Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatele Štěpána Macharta, zastoupeného JUDr. Hanou Kordovou Marvanovou, advokátkou, sídlem Holšická 1458, Praha 21 - Újezd nad Lesy, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2675/2025-666 ze dne 16. prosince 2025, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 7 Co 453/2025-596 ze dne 7. května 2025 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 9 C 125/2019-536 ze dne 10. prosince 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Mgr. Pavly Brašničkové a obce H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1.Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení shora označených soudních rozhodnutí, tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 11, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. 2.Stěžovatel se domáhal určení, že je výlučným vlastníkem konkrétně specifikovaného potrubí a stabilizační nádrže jakožto nedílných součástí liniové stavby kanalizační soustavy.
3.Okresní soud v Českých Budějovicích napadeným (v pořadí třetím) rozsudkem určil, že potrubí je ve výlučném vlastnictví stěžovatele (výrok I), zamítl žalobu ohledně stabilizační nádrže (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV).
4.Okresní soud rozhodoval v situaci, kdy jeho předchozí rozsudek i rozsudek jej potvrzující byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1072/2024-474 ze dne 21. května 2024. Tímto rozsudkem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stabilizační nádrž není samostatnou věcí v právním smyslu. Stěžovatel v dalším řízení upravil žalobní požadavek tak, že požadoval určení, že stabilizační nádrž je v jeho vlastnictví jakožto součást liniové stavby kanalizační soustavy. Okresní soud ovšem dospěl k závěru, že stabilizační nádrž není součástí kanalizační soustavy, proto žalobu zamítl. Ohledně potrubí žalobě vyhověl.
5.Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání stěžovatele a první vedlejší účastnice potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích I a II (výrok I), zrušil nákladový výrok III a v tomto rozsahu vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II), zastavil řízení o odvolání proti výroku IV rozsudku okresního soudu (výrok III) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi stěžovatelem a druhou vedlejší účastnicí (výrok IV). Krajský soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními a právními závěry okresního soudu ohledně věci samé. Odvolání obou stran proti nákladovému výroku III rozsudku okresního soudu shledal krajský soud za důvodná. Okresnímu soudu uložil doplnit dokazování a posoudit, v jakém vztahu jsou k sobě hodnoty, o nichž bylo rozhodnuto výroky I a II rozsudku okresního soudu, a tím i kdo měl v řízení jaký úspěch.
6.Nejvyšší soud napadeným rozsudkem odmítl stěžovatelovo dovolání (výrok I) a k dovolání první vedlejší účastnice zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku I v rozsahu potvrzení výroku I rozsudku okresního soudu a ve výroku IV a současně zrušil rovněž výroky I a IV rozsudku okresního soudu a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (vše výrok II). Stěžovatelovo dovolání nebylo podle § 237 občanského soudního řádu přípustné pro řešení žádné z předložených otázek. Dovolání první vedlejší účastnice bylo důvodné, neboť okresní soud nevedl stěžovatele k odstranění vady žaloby a vydal rozsudek, jehož výrok byl neurčitý. Na pozemcích označených ve výroku vede více potrubí a nebylo zřejmé, o kterém z nich okresní soud rozhodl. 7.Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že stabilizační nádrž řádně nabyl na základě kupní smlouvy z roku 1999 a že byla od svého zřízení roku 1982 užívána, aniž by to někdo zpochybňoval. Rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1072/2024-474 stěžovatel vytýká, že fakticky představuje vyvlastnění jeho majetku bez náhrady, neboť o něčem, co stěžovatel za úplatu koupil a 25 let užíval, Nejvyšší soud prohlašuje, že to vlastně neexistuje. Stěžovatel dále namítá, že podstatou posuzované věci je vyvažování jeho vlastnického práva, a vlastnického práva první vedlejší účastnice, avšak soudy nikdy neprovedly test proporcionality ani jiné vážení.
8.Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou.
9.Stěžovatel napadá všechny tři rozsudky jako celek. Výrok III rozsudku okresního soudu byl ovšem zrušen rozsudkem krajského soudu a výroky I a IV rozsudku okresního soudu byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu. Obdobně výrok I v rozsahu potvrzení výroku I rozsudku okresního soudu a výrok IV rozsudku krajského soudu byly zrušeny Nejvyšším soudem. V tomto rozsahu není Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný, neboť nemůže zrušit to, co již bylo zrušeno.
10.Proti výroku III rozsudku krajského soudu o zastavení odvolacího řízení je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 občanského soudního řádu. Stěžovatel přitom netvrdí, že by tuto žalobu podal, a neplyne to ani z ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí. Na posuzovanou věc lze proto v tomto rozsahu vztáhnout závěry stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 ze dne 16. prosince 2008, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná proti usnesení, jímž bylo odmítnuto odvolání. I v posuzované věci totiž platí, že žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 občanského soudního řádu je účinným prostředkem nápravy, který umožňuje napravit tvrzené vady napadených rozhodnutí. Uplatnění tohoto opravného prostředku je tak podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. 11.Výrok II rozsudku krajského soudu a výrok II rozsudku Nejvyššího soudu jsou výroky kasačními. Ústavní stížnost proti těmto výrokům je nepřípustná, neboť řízení o ústavní stížnosti je zásadně vybudováno na principu přezkumu pravomocně skončených věcí (např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. listopadu 1995) a na zásadě subsidiarity ústavní stížnosti (např. nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. září 2016). Subsidiarita ústavní stížnosti se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. 12.Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že soud nižší instance je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti následně vydanému konečnému rozhodnutí o věci (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1907/23 ze dne 17. října 2023).
13.V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. února 2012 Ústavní soud akceptoval možnost výjimečně napadat kasační rozhodnutí vrcholných soudů, avšak pouze námitkami zaměřenými k samotnému řízení o procesním prostředku, v němž bylo vydáno kasační rozhodnutí (obdobně usnesení sp. zn. II. ÚS 3185/24 ze dne 9. ledna 2025, bod 11). Takové námitky však stěžovatel v ústavní stížnosti nepředložil.
14.Ústavní stížnost je tak přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný v rozsahu, v němž směřuje proti výroku II rozsudku okresního soudu, výroku I rozsudku krajského soudu v rozsahu potvrzení výroku II rozsudku okresního soudu a proti výroku I rozsudku Nejvyššího soudu.
15.Stěžovateli lze přisvědčit, že pro posuzovanou věc byl zásadní rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1072/2024-474. Podle Nejvyššího soudu je kanalizace věcí hromadnou, složenou z více věcí (bod 22), a zároveň stabilizační nádrž, o niž v posuzované věci jde, není stavbou, a tím ani věcí v právním smyslu (body 26 a 27). V dalším řízení byly soudy při vydání napadených rozhodnutí vázány těmito právními závěry.
16.Právní názor Nejvyššího soudu na povahu kanalizace i jeho výčet požadavků, za jejichž splnění je entita stavbou v občanskoprávním smyslu (a tím i věcí jakožto způsobilým předmětem vlastnického práva) jsou založeny na výkladu podústavního práva. Do něj může Ústavní soud zasahovat jen, je-li v rozporu s ústavním pořádkem. Takovou vadu však Ústavní soud neshledal.
17.Hodnocení, že stabilizační nádrž, o niž v posuzované věci jde, není věcí, a nemůže tak být ani součástí kanalizace, záleží na posouzení konkrétních skutkových okolností. Toto posouzení z ústavního hlediska obstojí. Stabilizační nádrž, o niž v posuzované věci jde, má podobu prohlubně v pozemku. Voda je v ní zadržována podložím. To zároveň znamená, že kdyby z nádrže byla voda vypuštěna či odčerpána, zbude pouze pozemek první vedlejší účastnice.
18.Stěžovatel přitom nikdy netvrdil, že by byl vlastníkem tohoto pozemku. Nedomáhal se ani určení, že by měl právo pozemek první vedlejší účastnice využívat. Stěžovatel požadoval výlučně určení, že je vlastníkem stabilizační nádrže. Dostalo-li se mu od soudů odpovědi, že stabilizační nádrž není věcí v právním smyslu, a nemůže být ani součástí kanalizace (neboť ta je tvořena z věcí), nedošlo tím k porušení jeho ústavně zaručených základních práv.
19.Stěžovateli lze přisvědčit, že v roce 1999 uzavřel kupní smlouvu, v níž je stabilizační nádrž výslovně zahrnuta do předmětu koupě. Toto soukromoprávní ujednání ovšem nemá vliv na právní posouzení, zda je stabilizační nádrž opravdu způsobilým předmětem právních vztahů. Stěžovatelova výhrada, že převod na základě kupní smlouvy byl úplatný, a tedy že za stabilizační nádrž zaplatil, je věcí vztahů mezi stěžovatelem a převodcem.
20.Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dílem jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, dílem jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2026
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu