Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
4 Tdo 234/2026
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí: 25. 3. 2026
Spisová značka : 4 Tdo 234/2026
ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:4.TDO.234.2026.1
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Subsidiarita trestní represe
Znalecký posudek
Svědek
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Kategorie rozhodnutí: CD
Zveřejněno na webu: 5. 5. 2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz .
4 Tdo 234/2026-403
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 3. 2026 o dovolání, které podal obviněný V. X. T. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2025, sp. zn. 9 To 280/2025, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 125/2024, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá . Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 6. 2025, sp . zn. 4 T 125/2024 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný V . X. T. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem sexuálního útoku podle § 185a odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) „ dne 13.7.2023 přibližně v době od 10:30 hodin do 11:15 hodin v Praze XY, v ulici XY v masážním salonu v postavení maséra při masáži zad poškozené K . E. S. , která ležela na břiše, zneužil její bezbrannosti a v průběhu masírování zad se jí začal dotýkat na prsou včetně bradavek s úmyslem uspokojit svůj sexuální pud, přičemž poškozená nebyla schopna klást odpor, bránit se a byla paralyzována a pouze byla schopna dát ruce k tělu, což však obžalovaného neodradilo, dále jí řekl, ať se posadí, přistoupil k ní zepředu, masíroval jí stehna směrem k rozkroku, a toto činil přesto, že poškozená se pokusila dát najevo svůj odpor tím, že dávala nohy k sobě, rovněž se jí letmými pohyby dotkl minimálně ve dvou případech přes kalhotky na vagíně a dotýkal se jejích prsou, pak ji chvíli masíroval záda, následně řekl, ať se položí na záda a pokračoval v masáži a při tom ji minimálně v jednom případně pohladil pod kalhotkami na vagíně, poté jí sundal ručník z prsou a začal jí cucat bradavku levého prsa a v tu chvíli se poškozená posadila, oblékla a odešla “.
2. Za uvedený přečin byl obviněnému podle § 185a odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Obviněnému byla dále podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil majetkovou a nemajetkovou újmu. 3. Současně podle § 228 odst. 1 tr. ř. nalézací soud uložil obviněnému povinnost uhradit poškozené K . E. S. , majetkovou škodu ve výši 4 000 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 150 000 Kč s 11,75% úrokem z prodlení ode dne 22. 2. 2025 do zaplacení. 4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které zaměřil jak do výroku o vině, tak do výroku o trestu. Městský soud v Praze (dále také jako „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) o podaném odvolání rozhodl usnesením ze dne 16. 9. 2025, sp. zn. 9 To 280/2025, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 16. 9. 2025, sp. zn. 9 To 280/2025, ve spojení s rozsudkem nalézacího soudu ze dne 19. 6. 2025, sp. zn. 4 T 125/2024, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž explicitně uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle něj jsou napadená rozhodnutí v tzv. zjevném rozporu mezi skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a provedenými důkazy. Dále uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť věc měla být posuzována optikou subsidiarity trestní represe, a tedy soud měl zvážit, zda se za dané skutkové situace má vůbec jednat o trestný čin. Posledním explicitně zmíněným dovolacím důvodem je důvod uvedený v § 265b odst. 1. písm. m) tr. ř., neboť podle obviněného odvolací soud rozhodl o zamítnutí odvolání, ač byly dány všechny výše popsané dovolací důvody. 6. V podaném dovolání se obviněný předně zabývá tím, že podle jeho mínění soudy rozhodly o jeho vině, aniž by vyčerpaly veškeré možnosti, jak vyloučit pochybnosti, které v jeho případě panují. Pokládá si otázku, zda bylo i s ohledem na v dovolání zmíněnou subsidiaritu trestní represe nutné posuzovat jeho jednání, pokud k němu vůbec došlo, optikou trestního práva. Zároveň také zpochybňuje, zda bylo možné z provedených důkazů dovodit jeho vinu, jelikož podle jeho slov soudy vycházejí v podstatě pouze z tvrzení jedné osoby, v tomto případě poškozené. Další provedené důkazy nemohou podle obviněného na jeho vinu v uvedené věci bez dalšího ukázat.
7. Poté již dovolatel pouze shrnuje skutková zjištění, která jsou podle něj nesporná. Uvádí, že jakožto masér se poškozené nepochybně při výkonu masáže dotýkal, a proto je logické, že se na těle poškozené našly stopy jeho DNA. Dále opakuje svou argumentaci, kterou uplatnil již v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. V podrobnostech především zpochybňuje věrohodnost poškozené tím, že po údajném sexuálním útoku popisovala svůj stav během útoku jako „zamrznutí“, což dovolatel považuje za terminus technicus , k terý člověk v běžné mluvě nepoužívá. Věrohodnost poškozené zpochybňuje také tím, že byla v minulosti obětí podobného jednání, kvůli čemuž trpí úzkostí. Zároveň podle jeho vyjádření nebyla schopna ve vztahu ke své újmě sama vyčíslit finanční kompenzaci a pouze odkázala na svou obhájkyni. Poukazuje dále na to, že není ve svém vyšším věku (64 let) sexuálně aktivní, čímž znovu namítá závěr, že se skutek mohl stát. Poté znovu opakuje, že podle něj neexistuje žádný jasný důkaz o jeho vině, kromě výpovědi poškozené. Opakovaně poukazuje na nevyhovění jeho návrhu na znalecké zkoumání poškozené, jak jej již navrhoval u nalézacího soudu, ale také u odvolacího soudu. Akcentuje, že by znalecký posudek mohl objasnit schopnost poškozené v obdobných případech vnímat situaci v reálné podobě, či zda má sklony k fabulování nebo přehánění či dramatizaci.
8. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu ze dne 16. 9. 2025, sp. zn. 9 To 280/2025 , jakož i napadený rozsudek nalézacího soudu ze dne 19. 6. 2025, sp. zn. 4 T 125/2024 , zrušil a přikázal příslušnému soudu, aby věc nově projednal.
9. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) podáním ze dne 7. 1. 2026, sp. zn. 1 NZO 1020/2025. Úvodem stručně zrekapitulovala dosavadní průběh řízení, a především pak obsah podaného dovolání. Následně konstatovala, že dovolání obviněného je vystavěno na doslovném opakování jeho námitek z předchozích stadií trestního řízení, přičemž takové dovolání je zpravidla zjevně neopodstatněné (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 , sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Současně rozvedla předpoklad naplnění uplatněných dovolacích důvodů.
10. K obviněným uplatněným dovolacím důvodům uvedla, že přednesené výhrady je sice možné pod ně podřadit, avšak jsou zjevně neopodstatněné. Zároveň také akcentuje, že nalézací i odvolací soud dostály svým zákonným povinnostem v oblasti dokazování a zdůrazňuje, že se odvolací soud se všemi uplatněnými námitkami řádně vypořádal.
11. K dovolatelem zpochybňované úplnosti dokazování uvádí, že dokazování není bezbřehé a je určováno potřebou objasnit skutkový stav v míře nezbytné a postačující k náležitému a spravedlivému rozhodnutí věci. Tedy záleží pouze na úvaze soudu, které důkazy provede, což plyne zprostředkovaně z čl. 82 Ústavy České republiky, avšak je nutné v případě odmítnutí provedení navrženého důkazu tento postup náležitě odůvodnit, což odvolací soud učinil v bodě 11 svého usnesení. 12. Pokud jde o věrohodnost poškozené, souhlasí státní zástupkyně s názorem odvolacího soudu, že věrohodnost poškozené byla v průběhu řízení prokázána, mj. konzistentností její podrobné výpovědi. Upozorňuje také, že věrohodnost výpovědi poškozené může hodnotit pouze soud, nikoliv znalec, a proto i z tohoto důvodu sama považuje znalecké zkoumání poškozené za nadbytečné a ztotožňuje se tak s argumentací odvolacího soudu. Akcentuje, že nález DNA obviněného na konkrétním (intimním) místě těla, který byl prokázán odborným vyjádřením z odvětví kriminalistiky, odvětví genetiky sám obviněný ani nepopřel. Vysvětlení ze strany obviněného, jak se jeho DNA na toto místo poškozené dostalo, se v průběhu řízení měnilo. Nadto akcentuje, že věrohodnost poškozené potvrzuje i skutečnost, že se ihned po události svěřila další osobě s tím, co se mělo stát.
13. Státní zástupkyně závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjadřuje svůj souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí nežli jí navrhovaného. 14. Vyjádření státní zástupkyně následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice dne 9. 3. 2026, kterou však do dne vydání tohoto rozhodnutí neobdržel.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr . ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). IV.
Důvodnost dovolání
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 17. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. 18. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 19. Obviněný v podaném dovolání uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není zároveň pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů j e nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu ( typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.) , který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno . 20. Obviněný dále v podaném dovolání explicitně uplatňuje také dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , který je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. 21. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). 22. Obviněný výslovně uplatnil rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl , tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). 23. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
24. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá tzv. zjevný rozpor, dále tzv. nedůvodně neprovedené podstatné důkazy ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, nesprávné právní posouzení věci nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně jim sice odpovídají, byť s určitou mírou tolerance , avšak jsou zjevně neopodstatněné. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. ř. – uvádí Nejvyšší soud následující. 25. Nejprve je třeba uvést, že dovolání obviněného je vystavěno na doslovném opakování námitek prolínajícím se víceméně celým trestným řízením, kdy především je pak obviněný uplatnil v doplnění odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 2. 8. 2025 (viz č. l. 302 až 304 spisového materiálu). Lze tedy mít za to, že dovolací argumentace představuje v podstatě pouze opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (srov. body 10 až 12 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a zejména body 11 až 14 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). K tomu je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se jedná i v dané věci.
26. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr přistoupil Nejvyšší soud k věcnému přezkumu podaného dovolání. Předně je třeba uvést, že byť obviněný označil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., tak následně již výslovně nerozvedl, kterou z uplatněných námitek podřazuje pod který z uplatněných dovolacích důvodů. Takový postup nepochybně představuje jistý nedostatek podaného dovolání, když podle § 265f odst. 1 tr. ř. musí obviněný jednak odkázat na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř., ale jednak je povinen své námitky přizpůsobit obsahu konkrétně uplatněných dovolacích důvodů (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 4 Tdo 577/2017). Navíc by takovým nedostatkům podaného dovolání mělo zabránit právě povinné zastoupení obviněného v rámci dovolání obhájcem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). Přesto se Nejvyšší soud námitkami uplatněnými v dovolání věcně zabýval. 27. Jak již bylo konstatováno, obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když výslovně odkázal na první variantu tohoto dovolacího důvodu, tzv. extrémní rozpor. Nejvyšší soud má ovšem vzhledem k obsahu podaného dovolání za to, že obviněný rovněž namítá i třetí variantu tohoto dovolacího důvodu, tj. vadu tzv. nedůvodného neprovedení podstatných důkazů ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, byť výslovně tuto třetí variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nezmiňuje. K tomuto závěru Nejvyšší soud dospěl z toho důvodu, že obviněný v rámci podaného dovolání opakovaně odkazuje na neprovedení navrhovaného znaleckého zkoumání psychického stavu poškozené k posouzení její věrohodnosti. 28. K obviněným deklarované existenci tzv. zjevného rozporu ve smyslu první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak Nejvyšší soud považuje za nutné předně obecně připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). 29. Nadto Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé provedené důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). 30. Lze mít za to, že soudy nižších stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily v souladu s požadavky na odůvodnění rozhodnutí, když uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, proč neprovedly některé navrhované důkazy i jak se vypořádaly s obhajobou obviněného či svědeckými výpověďmi, především pak věrohodností svědkyně – poškozené (k tomu srov. zejména body 11 a 12 rozsudku soudu prvního stupně a body 10 až 12 usnesení odvolacího soudu).
31. Navíc je zapotřebí uvést, že výhrady obviněného, o kterých se lze domnívat, že je vztahuje k první variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (zpochybňování věrohodnosti poškozené, obviněný se cítí nevinen), materiálně nahlíženo, nepřesahují meze pouhé polemiky se způsobem hodnocení důkazů ze strany soudů nižších stupňů. Obviněný fakticky jen předestírá svoji vlastní skutkovou verzi události a požaduje, aby Nejvyšší soud jeho skutkovou verzi zcela akceptoval a vycházel z ní. Takové námitky nemohou zakládat tvrzený extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem ve smyslu první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nadto má Nejvyšší soud za to, že soudy nižších stupňů věnovaly otázce posouzení věrohodnosti poškozené náležitou pozornost (viz bod 11 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, bod 11 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně), když tyto soudy nezaložily závěr o věrohodnosti poškozené na prostém konstatování, že jí uvěřily, nýbrž na pečlivém hodnocení její výpovědi s ostatními ve věci provedenými důkazy, včetně jejich posouzení s obhajobou obviněného. Jinak vyjádřeno, soudy nižších stupňů při posuzování věrohodnosti výpovědi poškozené uzavřely, že věrohodnost její výpovědi podporují další provedené důkazy, byť nepřímé povahy (odborné vyjádření z odvětví kriminalistika, odvětví genetiky, výpovědi svědka H . , pořízený zvukový záznam). Nejvyšší soud proto pro stručnost na úvahy těchto soudů odkazuje, když se s nimi zcela ztotožňuje. Proto materiálně nahlíženo není tato argumentace podřaditelná pod zvolený dovolací důvod. 32. Jak již bylo naznačeno, obviněný, byť nikoliv výslovně, dále uplatňuje také třetí variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. vadu tzv. opomenutých důkazů. Nejvyšší soud předně k problematice tzv. opomenutých důkazů obecně připomíná, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další). Neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů však nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť není povinen každému takovému návrhu vyhovět. Musí ovšem svůj postup zdůvodnit. Nutno dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve své třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, jež mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. 33. Zároveň je třeba uvést, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03).
34. V souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě je třeba mít zároveň vždy na paměti, jak již bylo naznačeno, že tento dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Jak již totiž bylo naznačeno, k porušení tohoto práva nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024). 35. Lze mít za to, že obviněný naplnění třetí varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v neprovedení znaleckého zkoumání psychického stavu poškozené, když zdůrazňuje, že toto znalecké zkoumání navrhoval již před soudy nižších stupňů, jelikož má za to, že kvůli její přiznané generální úzkostné poruše není její výpověď zcela věrohodná. Výslovně pak ovšem neuvádí, proč se podle něj jedná o tzv. opomenutý důkaz – tedy o které ze shora uvedených pochybení soudů se má jednat. Proto lze tuto námitku pod třetí variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit jen s velkou dávkou tolerance, když se ovšem jedná o námitku zjevně neopodstatněnou. K výhradám obviněného je předně nutno uvést, že se s nimi vypořádal nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku (viz bod 12 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se k namítanému neprovedení znaleckého posudku ohledně poškozené rovněž vyjádřil v odůvodnění svého usnesení (viz bod 11 jeho odůvodnění). Oba soudy považovaly provedení tohoto důkazů za nadbytečné. Nejvyšší soud se s těmito závěry soudů nižších stupňů zcela ztotožnil a pro stručnost na ně odkazuje a připomíná, že dokazování není bezbřehé a je pouze na úvaze soudu, které důkazy ve vztahu k projednávané věci provede a které nikoliv. Je však důležité, aby takové rozhodnutí v adekvátním rozsahu odůvodnil, přičemž tento požadavek naplnil jak nalézací soud, tak také odvolací soud. Nejvyšší soud k tomu opětovně připomíná, že soudy nejsou povinny provádět všechny navržené důkazy, a to jak ze strany obviněného, tak státního zástupce, když ovšem musí svůj postup zdůvodnit. Takto soudy nižších stupňů postupovaly. Nadto je třeba akcentovat, že v tomto případě by nejenže požadované znalecké zkoumání bylo nadbytečné, ale také by se mohlo stát nástrojem zcela zbytečné sekundární viktimizace oběti trestného činu, a to za situace, kdy z jejího vystupování před orgány činnými v trestním řízení nevyplynulo, že by snad měla sklony k lhavosti či nebyla schopna správně vnímat realitu. 36. Obviněný v podaném dovolání dále namítá vadu nesprávného právního posouzení nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tj. dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v jehož rámci, materiálně nahlíženo, namítá především porušení zásady subsidiarity trestní represe. Jedná se tedy o námitku, která je podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř, když subsidiarita trestní represe se vztahuje k základům trestní odpovědnosti fyzické osoby. Zde je třeba opětovně zdůraznit, že z podaného dovolání kvůli absenci podřazení částí dovolací argumentace pod jednotlivé dovolací důvody, není zcela zřejmé, co vše dovolatel považuje za pochybení soudů nižších stupňů naplňující znaky nesprávného právního posouzení. Lze se toliko skutečně domnívat, že pod tento dovolací důvod podřazuje jen námitku subsidiarity trestní represe, když tato námitka je velmi kusá bez nějakého bližšího zdůvodnění. Zde je třeba zdůraznit, že úkolem Nejvyššího soudu není si dovolací argumentaci dotvářet či domýšlet (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015 a dále přim. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. ÚS 3298/22). Právně fundovanou argumentaci v rámci dovolacího řízení zajištuje povinné zastoupení dovolatele obhájcem (§ 265d odst. 2 tr. ř.), jak již bylo konstatováno. Proto se s touto námitkou mohl Nejvyšší soud vypořádat toliko obecně. 37. Ve vztahu k námitce obviněného, který argumentuje porušením zásady subsidiarity trestní represe a tedy také principu ultima ratio, Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout jednak závěry ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., jednak závěry obsažené v individuálních rozhodnutích týkajících se problematiky subsidiarity trestní represe, v nichž bylo vysloveno, že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio ), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, správního práva či jiných právních odvětví. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř.“ (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010). Jinak řečeno, došlo-li ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví (např. správního nebo obchodního práva) (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1366/2017). 38. Nejvyšší soud ještě připomíná, že ani z příslušné judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 4244/12) nevyplývá, že princip subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku je nutno chápat v tom smyslu, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, pokud existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost správněprávní, občanskoprávní či pracovněprávní (např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 4097/12). Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 2550/12). O takovou situaci se však v posuzovaném případě nejednalo. 39. Pokud tedy jde o dovolatelem namítanou zásadu subsidiarity trestní represe, je namístě uvést, že touto zásadou se zabýval jak nalézací soud (srov. bod 9 rozsudku nalézacího soudu), tak také odvolací soud (srov. bod 13 usnesení odvolacího soudu), byť stručněji. Obecně je třeba zdůraznit, že pokud se soud druhého stupně ztotožní se způsobem, jakým soud prvního stupně reagoval na obhajobu obviněného, a tento považuje za dostatečný, nemusí tzv. otrocky reagovat na každou námitku obviněného v rámci svého rozhodnutí. Zde Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že problematikou nutnosti reakce na stále se opakující argumentaci obviněného se zabývaly Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmín il, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku či rozsudek velkého senátu ze dne 17. 4. 1018, Cihangir Yildiz proti Turecku)“.
40. Nejvyšší soud tak závěrem shrnuje, že neshledal takové vady rozsudku soudu prvního stupně a usnesení odvolacího soudu, které by byly s to založit obviněným uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., ani jiné dovolací důvody jmenované v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož nejsou rozhodnutí soudů nižších stupňů zatížena vadou, která by byla podřaditelná pod obviněným uplatněné dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., nemůže se jednat ani o vadná rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
41. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného ve značné části neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice odpovídala, byť skutečně při jisté dávce tolerance, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ . Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 25. 3. 2026
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu