetl 6 měsíců, které zákon poskytuje žalované k předběžnému projednání žaloby. Celková doba řízení proto činila 3 roky a 5 měsíců.
10. Posuzované řízení nebylo dle soudu prvního stupně věcně nijak významně složité. Jednalo se o standardní řízení o náhradu nemajetkové újmy z titulu nesprávního úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení. V odvolacím řízení bylo rozhodováno o osvobození od soudních poplatků. Spor byl řešen na třech stupních soudní soustavy, soud prvního stupně rozhodoval ve věci jednou a odvolací soud a Nejvyšší soud dvakrát, v kritériu stupňů, na nichž byla věc rozhodována, je třeba zohlednit i předběžné projednání u Ministerstva spravedlnosti. Doba projednávání sporu ve více instancích obecně zakládá objektivní složitost věci, a to nezávisle na chování účastníků a postupu rozhodujících orgánů, přičemž je nerozhodné, zda opravné prostředky byly podávány důvodně či nikoliv, odlišný názor soudu vyšší instance nelze státu přičítat k tíži, ledaže by se jednalo o nerespektování závazného právního názoru.
11. Žalobce se na délce řízení dle soudu prvního stupně podílel svým nekoncepčním přístupem, kdy podanou žalobu doplňoval, taktéž své odvolání doplňoval dvakrát, následně těsně před jednáním odvolacího soudu předložil srovnávací judikaturu, dvakrát žádal o osvobození od soudních poplatků, ač v prvém případě v řádu dnů od podání žádosti uhradil soudní poplatek, v druhém případě na výzvu k doplnění své žádosti o osvobození od soudních poplatků vůbec nereagoval, soud však o žádostech musel rozhodnout.
12. Stran činnosti soudů považoval soud prvního stupně postup za plynulý, úkony směřovaly ke skončení věci. V pořadí prvém dovolacím řízení by se mohlo jevit, že došlo k průtahu na straně Nejvyššího soudu, když mezi předložením věci a rozhodnutím uběhlo 8 měsíců, ale není tomu tak. Řízení před Nejvyšším a Ústavním soudem je natolik specifické, že za průtah nelze označit dobu do jednoho roku od zahájení řízení před nimi. Soudu však lze vytknout vydání dvojího nesprávného rozhodnutí odvolacím soudem při posuzování kritérií a míry jejich vlivu na délku řízení. Pokud se jedná o žalobcem tvrzenou zmatečnost řízení, soud prvního stupně nic takového neshledal, jakož ani Nejvyšší soud ve svém posledním rozhodnutí, které v posuzovaném řízení vydal.
13. Posuzované řízení není dle soudu prvního stupně spojeno s vyšším typovým významem pro účastníka, jaký mají např. řízení trestní, vazební či osobnostní. Jednalo se o kompenzační řízení, kterým navíc bylo odškodňováno jiné kompenzační řízení. Žalobce není osobou pokročilého věku a netvrdil, že by byl nemocen. Kompenzační řízení je běžně považováno za řízení se standardním významem pro účastníka. Ne však v případě, kdy dochází ke kumulaci kompenzačních řízení, jako je tomu v tomto případě. Soudu je z úřední činnosti známo, že zástupce žalobce zastupuje různé osoby v procesním postavení žalobců v řízeních proti státu o poskytnutí zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení poměrně často. Tato řízení mají několik společných znaků, a to, že jsou vždy podávána blanketní odvolání, která jsou pak doplňována, a to i několikrát, v průběhu řízení jsou pak i jiné návrhy různě doplňovány, řízení jsou také vždy vedena na třech stupních soudní soustavy a ne zcela výjimečně i před Ústavním soudem. Často se také jedná o žaloby podávané u místně nepříslušných soudů, přičemž samotný účastník je v řízeních zcela pasivní. Soud má za to, že takto vedená kompenzační řízení jsou již na hraně zneužití práva, neboť samozřejmě každé řízení na vícero stupních soudní soustavy, které je navíc doprovázeno zahlcováním soudu blanketními podáními či dalšími a dalšími vyjádřeními, nutně délku řízení prodlouží, případně vedou k chybám. Dle názoru soudu prvního stupně je právě takovýto postup záměrný a účelový, vedený snahou vyvolat co nejdelší řízení a následně požadovat další kompenzaci jeho délky. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že takové řízení již nemůže mít význam standardní, ale jedině snížený.
14. Při výpočtu výše finančního zadostiučinění vycházel soud ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jako „Stanovisko“, dle kterého je základní částkou přiznávanou za jeden rok průtažného řízení v řízení částka 15 000 Kč až 20 000 Kč, přičemž za první dva roky je přiznávána v jedné polovině. Soud prvního stupně, obdobně jako žalovaná, vycházel s ohledem na celkovou nepřiměřenou délku řízení z částky 15 000 Kč za rok, neboť neshledal, že by zde byly dány podmínky odůvodňující přiznání částky vyšší, když v daném případě se nejednalo o délku řízení extrémní.
15. Tato paušální částka byla Nejvyšším soudem shledána jako spravedlivá a v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“) ve vztahu k odškodněním poskytnutým ve světle poměrů České republiky. Není tedy nijak proměnlivá podle vývoje průměrné měsíční hrubé mzdy, a není proto dle soudu prvního stupně namístě tuto částku ani z tohoto důvodu navyšovat.
16. Základní částka zadostiučinění tak dle soudu prvního stupně činí za řízení dlouhé 3 roky a 5 měsíců částku 37 500 Kč (2 x 15 000 + 5 x 1 250). Základní částku je pak třeba s ohledem na řízení na třech stupních soudní soustavy a před Ministerstvem spravedlnosti snížit o 30 %. O dalších 10 % pak soud zadostiučinění snížil z důvodu významu. Důvody pro zvýšení náhrady soud prvního stupně shledal v postupu soudu a opakovaném rozhodování na II. a III. stupni soudní soustavy, a to o 15 %. Žalobci tak náleží zadostiučinění v celkové výši 28 125 Kč. Žalovaná již žalobci plnila částkou 30 813 Kč, tedy sumou soudem přiznané zadostiučinění převyšující, pročež nezbylo než žalobu zamítnout.
17. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Po právní stránce hodnotil celkovou délku trvání posuzovaného řízení v trvání 3 let a 6 měsíců (nikoliv 5 měsíců, jak bylo chybně dle odvolacího soudu spočteno soudem prvního stupně) jako nepřiměřenou, tedy jako nesprávný úřední postup v podobě porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Proto byly splněny předpoklady pro odškodnění tvrzeného nesprávného úředního postupu.
18. Při výpočtu základní částky pro posouzení výše zadostiučinění postupoval soud prvního stupně dle soudu odvolacího souladně se Stanoviskem, vyšel z částky 15 000 Kč za jeden rok řízení při redukci za první dva roky řízení. Základní částka tak představuje 37 500 Kč.
19. Tvrzení žalobce o skončení posuzovaného řízení až ke dni 18. 4. 2024 posoudil odvolací soud jako nepřípustnou novotu v odvolacím řízení ve smyslu § 205a o. s. ř., ke které nemohl přihlížet. 20. Ve vztahu k otázce případné valorizace základních částek odškodnění odvolací soud uvedl, že závěry obsažené ve Stanovisku jsou i nadále pro poměry České republiky aktuální, přičemž je to rozhodovací činnost ESLP, která je pro nastavení výše odškodnění za porušení základních práv zaručených Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod určující.
21. Okolnost, že příslušný úřad nárok žalobce ve lhůtě podle ustanovení § 15 OdpŠk neuspokojil nebo k němu nezaujal stanovisko, není dle odvolacího soudu důvodem pro navýšení částky zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení, a to i s přihlédnutím k faktu, že ustanovení § 15 odst. 2 OdpŠk nebrání poškozenému, aby svůj nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy uplatnil žalobou u soudu dříve, než uplyne šest měsíců ode dne, kdy jej v souladu s § 14 odst. 1 a 3 OdpŠk uplatnil u příslušného úřadu. 22. Odvolací soud se dále zabýval přezkumem jednotlivých hledisek v souladu s § 31a odst. 3 OdpŠk. V poměrech posuzované věci bylo důvodem pro zrušení prvního rozsudku odvolacího soudu nesprávné právní hodnocení věci z důvodu odchýlení se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. V případě druhého rozsudku odvolacího soudu pak dovolací soud sám tento rozsudek změnil. Evidentně se tak dle napadeného rozsudku nejednalo o závažné vady v rozhodovací činnosti odvolacího soudu. Odvolací soud proto považoval za přiměřené, aby se tyto okolnosti promítly v neprospěch státu v kritériu postupu orgánu veřejné moci, a to navýšením základní částky o 10 %. 23. Ve vztahu k řešení otázky kritéria složitosti věci soud prvního stupně proto nepochybil, pokud při posuzování složitosti věci jako objektivního kritéria ve smyslu § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk vzal v úvahu též počet stupňů, na kterých byla věc rozhodována. Reflektoval tak předpoklad, že s rostoucím počtem soudních instancí, které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení. Složitost věci tedy může být dána na základě počtu stupňů soudní soustavy, v nichž byla věc rozhodována, bez ohledu na důvodnost podaných opravných prostředků či postup orgánů veřejné moci, a v tomto ohledu lze delší dobu řízení mít za ospravedlnitelnou, proto by se tato skutečnost měla projevit v úvaze soudu o odpovídajícím snížení základní částky. Posuzovaná věc byla opakovaně řešena na třech stupních soudní soustavy, předcházelo tomu předběžné projednání nároku u žalované. Z hlediska kritéria složitosti věci se proto odvolacímu soudu ve shodě se soudem prvního stupně jako adekvátní jevila redukce základní částky o 30 %. 24. Odvolací soud se pak neztotožnil s hodnocením kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného, který soud prvního stupně hodnotil jako snížený. Pokud soud prvního stupně snížený význam řízení odůvodnil řetězením jednotlivých kompenzačních řízení, tak o takovou situaci se v posuzovaném případě dle odvolacího soudu nejedná, neboť zde nelze dovodit, že by se žalobce v tomto konkrétním případě uchyloval ke zneužití svých práv. Kompenzační řízení jako takové nemá dle odvolacího soudu ani zvýšený, ani snížený typový význam ve srovnání s jinými řízeními. Zvýšený význam kompenzačního řízení neplyne ani z žalobcem citovaných rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva.
25. Po takto přezkoumané aplikaci shora uvedených kritérií snížil odvolací soud základní částku 37 500 Kč o 20 % (37 500 Kč + 10 % - 30 %), nikoliv o 25 %, jak uzavřel soud prvního stupně. Přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu činí dle odvolacího soudu 30 000 Kč (80 % z částky 37 500 Kč), žalobci již bylo na její náhradě zaplaceno 30 813 Kč, proto žalobci další požadované finanční zadostiučinění dle odvolacího soudu nenáleží.
26. Odvolací soud doplnil, že tento závěr by obstál i v situaci, pokud by odvolací soud přihlížel k délce řízení zahrnující i řízení o ústavní stížnosti žalobce před Ústavní soudem, což by znamenalo prodloužení řízení o 5 měsíců a navýšení základní částky o 6 250 Kč, zároveň by ale tato okolnost musela být zohledněna v neprospěch žalobce u kritéria složitosti věci dle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk. 27. Zároveň odvolací soud vyšel z toho, že žalobcem požadovaná „osobní“ písemná omluva je satisfakčním prostředkem zahrnujícím vyjádření subjektivního požadavku poškozeného na projev jemu vstřícné vůle státu, kdy poškozený jejím uplatněním vyjadřuje, že mu jde o projev uznání chyby. Tato forma kompenzace obstojí i vedle přiznaného finančního zadostiučinění. Soud prvního stupně proto pochybil, pokud takovou omluvu žalobci neposkytl.
28. Naopak soud prvního stupně dle odvolacího soudu nepochybil v případě „veřejné“ omluvy. Pokud jde o žalobou uplatněný požadavek žalobce na poskytnutí této veřejné omluvy žalovanou, pak zde není důvod pro poskytnutí odškodnění žalobce navrhovanou formou, když vztah obou účastníků není ovládán zájmem veřejným, ale je nadán ryze soukromoprávním charakterem z titulu odpovědnosti státu za vzniklou škodu nesprávným úředním postupem. Zásada veřejnosti, na níž je žalobcem kladen důraz, nalézá svou podobu ve veřejném projednání dané věci (§ 116 odst. 1 o. s. ř.). 29. S ohledem na uvedené odvolací soud napadený rozsudek v zamítavém výroku I o věci samé ohledně poskytnutí „osobní“ písemné omluvy změnil tak, že žalovaná je povinna poskytnout žalobci požadovanou omluvu; jinak jej v tomto výroku ohledně poskytnutí veřejné omluvy na webových stránkách žalované a ohledně zaplacení částky 169 187 Kč s příslušenstvím z této částky potvrdil jako věcně správný.
II. Dovolání a vyjádření k němu
30. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I, a to v rozsahu nároku na veřejnou omluvu a co do zamítnutí žaloby v meritu věci do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, napadl žalobce včasným dovoláním. V dovolání uplatnil následující dovolací důvody.
31. Dle žalobce dovolací soud doposud neřešil otázku veřejné omluvy na internetových stránkách žalované. Žalobce je přesvědčen, že závěry týkající se písemné omluvy je nutno vztáhnout i na omluvu veřejnou, odkazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, sp. zn. 30 Cdo 4342/2014, sp. zn. 30 Cdo 3550/2023, se kterými je napadené rozhodnutí odvolacího soudu dle žalobce v rozporu. Své právo na veřejnou omluvu odvozuje žalobce od základního principu soudního řízení – veřejného projednání věci. Jestliže byla kauza žalobce projednána veřejně, není důvod, aby žalobci bylo odpíráno právo veřejné omluvy. Veřejná omluva navíc nijak nezatěžuje žalovanou, je v souladu s preventivně sankčním účelem zadostiučinění. Podle žalobce soud doposud ve své praxi neřešil, zda je namístě poskytnout veřejnou omluvu za porušení práva na projednání věci v přiměřené době na internetových stránkách žalované, pokud je taková omluva poškozeným požadována.
32. V bodě IV dovolání žalobce namítá, že nebyla zjištěna ani prokázána jediná skutečnost, která by mohla vést k závěru, že žalobce se uchyloval ke zneužití svých práv a že by řetězil nároky za účelem získání kompenzace v tomto řízení, „řetězení nároků“ je logicky navázáno pouze na nároky, které na sebe navazují. Odvolací soud se odchýlil od judikatury dovolacího soudu sp. zn. 30 Cdo 3706/2020. K řetězení musí dle žalobce docházet v rámci jedné kauzy, u žalobce nebylo dovozeno šikanózní uplatňování nároků, žalobce je ve většině případů úspěšný. Žalobce je dle svého názoru trestán za to, že se stará o svá práva. Řetězení nároků v této věci je dle žalobce taktéž vyloučeno tím, že Nejvyšší soud rozhodoval dvakrát v této věci vyhovujícími rozhodnutími.
33. Žalobce dále na str. 8 svého dovolání namítá, že napadené rozhodnutí je v rozporu se závěry Evropského soudu pro lidská práva, a to, že kompenzační řízení za jiné kompenzační řízení by nemělo trvat déle než 2 roky na dvou stupních soudní soustavy, že kompenzační řízení za jiné kompenzační řízení je jednoduché a že mu má stát věnovat zvýšenou pozornost. Napadené rozhodnutí je v rozporu s rozhodnutími ve věci Žirovnický proti České republice, stížnost č. 10092/13, ve věci Hajrudinović proti Slovinsku, stížnost č. 69319/12, a ve věci Belperio a Ciarmoli proti Itálii, stížnost č. 7932/04.
34. V bodě V dovolání žalobce nesouhlasí se snižováním zadostiučinění z důvodu instančnosti řízení. Existence dvou rozsudků Nejvyššího soudu v posuzovaném řízení má být zhodnocena v rámci postupu orgánů veřejné moci, nikoli v rámci kritéria složitosti řízení. Napadené rozhodnutí je dle žalobce v rozporu s rozhodnutím dovolacího soudu sp. zn. 30 Cdo 1166/2020, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1303/21 i rozhodnutím ESLP ve věci Patta proti České republice, stížnost č. 12605/02. Využívání opravných prostředků, které jsou účinné, je projev vadnosti postupu rozhodujícího orgánu.
35. Žalobce dále v bodě VI svého dovolání namítá, že soudy nezohlednily zmatečnost rozhodování odvolacího soudu v posuzovaném řízení, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2892/2023 je pouze důsledkem nesplnění závazného pokynu vysloveného v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1276/2022. Napadené rozhodnutí je tak dle žalobce v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, konkrétně rozsudky sp. zn. 30 Cdo 1433/2020 a sp. zn. 30 Cdo 2632/2020.
36. Žalobce konečně namítá, že odvolací soud stanovením základní částky ve výši 15 000 Kč popírá vývoj společnosti, žalobce má za to, že otázku valorizace základní částky by měl Nejvyšší soud rozhodnout jinak, než jak učinil ve svých rozhodnutích sp. zn. 30 Cdo 622/2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, či sp. zn. 30 Cdo 901/2021. Mají-li finanční prostředky kompenzovat újmu, pak musí dle žalobce reagovat na vývoj cen. V dovolání dokládá vývoj platů soudců, nárůst průměrné mzdy v České republice i vývoj spotřebitelských cen. Odkazuje na závěry vyslovené Ústavním soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 1536/11 i sp. zn. Pl. ÚS 3/25.
37. V doplnění dovolání ze dne 12. 8. 2025 žalobce ohledně otázky řetězení nároků uvádí, že napadený rozsudek je v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3872/2011, R 74/2001, sp. zn. 23 Cdo 510/2008 a sp. zn. 33 Cdo 3316/2007. Věc skutkově vymezil soud prvního stupně, odvolací soud neprováděl žádné dokazování.
38. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
39. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 40. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání. 41. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 42. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 43. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 OdpŠk, přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). 44. Otázka zohlednění instančnosti řízení v přiznané výši zadostiučinění přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu za situace, kdy dospěl k závěru, že se v posuzovaném řízení nejednalo o závažné vady v rozhodovací činnosti odvolacího soudu (viz bod 28 napadeného rozsudku) a zhodnotil víceinstančnost posuzovaného řízení v rámci kritéria složitosti řízení s tím, že posuzovaná věc byla opakovaně řešena na třech stupních soudní soustavy, přičemž s rostoucím počtem soudních instancí přirozeně narůstá délka řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2595/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3673/2021, bod 39 a 40). Řízení ve více stupních objektivně vyžaduje dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí (srov. např. Stanovisko, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, a ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3720/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2022, sp. zn. IV. ÚS 736/22). 45. Pokud žalobce v bodě IV dovolání napadá závěr o řetězení nároků žalobcem za účelem získání kompenzace, nemůže tato námitka založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud takový právní závěr neučinil a taktéž nedovodil, že by se žalobce uchýlil ke zneužití práv (srov. bod 30 napadeného rozsudku). Uvedená námitka žalobce se tedy míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 46. Námitka žalobce, že kompenzační řízení nemá podle judikatury ESLP trvat déle než dva roky, jak uvádí na str. 8 svého dovolání, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť zjevně směřuje proti závěru o tom, že délka posuzovaného řízení je přiměřená, který však odvolací soud neučinil. Tím se tato námitka s odůvodněním napadeného rozsudku míjí. 47. Pokud pak žalobce namítal zmatečnost v rozhodování odvolacího soudu údajně doloženou existencí rozsudku Nejvyššího soud sp. zn. 30 Cdo 2892/2023 (viz bod VI dovolání), ani tato námitka přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nemůže, jelikož žalobcem namítaná zmatečnost ze skutkových zjištění odvolacího soudu nevyplývá. Své odlišné právní posouzení věci tak žalobce konstruuje na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a takto uplatněná námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Námitka proti skutkovým zjištěním je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). 48. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. pak nezakládá ani otázka valorizace základních částek zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, vlivu inflace a zohlednění aktuálních ekonomických poměrů v České republice, neboť stanovení výše základní částky zadostiučinění posoudil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud stanovil základní částku 15 000 Kč za první dva roky a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení (srov. část VI Stanoviska, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012). Odvolací soud se neodchýlil od konstantní judikatury dovolacího soudu, pokud při stanovení základní částky přihlédl ke konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy a vyvaroval se mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, bodu 78 a násl. podrobně vysvětlil, že i nadále není důvodu přistupovat k valorizaci základní částky zadostiučinění, neboť tak nečiní ve své nejnovější judikatuře ani samotný Evropský soud pro lidská práva (viz bod 68 až 76 citovaného rozsudku, kde Nejvyšší soud provedl analýzu rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva za posledních 5 let), jehož rozhodovací praxe, resp. částky přiznávané poškozeným z různých států, byla určujícím referenčním kritériem pro nastavení výše základní částky ve Stanovisku. I částka, kterou odvolací soud žalobci přiznal za porušení práva na přiměřenou délku řízení, splňuje kritéria stanovená judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Žalobce svou argumentaci opírá o vývoj ekonomických poměrů v České republice, takový rámec však není, jak bylo výše popsáno, referenčním rámcem pro přiznávání konkrétní výše přiměřeného zadostiučinění, resp. určení výše základní částky zadostiučinění, a Nejvyšší soud neshledal důvod, aby tuto otázku nyní posoudil jinak. Ústavní stížnost proti rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2356/2024 byla zamítnuta plenárním nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 26/25, na který Ústavní soud navázal i usnesením ze dne 1. 10. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 3/25, přičemž na projednávání této věci plénem Ústavního soudu žalobce v dovolání odkazoval. 49. Dovolání je přípustné pro otázku, zda právo na veřejnou omluvu plyne z veřejného projednání věci, neboť tato otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání
50. Dovolání není důvodné.
51. Dle § 116 odst. 1 o. s. ř. je jednání veřejné. 52. Dle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. 53. Dle § 31a odst. 2 OdpŠk se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. 54. Dle § 2951 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se nemajetková újma odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. 55. V rozsudku ze dne 4. 9. 2024, sp. zn. 25 Cdo 1444/2023, Nejvyšší soud uvedl, že ačkoli obecné právní vědomí tradičně vnímá právo na veřejné projednání věci jako nástroj veřejné kontroly justice, nelze zásadu veřejnosti chápat jenom jako pojistku před uzavřenou a kabinetní justicí, ale také jako právo občana na informace ze soudních síní. Zásada veřejnosti se však vztahuje pouze k jednání ve smyslu § 115 a násl. o. s. ř. a nelze ji bez dalšího rozšiřovat na celé řízení a veškeré s řízením související materiály, zejména soudní spis. 56. V rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, dovolací soud judikoval, že ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk je případem způsobu vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývajícím z právního předpisu a v tomto ohledu omezuje účastníky v možnosti se svými nároky volně nakládat, neboť soud rozhodne o konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného v ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk za současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmě. 57. V rozsudcích ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, a ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, Nejvyšší soud uvedl, že ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk, je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Připustil, že primární volba formy zadostiučinění náleží poškozenému, přičemž omluvu je třeba chápat jako satisfakční prostředek zahrnující vyjádření subjektivního požadavku poškozeného na projev jemu vstřícné vůle státu uznat chybu, není ani konstatováním porušení práva a ani náhradou nemajetkové újmy v penězích. Uplatní-li poškozený nárok na poskytnutí zadostiučinění vedle požadavku na omluvu též prostředky morálními nebo peněžními, je pak na individuálním posouzení, zda je vedle omluvy k naplnění zásady přiměřenosti zapotřebí též např. konstatovat porušení práva, anebo poskytnout – též vedle ní – zadostiučinění v penězích. 58. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2025, sp. zn. 25 Cdo 1092/2024, bodu 11, dovolací soud uvedl, že v případě zásahu do osobnostních práv ohledně uveřejnění omluvy je smyslem kromě obsahového vymezení (sdělení) použít i odpovídající formu a sdělovací prostředek, v němž byla informace uvedena, neboť je opodstatněné, aby se působení přiblížilo svým dosahem neoprávněnému zásahu do osobnosti dotčené osoby.
59. Z uvedené judikatury ve věcech práva na ochranu osobnosti vyplývá, že vztah přiměřenosti mezi neoprávněným zásahem a satisfakcí za něj zásadně umožňuje, aby za učiněný neoprávněný zásah byla satisfakce realizována rovněž způsobem adekvátním tomu, jak byl neoprávněný zásah učiněn. Je přitom na posouzení soudu, zda požadovaný satisfakční prostředek poškozeným je přiměřený, jak do formy či výše, individuálním okolnostem dané věci.
60. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že k naplnění zásady přiměřenosti postačuje jako zadostiučinění újmě způsobené žalobci omluva osobní, nikoli omluva zveřejněná na webových stránkách žalované, za situace, kdy nemajetková újma byla žalobci způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce soudního řízení, je jeho právní posouzení správné.
61. Veřejnost soudního jednání nikterak nepodmiňuje nárok na zveřejnění omluvy a nelze dovozovat, že újma způsobená nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk má stejný „veřejný“ dosah jako příkladmo dehonestující vyjádření učiněné v celostátním sdělovacím prostředku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 19/2020, a ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 27/2020). Újma způsobená nepřiměřeně dlouhým řízením spočívá v dlouho trvající nejistotě ohledně výsledku tohoto řízení, nikoli ve skutečnosti, že soudní jednání v takovém řízení proběhlo veřejně. Samotné soudní jednání je navíc zanedbatelným časovým úsekem v rámci celého soudního řízení. 62. Odvolací soud se závěrem o formě zadostiučinění neodchýlil ani od rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, sp. zn. 30 Cdo 4342/2014, a sp. zn. 30 Cdo 3550/2023, jak namítá žalobce v bodě III svého dovolání, za situace, kdy dospěl k závěru, že forma kompenzace omluvou obstojí i vedle finančního zadostiučinění. Jak vyplývá z rozsudku dovolacího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, je při volbě formy zadostučinění nutné vždy postupovat podle konkrétních okolností individuálního případu a uvážit, co je k odškodnění zapotřebí.
63. Vzhledem k přípustnosti dovolání žalobce Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud však takové vady v řízení neshledal. 64. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání žalobce zamítl, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu je věcně správný. 65. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť povinnost k jejich náhradě by měl mít žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto, žalované však dle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 3. 2026
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu