Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
27 Cdo 3363/2024
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 22. 4. 2026
Spisová značka : 27 Cdo 3363/2024
ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:27.CDO.3363.2024.1
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí: E
Zveřejněno na webu: 29. 4. 2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz .
27 Cdo 3363/2024-782
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně První správní a výrobní Liberec a. s. , se sídlem v Liberci, Frýdlantská 1321/3, PSČ 460 01, identifikační číslo osoby 27242765, zastoupené JUDr. Petrem Novákem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1070/19, PSČ 110 00, proti žalované Ing. Evě Volšické , zastoupené Mgr. Zdeňkem Vaňátkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 365/43, PSČ 110 00, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 193/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2024, č. j. 72 Co 97/2024-718, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
[1] Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 20. 11. 2023, č. j. 10 C 193/2020-642, určil, že žalobkyně (do 21. 5. 2005 s právní formou družstva) je výlučným vlastníkem jednotek č. 714/1, 714/13 a 714/14, vymezených v budově č. p. 714, která se nachází na pozemku p. č. 745, a k nim náležejících spoluvlastnických podílů na společných částech budovy č. p. 714 a na pozemcích p. č. 745 a 746 o ve výroku specifikovaných velikostech, vše zapsáno v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 11622 vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha, obec Praha, část obce a katastrální území Vinohrady (dále též jen „jednotky č. 714/1, 714/13 a 714/14“) [výrok I.], zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je výlučným vlastníkem jednotek č. 714/8, 714/11 a 714/12, vymezených v budově č. p. 714, která se nachází na pozemku p. č. 745, a k nim náležejících spoluvlastnických podílů na společných částech budovy č. p. 714 a na pozemcích p. č. 745 a 746 o ve výroku specifikovaných velikostech, vše zapsáno v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 11622 vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha, obec Praha, část obce a katastrální území Vinohrady (dále též jen „jednotky č. 714/8, 714/11 a 714/12“) [výrok II.], a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
[2] Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně a žalované v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (první výrok), ve výroku II. je změnil tak, že určil, že žalobkyně je výlučným vlastníkem jednotek č. 714/8, 714/11 a 714/12 (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok).
[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. [4] Přípustnost dovolání nezakládá dovolatelkou předkládaná otázka, zda existenci předchozího písemného souhlasu většiny členů bytového družstva, kteří jsou nájemci v nemovitosti, jíž se rozhodování týká, s převodem družstevního bytu lze zkoumat „z podnětu člena bytového družstva“ pouze v řízení podle § 242 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), neboť odvolací soud se při jejím řešení (oproti mínění dovolatelky) neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Odvolací soud totiž neposuzoval platnost usnesení členské schůze konané dne 3. 2. 2011, tj. její soulad s právními předpisy nebo stanovami družstva, nýbrž to, zda byly splněny (další) zákonné podmínky stanovené pro převod jednotek č. 714/13 a 714/14. [5] Dovolatelka v dovolání otevírá obecné otázky ohledně absolutní neplatnosti jako následku rozporu právního jednání se zákonem ve smyslu § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), a ve smyslu § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“). Uvedené otázky měl odvolací soud podle dovolatelky posoudit v rozporu s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu. [6] Při formulaci těchto otázek dovolatelka toliko polemizuje s adekvátností závěru o absolutní neplatnosti jednotlivých právních jednání pro jejich rozpor se zákonem přijatého odvolacím soudem, neboť se s odkazem na nálezy Ústavního soudu domnívá, že „kritérium rozporu se zákonem však nelze vnímat doslovně“. Podle dovolatelky je vždy nutné se před přijetím takového závěru ptát po „účelu zákonného příkazu či zákazu“. Rovněž je nezbytné favorizovat při výkladu smluv takový výklad, „který nezakládá neplatnost smlouvy před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady“. Dovolatelka proto uzavírá, že „o absolutní neplatnost právního jednání, k níž soud přihlédne i bez návrhu, půjde jen výjimečně“, přičemž v projednávané věci se při posouzení splnění zákonných podmínek pro uzavření nájemních a převodních smluv mezi účastnicemi řízení dopustil odvolací soud „nepřijatelného přepjatého formalismu“.
[7] Dále dovolatelka uvádí, že rozporované nájemní smlouvy nebyly jediné, které za žalobkyni (která byla v rozhodné době bytovým družstvem s obchodní firmou Bytové družstvo Varšavská 38; dále též jen „bytové družstvo“) podepsal pouze předseda představenstva, neboť se jednalo o „ustálenou zvyklost podpisu nájemních smluv“ a tímto způsobem byly podepsány všechny nájemní smlouvy. Stejně tak došlo bez splnění zákonných podmínek posuzovaných v projednávané věci i k převodu vlastnického práva k dalším družstevním bytům (konkrétně k jednotkám č. 714/6 a 714/10) na jiné členy bytového družstva. Nadto se při jednání za bytové družstvo v žádném případě nejednalo o „projev svévole statutárních orgánů na úkor členů bytového družstva“. Tyto okolnosti odvolací soud při přijetí závěru o absolutní neplatnosti jednotlivých právních jednání dle dovolatelky nijak nereflektoval.
[8] Odvolací soud postavil své závěry o absolutní neplatnosti jednotlivých nájemních a převodních smluv uzavřených mezi účastnicemi řízení na tom, že:
1) Pro uzavření smlouvy o převodu vlastnictví jednotek č. 714/13 a 714/14 ze dne 28. 3. 2011 nebyly splněny předpoklady podle § 239 odst. 4 písm. i) obch. zák. O převodu vlastnictví družstevních bytů sice rozhodla členská schůze bytového družstva konaná dne 2. 3. 2011, k platnosti smlouvy o převodu však chyběl předchozí písemný souhlas většiny členů bytového družstva, kteří jsou nájemci v nemovitosti, které se rozhodování týká. 2) Pro uzavření nájemní smlouvy k jednotce č. 714/1 ze dne 30. 4. 2012 a nájemní smlouvy k jednotkám č. 714/12, 714/11 a 714/8 ze dne 24. 2. 2011 požadoval zákon písemnou formu (§ 686 odst. 1 obč. zák.). Stanovy bytového družstva vyžadovaly, aby smlouvy, pro které je předepsaná písemná forma, za bytové družstvo podepisoval předseda nebo místopředseda a další člen představenstva (§ 243 odst. 3 obch. zák.). Uvedené nájemní smlouvy podepsal za bytové družstvo pouze předseda představenstva, a proto jsou smlouvy absolutně neplatné pro rozpor se zákonem podle § 39 obč. zák. 3) Žalovaná nebyla nájemkyní jednotek č. 714/12, 714/11 a 714/8, a nesplňovala tak podmínky, za kterých většina členů bytového družstva při členské schůzi konané dne 18. 2. 2010 udělila písemný souhlas s převodem vlastnického práva k družstevním bytům. Pro uzavření převodních smluv ze dne 7. 2. 2012, 1. 11. 2012 a 12. 11. 2012 týkajících se vlastnického práva k těmto jednotkám tudíž nebyly splněny předpoklady podle § 239 odst. 4 písm. i) obch. zák. 4) Žalovaná nebyla z výše uvedeného důvodu ani nájemkyní bytové jednotky č. 714/1 a k převodu vlastnického práva k této jednotce nebyl dán předchozí písemný souhlas všech členů bytového družstva, kteří jsou nájemci družstevních bytů, a všech členů družstva, kteří mají podle platného znění stanov právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu v kvalifikované podobě [§ 751 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích); dále též jen „z. o. k.“]. [9] Dovolatelka svými odkazy na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu tyto závěry napadá pouze obecnými tvrzeními o principu autonomie vůle, upřednostnění výkladu vedoucího k závěru o platnosti smluv a o nutnosti ptát se po účelu zákonného příkazu či zákazu, aniž by však konkrétně specifikovala, jaký má podle ní být účel právní úpravy způsobu jednání představenstva bytového družstva a požadavku předchozího písemného souhlasu členů bytového družstva s převodem jednotek (kdo a proč se těmito zákonnými ustanoveními chrání) a z jakých důvodů byl tento účel v poměrech projednávané věci splněn i přes nedodržení pravidel stanovených v zákoně. Uvedené platí zvláště tehdy, je-li právní úprava způsobu jednání statutárního orgánu právnických osob součástí práva týkajícího se postavení osob, jež má kogentní charakter (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 387/2016, uveřejněné pod číslem 10/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[10] Jelikož není na Nejvyšším soudu, aby za dovolatelku domýšlel formulace důvodu dovolání, a jelikož Nejvyšší soud je podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. vázán důvodem vymezeným v dovolání, nemohl na základě argumentace dovolatelky uvedené v dovolání uzavřít, že se odvolací soud shora citovanými závěry odchýlil od dovolatelkou citované judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. [11] Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že skutečnost, že i při uzavírání dalších smluv (nájemních či převodních) mezi bytovým družstvem a třetími osobami nebyly splněny zákonné podmínky vytýkané odvolacím soudem a že bytové družstvo takto běžně při uzavírání smluv postupovalo, není nijak relevantní pro posouzení platnosti právních jednání posuzovaných v projednávané věci. Platnost dovolatelkou uváděných obdobných smluv totiž není předmětem vedeného řízení a soudy se (správně) touto otázkou nezabývaly. Ze stejného důvodu neobstojí ani dovolatelkou odkazovaná „ustálená zvyklost podpisu“ jednotlivých smluv, jelikož zvyklost určitého postupu mezi stranami nemůže zhojit porušování kogentních ustanovení zákona.
[12] O návrhu dovolatelky na odklad právní moci napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud nerozhodoval. Návrh na odklad vykonatelnosti či právní moci je závislé povahy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16), což mimo jiné znamená, že rozhodl-li dovolací soud o podaném dovolání, stává se návrh na odklad právní moci bezpředmětný (obsoletní). K tomu obdobně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017.
[13] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 22. 4. 2026
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu