Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele K. Č., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Olomouci, zastoupeného Mgr. Josefem Bartončíkem, advokátem, sídlem Koliště 259/55, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 623/2025-1022 ze dne 8. října 2025, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 7 To 89/2024-951 ze dne 21. ledna 2025 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 40 T 5/2024-914 ze dne 9. září 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1.Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutích. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2.Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že městský soud shledal stěžovatele vinným z úmyslného pokračujícího trestného činu podvodu ve spolupachatelství podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025). Po změně rozsudku k odvolání (i) státního zástupce byl stěžovatel nakonec vrchním soudem odsouzen k 5 letům trestu odnětí svobody. Následně se stěžovatel bránil dovoláním, přičemž Nejvyšší soud jej odmítl jako nedůvodné. 3.Podvodu se stěžovatel dopustil zjednodušeně řečeno tím, že se spolupachatelem vylákal ze zástupce poškozených společností peníze pod záminkou výhodné koupě sběratelsky cenných historických bankovek. Stěžovatel v obchodním styku vystupoval pod falešným jménem a vydával se za experta na historické bankovky, nabízené bankovky však nebyly pravé. Tímto způsobem stěžovatel vylákal ze zástupce poškozených společností finanční prostředky v řádu milionů korun.
II. Argumentace stěžovatele
4.Stěžovatelovy námitky směrují k závěru obecných soudů o jeho úmyslném zavinění podvodu. Zaprvé namítá rozpor mezi obžalobou a závěrem obecných soudů. V obžalobě bylo uvedeno, že věděl, že nabízí falešné bankovky. Městský soud ale uzavřel, že to stěžovatel nevěděl. Všechny obecné soudy nicméně shledaly, že se stěžovatel dopustil podvodu už tím, že se vydával za cizí osobu, která měla být znalcem v oboru historických bankovek a obchodování s nimi. Neznalost pravosti bankovek obecné soudy považovaly za nepodstatnou okolnost k posouzení viny. Vrchní soud k tomu doplnil, že stěžovatel musel alespoň počítat s možností, že jsou bankovky falešné, když mu o nich nebylo nic známo. Zda stěžovatel věděl nebo nevěděl o nepravosti bankovek, ale činí zásadní rozdíl ve skutku, za který je odsouzen. Stěžovatel o pravosti bankovek nevěděl, tím pádem došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a způsobenou škodou. Jeho jediným úmyslem bylo zprostředkovat prodej pravých bankovek, pokud tedy nevěděl o jejich zfalšování, nemohl jednat podvodně.
5.Zadruhé, soudy měly přihlížet k přístupu obou stran obchodu - pokud jemu dávají k tíži, že nepostupoval dostatečně obezřetně, stejně tak se nechoval obezřetně zástupce poškozeného, který byl kvalifikovaný profesionál. Celý obchod probíhal za nestandardních podmínek. Nejvyšší soud přihlížel k argumentu zástupce poškozeného, který vypověděl, že kdyby věděl, že stěžovatel není odborník, obchod by neuskutečnil. Nejvyšší soud měl ale vzít v potaz také to, že svědek takto vypovídal až s velkým časovým odstupem a se znalostí skutečností kladených stěžovateli za vinu.
6.Zatřetí, soudy se nezabývaly posouzením hodnoty pravých bankovek. Jedině tak šlo ale zjistit výši způsobené škody, která je klíčová pro určení kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu. Stěžovatelova nevědomost o nepravosti bankovek vyloučila vznik škody.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7.Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupený advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8.Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9.Co se týká všech tří námitek stěžovatele, Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není vrcholným článkem soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Podle čl. 90 Ústavy pouze trestní soud rozhoduje o vině a trestu. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí optikou porušení ústavně zaručených práv. Pokud stěžovatel rozporuje skutkové závěry obecných soudů, je nutno uvést, že takového přezkumu se nelze v řízení o ústavní stížnosti úspěšně domáhat. Totéž platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát. Je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci pravidel stanovených trestním řádem (§ 2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu tyto úvahy přehodnocovat. Výjimkou jsou pouze extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. 10.Tento extrémní rozpor je dán zejména tehdy, když hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13 ; ze dne 11. 2. 2026 sp. zn. IV. ÚS 3755/25 ; či ze dne 19. 2. 2026 sp. zn. III. ÚS 3564/25 ). O takový případ však v posuzované věci nejde.
11.Zaprvé, obecné soudy se vypořádaly s otázkou subjektivní stránky trestného činu - tedy s tím, zda se stěžovatel úmyslně dopustil podvodu. Nejvyšší soud jasně uvedl, že se stěžovatel podvodu dopustil v úmyslu nepřímém, a to i ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě spočívající ve způsobení škody velkého rozsahu [§ 209 odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2025]. Nepřímý úmysl jako forma zavinění u trestného činu podvodu stačí k naplnění skutkové podstaty [viz nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006, bod část IV. B)]. Jestliže stěžovatel tvrdí, že nevěděl, že prodává falešné bankovky, ze skutkového stavu zjištěného obecnými soudy lze dovodit, že minimálně věděl a musel být srozuměný s tím, že se chystá zástupce poškozených podvést. Ze všech zjištění je možné v tomto ohledu stručně zdůraznit následující skutečnosti. V obchodním styku s poškozenými vystupoval stěžovatel pod cizím smyšleným jménem. Uváděl, že je letitý numismatik, že se v historických bankovkách vyzná a že má kontakty na soukromé sběratele a také Českou národní banku i zahraniční národní banky. Bankovky prezentoval jako pravé, a to aniž by o jejich původu cokoliv věděl nebo si sám jakkoliv ověřil jejich pravost nebo původ. Předstíral, že bankovky vlastní, i když to nebyla pravda (viz bod 25 usnesení NS). 12.Městský soud i vrchní soud náležitě odůvodnily, proč neuvěřily obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů tvořících ucelený řetězec dospěly k závěru o jeho vině, resp. o formě zavinění. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřetelná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a přijatými právními závěry. Vycházely přitom ze stejných skutkových zjištění jako Nejvyšší soud, které není nutné na tomto místě znovu opakovat (v detailu viz body 12-17 usnesení vrchního soudu). Učiněná skutková zjištění nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a nežádají si zásah Ústavního soudu.
13.K námitce stěžovatele, že soudy postupně posoudily jeho zavinění různě, lze poukázat opět na odůvodnění Nejvyššího soudu. Pro zavinění podvodu bylo nutné dovodit úmysl, ať už přímý nebo nepřímý. Na posouzení viny stěžovatele tedy nic nemění, že městský a vrchní soud dovodil úmysl přímý a Nejvyšší soud později nepřímý úmysl. Pro okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby - v tomto případě způsobení škody velkého rozsahu - naopak postačuje i nedbalostní zavinění [§ 17 písm. a) trestního zákoníku]. Nelze tedy stěžovateli přisvědčit ani v tom, že odlišné hodnocení úmyslu (jak uzavřel městský a Nejvyšší soud) a nedbalosti (jak uzavřel vrchní soud) vzhledem k výši škody by taktéž mělo vliv na výrok o jeho vině (viz také bod 26 usnesení NS). 14.Zadruhé, pokud stěžovatel poukazuje na jednání zástupce poškozeného, není to pro posouzení jeho viny relevantní. Klíčové pro posouzení viny stěžovatele je, s jakým záměrem on vystupoval v obchodních vztazích a všechny výše popsané okolnosti, které jeho chování při obchodu provázely.
15.Zatřetí, obecné soudy nemusely prokazovat výši peněžité škody podle pravidel § 137 trestního zákoníku a zabývat se pravou nebo obvyklou hodnotou historických bankovek. I zde lze odkázat na samotné znění podústavního práva - ustanovení § 137 se použije v situacích, kdy je nutné v penězích vyčíslit škodu vzniklou na věci (viz DRAŠTÍK, A., FREMR, R., DURDÍK, T., RŮŽIČKA, M., SOTOLÁŘ, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Komentář k § 137, body 1 a 2, Praha: Wolters Kluwer. 2015; pro situaci, kde se škoda určuje tímto způsobem, viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3455/20 ze dne 2. 2. 2021, body 11 a 12). Pokud ale škoda samotná vznikla tím, že stěžovatel vylákal od zástupce poškozených společností peníze, soudy nijak nepochybily, pokud za způsobenou škodu považovaly právě hodnotu těchto peněz. 16.Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu