Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Moravce a soudkyní JUDr. Miluše Krejzlíkové a Mgr. Miroslavy Lanžhotské ve věci
žalobkyně: [anonymizováno], narozená [anonymizováno] bytem [anonymizováno] zastoupená advokátem [anonymizováno] sídlem [anonymizováno]
proti
žalovanému: [anonymizováno], narozený [anonymizováno] bytem [anonymizováno]
o ochranu osobnosti,
k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 26. června 2025 č. j. okresni/38_C_289_2024-131, --- VÝROK ---
I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
--- ODŮVODNĚNÍ ---
1.Okresní soud jako soud prvního stupně (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem zamítl žalobu se žádostí, aby se žalovaný a) zdržel uveřejňování všech informací o žalobkyni a její práci ve školství, b) odstranil článek „[anonymizováno]“ publikovaný na webových stránkách žalovaného [anonymizováno], a sdílení tohoto článku na sociální síti Facebook; odstranil článek „[anonymizováno]“ publikovaný na webových stránkách žalovaného [anonymizováno], a sdílení tohoto článku na sociální síti Facebook; odstranil článek „[anonymizováno]“, publikovaný na blogu žalovaného „[anonymizováno]“ na portálu [anonymizováno], c) uveřejnil omluvu ve formě nového článku, resp. příspěvku, který bude zveřejněn na všech stránkách a profilech žalovaného uvedených ve výroku II. rozsudku, a to na předním místě v seznamu článků, resp. příspěvků po dobu minimálně dvou měsíců v nezměněné formě (výrok I). Ve spojitosti s výsledkem sporu uznal žalobkyni povinnou nahradit žalovanému náklady řízení v částce 1 500 Kč (výrok II).
2.Soud prvního stupně shrnul, že žalobkyně se v řízení domáhala vůči žalovanému ochrany osobnosti, který na svých webových stránkách a sociálních sítích publikoval několik článků obsahujících kritická a nepravdivá tvrzení o způsobu a úrovni její práce na pozici učitelky Základní školy [anonymizováno]. Zdůraznila, že žalovaný se nikdy osobně nezúčastnil její výuky ve třídě, mylné a zkreslující údaje o výkonu její profese získal nepřímo od fyzických osob zaujatých vůči ní, aniž by tyto údaje podrobil minimálnímu šetření, žalobkyni v tomto směru nekontaktoval, aby si mohl ověřit pravdivost a relevantnost těchto údajů, to vše s cílem vyvolat laciný efekt u potencionálních čtenářů.
3.Žalovaný potvrdil, že předmětné články publikoval a že na základě reakce žalobkyně z nich odstranil některé expresivní výrazy. Žalovaný ke svému profesnímu profilu uvedl, že na základě pedagogického a psychologického vzdělání lektoruje od roku 2000 semináře pro základní a střední školy a vzdělávací instituce, zabývá se pedagogicky-psychologickými tématy, vytváří metodické materiály a učební texty, bloguje na webové stránce [anonymizováno] i jinde aktuální školská témata a vede facebookovou stránku [anonymizováno], píše články a odborné knihy. Informace o pracovním působení žalobkyně v pozici učitelky na Základní škole [anonymizováno] získal od [anonymizováno], která jej kontaktovala na sociální síti a zcela konkrétně se kriticky vyjádřila k přístupu žalobkyně vůči žákům v tom smyslu, že jednala až příliš direktivně a autoritativně, žáci (jednalo se I. stupeň základní školy) se nemohli chovat přirozeně a kreativně, ve třídě panovala dusná atmosféra.
4.Soud prvního stupně kromě výslechu svědkyně [anonymizováno] vyslechl jako svědkyni [anonymizováno], ředitelku Základní školy a mateřské školy [anonymizováno], kde žalobkyně krátce v roce 2015 a poté od 01.09.2017 do 24.08.2020 pracovala. I tato svědkyně hodnotila přístup žalobkyně k žákům jako až příliš přísný a direktivní s nedostatkem empatie.
5.Bývalá ředitelka Základní školy [anonymizováno] [anonymizováno], která zde působila do 31.07.2024 naopak žalobkyni jako pedagožku chválila, včetně jejího přístupu k dětem. I žáci s podpůrnými opatřeními se zlepšovali a vykazovali dobré výsledky. [anonymizováno] působila na její škole přibližně dva měsíce v rámci projektu pedagogicko-psychologické poradny, přičemž měla pomáhat se žáky s podpůrnými opatřeními při vytváření individuálních plánů, což se ale nestalo; vůči žalobkyni projevovala nepatřičně antipatie. Rodiče žáků byli s prací žalobkyně spokojeni. Pochvalně se o práci žalobkyně vyjádřily i matky jejich žáků [anonymizováno] a [anonymizováno].
6.Soud prvního stupně provedl důkaz i inspekční zprávou [anonymizováno] z 16.05.2022 v Základní škole [anonymizováno], jejíž závěr vyzněl tak, že slabou stránkou výuky na škole představoval převažující frontální způsob práce, který nebyl efektivní a nevedl k motivaci a aktivizaci žáků. Svědeckou výpověď podala i stávající ředitelka Základní školy [anonymizováno] [anonymizováno]. Ta se sice v době, kdy ještě nebyla instalována do funkce ředitelky školy (01.08.2024) v e-mailu z 08.04.2024, adresovaném žalobkyni, postavila v konfliktu mezi žalobkyní a žalovaným na stranu žalobkyně, nicméně po nástupu do funkce svůj názor zásadně změnila, práci žalobkyně hodnotila v intencích svědecké výpovědi [anonymizováno] s tím, že žalobkyně nezachytila moderní trendy v pedagogice, kdy žáci mají být motivováni vnitřně, a nikoli zvenčí pod tlakem ve stresu či obav ze špatné známky. Žalobkyně získala na svoji stranu žáky ve třídě, kde vykonávala funkci třídní učitelky, včetně jejich rodičů, a i když pracovní poměr jí skončil 28.02.2025, žáci nepřijali kladně jejího nástupce a celá třída by měla od školního roku 2025/2026 přejít na Základní školu [anonymizováno].
7.Soud prvního stupně podřadil takto zjištěný skutkový stav věci pod právní režim zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Uzavřel, že ve světle ust. § 81 a § 82 OZ lze hodnotit výroky žalovaného v předmětných článcích jako hodnotící soudy, které jsou chráněny svobodou projevu, vyjma skutkového tvrzení o pracovním zařazení žalobkyně na Základní škole v [anonymizováno], které však mělo pravdivý základ, protože žalobkyně zde pracovala přibližně tři roky. Žalovaný měl faktický základ pro kritiku na základě informací, které mu z vlastní iniciativy poskytla [anonymizováno], a následně byly kritické výhrady žalovaného co do základu potvrzeny i svědeckými výpověďmi [anonymizováno] a [anonymizováno] a rovněž inspekční zprávou České školní inspekce. Záměrem žalovaného nebylo žalobkyni poškodit, ale upozornit na problém, vést odbornou diskusi a přispět ke zlepšení vzdělávání. Kritika nepřekročila přípustné meze, i když byla pro žalobkyni zajisté nepříjemná. Výuka není soukromou sférou, ale podléhá veřejné kontrole. Soud prvního stupně se inspiroval i nálezem Ústavního soudu ze dne 09.02.1998 sp. zn. usoud/IV.__S_154_97, podle něhož je podstatné, zda zveřejněné kritické údaje se zakládají na pravdivé informaci, zda forma jejich veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem kritiky, tzn. zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby. Není přitom třeba ani trvat na 100 % pravdivosti předmětných výroků (k tomu nález Ústavního soudu ze dne 08.02.2000 sp. zn. usoud/I.__S_156_99). Nejvyšší soud pak ve svém rozsudku ze dne 27.01.2011 sp. zn. nsoud/30_Cdo_2563_2009 pak dovodil, že … „Je nepochybné, že povolání pedagoga je spojeno s jeho veřejným působením, byť – např. oproti politikům – do značné míry limitovaným. Jistě je též pravdou, že na tyto pracovníky jsou kladeny též zvýšené odborné i morální nároky, takže v tomto smyslu podléhají kontrole veřejnosti, a to zejména té, která se s jejich prací setkává.“ Žalobkyně jakožto učitelka musí tudíž strpět i odbornou kritiku, pokud tato kritika nevybočuje z mezí popsaných označeným nálezem Ústavního soudu. 8.Proti rozsudku se odvolala žalobkyně, přičemž primárně brojila vůči zamítavým výrokům o věci samé. Přednesla, že z předmětných článků je patrné, že cílem žalovaného bylo také poškození její osoby. Svědčí o tom zejména skutečnost, že žalobkyni v článcích jmenuje a že se o jejích výukových metodách vyjadřuje značně expresivně („Vyučování v jejích hodinách je pak z hodně děsivého thrilleru. To hraničí s týráním, pokud to týrání už není.“). Pokud by snad žalovaný pojal úmysl působit osvětově na rodiče i učitelé a zvýšit povědomí o moderním přístupu ke vzdělání, jak vyvodil soud prvního stupně, mohl tak učinit bez užití těchto expresivních výrazů, popř. bez jakékoliv jmenovité zmínky o žalobkyni. Spíše než o šíření osvěty šlo žalovanému ve skutečnosti o vlastní propagaci pro účely podpory své podnikatelské činnosti. Kategoricky nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že při výuce nerespektuje aktuální trendy ve vzdělávání vyžadované Ministerstvem školství a Českou školní inspekcí. Zmíněná zpráva [anonymizováno], která vyzněla částečně kriticky, směřovala vůči Základní škole [anonymizováno] jako celku, a nikoli jmenovitě vůči žalobkyni. Svědkyně [anonymizováno] se zúčastnila jedné jediné vyučovací hodiny žalobkyně, takže se nemohla dostatečně s prací žalobkyně seznámit. Jmenovaná se se svými výhradami neobrátila ani na žalobkyni, ani na její přímou nadřízenou – ředitelku [anonymizováno]. Kromě toho jmenovaná protiprávně vynesla informace, které během svého působení na základní škole získala. Výpověď svědkyně [anonymizováno] není rovněž důvěryhodná, protože v hodinách vedených žalobkyní nikdy nehospitovala, což by jako ředitelka měla. Kromě toho je vůči žalobkyni zaujatá, protože všichni žáci z třídy žalobkyně společně s rodiči se rozhodli přestoupit od nového školního roku na jinou základní školu. Vznesla výhrady proti hodnocení provedených důkazů ze strany soudu prvního stupně (§ 132 OSŘ). K otázce právního posouzení věci poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 10.07.1997 sp. zn. usoud/III.__S_359_96, podle něhož … „i forma, jíž se názory na venek vyjadřují, je úzce spjata s ústavně zaručeným právem, k němuž se upíná. Řečeno jinými slovy, vybočí-li publikovaný názor z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, ztrácí charakter konkrétního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze ústavní ochrany“. Zatímco soud prvního stupně na straně žalovaného kladl důraz na ústavně garantované právo svobody projevu, pustil ze zřetele dopad předmětných článků do osobnostní sféry žalované, její cti a důstojnosti. Žádala, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný se s napadeným rozsudkem ztotožnil a navrhl jeho potvrzení. 9.Krajský soud jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) poté, co se ujistil, že odvolání podala oprávněná osoba a včas a že odvolání bylo přípustné a obsahovalo všechny zákonem předepsané náležitosti (§ 42 odst. 4, § 201, § 204 odst. 1, § 205 odst. 1 OSŘ), přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, jež mu předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné. 10.Podle § 81 OZ chráněna je osobnost člověka, včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého (1) ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy (2). 11.Podle § 82 odst. 1 OZ člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek. 12.Odvolací soud předně považuje za žádoucí zdůraznit, že nehodlá zaujmout pozici jakéhosi arbitra ve sporu mezi zastánci „konzervativního“ a „moderního“ způsobu školní výuky. Schází mu k tomu jednak odborná erudice (stejně jako soudu prvního stupně), a jednak na půdorysu tohoto řízení si nemůže osobovat právo komplexně a do základu hodnotit úroveň práce žalobkyně po stránce profesní a lidské. Soustředil se proto „jen“ na řešení zásadní otázky, zda ze strany žalovaného vůči žalobkyni se jednalo o kritiku přípustnou, resp. kritiku oprávněnou.
13.Výkonem práva kritiky nedojde k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby jedině v případě, že jde o kritiku právem přípustnou, resp. kritiku oprávněnou. To předpokládá, že nejsou překročeny meze věcné a konkrétní kritiky a současně, že je kritika přiměřená i co obsahu, formy a místa, tj. že nevybočuje z mezí nutných k dosažení sledovaného a zároveň uznaného cíle. O věcnou kritiku nejde, vychází-li z nepravdivých podkladů a dovozuje-li z těchto nepravdivých podkladů vlastní hodnotící úsudky znevažujícího charakteru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne[anonymizováno]11.11.2010 sp. zn. nsoud/30_Cdo_5161_2008). 14.Ochranu osobní cti poskytuje o. z. výlučně takovým jednáním, která jsou objektivně způsobilá přivodit újmu na osobnosti subjektu práva tím, že snižují jeho čest u jiných lidí a ohrožují tak vážnost jeho postavení a uplatnění ve společnosti. Není tu rozhodné, zda k újmě skutečně došlo; postačuje objektivní způsobilost příslušného jednání takovou újmu způsobit. K porušení práva na čest může dojít nepravdivými skutkovými tvrzeními diformačního i zveřejněním nepřípustných hodnotících úsudků o určité osobě. Jsou-li v kritice k charakterizaci určitých jevů a osob použity výrazy, jejichž míra expresivity je ve značném nepoměru k cíli kritiky, resp. je-li obsah kritiky nepřiměřený k posuzovanému jednání kritizovaného a vyplývá-li z ní úmysl znevážit či urazit kritizovanou osobu (tzv. intenzivní exces), jde o kritiku nepřiměřenou, která je způsobilá zasáhnout do práva na ochranu fyzické osoby (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.01.2008 sp. zn. nsoud/30_Cdo_1941_2007). 15.Odvolací soud sdílí závěr soudu prvního stupně, že žalovaný měl k publikování kritických názorů vůči žalobkyni relevantní zdroj informací, kdy [anonymizováno] z vlastní iniciativy mu předestřela poznatky získané z jejího pracovního působení na Základní škole [anonymizováno]. Z pohledu žalovaného se jednalo o osobu znalou poměrů s patřičnou profesní způsobilostí. Lze pochopit, že žalovaného, který je dlouhodobě aktivně činný v oboru pedagogika (viz shora), nenechaly tyto informace lhostejným a že reagoval publikací předmětných kritických článků. Vystupoval v nich z pozice zastánce aktuálních trendů a žalobkyni v nich považoval za názorového oponenta. Články rozvířily veřejnou debatu, které se zúčastnili příznivci obou názorových proudů, což bylo přínosné. Žalovaný se nemístně neoprostil expresivních výrazů, které však k výzvě žalobkyně (ta směřovala vůči všem předmětným článkům jako celku) dodatečně odstranil. Určitá pichlavost poté v předmětných článcích sice zůstala, ale nejednalo se o tzv. intenzivní exces (viz shora) s cílem znevážit či urazit žalobkyni.
16.Nelze nevidět, že kritické připomínky ke způsobu a povaze výkonu práce žalobkyně vznesly přímo v řízení slyšené svědkyně [anonymizováno] a [anonymizováno], přímé nadřízené žalobkyně. Obě tyto svědkyně se žalobkyní dlouhodobě přicházely do osobního kontaktu při výkonu její práce a na rozdíl od žalovaného měly nezprostředkované poznatky o způsobu její práce.
17.Soud prvního stupně správně argumentoval tím, že k výkonu povolání pedagoga patří i situace, byť i třeba subjektivně nepříjemné, kdy je vystaven kritice stran odborné i morální způsobilosti, což se událo i v daném případě.
18.Lze proto shrnout, že předmětné články neobsahují nepravdivá skutková tvrzení, ani nepřípustné hodnotící úsudky o žalobkyni.
19.Sluší se dodat, že žalobní žádání na zdržení se uveřejňování všech informací o žalobkyni a její práci ve školství ze strany žalovaného bez dalšího nemohlo obstát, protože žalovanému by v rozporu s ochranou práva na svobodu projevu bylo zapovězeno publikovat názory neutrálního či dokonce pochvalného charakteru ve vztahu k žalobkyni.
20.Odvolací soud se zřetelem na shora uvedené závěry napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil (§ 219 OSŘ). 21.Vzhledem k tomu, že žalovaný, který se s úspěchem ubránil odvolání a kterému by jinak náleželo právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů této fáze řízení (§ 137, § 142 odst. 1, § 151 odst. 1, § 224 odst. 1 OSŘ), se tohoto práva účinně vzdal, nebylo žádnému z účastníků toto právo přiznáno. --- POUČENÍ ---
Proti tomuto rozsudku není přípustné odvolání.
Dovolání je přípustné tehdy, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od stálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodnutí dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu k Okresnímu soudu v Hradci Králové; o dovolání by rozhodoval Nejvyšší soud České republiky v Brně.