Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 26.05.2026
Typ rozhodnutí: ROZSUDEK
Heslo: Vypořádání SJM
Dotčené předpisy: § 742 OZ ve znění od 01.07.2025 Kategorie rozhodnutí: C
Zveřejněno na webu: 23.06.2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.11.2001, sp. zn. nsoud/21_Cdo_123_2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz . ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce B. S. , zastoupeného Mgr. Monikou Janouškovovu, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Zarámí 4077, proti žalované M. S. , zastoupené Mgr. Bc. Tomášem Mravcem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Nad Vývozem 4869, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. okresni/38_C_118_2021, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 07.05.2024, č. j. krajsky/60_Co_161_2022-908, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 07.05.2024, č. j. krajsky/60_Co_161_2022-908, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně k dalšímu řízení. II. Dovolání žalované se odmítá .
Odůvodnění :
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28.04.2022, č. j. okresni/38_C_118_2021-353, vypořádal společné jmění účastníků (výroky I – III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV – V). 2. Soud prvního stupně uzavřel, že nemovité věci, blíže specifikované ve výrocích I a II rozsudku soudu prvního stupně, jsou ve smyslu § 709 OZ, občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) součástí společného jmění účastníků a jako takové je podle § 740 OZ ve spojení s § 742 OZ vypořádal. Uvedl, že žalobce neprokázal, že by peněžní prostředky uložené na jeho podnikatelském účtu a použité na nákup nemovitých věcí byly pouze jeho výlučnými prostředky. Dovodil, že na účtu byly smíseny výlučné prostředky žalobce s prostředky společného jmění manželů. Soustřeďovaly se zde totiž i výnosy a zisk žalobce z podnikání v době trvání manželství účastníků a byly z něj realizovány jak podnikatelské, tak i soukromé výdaje žalobce a jeho rodiny. 3. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále jako „odvolací soud“), vázán rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25.04.2023, č. j. nsoud/22_Cdo_91_2023-468, kterým dovolací soud zrušil předchozí rozhodnutí odvolacího soudu v této věci, a to rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 11.10.2022, č. j. krajsky/60_Co_161_2022-424, rozsudkem ze dne 07.05.2024, č. j. krajsky/60_Co_161_2022-908, ve znění opravného usnesení ze dne 17.06.2024, č. j. krajsky/60_Co_161_2022-943, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že do výlučného jmění žalobce přikázal a) pozemek parc. č. st. XY , jehož součástí je stavba č. p. XY, pozemek parc. č. st. XY , jehož součástí je stavba garáže bez č. p./č. e., pozemek parc. č. XY , pozemek parc. č. XY , pozemek parc. č. st. XY , jehož součástí je stavba (jiná stavba) bez č. p./č. e. a pozemek parc. č. XY, to vše v katastrálním území XY, v obci XY , b) zůstatek na účtu č. XY ke dni 02.06.2020 ve výši 35 137,80 Kč. Do výlučného jmění žalované přikázal a) pozemek parc. č. st. XY , jehož součástí je stavba (bydlení) bez č. p./č. e. a pozemek parc. č. XY, vše v katastrálním území XY, v obci XY , b) zůstatek na účtu č. XY ke dni 02.06.2020 ve výši 6 269,05 Kč. Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované vypořádací podíl ve výši 864 434,40 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých účastníkům (výrok II rozsudku odvolacího soudu) i státu (výrok III a IV rozsudku odvolacího soudu) před soudy obou stupňů. 4. Odvolací soud uzavřel, že sporné nemovité věci byly účastníky koupeny za trvání manželství a vklad do katastru nemovitostí byl proveden tak, že účastníci nabyli nemovité věci do společného jmění manželů. Kupní smlouvy byly uzavírány oběma manželi a jejich vůle byla vyjádřena tak, že chtějí nabýt nemovité věci do společného jmění manželů. Kupní cena za nemovité věci byla zaplacena z prostředků, které byly uloženy na bankovním účtu žalobce. Šlo o bankovní účet, který žalobci sloužil při výkonu jeho podnikatelské činnosti. Odvolací soud provedl podrobnou analýzu finančních prostředků na účtu žalobce a uzavřel, že z prostředků ve společném jmění manželů byly zakoupeny pouze pozemky parc. č. st. XY se stavbou rekreační chaty bez č. p./č. e., parc. č. XY , parc. č. st. XY , jehož součástí je rekreační chata bez č. p./č. e. a parc. č. XY . V době zaplacení kupních cen těchto pozemků byla totiž na účtu dostatečná částka, která i po odpočtu výhradních prostředků žalobce přesahovala kupní cenu označených pozemků a do výlučných prostředků žalobce tak nemuselo být zasahováno. Na kupní cenu mohly být použity prostředky, které měly původ v zisku žalobce z podnikání za trvání manželství a tvořily součást společného jmění účastníků, a které by měly být upřednostněny. Naproti tomu v době koupě pozemku parc č. st. XY , jehož součástí je stavba č. p. XY , pozemku parc. č. st. XY , jehož součástí je stavba garáže bez č. p./č. e. a pozemků parc. č. XY a parc. č. XY , již byly na účtu žalobce pouze výlučné peněžní prostředky žalobce, společné prostředky nemohly být použity „ani k částečnému krytí kupní ceny pozemků“. Podle odvolacího soudu lze proto uzavřít, že kupní cena za tyto nemovité věci byla zaplacena z výhradních prostředků žalobce. Proto částku 1 500 000 Kč odpovídající kupní ceně pozemků vypořádal odvolací soud jako vnos žalobce z jeho výlučného vlastnictví do společného jmění manželů účastníků. Odvolací soud neshledal důvody pro valorizaci vnosu, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by se účastníci na valorizaci dohodli. Stejně tak neshledal důvody pro disparitní vypořádání a rozsáhle se vypořádal s námitkami žalobce vůči znaleckému posudku, který byl podkladem pro zjištění hodnoty vypořádávaných nemovitostí.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobce i žalovaná dovolání. Oba jeho přípustnost opírají o § 237 OSŘ, občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňují v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 OSŘ II.A
Dovolání žalobce
6. Žalobce podává dovolání proti výroku I rozsudku odvolacího soudu. Nesouhlasí se závěrem o změně povahy peněžních prostředků proto, že byly vybrány, příp. poukázány ve prospěch účtu třetí osoby, a pokládá jej za nesprávné právní posouzení. S ohledem na tento dovolací důvod pokládá otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud neřešenou, „zda peněžní prostředky tvořící zisk manžela z jeho podnikatelské činnosti a nacházející se na účtu, jenž je součástí obchodního závodu ve výlučném jmění tohoto manžela, se stávají součástí SJM tím, že jsou vybrány z účtu nebo poukázány na účet třetí osoby v souvislosti s opatřením věci do SJM.“ Dále má žalobce za to, že charakter prostředků vynaložených na opatření věci do společného jmění manželů je nutné určit odpovídajícím poměrem podle charakteru peněžních prostředků, které se v okamžiku transakce nacházely na účtu a formuluje otázku „jakým způsobem má být určena povaha vynaložených peněžních prostředků na opatření věci do SJM, jsou-li bez dalšího (bez bližšího určení) užity prostředky z účtu manžela, jenž je součástí jeho obchodního závodu a na němž se nachází jeho výlučné prostředky a zisk z provozu jeho obchodního závodu nabytý za trvání manželství“. Žalobce má za to, že z každé investice provedené z účtu je třeba určit poměr finančních prostředků v jeho výlučném vlastnictví (a tím výši vnosu) a poměr prostředků ve společném jmění manželů (vyjádřených procentuálně). Dovolací soud by měl vyřešit jinak otázku valorizace vnosů, kdy princip valorizace by měl být aplikován automaticky, nikoliv pouze při dohodě manželů. Další otázky dovolatele směřují vůči obsahu a odborným závěrům znaleckého posudku, na základě kterého byla určena obvyklá cena nemovitých věcí, jeho provedení, hodnocení a vypořádání se s námitkami vůči znaleckému posudku. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
II. B
Dovolání žalované
7. Žalovaná taktéž podává dovolání proti výroku I rozsudku odvolacího soudu a má za to, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud nedostatečně posoudil pohyb finančních prostředků na účtu žalobce, ze kterého byly hrazeny kupní ceny vypořádávaných nemovitostí, především výběry finančních částek ve výši 960 000 Kč. Zpochybňuje i úvahy odvolacího soudu o smísení finančních prostředků na účtu a formuluje otázku „zda pro zjištění vynaložení prostředků z bankovního účtu, který je součástí obchodního závodu manžela a na kterém jsou deponovány smíšené peněžní prostředky (tj. jak ze SJM, tak z výlučného jmění žalobce) je zapotřebí vést dokazovaní ke každé dílčí platbě či výběru hotovosti, zda se jedná o finanční prostředky transformované z výlučné pohledávky do výlučného vlastnictví manžela, nebo se jedná o finanční prostředky, které transformací z pohledávky za bankovním ústavem náležejí do SJM“. Žalovaná nesouhlasí ani s výpočtem zisku za část účetního období pouhým aritmetickým průměrem. Žalovaná taktéž navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
8. Žalobce nepovažuje dovolání žalované za přípustné, jelikož dovolatelka dovoláním napadá zejména skutková zjištění odvolacího soudu a provádění důkazů.
9. Žalovaná dovolání žalobce nepovažuje za důvodné a navrhuje dovolání zamítnout.
III.
Přípustnost dovolání
10. Podle § 237 OSŘ není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. III.A
Dovolání žalované:
K přezkoumatelnosti rozhodnutí
11. Dovolatelka namítá, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s okolnostmi výběrů z účtu žalobce v celkové výši 960 000 Kč. Tvrdí, že žalobce vybíral z účtu své výlučné prostředky, a proto zůstatek jeho výlučných prostředků nedosahoval následně takové výše, aby mohlo být uzavřeno (jak učinil odvolací soud), že nákupy pozemků parc. č. st. XY, parc. č. st. XY , parc. č. XY a parc. č. XY nebyly hrazeny alespoň částečně z prostředků náležejících do společného jmění účastníků. Protože se odvolací soud výběry hotovosti z účtu žalobce „nikterak nezabýval“, ani se nevypořádal se „skutkovými zjištěními a právním hodnocením soudu prvního stupně“, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné.
12. Tato otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání a zároveň rozhodnutí odvolacího soudu nelze v této části považovat za nepřezkoumatelné.
13. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28.05.2003, sp. zn. nsoud/32_Odo_210_2003, uvedl, že „případná absence řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení věci odvolacím soudem, z pohledu právně významných skutečností pro rozhodnutí věci, pak znemožňuje dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Nepřezkoumatelnost rozsudku rovněž ve svých důsledcích představuje porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu uvedeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. října 1998, sp. zn. usoud/IV.__S_304_98, uveřejněný pod číslem 12/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).“ 14. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.06.2013, sp. zn. nsoud/29_Cdo_2543_2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, „měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.“ 15. Oproti námitkám dovolatelky je z odůvodnění napadeného rozhodnutí nepochybné, že se odvolací soud zabýval pohyby peněžních prostředků na účtu žalobce, ze kterého byly hrazeny kupní ceny vypořádávaných nemovitostí. Podrobně se zabýval výší výlučných peněžních prostředků žalobce uložených na účet před vznikem manželství, výnosy dosaženými z podnikání žalobce v době trvání manželství účastníků i výběry z účtu; to vše v kontextu s platbami na kupní cenu vypořádávaných nemovitostí. Na základě těchto zjištění vysvětlil i své úvahy o tom, jaké prostředky (zda výlučné nebo společné) byly použity na nákup jednotlivých pozemků. Výslovně přitom uzavřel, že „v řízení nevyšlo najevo, že by žalobce z těchto prostředků (myšleno výlučné prostředky žalobce ve výši 3 629 269 Kč uložené na účet před uzavřením manželství – poznámka dovolacího soudu) po uzavření manželství použil čehokoliv na svou spotřebu či ve prospěch společného jmění manželů“. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v tomto směru přezkoumatelné. Jestl iže dovolatelka oproti závěrům odvolacího soudu tvrdí, že žalobce vybral ze svého účtu své výlučné peněžní prostředky ve výši 960 000 Kč, nespojuje s touto námitkou žádný dovolací důvod ani předpoklad přípustnosti dovolání a nepřípustně rozporuje skutková zjištění odvolacího soudu.
Ke smísení finančních prostředků
16. Dále dovolatelka zpochybňuje úvahu odvolacího soudu o smísení finančních prostředků na účtu žalobce a formuluje otázku „zda pro zjištění vynaložení prostředků z bankovního účtu, který je součástí obchodního závodu manžela a na kterém jsou deponovány smíšené peněžní prostředky (tj. jak prostředky ze SJM, tak z výlučného jmění žalobce) je zapotřebí vést dokazovaní ke každé dílčí platbě či výběru hotovosti, zda se jedná o finanční prostředky transformované z výlučné pohledávky do výlučného vlastnictví manžela, nebo se jedná o finanční prostředky, které transformací z pohledávky za bankovním ústavem náležejí do SJM“.
17. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že není důvodu, aby nebylo možné rozlišovat mezi výlučnými prostředky a prostředky náležejícími do společného jmění manželů, byť jsou uloženy na jednom bankovním účtu. Opačný závěr by nedůvodně nutil manžele k zakládání „oddělených“ bankovních účtů, přičemž se však může v každém konkrétním případě stát, že na účet s prostředky ve výlučném majetku bude připsána (byť bagatelní) částka ze společného jmění manželů; v takovém případě není správný závěr, že by výlučné prostředky nebylo – v poměrech konkrétní věci – možné od společných odlišit. Jestliže byly na účet u peněžního ústavu patřící jednomu z manželů uloženy jeho výlučné peněžní prostředky i prostředky pocházející ze společného jmění manželů, neznamená to, že by bez dalšího na všechny platby z tohoto účtu bylo nutné pohlížet jako na plné nebo částečné platby ze společného jmění manželů. Bude vždy záležet na okolnostech dané věci, na výši uložených prostředků, jejich původu a na výši platby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.07.2022, sp. zn. nsoud/22_Cdo_3070_2021; stejný závěr se podává i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.09.2012, sp. zn. nsoud/22_Cdo_638_2011). 18. Co se týče dovolatelkou vymezené právní otázky, je nutné dodat, že v řízení o vypořádání společného jmění manželů nelze vždy trvat na podrobném a zcela exaktním vyúčtování všech dílčích investic vynaložených v rámci základní investice; ostatně platí, že ze sporu o vypořádání majetkového společenství manželů nelze činit vyúčtovací spor (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.05.2010, sp. zn. nsoud/22_Cdo_2619_2009). Stejně tak je v některých případech značně obtížné přesně identifikovat povahu finančních prostředků (jako výlučných, či jako součásti společného majetkového společenství), zejména v případě, kdy je manželství funkční, manželé nemají důvod o majetkových tocích pochybovat a nevedou si o nich přesné záznamy a nepočítali s tím, že tyto otázky budou v budoucnosti předmětem dokazování. Z uvedeného vychází i soudní praxe. 19. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že spory týkající se společného jmění manželů představují ve skutkové rovině v soudní praxi často obtížnou a složitou agendu založenou samotnou povahou společného jmění. Tento institut je z povahy věci spojen se značnou dlouhodobostí trvání a dochází během něj k pravidelnému a častému přesunu a používání finančních prostředků tvořících společný majetek. To je také podstata tohoto majetkového institutu. Právní úprava proto pouze v tzv. neběžných záležitostech vyžaduje, aby použití součástí společného jmění bylo vázáno na souhlas manželů (třeba i dodatečně udělený), v záležitostech běžných může jednat každý z manželů sám.
20. Proto je třeba důsledně přihlížet k okolnostem konkrétních případů a soudní praxe v podobě rozhodovací činnosti dovolacího soudu zpravidla vymezuje pouze základní právní pravidla, která se při projednávání nakládání se společnými prostředky uplatní. Právě proto, že závěry soudů odrážejí vždy individuální okolnosti a jsou spojeny s poměrně širokým prostorem pro úvahu rozhodujícího soudce, může dovolací soud zpochybnit závěry, které soudy při projednávání těchto záležitostí přijmou, pouze v případech jejich zjevné nepřiměřenosti.
21. I v tomto případě se uplatní obecné pravidlo, že povinnost tvrzení a důkazní břemeno tíží toho účastníka, který transformaci finančních prostředků (ať už saturaci nároku společného jmění manželů, či transformaci výlučné pohledávky do výlučných prostředků) tvrdí. Pro posouzení otázky, zda a nakolik účastník tyto povinnosti splnil, nelze stanovit obecná kritéria; vždy záleží na individuálním posouzení každé konkrétní věci. Nelze judikatorně stanovit hranici, kdy tvrzení účastníka je dostatečně konkrétní a kdy již není. Tuto povinnost však nelze přenášet na soud rozhodující v řízení.
22. Dovolání žalované proto není ani v této části přípustné.
K výpočtu zisku z podnikání žalobce
23. Dovolatelka dále nesouhlasí s výpočtem zisku za část účetního období „pouhým aritmetickým průměrem“.
24. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15.09.2021, sp. zn. nsoud/22_Cdo_2105_2020, uvedl, že i pokud podnik nebyl součástí společného jmění manželů, je nutné při vypořádání tohoto majetkového společenství zohlednit výnosy z podnikání, neboť i výnosy z odděleného majetku jednoho z manželů patří do společného jmění manželů. Jsou-li pak výnosy vloženy zpět do podnikání (např. na nákup materiálu, mzdy zaměstnanců, placení daní apod.), jde o použití společných prostředků na oddělený majetek jednoho z manželů, který by měl k požadavku druhého z manželů nahradit. Ke dni zániku manželství by tak podnikající manžel měl vrátit, co ze společného bylo na tyto jeho věci (popř. jeho podnikání) vynaloženo. Z výše učiněných závěrů pak vyplývá značná obtížnost vyčíslení toho, co by měl podnikající manžel nahradit ve prospěch bezpodílového spoluvlastnictví. Ze sporu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví nelze činit vyúčtovací spor, v němž by se dohledávaly jednotlivé výnosy a výdaje s jejich účelovým určením zpravidla bez možnosti dospět ke spolehlivým závěrům. Proto dovolací soud zaujal názor, že podnikající manžel je povinen nahradit do bezpodílového spoluvlastnictví takovou částku, jež se rovná pozitivnímu (kladnému) rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho podnikání ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví, což zpravidla je cena jeho podniku (pokud nebyl vytvořen i vynaložením oddělených prostředků podnikajícího manžela). 25. Odrazem shora uvedené argumentace je potom ustálený judikatorní závěr, že podnikající manžel je povinen (za předpokladu, že podnik není součástí společného jmění manželů) nahradit do společného jmění manželů takovou částku, jež bude zpravidla představovat cenu podniku ke dni zániku společného jmění manželů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.07.2011, sp. zn. nsoud/22_Cdo_2167_2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.03.2012, sp. zn. nsoud/22_Cdo_4452_2010). Částka, kterou je podnikající manžel povinen do společného jmění manželů nahradit, aproximuje výši výnosů z podnikání jednoho z manželů nabytých za trvání společného jmění a současně vnosů v této době vynaložených na podnik podnikajícího manžela, tedy jeho oddělený majetek. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2023, sp. zn. nsoud/22_Cdo_3511_2022). 26. Dále v usnesení ze dne 25.04.2018, sp. zn. nsoud/30_Cdo_3608_2017, Nejvyšší soud konstatoval, že uvedená pravidla platí i pro vypořádání společného jmění manželů, je-li jen jeden z manželů výlučným vlastníkem podniku. Předmětem vypořádání společného jmění tak není podnik ve výlučném majetku, ale vnosy vynaložené na tento výlučný majetek (podnik) z majetku společného; jde tu o vnosy, které byly vynaloženy z výnosu podniku (ty patří do společného jmění manželů) zpět do podniku (jde o tzv. reinvestice – např. nákup materiálu, mzdy zaměstnanců, placení daní apod.). Protože zjišťování výše takových investic by bylo velmi obtížné, ne-li nemožné, přičemž nelze pominout ani závazky spojené s podnikáním, je třeba uložit podnikajícímu manželovi povinnost nahradit do společného jmění manželů takovou částku, která se rovná pozitivnímu (kladnému) rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho podnikání ke dni zániku společného jmění manželů, což zpravidla představuje cenu podniku. Jinak řečeno: Je-li předmětem společného jmění manželů (s výjimkami uvedenými v zákoně) vše, co nabyl jeden z manželů za trvání manželství, patří do společného jmění manželů i prostředky průběžně získané podnikajícím manželem z jeho podnikání. Tyto prostředky ovšem musí podnikající manžel alespoň zčásti vložit zpět do podnikání (nákup materiálu, výplata mezd apod.). Přesto takto vynaložené částky náležející do společného jmění manželů se podílejí na vytváření výlučného majetku sloužícího k podnikání, je třeba vyjít z toho, že byl vytvořen ze společných prostředků a že podnikající manžel je povinen nahradit, co bylo na jeho podnik vynaloženo ze společných prostředků (byť získaných jeho podnikáním). Vzhledem k dynamické povaze podnikatelské činnosti lze tuto vynaloženou částku určit zpravidla podle ceny podniku ke dni zániku společného jmění manželů. Výše prostředků vynaložených ze společného na oddělený majetek jednoho z manželů sloužící k jeho podnikání se tak rovná obecné ceně jeho podniku ke dni zániku společného jmění manželů. 27. Uvedené závěry lze aplikovat i na řešení dovolatelkou nastíněné otázky. Právě pro dynamiku jednotlivých finančních toků v rámci podniku nelze než uzavřít, že odvolacím soudem provedená „zkratka“ v podobě výpočtu průměrného zisku za období listopadu a prosince 2010 aritmetickým průměrem je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nutno dodat, že odvolací soud se problematikou zisku žalobce podrobně zabýval, své úvahy opřel o přehledy o příjmu a výdajích osoby samostatně výdělečně činné, záloh na pojistné a vyúčtování záloh na pojistném důchodového pojištění, a jeho úvaha tak není zjevně nepřiměřená.
28. Dovolání žalované proto není ani v této části přípustné, a dovolací soud je tak jako celek odmítnul.
III.B
Dovolání žalobce:
K transformaci finančních prostředků
29. Dovolatel považuje za otázku doposud dovolacím soudem neřešenou „zda peněžní prostředky tvořící zisk manžela z jeho podnikatelské činnosti a nacházející se na účtu, jenž je součástí obchodního závodu ve výlučném jmění tohoto manžela, se stávají součástí SJM tím, že jsou vybrány z účtu nebo poukázány na účet třetí osoby v souvislosti s opatřením věci do SJM.“
30. Dovolací soud na tomto místě odkazuje na výše uvedený výklad vztahující se k dovolání žalované, který doplňuje následovně.
31. Z ustálené judikatury se podává, že pokud žalovaný vynaložil finanční prostředky tvořící společné jmění manželů na aktivum, které se následně stalo součástí společného jmění manželů, nejedná se o vynaložení výlučných prostředků na společné jmění ani vynaložení společných prostředků na výlučné jmění některého z manželů, tedy nejde o tzv. vnos. Avšak jedno aktivum tvořící společné jmění manželů (zisk z obchodního závodu ve výlučném vlastnictví žalobce) se transformovalo na jiné aktivum tvořící rovněž společné jmění manželů (na nemovité věci zakoupené kupní smlouvou ze dne 06.11.2013, ze dne 07.03.2014, a ze dne 20.11.2015, resp. jejich hodnotu; srovnej přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.01.2021, sp. zn. nsoud/22_Cdo_2959_2020, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.02.2017, sp. zn. nsoud/22_Cdo_5601_2016). 32. Pokud dovolatel odkazuje na rozsudek Nevyššího soudu ze dne 27.07.2022, sp. zn. nsoud/22_Cdo_3070_2021, pak zde uvedené závěry jsou založeny na jiném skutkovém základu, než projednávaná věc (nešlo v něm o vynaložení finančních prostředků na aktivum ve společném jmění manželů). 33. Dovolání tak v této části není přípustné.
K určování poměru dle povahy finančních prostředků
34. Žalobce má dále za to, že charakter prostředků vynaložených na opatření věci do společného jmění manželů je nutné určit odpovídajícím poměrem podle charakteru peněžních prostředků, které se v okamžiku transakce nacházely na účtu žalobce a formuluje otázku „jakým způsobem má být určena povaha vynaložených peněžních prostředků na opatření věci do SJM, jsou-li bez dalšího (bez bližšího určení) užity prostředky z účtu manžela, jenž je součástí jeho obchodního závodu a na němž se nachází jeho výlučné prostředky a zisk z provozu jeho obchodního závodu nabytý za trvání manželství“. Žalobce má za to, že z každé investice provedené z účtu je třeba určit poměr finančních prostředků v jeho výlučném vlastnictví (a tím výši vnosu) a poměr prostředků ve společném jmění manželů (vyjádřených procentuálně).
35. Opět je nutné poznamenat, že ze sporu o vypořádání majetkového společenství manželů nelze činit vyúčtovací spor (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.05.2010, sp. zn. nsoud/22_Cdo_2619_2009). 36. Nadto dovolatel výše uvedenou námitku vznáší poprvé až v dovolacím řízení.
37. Jestliže žalobce uvedený požadavek na posuzování každé investice provedené z účtu poměrem finančních prostředků v jeho výlučném vlastnictví a poměrem prostředků ve společném jmění manželů, neuplatnil v odvolacím řízení a neučinil k němu relevantní tvrzení, ačkoliv bezpochyby mohl a odvolací soud se jím proto nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat na nesprávném právním posouzení věci, přichází-li s touto námitkou žalobce až v dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.03.2015, sp. zn. nsoud/22_Cdo_3766_2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.06.2014, sp. zn. nsoud/22_Cdo_1480_2014). 38. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27.07.2022, sp. zn. nsoud/22_Cdo_3070_2021, uvedl (jak ostatně rozebráno již výše), že „není důvodu, aby nebylo možné rozlišovat mezi výlučnými prostředky a prostředky náležejícími do společného jmění manželů, byť jsou uloženy na jednom bankovním účtu. Opačný závěr by nedůvodně nutil manžele k zakládání ‚oddělených‘ bankovních účtů, přičemž se však může v každém konkrétním případě stát, že na účet s prostředky ve výlučném majetku bude připsána (byť bagatel ní) částka ze společného jmění manželů; v takovém případě není správný závěr, že by výlučné prostředky nebylo – v poměrech konkrétní věci – možné od společných odlišit. Jestliže byly na účet u peněžního ústavu patřící jednomu z manželů uloženy jeho výlučné peněžní prostředky i prostředky pocházející ze společného jmění manželů, neznamená to, že by bez dalšího na všechny platby z tohoto účtu bylo nutné pohlížet jako na plné nebo částečné platby ze společného jmění manželů. Bude vždy záležet na okolnostech dané věci, na výši uložených prostředků, jejich původu a na výši platby.“ Je-li možné rozlišit finanční prostředky tvořící společné jmění manželů a finanční prostředky mající jinou právní povahu (např. ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů či ve spoluvlastnictví), lze rovněž stanovit odlišný právní režim věcí nabytých za tyto finanční prostředky. Pokud však takové rozlišení možné není a došlo ke smísení finančních prostředků tvořících bezpodílové spoluvlastnictví manželů, případně společné jmění manželů s jinými finančními prostředky (a za tyto prostředky manželé nabyli určitý majetek), platí, že tento majetek nabyli manželé částečně i z prostředků tvořících společné jmění, a tudíž náleží do tohoto majetkového společenství. Vždy záleží na okolnostech posuzované věci, na výši finančních prostředků, jejich původu i na výši platby. 39. V poměrech projednávané věci není podle dovolacího soudu nepřiměřená úvaha odvolacího soudu o nákupu pozemků parc. č. st. XY , parc. č. XY , parc. č. st. XY a parc. č. XY za společné prostředky. Podle zjištění odvolacího soudu i po odpočtu výhradních prostředků žalobce uložených na účtu, přesahovala výše prostředků, které měly původ v zisku žalobce z podnikání za trvání manželství, kupní cenu označených pozemků. To vedlo odvolací soud k závěru, že do výlučných prostředků žalobce nemuselo být zasahováno a na kupní cenu mohly být použity pouze společné prostředky. Odvolací soud vysvětlil, že „jestliže platba měla být použita na majetek související se společným jmění manželů, jeví se jako odpovídající běžné životní zkušenosti, že byly primárně použity finanční prostředky přináležející společnému jmění manželů, a teprve při jejich nedostupnosti byly použity prostředky přináležející do výlučného vlastnictví jednoho z manželů“. Naopak v době koupě pozemků parc. č. st. XY , parc. č. st. XY , parc. č. XY a parc. č. XY nebyly podle zjištění odvolacího soudu na účtu žalobce uloženy společné prostředky, které by byly „dostatečné i jen k částečnému krytí kupní ceny“ a „lze tak uzavřít, že kupní cena za tyto nemovité věci byla zaplacena za výhradní prostředky žalobce“. Odvolací soud přitom vycházel z individuálních okolností posuzované věci, zohlednil původ finančních prostředků plynoucích na účet žalobce (ostatně tak mu bylo uloženo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25.04.2023, sp. zn. nsoud/22_Cdo_91_2023) i výši plateb s tím, že žalobce v odvolacím řízení „zjišťování poměru finančních prostředků netvrdil a nenamítal“. 40. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v této části založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ve smyslu § 237 OSŘ Dovolání žalobce proto není ani v této části přípustné. K námitkám vůči znaleckému posudku
41. Žalobce v dovolání rozsáhle nesouhlasí s obsahem a odbornými závěry znaleckého posudku Znaleckého a oceňovacího institutu s.r.o., na základě kterého byla určena obvyklá cena nemovitých věcí. Brojí proti jeho provedení, hodnocení a vypořádání se s námitkami vůči znaleckému posudku .
42. V usnesení ze dne 06.06.2006, sp. zn. nsoud/22_Cdo_3035_2006, Nejvyšší soud uvedl, že otázka správnosti stanovení obvyklé ceny věci k tomu povolaným soudním znalcem není otázkou právní, ale skutkovou. Již z toho plyne, že pokud účastník řízení v dovolání nesouhlasí s obvyklou cenou vypořádávaných věcí, zjištěnou na základě znaleckého dokazování, nepřípustně nenapadá právní závěry, ale pouze skutková zjištění, která jsou pro právní závěry podstatná. Takové námitky pak nemohou přípustnost dovolání vůbec založit právě pro svou skutkovou povahu. 43. Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 28.03.2012, sp. zn. nsoud/22_Cdo_4452_2010, vysvětlil, „pokud účastník nesouhlasí se závěry znaleckého posudku, nezbývá mu než jeho závěry relevantně zpochybnit (není dostačující tvrzení, že posudek není správný, ale je třeba uplatnit konkrétní námitky). V případě zpochybnění metodiky znaleckého posouzení vychází dovolací soud z toho, že je výhradně na znalci, aby v souladu s poznatky dosaženými v jeho oboru zvolil, jakou metodu ocenění použije. Soud, který nemá příslušné odborné znalosti, nemůže metodiku ocenění stanovit. Pokud se účastníkovi řízení podaří použitou metodiku relevantně zpochybnit, přichází do úvahy vypracování revizního znaleckého posudku.“ 44. Nalézací soudy, zejména pak odvolací soud, velmi podrobně vysvětlily, proč se přiklonily k závěrům Znaleckého a oceňovacího institutu s.r.o., vypracovaného na základě požadavku soudu prvního stupně, vyložily, jakými úvahami se při hodnocení znaleckého posudku řídily, proč jeho závěry považují za správné, a to i v kontextu ostatních v řízení provedených znaleckých posudků (zejména posudku Ing. Domanského) a z jakého důvodu nejsou opodstatněné námitky žalobce.
45. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23.08.2012, sp. zn. nsoud/22_Cdo_2128_2010, s odkazem na svou předchozí judikaturu vyjádřil závěr, podle kterého důkaz znaleckým posudkem podléhá volnému hodnocení důkazů ve smyslu § 132 OSŘ Toto hodnocení je věcí nalézacích soudů a v řízení o dovolání jakožto mimořádném opravném prostředku je lze přezkoumat jen v případě, že je v rozporu s pravidly logického myšlení či s obecnou zkušeností, tedy jestliže je zjevně nepřiměřené. Takový závěr však v daném případě učinit nelze. Otázka, k jakému znaleckému posudku se soud přikloní a ze kterého vyjde, je tedy otázkou hodnocení důkazů. Hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 OSŘ) však nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.10.2013, sp. zn. nsoud/28_Cdo_1539_2013). 46. Nutno podotknout, že odvolací soud se hodnocením znaleckých posudků zabýval skutečně rozsáhle.
47. Z uvedeného je zřejmé, že postup soudů nižších stupňů při stanovení ceny nemovitostí a hodnocení znaleckého posudku je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto není dovolání v této části podle § 237 OSŘ přípustné. K valorizaci vnosů
48. Žalobce namítá, že odvolací soud nesprávně vyřešil otázku valorizace vnosů, jestliže s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.09.2022, sp. zn. nsoud/22_Cdo_1172_2022, podmínil valorizaci předchozí dohodou manželů. Princip valorizace vnosů má být podle dovolatele bez ohledu na dohodu, a to „automaticky“. 49. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je v této otázce v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 11.09.2024, sp. zn. usoud/Pl.__S_23_24, i s následnou rozhodovací praxí dovolacího soudu, zakládá tato otázka jak přípustnost dovolání, tak i jeho důvodnost. IV.
Důvodnost dovolání
50. Ústavní soud v nálezu pléna ze dne 11.09.2024, sp. zn. usoud/Pl.__S_23_24, překlenul argumentaci Nejvyššího soudu k závěru o podmíněnosti valorizace vnosů dohodou manželů o valorizaci. Nejvyšší soud následně vázán závěry Ústavního soudu vyložil v rozsudku velkého senátu ze dne 04.01.2026, sp. zn. nsoud/31_Cdo_2821_2025, že „započtení zvýšené nebo snížené hodnoty toho, co ze společného majetku bylo vynaloženo na výhradní majetek manžela, stejně jako hodnoty toho, co z výhradního majetku manžela bylo vynaloženo na spole čný majetek (tzv. valorizace), nelze při vypořádání společného jmění podmiňovat tím, že se na něm manželé výslovně dohodnou“. 51. Jestliže odvolací soud valorizaci dohodou manželů podmínil, je v této části jeho právní posouzení nesprávné, a dovolání je proto důvodné.
52. K dovolatelem namítané „automatické“ valorizaci dovolací soud doplňuje, že již v rozsudku ze dne 25.04.2023, sp. zn. nsoud/22_Cdo_3323_2022, přijal a odůvodnil závěr, že soud nemá v řízení o vypořádání společného jmění manželů povinnost bez příslušného návrhu o vnosu rozhodovat a že tvrzení o valorizaci vnosu musí být součástí tvrzení o tom, jak je požadovaná částka vnosu vyčíslována (viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.02.2025, sp. zn. nsoud/22_Cdo_3545_2024). Je tedy jen na tom, kdo se domáhá vypořádání t zv. vnosu anebo i jeho valorizace, aby tento nárok v řízení odpovídajícím způsobem uplatnil; bez návrhu na vypořádání vnosu ve výši, která tvrzenou valorizaci zohledňuje, nelze o vnosu ve valorizované výši rozhodnout. Závěr, že dispoziční zásada se musí prosadit nejen při uplatnění vnosu jako takového (tj. v „základní výši“), ale i v případě jeho valorizace nebyl nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 11.09.2024, sp. zn. usoud/Pl.__S_23_24, nijak zpochybněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.03.2025, sp. zn. nsoud/22_Cdo_93_2025-II). V.
Závěr
53. Rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 1 OSŘ Dovolací soud proto podle § 243e odst. 1 OSŘ napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 OSŘ). 54. Dovolání žalované není přípustné, proto je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 OSŘ odmítl. 55. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26.05.2026
Mgr. David Havlík
předseda senátu