Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové, soudce Michala Bartoně a soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky EUKA s.r.o., obchodní společnosti, sídlem Mlýnská 22/4, Praha 6, zastoupené Mgr. Vojtěchem Hamanem, advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 110/64, Jihlava, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2025 č. j. 26 Cdo 3353/2024-263, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. července 2024 č. j. 19 Co 126/2024-241 a výroku II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. ledna 2024 č. j. 28 C 371/2021-193, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a 1) DOCKLAND Consulting, s.r.o., v konkursu, obchodní společnosti, sídlem Mlýnská 22/4, Praha 6, 2) Ing. Vojislava Sparavalo a 3) Iriny Vasilievy Sparavalo, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Podstata věci
1.Ústavní soud v posuzované věci řešil, zda civilní soudy neporušily základní práva stěžovatelky, která se jako nájemkyně podle § 2994 občanského zákoníku domáhala nároku na bezdůvodné obohacení vůči osobám, kterým její podnájemce neoprávněně přenechal najaté jednotky k užívání. II. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
2.Stěžovatelka byla od prosince 2011 nájemkyní dvou jednotek nacházejících se v P., a to na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor, kterou uzavřela na dobu neurčitou s obchodní korporací Seisin, a. s., jako pronajímatelkou a tehdejší vlastnicí. Podle zmíněné smlouvy byla stěžovatelka oprávněna dát tyto jednotky nájmu do podnájmu, což také učinila v prosinci 2016, kdy s další obchodní korporací [vedlejší účastnicí 1)] uzavřela smlouvu o podnájmu prostoru sloužícího podnikání na dobu neurčitou.
3.Vedlejší účastnice 1) převzetí jednotek do podnájmu potvrdila. Podnájemní vztah skončil z důvodu výpovědi v červnu 2020. Po celé rozhodné období nicméně jednotky fakticky užívali vedlejší účastníci 2) a 3) s jejich dětmi pro účely bydlení. Stěžovatelka vedlejší účastníky vyzvala k vyklizení jednotek, avšak ti výzvě nevyhověli a jednotky dál užívali a spotřebovávali služby až do listopadu 2020.
4.Stěžovatelka se proti všem vedlejším účastníkům u civilních soudů domáhala uložení povinnosti zaplatit jí společně a nerozdílně 3 630 503,52 Kč s příslušenstvím. Částka 1 381 810,03 Kč představovala dlužné podna´jemne´ a náklady na služby za dobu trvání podnájemního vztahu a částka 2 248 693,49 Kč představovala náhradu za užívání jednotek po skončení podnájemního vztahu.
5.V lednu 2024 Obvodní soud pro Prahu 6 ("obvodní soud") rozsudkem napadeným ústavní stížností uložil vedlejší účastnici 1) povinnost zaplatit stěžovatelce žalované částky s úroky z prodlení (výrok I.); ve vztahu k povinnosti vedlejších účastníků 2) a 3) žalobu zamítl (výrok II.)
6.K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze ("městský soud") v červenci 2024 ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí obvodního soudu ve výroku II. částečně potvrdil, a to v zamítavém výroku ohledně povinnosti vedlejších účastníků 2) a 3) zaplatit částku 1 381 810,03 Kč s příslušenstvím; v rozsahu jejich povinnosti zaplatit částku 2 248 693,49 Kč s příslušenstvím městský soud zamítavý výrok II. prvostupňového rozsudku obvodního soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
7.Městský soud (shodně jako obvodní soud) dospěl k závěru, že vedlejší účastníci 2) a 3) nebyli pasivně věcně legitimováni, jde-li o nárok na zaplacení dlužného podnájemného za dobu trvání podnájemního vztahu v celkové výši 1 381 810,03 Kč. Pokud stěžovatelka dala jednotky do podnájmu vedlejší účastnici 1), nesvědčilo jí právo je užívat, a tudíž na její straně nemohlo dojít ani k žádnému ochuzení, užívali-li jednotky namísto vedlejší účastnice 1) vedlejší účastníci 2) a 3). Případné obohacení tedy mohlo vedlejším účastníkům 2) a 3) vzniknout na úkor vedlejší účastnice 1) a nikoliv na úkor stěžovatelky. Odvolací soud nicméně nepřisvědčil závěru nalézacího soudu o neoprávněnosti žalobou uplatněnému nároku vůči vedlejším účastníkům 2) a 3), jde-li o úhradu za užívání jednotek po skončení podnájemního vztahu, tj. v částce 2 248 693,49 Kč s příslušenstvím. V tomto období se vedlejší účastníci 2) a 3) nemohli obohatit na úkor vedlejší účastnice 1), jelikož jí užívací právo již nesvědčilo, ani na úkor původní vlastnice, která rovněž nebyla oprávněna jednotky užívat, neboť je pronajala právě stěžovatelce. Vedlejší účastnící 2) a 3) se tudíž užíváním jednotek po skončení podnájmu mohli obohatit právě na úkor stěžovatelky. Bylo proto třeba dál se zabývat naplněním podmínek vymezených v § 2994 občanského zákoníku, podle kterého platí, že "[d]al-li někdo neoprávněně věc k užívání nebo požívání jinému, aniž ten byl v dobré víře, má vlastník nebo spoluvlastník věci vůči uživateli nebo poživateli právo na náhradu". 8.Stěžovatelka proti rozsudku odvolacího soudu brojila dovoláním, a to v rozsahu potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu, tj. potvrzení zamítnutí žaloby ohledně povinnosti vedlejších účastníků 2) a 3) zaplatit částku 1 381 810,03 Kč s příslušenstvím z titulu dlužného podnájemného za trvání podnájemního vztahu. V únoru 2025 Nejvyšší soud rozsudkem napadeným ústavní stížností dovoláním zamítl. Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
V posuzované věci jde o otázku aktivní věcné legitimace nájemce - nikoliv vlastníka či spoluvlastníka - domáhat se bezdůvodného obohacení podle § 2994 občanského zákoníku vůči faktickému uživateli nemovitosti, jemuž byla věc předána podnájemcem (disponentem). Ustanovení § 2994 občanského zákoníku (v souladu s vůlí zákonodárce obsaženou v důvodové zprávě) rozšiřuje ochranu vlastnického práva vlastníka či spoluvlastníka věci, s níž bylo neoprávněně disponováno, proti jejímu uživateli, který při nedostatku dobré víry rovněž (vedle neoprávněného disponenta) odpovídá za vzniklé bezdůvodného obohacení. Takové rozšíření ochrany však v posuzované situaci trvajícího podnájmu na nájemce věci nedopadá. Nájemce věci je zde (na základě trvajícího nájemního poměru s vlastníkem) oprávněn věc (dočasně) užívat; toto užívací právo "realizuje" tím způsobem, že jej - na základě podnájemní smlouvy - přenechá (zřídí) podnájemci (za stanovené podnájemné); pronajímateli (vlastníkovi) přitom za jednání této osoby odpovídá stejně, jako kdyby věc užíval sám. Jestliže podnájemce (coby disponent) následně tuto cizí věc (předmět užívání), aniž by mu k takovému nakládání s ní svědčilo oprávnění, přenechá k užívání třetí osobě, odpovídá i za toto jednání podnájemce pronajímateli (vlastníkovi) nájemce sám.
Nájemce tedy odpovídá též za řádný výkon podnájmu, je-li sjednán. Proto nájemci právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči neoprávněnému uživateli § 2994 občanského zákoníku nezakládá. Užívání (exploatace) věci třetí osobou na základě přenechání tohoto užívání neoprávněným disponentem je činěno na úkor vlastníka věci, neboť je to jeho věc, jež je neoprávněně užívána. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatelka (coby nájemce) není aktivně věcně legitimována domáhat se vydání bezdůvodného obohacení podle § 2994 občanského zákoníku vůči faktickým uživatelům jednotek, jimž bylo podnájemcem (coby neoprávněným disponentem) přenecháno za trvání podnájemního vztahu jejich užívání. III. Argumentace stěžovatelky
9.Stěžovatelka tvrdí, že civilní soudy porušily její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny ("Listiny") základních práv a svobod, a to z následujících důvodů: 10.Zaprvé, Nejvyšší soud v rozporu s § 242 odst. 3 občanského soudního řádu a judikaturou Ústavního soudu překročil meze vymezené stěžovatelčiným dovoláním, svévolně přezkoumal dovoláním neuplatněnou a nerozporovanou právní otázku, a naopak nepřezkoumal právní otázku stěžovatelkou vymezenou. Rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo pro stěžovatelku neústavně překvapivé, jelikož neměla možnost na přeformulovanou otázku reagovat. 11.Stěžovatelka v části III. dovolání jasně vymezila následovně: "Je nárok z bezdůvodného obohacení dle § 2994 občanského zákoníku vůči faktickému uživateli vyloučen tím, že osobě, která dala faktickému uživateli neoprávněně věc do užívání, svědčí smluvně založené užívací právo k věci?". Nejvyšší soud ovšem takto vymezenou a odůvodněnou otázku týkající se pasivní věcné legitimace faktického uživatele přešel, přestože na jejím posouzení primárně závisely rozporované závěry odvolacího soudu ohledně časového období za dobu trvání podnájemního vztahu (bod 11 napadeného rozsudku). 12.Naopak Nejvyšší soud v napadeném rozsudku řešil stěžovatelkou nenamítanou otázku, zda nájemci věci podle § 2994 občanského zákoníku svědčí aktivní věcná legitimace. Touto otázkou se stěžovatelka pochopitelně neměla důvod v podaném dovolání zabývat, neboť ji nalézací soud i odvolací soud vyřešily správně a stěžovatelce jako nájemkyni aktivní věcnou legitimaci přiznaly. Odvolací soud přímo uvedl: "Aktivní věcnou legitimaci podle § 2994 o.z. má v daném případě místo vlastníka nájemce (žalobkyně), neboť u něj došlo ke zmenšení či nezvětšení majetkových hodnot. Na úkor vlastníka nemohl být získán majetkový prospěch, neboť vlastník nebyl osobou oprávněnou věc užívat, když ji dal do nájmu nájemci (žalobkyni)." 13.Zadruhé, Nejvyšší soud podle stěžovatelky v každém případě vyložil podmínky aktivní legitimace podle § 2994 občanského zákoníku protiústavně formalisticky. Ustanovení § 2994 občanského zákoníku nestojí osamoceně, ale rozšiřuje základní skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání cizí hodnoty podle § 2991 odst. 2 o. z. Ačkoliv doslovné znění § 2994 o. z. (a související judikatura a literatura) hovoří v případě aktivně legitimovaného subjektu k vydání bezdůvodného obohacení o "vlastníkovi", stěžovatelka je přesvědčena, že aktivně legitimovaným subjektem v posuzované věci musí být právě stěžovatelka jakožto nájemce jednotek. Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 837/2019 ze dne 19. 2. 2020 totiž platí, že "[u]žíval-li někdo bez právního důvodu věc, k níž svědčí právo nájmu jinému, získal jejím užíváním majetkový prospěch, a to na úkor nájemce věci, místo něhož věc užíval, a nikoliv na úkor vlastníka věci, který dal nájemci věc do nájmu a nebyl osobou oprávněnou věcí disponovat, tedy ani věc užívat". Bezdůvodné obohacení spočívající v užívání jednotek bez právního důvodu bylo získáno na úkor stěžovatelky, které svědčilo právo jednotky užívat. 14.Účelem ustanovení § 2994 o. z. je rozšířit ochranu nejen vlastníka, nýbrž ochuzeného obecně (což vyplývá z komentářové literatury). Užívací právo nájemce (stěžovatelky) vyplývající z nájemní smlouvy představuje majetek v autonomním smyslu Listiny a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu byla nájemníkům (i stěžovatelce) diskriminačně upřena ochrana před neoprávněným užíváním jejich majetku. Z hlediska materiálního pojetí vlastnictví je užívací oprávnění nájemce hodnotou srovnatelnou s vlastnickým právem. Pokud je nájemce oprávněn věc výlučně užívat a pokud mu toto právo bylo fakticky znemožněno bez právního důvodu, pak právní nástroj k ochraně tohoto práva - zakotvený v § 2994 o. z. - nelze odepřít. Postavení vlastníka (při neexistenci nájemního vztahu) vůči neoprávněnému uživateli věci je zcela stejné jako postavení nájemce (při existenci nájemního vztahu) vůči neoprávněnému uživateli věci. 15.Konečně, protiústavní byl i výklad § 2994 o. z. původně provedený odvolacím soudem. Podle stěžovatelky z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že ochuzený je oprávněn požadovat vydání náhrady za bezdůvodného obohacení jak vůči osobě, která věc neoprávněně do užívání poskytla (neoprávněný disponent), tak vůči osobě, která věc bez dobré víry věc užívala (faktický uživatel). Oba tyto subjekty jsou při uplatnění nároku z bezdůvodného obohacení pasivně legitimovány. Neoprávněnost ve smyslu § 2994 o. z. spočívá v tom, že ten, kdo jinému věc přepustil, ji neměl právo dále přenechat k užívání; není tedy rozhodné, zda je disponent sám oprávněn věc užívat, ale zda smí založit užívací právo druhému. Řešené ustanovení má v tomto ohledu chránit před případy, kdy je do nájemního či podnájemního vztahu konečným uživatelem "nastrčena" společnost s ručením omezeným, která by byla pouze nevymahatelnou "prázdnou schránkou". Stěžovatelce právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči vedlejším účastníkům 2) a 3 proto svědčilo i za dobu trvání podnájemního vztahu s vedlejším účastníkem 1). Soudy nicméně poskytly ochranu jednání vedlejších účastníků 2) a 3), kteří se zjevně bezdůvodně obohacovali tím, když bez jakéhokoliv protiplnění užívali sporné jednotky. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16.Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. 17.Podle Ústavního soudu je zjevně neopodstatněná primární stěžovatelčina námitka, že Nejvyšší soud v rozporu s § 242 odst. 3 o. s. ř. přeformuloval její dovolací otázku stran pasivní věcné legitimace faktického uživatele ve smyslu § 2994 občanského zákoníku na otázku aktivní věcné legitimace nájemce. 18.Otázka pasivní věcné legitimace je s otázkou aktivní věcné legitimace pro účely posouzení existence nároku podle § 2994 občanského zákoníku nutně propojená, mezi těmito otázkami proto nelze vytvářet umělou hranici. Aktivní legitimace stěžovatelky v tomto smyslu představovala "druhou stranu téže mince", bez které by v dovolacím řízení vůbec nemělo smysl řešit otázku pasivní věcné legitimace faktických uživatelů [vedlejších účastníků 2) a 3)]. Naopak, zabýval-li by se Nejvyšší soud otázkou pasivní legitimace faktických uživatelů pouze z pohledu trvající existence podnájemního vztahu, rozhodoval by mimo kontext projednávaného případu a bez dalšího ohledu na zákonné předpoklady, které pro účely nároku podle § 2994 občanského zákoníku musí být splněny. Uvedl-li Nejvyšší soud v napadeném rozsudku, že rozhodnutí městského soudu přímo záviselo na posouzení otázky aktivní věcné legitimace stěžovatelky (viz bod 9 napadeného rozsudku), lze z toho zároveň dovodit, že rovněž posouzení stěžovatelkou vymezené dovolací otázky pasivní věcné legitimace faktických uživatelů nutně záviselo na posouzení otázky aktivní legitimace. 19.Rozporuje-li stěžovatelka dále v ústavní stížnosti výklad § 2994 občanského zákoníku, který Nejvyšší soud provedl, snaží se Ústavní soud postavit do role přezkumné instance výkladu podústavního práva, což mu podle čl. 83 Ústavy nepřísluší. 20.Nejvyšší soud svůj výklad § 2994 občanského zákoníku odůvodnil a vysvětlil, proč ochranu v něm zakotvenou podle něj nelze rozšiřovat od vlastníků rovněž na nájemce. Odkázal především na důvodovou zprávu ke zmíněnému ustanovení, ze které vyplývá, že úmyslem zákonodárce bylo rozšířit ochranu práva vlastnického (bod 18 napadeného rozsudku Nejvyššího soudu); zároveň se zabýval odlišným právními postaveními vlastníka věci a nájemce (viz body 21-26 tamtéž). 21.Základní východisko výkladu Nejvyššího soudu bylo, že § 2994 o. z. představuje "nenárokové" rozšíření ochrany vlastníků v podobě rozšíření okruhu pasivně legitimovaných osob, proti kterým se lze nároku domáhat. Z ústavní ochrany vlastnického práva - která obecně zahrnuje i ochranu užívání majetku - přitom bez dalšího nevyplývá pozitivní povinnost zákonodárce zakotvit beneficium v podobě širšího okruhu "povinných" osob ve smyslu § 2994 o. z. Tvrdí-li tedy stěžovatelka, že jí jako nájemkyni požívající ochrany čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě byla "diskriminačně" upřena základní ochrana před neoprávněným užíváním jejího majetku, pomíjí, že jí "standardní" ochrana užívání podnajatého majetku jako nájemkyni zachována byla, neboť se nároku na zaplacení dluženého podnájemného domohla přímo vůči podnájemkyni [vedlejší účastnici 1)]. Na tomto podkladě rovněž Nejvyšší soud stěžovateli vysvětlil, že na věc nedopadá ani stěžovatelkou v ústavní stížnost odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 837/2019, neboť řeší otázku aktivní legitimace nájemce k vydání bezdůvodného obohacení vůči podnájemci po skončení podnájemního vztahu. 22.Výklad Nejvyššího soudu, který "pouze a jen" uzavřel, že stejná "nadstandardní" ochrana užívání majetku se nedá přímo podle § 2994 o. z. dovodit nad rámec jasného textu zákona i pro nevlastníky, nelze považovat za jakkoliv ústavně excesivní. Namítá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že k bezdůvodnému obohacení dochází na úkor ochuzeného nájemce, neboť tomu náleží užívací právo k nemovitosti, přehlíží, že to byla ona sama, kdo dovolací otázku formuloval pouze ve vztahu k § 2994 o. z. Nejvyšší soud tudíž otázku případného "ochuzení" řešil pouze a jen v rámci uvedeného ustanovení. 23.Ústavní soud v tomto ohledu vnímá právní složitost posouzení nároku na bezdůvodné obohacení, respektive otázky, na úkor koho neoprávněné užívání najaté věci probíhalo. Byť § 2994 o. z. nelze vnímat jako vyčerpávající úpravu, v níž by bylo možné odpověď na otázku "ochuzení" (respektive bezdůvodného obohacení) hledat, rozhodné je, že Nejvyšší soud v napadeném rozsudku řešil výhradně aplikovatelnost § 2994 o. z. na případ stěžovatelky. V tomto ohledu mu z ústavního hlediska není co vytknout, neboť ze znění citovaného ustanovení vyplývá, že uvedené pravidlo na stěžovatelku jako nájemkyni nedopadá. Důvod pro výjimečný zásah do kompetence civilních soudů Ústavní soud proto neshledal. V. Závěr
24.Protože Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu