Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele T. M., zastoupeného JUDr. Beátou Kolcunovou, advokátkou, sídlem Václavské náměstí 807/64, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 100/2025 ze dne 4. listopadu 2025 a usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 2 T 59/2025 ze dne 18. září 2025, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1.Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 7 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 23, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 3 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; dále namítá porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Stěžovatel dále požaduje, aby Ústavní soud konstatoval, že činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou v České republice ve smyslu čl. 23 Listiny znemožněny. Stěžovatel rovněž ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu žádá o přednostní projednání své věci a také o odložení vykonatelnosti napadených usnesení. 2.Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství č. j. ZT 198/2024-25 ze dne 16. 9. 2024 bylo stěžovateli uloženo předběžné opatření, jímž mu byl zakázán styk a vyhledávání tam označeného poškozeného, včetně jeho kontaktování prostřednictvím sítě elektronických komunikací nebo jiných obdobných prostředků.
3.Stěžovatel [na kterého byla následně podána obžaloba pro zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 2 trestního zákoníku ve stadiu pokusu a přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 a odst. 2 písm. b) trestního zákoníku] požádal v září 2025 o zrušení předběžného opatření. Krajský soud v Praze ("krajský soud") napadeným usnesením žádost stěžovatele zamítl, neboť shledal, že z jednání stěžovatele nadále vyplývá důvodná obava, že by mohl opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán, a účelu předběžného opatření nelze dosáhnout jiným způsobem. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze zamítl napadeným usnesením. II.
Argumentace stěžovatele
4.Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle prezentuje svou verzi příčin a průběhu sporů s poškozeným, tvrdí však, že skutečně poškozeným je on sám, protože je touto osobou dlouhodobě pronásledován a ohrožován na životě, zdraví i majetku (včetně útoků na jeho psy) a stal se terčem pokusu o vraždu ze strany této osoby a jejích údajných spolupachatelů, zatímco Policie České republiky tuto protiprávní činnost kryje. Namítá, že orgány činné v trestním řízení postupovaly nečinně a selektivně, manipulují se spisem, neprovedly jím navržené důkazy (zejména zajištění kamerových záznamů, balistických stop, výstupů CT vyšetření či dalších znaleckých posudků) a vycházely z neúplného a jednostranně hodnoceného dokazování; zpochybňuje věrohodnost znaleckého posudku a poukazuje na rozpory ve svědeckých výpovědích, má za to, že nebyla řádně posouzena jeho verze nutné obrany. Tvrdí, že mu bylo upřeno plnohodnotné uplatnění procesních práv a že orgány veřejné moci dlouhodobě selhávají při ochraně jeho práv jako poškozeného, protože nevyšetřují jím tvrzené útoky, nepřijímají účinná opatření k jejich zamezení a naopak vůči němu vedou další řízení nebo činí zásahy; jejich postup považuje za účelový, nepřezkoumatelný a vykazující znaky libovůle dosahující ústavněprávní roviny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5.Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný, s výjimkou návrhu, aby Ústavní soud konstatoval, že činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou v České republice ve smyslu čl. 23 Listiny znemožněny, neboť Ústavní soud nemá pravomoc něco takového deklarovat (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3075/24 ze dne 27. 11. 2024, body 6 a 7). IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6.Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7.V projednávané věci jde o rozhodování o předběžném opatření, resp. o žádosti na jeho zrušení. Ústavní soud při posuzování předběžných opatření vychází z toho, že tato rozhodnutí jsou sice obecně způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivců, avšak práva a povinnosti jsou jimi upravena pouze dočasně (zatímně), přičemž jejich úprava může být navíc v průběhu řízení k návrhu dotčených účastníků zrušena či upravena. Nadto zatímní povaha a urgentnost potřeby vydání těchto rozhodnutí snižuje standard požadavků na takovéto rozhodování. Ústavní soud proto přezkoumává, zda rozhodnutí mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a současně nebylo projevem svévole (viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 či sp. zn. I. ÚS 2486/13 ze dne 1. 10. 2014). Do rozhodování o předběžných opatřeních zasahuje Ústavní soud pouze výjimečně, zejména v případě excesivního zásahu do základních práv a svobod (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 13. 7. 2011).
8.Ústavní soud zdůrazňuje, že při rozhodování o ochranných opatřeních příslušné orgány činné v trestním řízení nerozhodují o vině a tuto ani nepředjímají. Výše uvedené podmínky pro uložení předběžného opatření nelze ztotožňovat s prokázáním viny obviněného, neboť spočívají pouze v tom, zda skutečnosti zjištěné v dosavadním průběhu řízení, jež se pochopitelně průběžně mohou měnit, v okamžiku rozhodování o předběžném opatření zakládají důvodné podezření proti obviněnému jak ve vztahu ke spáchání předmětného skutku (včetně toho, že jde o trestný čin), tak ve vztahu k obavě z jeho opakování, dokonání či vykonání (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 420/18 ze dne 27. 6. 2018).
9.Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti je v nynější věci do značné míry předurčeno jejím obsahem. Stěžovatel zejména popisuje incidenty mezi ním a poškozeným, předestírá, že poškozený je členem organizované zločinecké skupiny, na níž se podílí i příslušníci policie, namítá různá pochybení orgánů činných v trestním řízení při (ne)posuzování jednotlivých incidentů a v jiných řízeních a naznačuje "spiknutí" těchto orgánů a dalších osob. Stěžovatel nijak nereflektuje odůvodnění a argumentaci soudů v napadených rozhodnutích, nijak je nezpochybňuje ani nevznáší žádné konkrétní námitky proti jejich postupu v tomto konkrétním řízení. Ostatně většinu ústavní stížnosti tvoří výtky směřující obecně vůči postupu orgánů činných v trestním řízení, aniž by se zaměřil na konkrétní argumentaci vůči napadeným rozhodnutím, která jsou předmětem přezkumu Ústavního soudu.
10.Pouze obecně tedy Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci výše předestřeným požadavkům dostály. Napadená rozhodnutí vydaly k tomu příslušné orgány, mají zákonný podklad a nejsou projevem svévole. Řádně vyložily, že dosud zjištěné skutečnosti (které jsou jasně a srozumitelně popsány) důvodně nasvědčují tomu, že skutky, pro které bylo zahájeno trestní stíhání, spáchal stěžovatel, a že další trvání předběžného opatření je nutné k ochraně života a zdraví poškozeného, neboť u stěžovatele nadále přetrvává důvodná obava, že by mohl opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán. Krajský soud se přitom výslovně vypořádal s relevantními argumenty a námitkami stěžovatele. Za takové situace není pro výjimečnou ingerenci Ústavního soudu prostor.
11.Není ani zřejmé, čeho se stěžovatel snaží dosáhnout, když velkou část ústavní stížnosti věnuje vykreslování poškozeného jako "lidské zrůdy" a popisuje jejich vzájemné neshody. Není proto patrné, v čem mu je zákaz přibližování na újmu, na což již Ústavní soud upozornil v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3075/24 (viz jeho bod 10), kterým odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost stěžovatele proti usnesení o nařízení předmětného předběžného opatření; taktéž tehdy konstatoval, že stěžovatelova argumentace se míjí s předmětem přezkumu Ústavního soudu (viz bod 9).
12.Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný. 13.O návrhu stěžovatele na přednostní projednání jeho ústavní stížnosti a na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu po jejím obdržení a odstranění vytýkaných vad stížnosti. K návrhu na odklad vykonatelnosti lze dodat, že jej stěžovatel nijak neodůvodnil a ani není zřejmé, čeho by jím mohlo být dosaženo, neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž byla zamítnuta žádost o zrušení předběžného opatření, takže by neměl žádný dopad do sféry stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu