Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky L. S., zastoupené Mgr. Bc. Terezou Machovou, advokátkou, sídlem Prvního pluku 320/17, Praha 8, proti výrokům II a III rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2025 č. j. 100 Co 209/2025-734, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) J. S. a nezletilých 2) T. S. a 3) O. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení
1.Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze ("krajský soud"), a to ve vztahu k výrokům týkajícím se výživného, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2.Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, Okresní soud v Kolíně ("okresní soud") rozsudkem ze dne 30. 4. 2025 č. j. 0 P 197/2024-608 zamítl návrh otce na změnu péče o nezletilé (výrok I). Otci uložil povinnost s účinností od 1. 9. 2023 přispívat na výživu nezletilé T. částkou 14 000 Kč měsíčně a s účinností od 1. 4. 2024 částkou 18 000 Kč měsíčně splatnou vždy předem do každého 15. dne v měsíci k rukám matky (výrok II) a povinnost uhradit dlužné výživné za období od 1. 9. 2023 do 30. 4. 2025 ve výši 133 425 Kč v deseti měsíčních splátkách po 13 342,50 Kč splatných počínaje měsícem, který následuje po měsíci, v němž nastala právní moc rozsudku, spolu s běžným výživným pod ztrátou výhody splátek (výrok III). Okresní soud otci dále uložil povinnost s účinností od 1. 9. 2023 přispívat na výživu nezletilého O. částkou 14 000 Kč měsíčně splatnou vždy předem do každého 15. dne v měsíci k rukám matky (výrok IV) a povinnost uhradit dlužné výživné za období od 1. 9. 2023 do 30. 4. 2025 ve výši 81 048 Kč v deseti měsíčních splátkách po 8 104,80 Kč splatných počínaje měsícem, který následuje po měsíci, v němž nastala právní moc rozsudku, spolu s běžným výživným pod ztrátou výhody splátek (výrok V). Dále rozhodl, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilými T. a O. každý sudý víkend v měsíci od soboty od 9.00 hodin do neděle do 18.00 hodin s tím, že k převzetí a předání nezletilých dojde v místě bydliště matky (výrok VI). Tím změnil rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 11. 12. 2021 č. j. 30 P 243/2020-284, pokud jím bylo rozhodnuto o výživě nezletilých a styku otce s nezletilými (výrok VII).
3.K odvolání otce ve věci rozhodoval krajský soud, který rozhodnutí okresního soudu změnil ve výrocích II a III tak, že otec je povinen přispívat na výživu nezletilé T. s účinností od 1. 9. 2023 částkou 11 000 Kč měsíčně a s účinností od 1. 4. 2024 částkou 13 000 Kč měsíčně, splatnými do každého 15. dne v měsíci k rukám matky. Nedoplatek na výživném za dobu od 1. 9. 2023 do 30. 9. 2025 ve výši 33 421 Kč je otec povinen zaplatit do 3 měsíců od právní moci rozsudku k rukám matky (výrok I). Krajský soud snížil výživné i u nezletilého syna a rozsudek okresního soudu změnil ve výrocích IV a V tak, že otec je povinen přispívat na výživu nezletilého O. s účinností od 1. 9. 2023 částkou 11 000 Kč měsíčně, splatnou do každého 15. dne v měsíci k rukám matky. Nedoplatek na výživném za dobu od 1. 9. 2023 do 30. 9. 2025 nevznikl (výrok II). Ve vztahu k výrokům týkajícím se péče a styku krajský soud rozhodnutí okresního soudu potvrdil.
II. Argumentace stěžovatelky
4.Stěžovatelka s rozhodnutím krajského soudu nesouhlasí a navrhuje jeho zrušení, přičemž se dovolává porušení svých shora uvedených základních práv. Má za to, že snížení výživného v situaci, v níž se příjem povinného otce výrazně zvýšil, a jeho náklady naopak klesly, je projevem soudní svévole. Poukazuje tak na extrémní nesoulad skutkových a právních závěrů s důkazy provedenými v soudním řízení (upozorňuje na to, že otec disponoval mimořádnými prostředky získanými v souvislosti s prodejem rodinné nemovitosti, resp. ohrazuje se proti tomu, že by těmito prostředky disponovala ona). Stěžovatelka považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné, neboť z něj není zřejmé, jakými úvahami se krajský soud řídil při stanovení (sníženého) výživného.
III. Splnění podmínek řízení
5.Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Stěžovatelka je zastoupena advokátkou. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky ochrany svých práv.
IV. Věcné posouzení
6.Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. 7.Ústavní soud přistupuje k možnosti přehodnocování závěrů obecných soudů v rodinných věcech zdrženlivě. Obecné soudy mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci (srov. usnesení ze dne 18. 2. 2025 sp. zn. II. ÚS 299/25 , bod 12). K otázce výše výživného Ústavní soud přistupuje obzvláště rezervovaně. Ústavní soud do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko při extrémním vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení (např. usnesení ze dne 21. 2. 2024 sp. zn. IV. ÚS 3214/23 ). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi úzký. Přezkum rozhodnutí obecných soudů se koncentruje na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. usnesení ze dne 12. 6. 2024 sp. zn. I. ÚS 1253/24 a judikatura tam citovaná).
8.Ústavní soud dospěl k závěru, že přezkoumávané rozhodnutí krajského soudu nepředstavuje zcela extrémní rozhodnutí založené na naprosté libovůli ve výše uvedeném smyslu.
9.Klíčová pasáž napadeného rozhodnutí (body 44-47), proti které stěžovatelka argumentačně vystupuje, v níž krajský soud odůvodnil snížení výživného (v porovnání s prvostupňovým rozhodnutím), totiž vedle obecných východisek (bod 44) a tezí (např. závěr v bodě 46, že nelze jednostranně určovat výši nákladů pouze podle individuálních představ jednoho z rodičů a následně požadovat jejich plnou úhradu po druhém rodiči) obsahuje rovněž shrnutí skutkových okolností nyní posuzované věci podstatných pro určení výše výživného, včetně výše příjmů povinných osob (srov. nález ze dne 12. 2. 2026 sp. zn. III. ÚS 1952/25 zdůrazňující povinnost soudů stanovit, jaký příjem rodičů nakonec považovaly za rozhodný pro určení výživného), a především racionální úvahu, že zvýšení výživného o 3 000 Kč oproti předchozímu rozhodnutí z prosince roku 2021 odpovídá nárůstu otcovy mzdy ve sledovaném období z 65 000 Kč na 90 000 Kč (bod 47). Krajský soud současně zohlednil zdravotní problémy dcery a přistoupil u ní ke zvýšení výživného z důvodů zvýšených výdajů na stravu. Tento závěr nepovažuje Ústavní soud s ohledem na shora uvedená východiska za extrémní, resp. za projev libovůle, který by odůvodnil výjimečné uplatnění jeho kasační pravomoci ve věcech týkajících se výživného.
10.Protiústavnost nevyvolává ani drobné pochybení krajského soudu, který při hodnocení majetkových poměrů stěžovatelky mylně uvedl, že prodala nemovitost za zhruba 10 mil. Kč (srov. usnesení krajského soudu, bod 11). Ze skutkových zjištění okresního soudu totiž vyplývá, že tuto nemovitost prodala matka vedlejšího účastníka řízení (srov. rozsudek okresního soudu, bod 37). Pro Ústavní soud je ovšem podstatné, že krajský soud ve svém rozhodnutí vycházel ze zjištění okresního soudu, které považoval za dostatečná a správná (bod 13) a toto pochybení, nesprávný skutkový závěr, nikterak nepromítl do svých úvah souvisejících se stanovením vyživovací povinnosti, např. ve smyslu, že se stěžovatelka musí podílet na vyživovací povinnosti, k čemuž jí poslouží prostředky získané prodejem nemovitosti, apod. (srov. body 44-47).
11.Rozhodnutí krajského soudu nelze považovat ani za překvapivé. Ústavní soud upozorňuje, že překvapivost soudního rozhodnutí coby ústavně relevantní pochybení nemůže spočívat v tom, že odvolací soud rozhodne jinak, než účastník řízení očekával, ale zahrnuje situace, v nichž byl účastník postupem odvolacího soudu zkrácen na svých procesních právech, zejména tvrdit právně relevantní skutečnosti a k jejich prokázání navrhovat důkazy, příp. právně argumentovat. K takovému pochybení v nyní posuzované věci nedošlo. Ústavní soud nadto nepřehlédl, že snížení výživného oproti rozhodnutí okresního soudu "bylo ve hře", neboť tvořilo základ mj. odvolací argumentace vedlejšího účastníka řízení, k níž měla stěžovatelka možnost se vyjádřit (srov. rozsudek krajského soudu, body 3-4).
12.Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavní práva stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu