Okresní soud Plzeň-sever rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Antonínem Pektorem ve věci
žalobkyně: [anonymizováno]
proti
žalovanému: [anonymizováno]
o zaplacení 12 350 Kč s příslušenstvím
--- VÝROK ---
I. Žaloba, kterou by bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 12 350 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 12 350 Kč od 21.04.2024 do zaplacení, se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna doplatit České republice na účet Okresního soudu Plzeň-sever soudní poplatek ve výši 200 Kč, a to ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku.
III. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
--- ODŮVODNĚNÍ ---
1.Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 20.04.2026 domáhala proti žalovanému vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 12 350 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Svou žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel dne [anonymizováno] s žalobkyní smlouvu o úvěru č. [anonymizováno], na základě které žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni celkem částku 48 750 Kč (jistinu, úrok ve výši 8 250 Kč, poplatek za zpracování úvěru ve výši 7 500 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 000 Kč). Žalovaný nehradil své smluvní závazky řádně a včas, zaplatil jen 36 400 Kč. Zbývající část pak žalovaný neuhradil, a to ani na základě předžalobní upomínky ze dne [anonymizováno].
2.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a v řízení zůstala pasivní.
3.Zdejší soud postupoval podle § 115a OSŘ, občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a k projednání věci nenařídil ústní jednání, neboť věc bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů, žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila a žalovaný se k výzvě soudu nevyjádřil, čímž se jeho souhlas předpokládá (§ 101 odst. 4 OSŘ). 4.Na základě předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za prokázané následující skutečnosti. Žalovaný podepsal dne [anonymizováno] s žalobkyní listinu označenou jako smlouva o spotřebitelském úvěru č. [anonymizováno], na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 25 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy a žalovaný se zavázal zaplatit v 78 týdenních splátkách po 625 Kč celkem 48 750 Kč, přičemž 25 000 Kč představuje dle smlouvy úvěr a částka ve výši 23 750 Kč je rozčleněna na úrok ve výši 8 250 Kč, poplatek za zpracování úvěru ve výši 7 500 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 000 Kč. RPSN je ve smlouvě uvedena ve výši 171,95 %. Z žalovaným podepsané karty zákazníka je patrné, že žalobkyně od žalované žádala sdělení a prokázání údajů o jejích příjmech, výdajích, bydlení, zaměstnání, závazcích a společně vyživovaných osobách. Z tvrzení žalobkyně i z přiloženého přehledu splátek vyplynulo, že žalovaný uhradil v souhrnu částku 36 400 Kč. Předžalobní upomínkou ze dne [anonymizováno] byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky do sedmi dnů od doručení upomínky, kdy z předloženého podacího lístku je patrné, že zásilka byla předána k přepravě dne [anonymizováno].
5.Podle § 580 odst. 1 OZ, občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 6.Podle § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 7.Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8.Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a žalobkyní nevznikl uzavřením shora uvedené smlouvy závazek v podobě úročného úvěru podle § 2395 OZ, ve spojení se zákonem o spotřebitelském úvěru, byť strany uvedené smlouvy zjevně uzavření tohoto druhu závazku zamýšlely, což je zřejmé z obsahu smlouvy, a dále z odkazu na ustanovení občanského zákoníku v úvodních ustanoveních smlouvy. Soud dospěl k závěru o neplatnosti závazku – smlouvy o úvěru, kterou dovozuje z ujednání o výši úroků a poplatku, které měl žalovaný z půjčených peněz žalobkyni zaplatit. Soud totiž dospěl k závěru, že částka ve výši 23 750 Kč, kterou měl žalovaný vedle jistiny ve výši 25 000 Kč zaplatit navíc, byť je ve smlouvě rozčleněna, by v případě platné smlouvy nemohla představovat nic jiného než zmíněné úroky ve smyslu § 2395 OZ, tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček a spotřebitelských úvěrů, a zmíněné částky, bez ohledu na skutečnost, jak jsou ve formulářových smlouvách nazvány, by za předpokladu platnosti závazku nemohly být z hlediska právní kvalifikace tohoto ujednání ničím jiným, než zmíněným úrokem. Na tomto závěru nemůže bez dalšího nic změnit ani fakt, že jednotlivé částky byly ve smlouvě o úvěru rozděleny na další části. Je tomu tak proto, že podle názoru soudu se jedná pouze o formální rozčlenění tak, aby vypadal příznivěji, aniž by však toto rozdělení reflektovalo skutečné rozdělení žalobkyní poskytovaných služeb. Je zřejmé, že za zjištěného skutkového stavu nebylo možno učinit jakýkoli jiný závěr, než že celé rozčlenění částek je ryze formální a že celá částka nemůže představovat nic jiného než právě úroky, tedy úplatu za poskytnutí peněz. Takto požadovaný nárok tedy zastírá další úročení peněz vedle sjednaných úroků, slouží toliko pouze ke generování dalšího zisku, neboť zcela zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. 9.V tomto kontextu soud dodává, že vedle úroků lze nepochybně sjednat i poplatky, které kryjí různé služby související s poskytnutím finančních prostředků, nicméně soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti považuje celý nárok z titulu poplatku a úroku jako ujednání o úrocích, které ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představuje úrok ve výši 101 % za jeden rok, ve smlouvě je dokonce uváděna RPSN 171,95 %, což je tedy ujednáním neplatným podle § 588 občanského zákopníku pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004, sp. zn. nsoud/21_Cdo_1484_2004, v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků sjednaných ve smyslu § 658 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (podle současné úpravy § 2392 OZ) v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejího sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami. Tato sazba v dané době nepřekračovala v průměru 10 % ročně (www.cnb.cz, systém časových řad ARAD). Soud v daném případě nezjistil ani žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat. Naopak z dostupných zjištění vyplývá, že se jednalo o standardní nabídku spotřebitelského úvěru. 10.Soud se dále zabýval tím, zda lze obsah ujednání o úrocích oddělit od ostatního obsahu smlouvy o úvěru a s ohledem na skutečnost, že úrok je pojmovým znakem daného typu smlouvu, dospěl k závěru, že toto oddělit nelze.
11.Žalovanému tudíž nevznikla jiná povinnost než žalobkyni vrátit zapůjčenou jistinu ve výši 25 000 Kč. Soud současně zohlednil žalobkyní tvrzené platby v celkové výši 36 400 Kč. Právním důvodem vzniku pohledávky s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy jako celku, není závazkový vztah ze smlouvy o úvěru, ale plnění žalobkyně z neexistujícího či neplatného právního jednání, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil. Z hlediska právního posouzení se tedy jedná o bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 OZ. Podle § 2991 odst. 1 OZ přitom platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Žalovaný na poskytnuté plnění již vrátil o 11 400 Kč více, čímž se tedy bezdůvodně obohatila žalobkyně na úkor žalobce. Z tohoto důvodu soud žalobu zcela zamítl. 12.Soud nad rámec shora uvedeného současně upozorňuje na povinnost poskytovatele spotřebitelských zápůjček a úvěrů prověřit schopnost dlužníka splácet poskytnutý úvěr či zápůjčku podle zákona o spotřebitelském úvěru. Soud pro zjednodušení ohledně posuzování úvěruschopnosti odkazuje na závěry plynoucí z rozhodnutí vyšších soudů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26.02.2019, sp. zn. usoud/III.__S_4129_18, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.07.2018, sp. zn. nsoud/33_Cdo_2178_2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.03.2019, sp. zn. nsoud/33_Cdo_201_2018, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 01.04.2018, sp. zn. nssoud/1_As_30_2015, nebo rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 05. 11 2018, sp. zn. C-679/18). 13.Ze zákonných ustanovení a citovaných rozhodnutí plyne, že obecně je povinností poskytovatele úvěru při prověřování schopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr prověření, zda tento úvěr v budoucnu bude žadatel schopen splácet. Při tom musí vycházet především z porovnání příjmů žadatele o úvěr a jeho výdajů, ale také z plnění dosavadních dluhů žadatelem. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k požadavku na doložení těchto tvrzení žadatelem. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů z jemu dostupných zdrojů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení žadatelem (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Pokud pak některé informace není poskytovatel úvěru schopen zjistit (prověřit) jinak než z tvrzení spotřebitele, lze považovat za vhodné, aby byl spotřebitel v zájmu pravdivosti zjišťovaných údajů a v zájmu předcházení jejich zkreslení poskytovatelem alespoň přiměřeně poučen též o možných trestně právních následcích, tj. o tom, že pokud by uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, mohl by se tím spotřebitel dopustit úvěrového podvodu. Je sice pravdou, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů, a tedy nelze od něj očekávat nějaké hlubší systematické až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti všech spotřebitelem poskytnutých informací. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel normy, a alespoň elementární míra požadovaného odborného přístupu ze strany poskytovatele, nelze uvažovat o tom, že posouzení úvěruschopnosti bylo řádné, pokud proběhlo bez zjištění (prověření či doložení) spotřebitelem poskytnutých tvrzení.
14.Mělo by tedy dojít k porovnání příjmů a výdajů spotřebitele poskytovatelem úvěru a způsobu plnění dosavadních dluhů na základě konkrétních a v daném případě určitých skutečností plynoucích ze žadatelem uvedených údajů a předložených listin či jiných důkazů. V prvé řadě by pozornost věřitele měla směřovat ke zjištění reálných příjmů spotřebitele na jedné straně (např. z výplatních pásek či mzdových listů za delší časový úsek v závislosti na výši úvěru a délce jeho splácení) a současně jeho výdajů na straně druhé. S výdaji pak souvisí i druhá návazná oblast, a to zkoumání způsobu plnění dosavadních dluhů zahrnující jak zjištění dosavadního zatížení spotřebitele dalšími závazky, jejich rozsahem, výší a délkou dalšího předpokládaného splácení, tak dosavadní historií jejich plnění, zejména pokud se jedná o závazky již ve fázi vymáhání či exekuce. Nad rámec shora uvedené argumentace tak soud dodává, že byl sice předložen dokument označený jako evidenční karta klienta, z něhož plyne, že si žalobkyně informace od žalovaného vyžadovala, nakolik však byla pravdivost informací ověřována, doloženo není. Tyto argumenty soud uvádí však jen na okraj. Soud sice na straně jedné nepovažoval tvrzení o splnění povinností žalobkyně o splnění povinností vztahujících se k prověřování úvěruschopnosti žalovaného za prokázaná, nicméně s ohledem na závěr o neplatnosti závazku již považoval za nadbytečné se touto otázkou dále zabývat.
15.V dané věci nebyl vydán platební rozkaz, soud pokračoval v řízení, a proto podle Položky 2, bodu 2. Sazebníku poplatků k zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, doměřil soud soudní poplatek částkou ve výši 200 Kč do celkové částky 1 000 Kč podle Položky 1 bodu 1. písm. a) Sazebníku, a uložil jej výrokem III. žalobkyni doplatit na účet Okresního soudu Plzeň-sever do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. 16.O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 OSŘ, tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně byla ve věci zcela neúspěšná a žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly. 17.O lhůtách k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 OSŘ tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší. --- POUČENÍ ---
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu Plzeň-sever. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.
Nebude-li částka uvedená ve výroku II. tohoto rozsudku zaplacena ve stanovené lhůtě, bude po marném uplynutí lhůty 30 dní od splatnosti vymáhána celním úřadem.