Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti M. G., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2025 č. j. 11 Tdo 777/2025-4747, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2025 č. j. 15 To 90/2024-4169 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2024 č. j. 3 T 27/2024-3794, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státní zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1.Krajský soud v Praze uznal stěžovatele spolu s dalšími osmi obviněnými vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu. Obvinění pěstovali konopí jako členové organizované skupiny a ve velkém rozsahu. Stěžovateli soud uložil trest odnětí svobody v trvání osmi let nepodmíněně, dále trest vyhoštění na dobu pěti let a trest propadnutí věcí. 2.Vrchní soud stěžovateli zpřísnil trest odnětí svobody na devět let a trest vyhoštění na sedm let. Podle vrchního soudu byl stěžovateli - jako jednomu ze dvou hlavních aktérů celé organizované skupiny - původně uložen nepřiměřeně mírný trest na samé dolní hranici trestní sazby (bod 92 odůvodnění vrchního soudu). Jinak se se závěry krajského soudu ohledně stěžovatele ztotožnil. Okrajové nepřesnosti ve skutkových zjištěních krajského soudu se stěžovatele netýkaly (srov. body 71 až 73 odůvodnění vrchního soudu).
3.Nejvyšší soud dovolání stěžovatele - a dalších dvou obviněných - odmítl (body 38 až 50 odůvodnění).
4.Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že soudy porušily jeho základní právo na spravedlivý proces a soudní ochranu, jakož i presumpci neviny. Stěžovatel má za to, že právní závěr o existenci organizované skupiny je v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Sám krajský soud připustil, že nedokázal naprosto spolehlivě rozklíčovat přesné postavení všech obžalovaných v hierarchii skupiny. Dále stěžovatel rozporuje, že byl hlavou dané organizované skupiny. Krajský soud podle stěžovatele dospěl k závěru, že pokud je stěžovatel bohém, nechce sdělit své příjmy a má falešný doklad, tak je logicky hlavou organizované skupiny, která pěstuje ve velkém konopí, což je absurdní závěr. Ve spisu se nenachází jediný důkaz, který by prokazoval skutečnosti uvedené ve skutková větě napadených rozsudků. Stěžovatel rovněž zpochybňuje své spojení s pěstírnou konopí v B. a vyjadřuje se také k problematické analýze vzorků konopí.
5.Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Usnesení Ústavního soudu musí být stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). 6.Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze znovu rekapituluje své námitky proti rozsudku krajského soudu, které však již vrchní soud a Nejvyšší soud podrobně vypořádaly. To se týká např. poukazu stěžovatele na porušení metodického pokynu k analýze THC. Jak již soudy stěžovateli vysvětlily, k porušení metodického pokynu sice patrně došlo, ale jednalo se o pochybení, jehož intenzita zjevně nemá za následek procesní nepoužitelnost důkazu (body 49 a 50 odůvodnění Nejvyššího soudu, bod 158 odůvodnění krajského soudu). Nešlo-li o pochybení v intenzitě nezákonnosti, tím méně může jít o porušení ústavního pořádku.
7.Ústavní soud dále neshledává žádný rozpor, natož rozpor protiústavní v tom, že krajský soud připustil, že nerozklíčoval přesné postavení všech obžalovaných v hierarchii skupiny, ale přesto uznal stěžovatele vinným. To, že krajský soud přesně neidentifikoval postavení všech obžalovaných, samozřejmě nevylučuje závěr o vině stěžovatele, která byla spolehlivě prokázána a řádně odůvodněna. Krajský soud odůvodnil, proč lze stěžovatele považovat za "hlavního hybatele" celé skupiny, byť ne výslovně jako organizátora (body 125 a 126 odůvodnění krajského soudu).
8.Obdobně není pravdou, že by vinu stěžovatele krajský soud postavil na tom, že stěžovatel je bohém, který nechce sdělit své příjmy a má falešný doklad. Krajský soud v pouze v bodě 128 napadeného rozsudku uvedl, že neuvěřil výpovědi stěžovatele mj. proto, že projevil nízkou ochotu vysvětlit, čím se v České republice zabýval a z čeho financoval svůj bohémský život milovníka alkoholu a žen.
9.Nepravdivé je rovněž tvrzení stěžovatele, že se soudy vůbec nezabývaly znaky organizované skupiny. Již krajský soud naopak podrobně vysvětlil, co to organizovaná skupina je, jak se odlišuje od organizované zločinecké skupiny, a proč jsou její znaky v posuzované věci naplněny (zejm. body 119 až 125 odůvodnění krajského soudu).
10.Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je převážně vedena v duchu polemik s jednotlivými větami z odůvodnění napadených rozhodnutí, které jsou však do jisté míry vytrženy z kontextu. Pro stručnost tedy ve zbytku postačí shrnout, že trestní soudy se námitkami stěžovatele řádně zabývaly, jeho zapojení do organizované skupiny, jakož i vůdčí postavení v ní podrobně odůvodnily a žádná ústavní práva stěžovatele neporušily.
11.Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2026
Dita Řepková, v. r.
předsedkyně senátu