Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Mádra a soudců Mgr. Leony Sukané a Mgr. Martina Lály ve věci
žalobkyně: [anonymizováno], narozená dne [anonymizováno]
bytem [anonymizováno]
zastoupená advokátkou [anonymizováno]
sídlem [anonymizováno]
proti
žalované: [anonymizováno], narozená dne [anonymizováno]
bytem [anonymizováno]
zastoupená advokátem [anonymizováno]
sídlem [anonymizováno]
o vrácení daru
odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 19. září 2025, č. j. [anonymizováno] [anonymizováno] [anonymizováno]
--- VÝROK ---
I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II. a III. potvrzuje.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám její zástupkyně [anonymizováno], advokátky, náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8 250 Kč, a to ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
--- ODŮVODNĚNÍ ---
1.Okresní soud v [anonymizováno] jako soud prvního stupně (dále jen „prvostupňový soud“) výše uvedeným rozsudkem, jeho výrokem I., zamítl žalobu v části (ve smyslu její doslovné citace), jíž žalobkyně proti žalované navrhovala rozhodnout tak, že žalobkyně má právo na vrácení daru představovaného podílem ve výši ½ pozemku parc. č. [anonymizováno] a podílem ve výši ½ pozemku parc. č. [anonymizováno]/[anonymizováno], nacházejících se v k. ú. a obci [anonymizováno], evidovaných na listu vlastnictví č. [anonymizováno] a dále podílem ve výši ¼ budovy s č. p. [anonymizováno], nacházející se v k. ú. a obci [anonymizováno], evidované na listu vlastnictví č. [anonymizováno]. Naopak, výrokem II. rozsudku prvostupňový soud uložil žalované povinnost vrátit žalobkyni dar – spoluvlastnické podíly ve výši id. ½ na pozemku parc. č. [anonymizováno], ve výši id. ½ na pozemku parc. č. [anonymizováno] a dále ve výši id. ¼ budovy s č. p. [anonymizováno], vše v k. ú. a obci [anonymizováno] (dále souhrnně též jen „dar“). Žádné z účastnic nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), to s primárním odkazem na ust. § 142 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění předpisů pozdějších (dále jen „o.s.ř.“) s vysvětlením, že každá v řízení uspěla pouze zčásti a dále, že i při plném úspěchu kterékoli ze stran by přicházela v úvahu aplikace ust. § 150 o.s.ř. a odepření práva na náhradu nákladů řízení, neboť daný případ vykazuje mimořádné okolnosti spočívající ve sporu blízkých příbuzných – matky s dcerou. 2.K věci samé prvostupňový soud v podrobnostech nejprve uvedl, že procesně nebylo možné vyhovět návrhu, jímž se žalobkyně domáhala pouhé proklamace práva na vrácení daru, když takové rozhodnutí by nebylo možné vykonat a nemohlo by zajistit reálnou ochranu práv žalobkyně. Výrokem II. rozsudku pak bylo prvostupňovým soudem, při závěru o důvodnosti uplatněného nároku na vrácení daru ve zbývající části žaloby, žalované fakticky uloženo poskytnout žalobkyni součinnost při vkladu obnoveného vlastnického práva k dříve darovaným spoluvlastnickým podílům na nemovitých věcech do veřejného seznamu.
3.Prvostupňový soud vyšel ze zjištění, že k poskytnutí daru žalované došlo postupně – smlouvami ze dne [anonymizováno] a ze dne [anonymizováno]. Přestože k jednání, jež je hodnoceno jako důvod pro vrácení daru, došlo až za účinnosti současné občanskoprávní úpravy (tj. zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění předpisů pozdějších, dále jen „o.z.“), na právo dar odvolat se uplatní zákonná úprava účinná v době, kdy k darování došlo (tedy zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění předpisů pozdějších, účinný do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“). Jako pro vrácení daru rozhodující, dobré mravy objektivně hrubě porušující (§ 630 obč. zák.), pak prvostupňový soud vyhodnotil dále specifikované jednání žalované z počátku roku 2025, když za zásadní v té souvislosti uvažoval provedený důkaz svědeckou výpovědí vnučky žalobkyně (a dcery žalované). Uvedl, že žalobkyně je matkou žalované a je již vyššího věku, pročež lze na žalované požadovat přiměřenou míru respektu a zájmu o žalobkyni, uplatnit povinnost jí vypomoci a tolerovat žalobkyní projevené přání (v řešené věci přání dožít v darovaném domě, kde žalobkyně prožila téměř celý svůj život). Tomu však žalovanou zamýšlené dispozice se spoluvlastnickými podíly na darovaných nemovitých věcech, i její vyjádření o tom, že z žalobkyně „klidně udělá bezdomovkyni“, odporovaly. Žalovaná pozvala do domu realitního makléře, dům inzerovala k prodeji; toto jednání měl prvostupňový soud za amorální, přičemž je nelze ani ospravedlnit žalovanou uplatněnou argumentací o tom, že dříve o žalobkyni pečovala, a přesto se jí žalobkyně dotkla netaktními vyjádřeními o zdravotním stavu žalované či tím, že jí zatajila psychiatrickou diagnózu synovce (syna sestry žalované). 4.Nad rámec těchto důvodů pak prvostupňový soud doplnil, že bylo-li další smlouvou darovací a o zřízení věcného břemene ze dne [anonymizováno], uzavřenou mezi žalobkyní a jejím manželem jako dárci a oprávněnými z věcného břemene, sestrou žalované a dcerou žalované jako obdarovanými a povinnými z věcného břemene a žalovanou jako povinnou z věcného břemene mj. ujednáno, že žalobkyně a její manžel v domě č. p. [anonymizováno] bezplatně dožijí, pak přestože právo odpovídající tomuto věcnému břemeni později nebylo vloženo do veřejného seznamu (pročež nelze mít toto právní jednání za úplné), šlo přesto o dosud nepřekonanou dohodu spoluvlastníků o způsobu nakládání se společnou věcí (§ 556 odst. 1 o.z.). Pokud (později) jiné dohody dosaženo nebylo, stále platí právo žalobkyně v domě bydlet, které nezanikne podle názoru prvostupňového soudu a jím odkazované judikatury ani případným prodejem podílů žalované novému nabyvateli. 5.Proti rozsudku prvostupňového soudu, a to v rozsahu jeho výroků II. a III., se odvolala z důvodů dle ust. § 205 odst. 2, písm. d), e) a g) o.s.ř. žalovaná a navrhla soudu odvolacímu, aby napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne v celém rozsahu, eventuelně aby rozhodnutí v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu řízení. 6.Žalovaná nesouhlasila se závěrem prvostupňového soudu o tom, že žalobkyni svědčí právo na vrácení darovaných nemovitých věcí z důvodu hrubého porušení dobrých mravů žalovanou, kterýžto závěr prvostupňový soud založil na podle žalované nesprávně hodnocených výpovědích žalobkyně a svědkyně [anonymizováno]. Tyto výpovědi měla žalovaná za subjektivní; sice vzájemně provázané, avšak zjevně zaujaté a postrádající oporu v ostatním provedeném dokazování. Nepřisvědčila ani hodnocení provedenému prvostupňovým soudem, že by měl tyto výpovědi jako věrohodné hodnotit proto, že svědkyně a žalobkyně v jejich průběhu opakovaně plakaly, byly emotivní, čímž měly projevit upřímný a nepředstíraný zážitek. Prvostupňový soud přitom nevysvětlil, na základě čeho dospěl k závěru, že výpovědi žalobkyně a svědkyně jsou pravdivé, když dle žalované je svědkyně na výsledku sporu majetkově motivována (má od žalobkyně přislíbený podíl na vrácených nemovitých věcech). Prvostupňový soud dále nepřihlédl k tomu, že vztahy žalobkyně a svědkyně s žalovanou jsou dlouhodobě konfliktní a nevěnoval ani dostatečnou pozornost obsahu výpovědi žalované, která popsala konkrétní důvody zhoršení vztahů s žalobkyní – neprovedl přitom ani další žalovanou navržené dokazování a spokojil se s hodnocením, že výpověď žalované za věrohodnou nemá. Hrubého jednání, které je v rozporu s dobrými mravy, se dle žalované dopouští naopak žalobkyně (neinformovala ji o smrti otce, zesměšňovala její vážné zdravotní problémy), čímž dochází k další eskalaci již tak špatných rodinných vztahů.
7.Především pak žalovaná namítla, že prvostupňový soud nesprávně vyhodnotil otázku zamýšleného prodeje spoluvlastnických podílů žalované (nezabýval se tím, zda šlo o „test trhu“, reálný prodej či krok činěný pod tlakem rodinné situace), přičemž však měl toto jednání za klíčovou skutkovou okolnost, z níž dovodil samotný nevděk žalované a navazující závěr o rozporu chování žalované s dobrými mravy. Žalovaná naopak vnímá situaci s prodejem darovaných spoluvlastnických podílů tak, že se snažila rodinnou situaci urovnat, žádala, aby žalobkyně a sestra žalované zanechaly nevhodného jednání vůči ní (pomluv a zatajování informací). Úvahy o možném prodeji jim sdělila předem; snažila se chránit jak práva svá, tak zlepšit rodinné vztahy tím, že po prodeji podílů již nebudou zatěžovány diskusemi o způsobu nakládání se společným majetkem. Žalovaná zdůraznila, že spolu s nabytím daru nikdy nepřislíbila, že darované podíly v budoucnu nepřevede. Dále, že prvostupňový soud zcela nesprávně vyhodnotil chronologii událostí (pročež nelze mít za správný závěr o „chladnokrevném a amorálním“ jednání žalované), neboť ve skutečnosti byla žaloba účelově a koordinovaně připravena a podána dříve, než žalovaná zahájila konzultace s realitní kanceláří o prodeji darovaných podílů (vyhodnoceném prvostupňovým soudem coby relevantní důvod pro odvolání daru), resp. než vyšel inzerát realitní kanceláře. Z uvedeného tedy dle žalované plyne, že k údajnému nevděku vůči žalobkyni nemohlo dojít v době před podáním žaloby.
8.Nesprávné právní hodnocení věci žalovaná spatřovala v tom, že prvostupňový soud nepřistoupil k aplikaci institutu hrubého porušení dobrých mravů jako ke zcela výjimečnému, za užití jeho restriktivního výkladu. Ochlazení rodinných vztahů, neochota k dalším kontaktům, či výkon vlastnického práva (úvahy o prodeji daru) nemohou být dle žalované posouzeny jako jednání v hrubém rozporu s dobrými mravy a důvod pro odvolání daru. Intenzitu hrubého porušení dobrých mravů nemá žádné z jednání vyčítaných žalované – zamýšlený prodej podílů, požadavek na úhradu za užívání domu a jeho zařízení ani neúčast na pohřbu otce (bez zjištění, zda o něm žalovaná vůbec věděla a zda jí něco bránilo v účasti). Rovněž úvahy o ve veřejném seznamu nezapsaném věcném právu (služebnosti ve prospěch žalobkyně), jako o závazné poslední dohodě spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí, měla žalovaná za nesprávné – nezapsané věcné právo není povinna respektovat a dohoda nebyla řádně konkretizována a projevena všemi spoluvlastníky; důsledkem jejího porušení pak může být nanejvýš spor o způsobu užívání společné věci.
9.Další námitku žalovaná vznesla stran rozsahu, v jakém by měl být dar vracen. Nesouhlasila s tím, že by měla vracet celé spoluvlastnické podíly, jak jí byly darovány oběma rodiči, tedy nejen žalobkyní, ale i jejím (dnes již zesnulým) manželem z jejich tehdejšího společného jmění. Argumentovala, že je-li právo dar odvolat vázáno na osobu dárce, zaniká jeho smrtí, nevyužil-li je za svého života; požadavek na vrácení tedy může dopadat jen na tu část daru, kterou žalované poskytla žalobkyně, ale nikoli již tu polovinu, kterou žalované daroval její otec, neboť ten nikdy dar neodvolal – předmětem řízení pak může být jen ta část daru, která by odpovídala podílu žalobkyně jako dárkyně samostatné.
10.Žalobkyně měla rozsudek prvostupňového soudu za správný a navrhla odvolacímu soudu, aby jej potvrdil. Chování žalované dle žalobkyně naplnilo znaky nevděku ve smyslu ust. § 630 obč. zák., chovala se ke své matce hrubě, chladně a neuctivě, narušila základní jistoty žalobkyně spočívající v jistotě bydlení a klidného domova. Pozemky s rodinným domem nejsou pro žalobkyni pouhý majetek, ale domov, citové i životní útočiště. O to tíživěji žalobkyně vnímala prohlášení žalované, že z ní „klidně udělá bezdomovkyni“, prohlídku domu realitním makléřem a následnou inzerci prodeje podílů žalované, což žalobkyně vnímala i jako nátlak, aby dům opustila. Právě v těchto skutečnostech lze hledat naplnění zákonného znaku hrubého porušení dobrých mravů, když toto jednání nemohou ospravedlnit námitky žalované stran údajně nevhodného chování žalobkyně (domnělé křivdy z minulosti nemohou legitimizovat čin, který by vlastní matku žalované připravil o domov a jistotu ve stáří). Žalobkyně nesouhlasila s výtkami žalované vůči postupu prvostupňového soudu a ke způsobu hodnocení provedeného dokazování; pokud žalovaná znevažuje svou argumentací emotivní reakce žalobkyně, spíše jen znovu ukazuje svůj chlad a neúctu ke své matce. V řízení přitom neprojevila „ani špetku“ empatie či lítosti, působila odtažitě, formálně a neprojevila žádnou snahu o smírné řešení (to naopak rezolutně odmítla). Za tohoto stavu dle žalobkyně prvostupňový soud zcela správně vyhodnotil, že žalovaná jedná sobecky, ve snaze obohatit se na úkor nejbližší rodiny a bez ohledu na lidský rozměr celé situace. 11.Žalobkyně podala odvolání včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.) a jako osoba k tomu oprávněná (§ 201 o.s.ř.). Napadla rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 202 o.s.ř. à contrario). Proto odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, stejně jako řízení, které jeho vydání předcházelo, a po dílčím zopakování dokazování, dospěl k následujícím závěrům. 12.Z procesního hlediska odvolací soud nepřehlédl, že projednávána je žaloba nikoli na určení vlastnického práva, ale na uložení povinnosti žalované vrátit žalobkyni dar, jímž jsou v řešené věci spoluvlastnické podíly na nemovitostech – jak již v zásadě přiléhavě vysvětlil prvostupňový soud, přísudečný rozsudek pro žalobkyni bez dalšího neznamená možnost vkladu jejího obnoveného vlastnického práva k daru do veřejného seznamu (není správným podkladovým rozhodnutím pro vklad), ale pouze ukládá žalované povinnost poskytnout žalobkyni součinnost při tomto úkonu (s možností ji autoritativně vymoci zjevně jen prostřednictvím ukládání pokut). Postup navazující na rozhodnutí o povinnosti vydat dar je zjevně předznamenán kupř. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2644/2014, podle nichž není třeba „…za účelem dosažení souladu právního stavu se stavem zápisů v katastru nemovitostí uzavírat dohodu o vrácení daru; postačí uzavřít souhlasné prohlášení podle § 40 KatV 2007 podléhající zápisu ve formě záznamu. Obdobně lze postupovat i v poměrech od [anonymizováno], avšak souhlasné prohlášení již podléhá vkladu do katastru nemovitostí.“ Bylo tedy zcela na úvaze žalobkyně, jakou žalobu k soudu podá, a skutečnost, že se nejedná o žalobu na určení jejího vlastnického práva, ani podle soudu odvolacího sama o sobě nepředstavuje důvod pro její zamítnutí. Ostatně, i v judikatuře Nejvyššího soudu se objevují případy, kdy byly projednány žaloby na uložení povinnosti, nikoli žaloby určovací, v případech odvolání daru a obnovení vlastnického práva k okamžiku nastoupení účinků tohoto odvolání, tj. dojití takového projevu vůle obdarovanému, byl-li z hlediska hmotněprávní úpravy následně vyhodnocen jako řádný (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 253/2004, podle něhož „…jsou-li splněny předpoklady pro vrácení darované nemovitosti, může dárce uplatnit své právo žalobou na vyklizení nemovitosti“, k čemuž je odkazováno též na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 9. 1991, sp. zn. 5 Co 1095/91, uveřejněný pod R 38/1992 ve Sbírce soudních stanovisek a rozhodnutí, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 33 Cdo 3001/2009). 13.Procesní překážku odvolací soud nespatřoval ani v tom, že se druhá obdarovaná z předmětných smluv darovacích ze dne [anonymizováno] a [anonymizováno], tedy druhá dcera žalobkyně, paní [anonymizováno], narozená [anonymizováno], neúčastní řízení. Darované podíly měl odvolací soud za samostatné věci s vlastním právním osudem, tím spíše, byla-li řešená věc založena na tvrzení o chování jsoucím v rozporu s dobrými mravy ze strany žalované, nikoli její sestry. S právě vysvětleným pak souvisí skutečnost (namítaná též v odvolací argumentaci uplatněné žalovanou), že žalobkyně se domáhá vrácení daru v celém rozsahu tak, jak byl dříve darován žalobkyní spolu s nyní již zemřelým manželem z jejich bezpodílového spoluvlastnictví.
14.Skutečností je, že otázka, v jakém rozsahu se může pozůstalý manžel jako jeden z dárců, v případě daru ze společného jmění manželů, domáhat vrácení celého daru, když před účinností výzvy k vrácení daru došlo k úmrtí druhého manžela, a tedy i zániku společného jmění manželů (dárců), byla řešena v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1156/2023, způsobem, který by se zdál být lépe přiléhající argumentaci žalované o tom, že žalobkyně se po smrti svého manžela již nemůže domáhat vrácení celého původního daru, jak byl žalované převeden z bezpodílového spoluvlastnictví. Nejvyšší soud v nyní odkazovaném usnesení uvedl, že otázkou, v jakém rozsahu je dárkyně aktivně legitimována k uplatnění nároku na vrácení darované nemovitosti, která náležela do bezpodílového spoluvlastnictví dárkyně a jejího manžela, který zemřel před výzvou dárkyně k vrácení daru, se zabýval již dříve, a to v rozsudku ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 140/2007. Jím přijal a odůvodnil závěr, že „…po uplynutí tříleté lhůty po zániku manželství (zde a dále zvýraznil odvolací soud) může jeden z manželů vyzvat obdarovaného ve smyslu § 630 obč. zák. k vrácení jen ideální poloviny nemovitostí, neboť ke dni výzvy neexistuje ani jako nevypořádaný nedílný vlastnický vztah bývalých manželů k nemovitostem a nemůže se takový nedílný vztah výzvou jednoho z manželů obnovit. Každý z bývalých spoluvlastníků - subjektů společného jmění - může po uplynutí této lhůty sám žádat o vrácení jedné ideální poloviny daru a k tomuto úkonu nepotřebuje souhlas druhého bývalého manžela, s nímž měl věc ve společném jmění; jsou-li splněny zákonné podmínky pro vrácení daru, přechází spoluvlastnický podíl zpět na dárce okamžikem, kdy obdarovanému došel projev vůle dárce“. Nutno doplnit, že i ve shora odkazované věci vedené Nejvyšším soudem pod sp. zn. 33 Cdo 1156/2023 byla po skutkové stránce řešena situace, kdy došlo k darování v roce [anonymizováno] a manžel žalobkyně zemřel ještě v tomtéž roce, výzva k vrácení daru však byla formulována až v roce [anonymizováno], tedy i v tom případě došlo k uplynutí lhůty 3 let od zániku manželství a společného jmění manželů. 15.V nyní řešené věci je situace odlišná, neboť manžel žalobkyně zemřel dne [anonymizováno] a ke zhoršení rodinných vztahů a situacím provázejícím (odůvodňujícím) učiněnou výzvu ke vrácení daru došlo právě v situaci projednávání jeho pozůstalosti a bezprostředně po něm (usnesení prvostupňového soudu, resp. soudní komisařky [anonymizováno] [anonymizováno], notářky v [anonymizováno], vydané ve věci pozůstalosti po manželu žalobkyně, bylo datováno ke dni [anonymizováno] a žádných nemovitých věcí se netýká), jak plyne především z nahrávek jednání spoluvlastnic ze dne [anonymizováno] a [anonymizováno], k důkazu opakovaných i odvolacím soudem. V případě žalobkyní a jejím již zemřelým manželem darovaných podílů tedy naopak nastala situace, že tyto ke dni výzvy ke vrácení daru ještě existovaly nejméně jako nevypořádaný nedílný vlastnický vztah bývalých manželů k nemovitosti, když ještě nenastala ani fikce vzniku podílového spoluvlastnictví k nim v důsledku marného uplynutí lhůty po 3 roky neprovedeného vypořádání. Odvolací soud proto na základě takových úvah uzavřel, že se v přítomné věci žalobkyně sama mohla domáhat rozhodnutí, jímž by byla žalované uložena povinnost vrátit žalobkyni dar v (celém) rozsahu tak, jak jí byl původně darován žalobkyní a jejím dnes již zemřelým manželem. Na právě vysvětleném pak podle názoru odvolacího soudu ničeho nemění ani spíše jen obecný závěr plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 453/2020-II, publikovaného s právní větou, že „(Z)ánik společného jmění manželů (dárců) před účinností výzvy k vrácení daru musí mít odraz ve formulaci žalobního petitu, jímž se pozůstalý manžel domáhá vrácení daru.“
16.Odvolací soud se proto mohl následně zabývat vlastní otázkou splnění podmínek pro účinné odvolání daru. Jak zcela správně uvedl již prvostupňový soud (a na příslušnou část odůvodnění přezkoumávaného rozsudku – jeho odst. 5. – proto lze pro stručnost toliko odkázat) právo dar odvolat se v řešené věci bude řídit občanskoprávní úpravou účinnou do 31. 12. 2013, konkrétně ust. § 630 obč. zák., podle kterého se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy. Tímto ustanovením zákona je upraven zvláštní způsob zániku darovacího vztahu jednostranným právním úkonem dárce. Okamžikem jednání obdarovaného, které naplňuje znaky uvedené v tomto ustanovení, vzniká dárci právo domáhat se vrácení daru, tedy požadovat po obdarovaném vrácení toho, co bylo předmětem darování. Využije-li dárce tohoto práva, zaniká darovací vztah okamžikem, kdy jeho projev vůle došel obdarovanému. Byla-li darována věc, projevem vůle dárce o odvolání daru došlým obdarovanému se ruší darovací smlouva a obnovuje se původní právní vztah, tj. obnoví se vlastnictví dárce k věci ex nunc a obdarovaný, který se stal neoprávněným držitelem, je povinen mu věc vydat. Tato povinnost přitom není závislá na tom, zda dárce uplatnil u soudu právo na vrácení daru (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 33 Cdo 3001/2009). 17.Rozsudkem ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1180/2017, Nejvyšší soud postupně k otázce účinnosti odvolání daru shrnul, že v případě soudního sporu o vrácení daru (stejně tak jako v řízení o určení vlastnictví ke dříve darované věci, které je důsledkem naplnění dispozice právní normy podle § 630 obč. zák.) soud svým rozhodnutím pouze deklaruje vznik a zánik práv a povinností dárce a obdarovaného, a to právě ke dni doručení kvalifikované výzvy. Nemůže tedy přihlížet k takovým okolnostem, které nastaly až po tomto rozhodném dni (srov. též rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 26. 2. 1974, sp. zn. 4 Cz 3/74, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 14/1975) – jak se ostatně snažila namítat žalovaná v rámci odvolací argumentace, pokud zdůrazňovala, že dle prvostupňového soudu relevantní důvody pro vrácení daru ve skutečnosti nastaly až po podání žaloby. Okruh sporných skutečností, které budou v souvislosti s odvoláním daru předmětem dokazování, je dán označením (identifikací) závadného chování obdarovaného vůči dárci – typicky ve výzvě k vrácení daru, nicméně i se zřetelem k tomu, jak byla odůvodněna žaloba. Již ustálená judikatura Nejvyššího soudu (např. jeho rozsudky ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 25 Cdo 453/2000, ze dne 28. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 127/96, nebo usnesení ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1416/2013) připouští, aby výzva dárce k vrácení daru coby jednostranný právní úkon adresovaný obdarovanému - splňuje-li předepsané náležitosti hmotného práva - byla obsažena až v žalobě. To pak i v té podobě, že teprve výkladem podané žaloby lze mít za zjevný požadavek na vrácení daru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. 33 Cdo 224/2023). V uvedené věci žalobce (dárce) v žalobě neužil slovního obratu (výrazu), že „vyzývá“ žalovanou (obdarovanou) k vrácení daru, který jí dříve poskytl, avšak „…jak gramatickým, tak logickým a systematickým výkladem textu žaloby, při zohlednění výkladu teleologického (poměření korektivem smyslu a účelu), lze spolehlivě dovodit, že žalobce v žalobě projevil vůli žádat po žalované vrácení daru ze zde specifikovaných důvodů.“ 18.Právě zevrubně popsané odvolací soud nakonec zohlednil a dále rozvedl tak, že za rozhodné skutkové okolnosti (okruh sporných skutečností, které jsou v souvislosti s odvoláním daru žalobkyní předmětem dokazování), mohou být uvažována tvrzení žalobkyně obsažená v souhrnu v e-mailové zprávě žalobkyně žalované ze dne [anonymizováno] (o porušení dobrých mravů a nevděku žalované, což jsou konstatování pohříchu obecná a zjevně samostatně nedostatečná), písemné výzvě zástupkyně žalobkyně ze dne [anonymizováno] (s důvody již z hlediska účinnosti odvolání daru přece jen lépe formulovanými tak, že došlo k rapidnímu zhoršení vztahů mezi účastnicemi, nekomunikaci, k tomu, že žalovaná žalobkyni zakazuje kontaktovat rodinu žalované, nepodílí se na péči o žalobkyni a že přistoupila k prodeji svých dříve jí darovaných podílů na nemovitých věcech, když současně žalovaná žalobkyni sdělila – osobně i u společných jednání s ostatními spoluvlastnicemi nemovitých věcí, že v těchto nemovitostech zůstává pouze dočasně a z dobré vůle žalované) a konečně v podané žalobě ze dne [anonymizováno], doručené prvostupňovému soudu dne [anonymizováno] (jíž byly dodatečně formulovány důvody spočívající ještě i v neúčasti žalované na pohřbu zemřelého manžela žalobkyně, odkázáno na vyjádření žalované na společné schůzce o tom, že bude požadovat na žalobkyni zpětnou úhradu nájemného a opakovaná vyjádření o tom, že z ní udělá bezdomovce).
19.Odvolacím soudem zopakované dokazování – listinami provázejícími odvolání daru žalobkyní, úplným přehráním nahrávek pořízených při jednání nynějších spoluvlastnic darovaných nemovitostí a doplňujícím výslechem žalobkyně – nevedlo k úvaze o tom, že by prvostupňový soud učinil nesprávné závěry o prokázaném skutkovém stavu věci. Lze uzavřít, že v době před podáním žaloby, v souvislosti s úmrtím manžela žalobkyně (svého otce) a vypořádáním jeho pozůstalosti, v rámci jednání s ostatními spoluvlastnicemi (u nichž byla žalobkyně vždy přítomna), žalovaná opakovaně prezentovala svůj postoj zpeněžit darované podíly na nemovitostech, v nichž naopak žalobkyně vnímala svůj „status“ tak, že jí dříve bylo zaručeno právo zde dožít, nerozhodne-li se sama jinak (ať již dohodou o později nezavkladovaném právu služebnosti bydlení, která provázela poslední darovací smlouvu z roku 2021, když se způsobem interpretace této poslední souhlasné dohody spoluvlastníků o nakládání se společnou věcí, jak ji podal prvostupňový soud „obiter dictum“ v odst. 9. odůvodnění svého rozhodnutí, se odvolací soud ztotožňuje, či pozdějšími vyjádřeními zbývajících spoluvlastnic darovaných nemovitostí – sestry a dcery žalované). Žalovaná tak ovšem činila způsobem, který podle názoru odvolacího soudu zavdával objektivní důvody pro obavy žalobkyně, že možnosti dále v domě č. p. [anonymizováno] bydlet pozbyde (jakkoli s tím sestra žalované a její dcera jako další – v případě domu většinové – spoluvlastnice souhlasily). Žalovaná se v zásadě v té souvislosti dopouštěla vůči žalobkyni bezprávné výhrůžky, pokud ji opakovaně konfrontovala s prohlášením, že se bude muset z nemovitosti vystěhovat ihned poté, co k prodeji podílů žalovanou dojde (nastane tzv. „Varianta 3“ podle písemného návrhu žalované datovaného ke dni [anonymizováno], jak jej předala ostatním spoluvlastnicím, k čemuž se zjevně schylovalo, pokud ony samy podíl žalované odkoupit nechtěly a nesouhlasily ani s prodejem nemovitostí jako celku, tj. s variantami 1 a 2) – což s ohledem zejména na menšinový čtvrtinový podíl žalované na domě č. p. [anonymizováno] a dříve uzavřenou dohodu spoluvlastníků o tom, že žalobkyně a její manžel mohou v nemovitosti dožít, zjevně (nejméně bez dalšího) neplatí.
20.Takto popsanou situaci dále eskalovala zdokumentovaná opakovaná prohlášení žalované, že žalobkyně pozbyde možnost v domě bydlet (pokud prodá svůj podíl – věc předá realitní kanceláři, „matka se okamžitě stává bezdomovcem“, v domě je jen díky žalované, nemá žádnou smlouvu, žalované je vše úplně jedno, ostatní spoluvlastníci mají čas jen do konce roku 2024 – uvedla žalovaná na schůzce v prosinci 2024 – pak „předžalobní výzva a barák jde do aukce a k soudu“, žalobkyně v domě nezůstane, žalovaná podíl prodá za jakékoli situace, „nehodlá dodržovat jakoukoli dohodu“, přestože nepotřebuje peníze, „má radost, že matka v domě nebude“ a ostatní spoluvlastnice své podíly prodají jen za zlomkovou cenu, že žalobkyně nebude moci v domě bydlet bez souhlasu nového spoluvlastníka a stane se bezdomovcem). Že se takto žalovaná vyjadřovala, plyne též z prvostupňovým soudem provedených výslechů dcery a sestry žalované, když v tomto ohledu obsah výpovědí těchto osob prvostupňový soud podle názoru soudu odvolacího nehodnotil jakkoli nesprávně či excesivně.
21.Tato zjištění plynoucí z provedeného dokazování pak lze jistě podřadit pod tvrzení o důvodech pro odvolání daru (o způsobu, jakým žalovaná přistoupila k řešení otázky prodeje jí vlastněných, dříve jí žalobkyní a jejím manželem darovaných podílů na nemovitostech), jak byla konkretizována v podané žalobě. Tento úkon pak žalobkyně učinila v bezprostřední návaznosti na setkání spoluvlastnic dne [anonymizováno] a na lhůtu, kterou žalovaná direktivně určila pro rozhodnutí o svých „Variantách“ řešení situace s nemovitostmi – když bylo zřejmé, že v úvahu ve skutečnosti přichází varianta jediná (prodej podílů žalované třetí osobě), kterou žalovaná setrvale prezentovala tak, že znamená rychlý konec bydlení žalobkyně v domě. Z doplněného výslechu žalobkyně pak odvolací soud uzavřel, že ta je i přes svůj vyšší věk zcela orientovaná, ovšem žalovanou navozenou situaci prodeje podílů a jeho důsledků si interpretovala tak, že výhrůžky žalované jsou zcela reálné a dům, v němž stále uvažovala dožít, bude muset naopak v podstatě ihned opustit. Věrohodně popsala situace, o nichž je jí známo i např. ze sdělovacích prostředků, že tzv. „šmejdi“ (překupníci podílů na nemovitostech a spekulanti) mohou ostatní podílové spoluvlastníky nemovitostí dohnat k vystěhování nebo prodeji. Zjevně přitom brala za podstatné, že v minulosti uzavřená poslední smlouva o darování byla provázena dohodou o tom, že v domě s manželem dožijí, že bude zachován jejich „status“ zde. Přesto, že ještě i v době po nezavkladování služebnosti doživotního bydlení do veřejného seznamu i žalovaná prohlašovala, že je třeba smlouvu doplnit a znovu požádat o její zanesení do katastru, tedy s jejím obsahem zjevně souhlasila, později (po úmrtí otce žalované, při řešení, co bude dále s domem a pozemky, jakým způsobem se bude provádět jeho údržba) se žalovaná zachovala vůči žalobkyni způsobem jsoucím v přímém rozporu s touto dřívější dohodou. Jak nakonec i sama žalovaná u jednání odvolacího soudu potvrdila, „natvrdo“ opakovaně uváděla před žalobkyní, že prodejem jejích podílů dojde k jejímu vystěhování v krátké lhůtě, že vše bude záviset na souhlasu nového vlastníka a že se žalobkyně stane bezdomovcem. Na nahrávce se dokonce vyjádřila tak, že žalobkyní (svojí matkou) „pohrdá“.
22.Odvolací soud si je vědom skutečnosti, že nyní řešená situace se může z hlediska dlouhodobě ustálené judikatury Nejvyššího soudu jevit jako hraniční. Dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. 28 Cdo 3101/2024, „(N)e každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi (např. nevděk obdarovaného, nedostatek jeho pozornosti vůči dárci), totiž naplňuje znaky § 630 obč. zák….; musí jít o porušení značné intenzity nebo o porušení dlouhodobé či soustavné, a to ať již fyzickým násilím, psychickým týráním, hrubými urážkami či neposkytnutím potřebné pomoci apod., tedy o kvalifikované porušení morálních pravidel, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kritérií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce. Řečeno jinak, nezáleží tolik na subjektivním názoru jednotlivce, jako na hodnocení společenském, objektivizovaném (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3582/2021, jakož i judikaturu v něm obsáhle citovanou, či ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5141/2016).“ Předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce je jen takové chování obdarovaného, které lze s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98). 23.Dle judikatury Nejvyššího soudu nelze v obecné rovině dovozovat z nakládání s darovanou věcí jednání v rozporu s dobrými mravy vůči dárci; podstatné v nyní řešené věci jsou podle názoru odvolacího soudu okolnosti, za nichž žalovaná prodej svých podílů před žalobkyní prezentovala. Nakonec uzavřel, že pod kritérium chování obdarovaného vůči dárci, které je v hrubém rozporu s dobrými mravy, lze podřadit, to i s ohledem na konkrétní okolnosti této věci, shora podrobně popsaný způsob chování a vyjadřování žalované, jaké volila vůči žalobkyni, své matce. Předmětem darování v devadesátých letech byly nemovitosti, v nichž žalobkyně až dosud bydlí a postoj žalované (prezentovaný navíc značně zavádějícím způsobem) vedl nejméně žalobkyni (ne-li i ostatní spoluvlastnice) k závěru, že je do budoucna vyloučeno, aby v domě, kde strávila desítky let dosavadního života, také dožila – přestože o tom ještě v roce 2021 byla uzavřena písemná smlouva, kterou ani žalovaná (v pozici povinné z tehdy zřizované služebnosti) nijak nezpochybňovala. Ve výsledku však byla žalobkyně v době po úmrtí svého manžela konfrontována s prohlášeními žalované (prokazatelně, neboť byla zaznamenána na soudu předložené nahrávce jednání spoluvlastnic), že si s takovou smlouvou „může vytřít prdel“, že žalovaná žalobkyní pohrdá a že „udělá“ z žalobkyně bezdomovce, jakmile své podíly na nemovitosti zpeněží, a to bez ohledu na stanovisko ostatních spoluvlastnic (resp. v rozporu s ním, neboť ty hodlaly bydlení žalobkyně v domě, bude-li si to přát, nadále umožňovat). Právě toto jednání žalované vůči žalobkyni (jakožto jedné z dcer vůči matce poté, co jí bezplatně a bez jakýchkoli podmínek převedla podíly na nemovitých věcech) i odvolací soud hodnotil jako jsoucí v hrubém rozporu s dobrými mravy, existenčně ji ohrožující, působící jako psychický nátlak a bezprávná výhrůžka s cílem přesvědčit žalobkyni, aby se odstěhovala do nájemního bytu (nebo alespoň začala platit nájemné žalované). Intenzitu tohoto jednání hodnotil odvolací soud jako značnou, resp. bylo možno podle názoru odvolacího soudu uzavřít, že takto žalovaná působila na žalobkyni po delší dobu v zásadě soustavně, způsobem, který svědčí o hlubokém narušení vztahu mezi dárcem a obdarovaným. Obava o její osud v domě provázela žalobkyni zjevně v průběhu měsíců od smrti manžela, přičemž byla vyvolána výlučně chováním žalované, to nejméně ve třech prokázaných případech mezi nimiž je časová souvislost – dvě jednání spoluvlastnic, navazující na projednání pozůstalosti po manželovi žalobkyně a e-mail žalované z [anonymizováno] o tom, že žalobkyně nemá na setrvání v domě žádný nárok – tedy nejméně ve třech prokázaných případech, přičemž je mezi nimi časová souvislost a udály se v krátkém časovém období (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3012/2009, který obstál i v ústavní rovině, neboť proti němu směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 1326/2012). Jedná se pak o situaci, kterou lze jistě obdobně vnímat i z hlediska objektivizovaného společenského hodnocení.
24.Žalovaná v rámci své nesouhlasné odvolací argumentace připomněla, že špatné vzájemné vztahy s žalobkyní a její negativní postoj k ní způsobilo chování žalobkyně. Ta měla zesměšňovat závažnou zdravotní diagnózu žalované, žalovaná též úkorně vnímala situaci, kdy nebyla z jejího hlediska dostatečně obeznámena s psychiatrickými obtížemi svého synovce. V obecné rovině tak v zásadě přiléhavě mířila na situace, kdy chování obdarovaného mnohdy odvisí od chování dárce, může být pouhou – byť nevhodnou – reakcí na jeho závadné počiny spočívající například ve fyzickém násilí, psychickém týrání či v hrubých urážkách, pročež je vzájemné chování účastníků právního vztahu vždy nezbytné vždy zohlednit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 3693/2015). Z provedeného dokazování (jak prvostupňovým soudem, tak v rozsahu přípustném pro soud odvolací) nebylo možno závěr o vzájemném podobně závadném a intenzivním chování žalobkyně vůči žalované učinit. Ze zvukových záznamů je naopak patrno, že žalovaná žalobkyni o svém onemocnění neinformovala (předpokládala, že tak učinila její dcera – vnučka žalobkyně), otázku psychiatrických obtíží synovce žalované pak soud odvolací považoval shodně se soudem prvostupňovým za marginalitu, záležitost v porovnání s nosnými důvody pro odvolání daru žalobkyní spíše nepodstatnou. Kromě toho, z důvodů pro odvolání daru, jak byly žalobkyní vymezeny, uvažoval odvolací soud ty, které s touto dřívější událostí ani nemohly souviset a nemohly jí být ani ospravedlněny. Za podstatnou pak neměl odvolací soud ani argumentaci žalované o prvostupňovým soudem údajně opomenuté správné chronologii událostí (došlo-li k publikaci inzerátu až v době po podání žaloby) – těžiště odvolacím soudem akceptovaného skutkového vymezení důvodů pro účinné odvolání daru totiž, jak ze shora vysvětleného plyne, leží v událostech z doby podání žaloby předcházející.
25.Na podkladě právě uvedených úvah odvolací soud napadený rozsudek soudu prvostupňového v odvoláním vymezeném rozsahu ve smyslu ust. § 219 o.s.ř. výrokem I. tohoto rozsudku jako věcně správný potvrdil, to včetně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem prvostupňovým, vycházejícího primárně ze závěru o rovnovážném úspěchu a neúspěchu stran v této fázi řízení (tato úvaha pak samostatným odvoláním ze strany žalobkyně ani napadána nebyla). V řízení odvolacím již žalobkyně uspěla zcela, má tak právo na náhradu nákladů v této fázi řízení jí vzniklých (§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.). 26.Pokud se týká výpočtu výše náhrady nákladů odvolacího řízení, obecně je nutno konstatovat, že náklady řízení jsou u účastníka řízení dány mj. odměnou jeho právního zástupce, když otázku, podle kterého právního předpisu má být při rozhodování o náhradě nákladů řízení určena odměna advokáta účastníka, jemuž se náhrada přiznává, upravuje ustanovení § 151 odst. 2 o.s.ř., primárně odkazující na zvláštní právní předpis, případně pak na advokátní tarif (vyhlášku č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „AT“). S ohledem na stávající absenci jiné právní úpravy je pak právě advokátní tarif rozhodujícím právním předpisem určujícím způsob stanovení odměny za právní zastoupení účastníka v soudním řízení. Podle advokátního tarifu je sazba mimosmluvní odměny stanovena vždy za 1 úkon právní služby podle jeho tarifní hodnoty. Je-li tarifní hodnota dána předmětem řízení (zde nikoli sporem o určení vlastnického práva k nemovité věci, ale ve smyslu ust. § 9 odst. 1 AT sporem o právo, jehož hodnotu sice lze vyjádřit v penězích jen obtížně – hodnota věci, o níž v řízení jde, jednoznačně určena nebyla a dále, výsledkem sporu není určení, že žalobkyně je vlastnicí dříve darovaných podílů na nemovitých věcech), tj. s ohledem na právě uvedené pouze částkou 30 000 Kč, činí odměna za jeden úkon právní služby částku 2 300 Kč (§ 7 bod 5. AT). 27.Zástupkyně žalobkyně učinila v řízení před odvolacím soudem celkem 3 úkony právní služby – vyjádření k odvolání a účast na jednání před odvolacím soudem dne [anonymizováno] v trvání delším než dvě hodiny. Za tyto úkony jí náleží odměna v úhrnné výši 6 900 Kč; vše spolu s paušální náhradou hotových výdajů vždy po 450 Kč za každý nyní specifikovaný úkon (§ 13 odst. 4 AT), tj. částka 8 250 Kč celkem, přiznaná výrokem II. tohoto rozsudku, splatná ve smyslu ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. ve standardní lhůtě 3 dnů od právní moci rozhodnutí. --- POUČENÍ ---
Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání za předpokladu, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V takovém případě lze dovolání podat do dvou měsíců od doručení tohoto usnesení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Jihlavě.