Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Š. H., omezené ve svéprávnosti, zastoupené procesním opatrovníkem Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem, sídlem Klokotská 103/13, Tábor, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. dubna 2025 č. j. 24 Cdo 647/2025-1852, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. února 2024 č. j. 37 Co 213/2023-1739 a rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 21. září 2023 č. j. 10 P 33/2021-1671, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, a města Třebíč, sídlem Karlovo náměstí 104/55, Třebíč, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1.Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny. Dále došlo k zásahu do práva stěžovatelky na rovnost před zákonem podle čl. 12 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, práva na svobodu a bezpečnost podle čl. 14 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, práva účastnit se na politickém a veřejném životě podle čl. 29 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, práva na soukromý a rodinný život podle čl. 8 Úmluvy, práva na nedotknutelnost osoby a lidskou důstojnost podle čl. 7 odst. 1 Listiny, práva na zachování lidské důstojnosti a ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 Listiny. 2.Okresní soud v Třebíči (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem omezil stěžovatelku (posuzovanou) ve svéprávnosti v rozsahu blíže specifikovaném ve výroku I, a to na dobu 5 let od právní moci rozsudku. Opatrovníkem stěžovatelky jmenoval město Třebíč - vedlejšího účastníka (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV). Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka trpí duševní poruchou (paranoidní schizofrenií s postpsychotickým defektem osobnosti), která není jen přechodného rázu, její zdravotní stav je závažný a duševní porucha podstatně snižuje její rozpoznávací a ovládací schopnosti. Vzhledem ke všem skutečnostem a zájmům stěžovatelky nepostačuje užití mírnějších a méně omezujících opatření. Okresní soud přistoupil ke jmenování veřejného opatrovníka, neboť současný opatrovník již dále odmítl tuto funkci vykonávat a další osoba, kterou stěžovatelka navrhla, nepřicházela v úvahu, neboť bylo zřejmé, že tato osoba jedná pod jejím vlivem, nechránila by její zájmy, a navíc bydlí v obci, která je od místa, kde se stěžovatelka zdržuje, vzdálená přes 30 km, a proto by nemohla efektivně a rychle posuzovanou zastupovat a hájit její zájmy.
3.K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu ve výrocích I, II a III potvrdil (výrok I). Ve výroku IV jej změnil tak, že se České republice náhrada nákladů státu v tomto řízení nepřiznává (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky III a IV). Ve shodě s okresním soudem dovodil, že stěžovatelka není schopna samostatně jednat v běžných záležitostech, z čehož potom vyplývají okresním soudem uložená omezení. Dále krajský soud uvedl, že současný opatrovník již tuto funkci vykonávat nechtěl a o pokračování jeho opatrovnictví neměla zájem ani stěžovatelka. Další osoba navrhovaná stěžovatelkou rovněž nepřicházela k výkonu opatrovnictví v úvahu, neboť bydlí daleko.
4.Následné dovolání stěžovatelky, která byla pro dovolací řízení zastoupena okresním soudem ustanovenou procesní opatrovnicí (advokátkou Mgr. Vlastou Vystrčilovou), Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, neboť nebylo pro absenci řádného vymezení některého z důvodů přípustnosti dovolání věcně projednatelné. Stěžovatelka nejenže nikterak neodkazovala na § 237 občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), ale ani nepřipomenula některý z předpokladů přípustnosti dovolání, který je v tomto ustanovení zakotven, a ani jej obsahově nevymezila. II.
Argumentace stěžovatelky
5.Stěžovatelka spatřuje porušení ústavně zaručených práv především v postupu Nejvyššího soudu, který její dovolání odmítl. Tvrdí, že při doplnění dovolání postupovala procesní opatrovnice ustanovená pro dovolací řízení v souladu s výzvou okresního soudu (usnesení ze dne 28. 5. 2024 č. j. 10 P 33/2021-1792). Okresní soud ji nevyzval k vymezení předpokladu přípustnosti, nýbrž důvodu dovolání. Dovolání bylo odmítnuto, protože neobsahovalo jiné náležitosti, než které měla podle výslovné a jednoznačně formulované výzvy odstranit. I podle judikatury Ústavního soudu [např. nálezy ze dne 27. 4. 2021 sp. zn. I. ÚS 1636/20 (N 88/105 SbNU 416) nebo ze dne 15. 11. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1777/22 (N 138/115 SbNU 79)] nemůže jít nesprávné poučení k tíži účastníka. Pokud by Nejvyšší soud, popř. i Ústavní soud, oponoval, že stěžovatelka byla zastoupena advokátkou, pak namítá, že by bylo porušeno právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny. Evropský soud pro lidská práva požaduje, aby zastoupení osob se zdravotním postižením bylo efektivní, a je úkolem státu na toto dohlédnout. Odkazuje na nálezovou judikaturu s tím, že pokud opatrovníka coby zástupce účastníka řízení ustanoví soud, odpovídá za to, že bude hájit oprávněné zájmy účastníka řízení [např. nálezy ze dne 28. 3. 2019 sp. zn. II. ÚS 2020/18 (N 43/93 SbNU 105) nebo ze dne 8. 1. 2020 sp. zn. II. ÚS 1244/19 (N 2/98 SbNU 15)]. Konstatuje, že ustanovil-li soud osobě se zdravotním postižením právního zástupce k ochraně práv, nemůže Nejvyšší soud odmítnout opravný prostředek, který tento právní zástupce podá v souladu s poučením, které se mu dostalo od okresního soudu. 6.Do stěžovatelčiných práv zasáhly i krajský soud a okresní soud, neboť omezily její svéprávnost ve značném rozsahu. Stěžovatelka si je přitom vědoma toho, že ústavní přezkum rozsahu svéprávnosti závisí na tom, zda bude Ústavní soud akceptovat její argumentaci týkající se postupu Nejvyššího soudu. Za protiústavní považuje zejména omezení práva rozhodovat o vlastní léčbě a zdravotnických zásazích do tělesné integrity (rozpor s čl. 12 a čl. 14 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením), omezení práva vykonávat aktivní a pasivní volební právo (rozpor s čl. 12 a čl. 29 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením), omezení práva uzavírat manželství a pořizovat závěť pro případ smrti [rozpor s § 55 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák.")]. Dále namítá, že se krajský soud omezením svéprávnosti zabýval pouze v omezeném rozsahu. III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7.Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je sice omezená ve svéprávnosti a vedlejší účastník, jako hmotněprávní opatrovník, s podáním ústavní stížnosti nesouhlasil, ale vzhledem k tomu, že jde o rozhodnutí týkající se osobního statusu stěžovatelky, a zájmy stěžovatelky a hmotněprávního opatrovníka jsou zde v konfliktu, ustanovil Ústavní soud usnesením ze dne 27. 11. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2003/25 procesního opatrovníka, který je současně jejím právním zástupcem pro řízení před Ústavním soudem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu). V řízení o omezení svéprávnosti je totiž automaticky dána potencialita střetu zájmu hmotněprávního opatrovníka a posuzované osoby a jmenování procesního opatrovníka je tak i v souladu s § 460 obč. zák. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je rovněž přípustná. 8.Proti rozsudkům krajského soudu a okresního soudu však ústavní stížnost přípustná není (viz níže).
IV.
Vyjádření účastníka řízení a replika stěžovatelky
9.Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Nejvyšší soud, aby se vyjádřil k ústavní stížnosti. 10.Nejvyšší soud ve vyjádření uvedl, že plně respektuje povinnost státu garantovat osobám se zdravotním postižením účinný přístup ke spravedlnosti na rovnoprávném základě s ostatními osobami, jakož i efektivní právní zastoupení. Odmítnutí dovolání pro vady (neuvedení předpokladu přípustnosti dovolání) nicméně plně odpovídá dosavadní rozhodovací praxi aprobované i Ústavním soudem [viz stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; č. 460/2017 Sb.) a na něj navazující judikatura]. Rozhodovací praxe je zajedno i v tom, že není povinností Nejvyššího soudu, aby předpoklady dovolání nebo dovolací důvody dotvářel za dovolatele.
11.Stěžovatelka v replice k vyjádření Nejvyššímu soudu vytkla, že se vyhnul reakci na její základní argument spočívající v tom, že dovolání tehdejší právní zástupkyně bylo doplněno o dovolací důvody v souladu s požadavkem okresního soudu. Okresní soud ji ale nevyzval k doplnění důvodů přípustnosti dovolání. Bylo-li důvodem odmítnutí dovolání nesplnění povinnosti ze strany soudem ustanovené procesní opatrovnice, nebyla splněna povinnost státu zajistit stěžovatelce účinnou ochranu práv. Tuto povinnost lze napravit jedině zrušením napadeného usnesení Nejvyššího soudu a nikoliv tak, že by se stěžovatelka domáhala satisfakce na soudem ustanovené procesní opatrovnici (advokátce). Nejde totiž o majetkový spor, nýbrž o omezení svéprávnosti a jeho rozsah.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12.Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 13.Jak bylo uvedeno výše, Ústavní soud se mohl zabývat ústavní stížností pouze ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání pro věcnou neprojednatelnost (neuvedení předpokladů přípustnosti dovolání), tedy fakticky pro existenci vad. Ústavní soud již v minulosti vyložil, že nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku z ústavního pořádku dovozovat nelze [srov. např. nález ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 1226/17 (N 28/88 SbNU 411) či stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16]. Ústavní soud dále připomíná, že posouzení přípustnosti dovolání může hodnotit pouze z hlediska jeho ústavnosti. Přezkum Ústavního soudu se omezuje na posouzení, zda Nejvyšší soud neodepřel stěžovatelce právo na přístup k soudu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění náležitě vypořádal s předestřenou argumentací [obdobně nález ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15 (N 30/80 SbNU 391), bod 20].
14.Ústavní soud opětovně poukazuje na výše zmiňované stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, v němž se otázkou smyslu a účelu právní úpravy podmínek přípustnosti dovolání, a zároveň otázkou jejich ústavně konformní interpretace a aplikace, podrobně zabýval. Podle výroku I tohoto stanoviska, neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. 15.Ze spisu, který okresní soud zaslal Ústavnímu soudu, se podává, že stěžovatelka, resp. jí ustanovená procesní opatrovnice, skutečně neuvedla žádný z předpokladů přípustnosti, tyto nikterak nespecifikovala a nelze je dovodit ani z obsahu dovolání. Za dané situace nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak, než dovolání stěžovatelky v souladu s konstantní judikaturou odmítnout pro existenci vad. Ostatně stěžovatelka v ústavní stížnosti ani netvrdí, že by dovolání podané procesní opatrovnicí splňovalo zákonem stanovené náležitosti, když pouze poukazuje na to, že při jeho posuzování by mělo být zohledněno, že je osobou se zdravotním postižením a jako takové by jí měla být poskytnuta efektivní právní pomoc.
16.Skutečnost, že Nejvyšší soud dovolání ústavně konformním způsobem odmítl, má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudkům okresního soudu a krajského soudu. Je totiž třeba rozlišovat, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li stěžovatelčino dovolání - řádně - odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladů přípustnosti, je zjevné, že Nejvyššímu soudu nebyl dán prostor pro to, aby na základě svého uvážení otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec mohl posoudit. Je-li tedy předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí - řádné - podání dovolání (srov. § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec podáno nebylo. S ohledem na výrok II shora citovaného stanoviska pléna je tak třeba uzavřít, že ústavní stížnost proti rozsudkům okresního soudu a krajského soudu je nepřípustná, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Proto jsou irelevantní i všechny stěžovatelčiny námitky vztahující se k těmto napadeným rozsudkům. 17.Ústavní soud samozřejmě vnímá argumentaci, že stěžovatelka je osobou se zdravotním postižením, které by se mělo dostat odpovídajícího zacházení. Nelze zaprvé přehlédnout, že stěžovatelka se na jedné straně dovolává práv osob se zdravotním postižením, na straně druhé ovšem dokonce v témže vyjádření tvrdí, že pro omezení její svéprávnosti není důvod, neboť je v podstatě zdravá a navíc má právnické vzdělání, takže je schopna si sama vše zařídit. Zadruhé, Ústavní soud již dříve judikoval, že v případě osob s duševním postižením je minimálním přiměřeným opatřením k zajištění jejich práv ustanovení zástupce pro řízení z řad advokátů [srov. nález ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. I. ÚS 2933/15 (N 31/80 SbNU 401), bod 12, a rovněž odkazováno v nálezu sp. zn. II. ÚS 1244/19 , bod 25]. Právo stěžovatelky na zajištění právní pomoci a ochrany jejích práv před soudem bylo formálně naplněno právě ustanovením procesní opatrovnice (právní zástupkyně) pro dovolací řízení.
18.Samozřejmě je sporné, jak dalece bylo toto zastoupení účinné. Ale ani tato skutečnost, resp. námitka, že stěžovatelčina tehdejší procesní opatrovnice podala vadné dovolání, nemůže vést k obejití zákonné povinnosti řádně uvést předpoklady přípustnosti dovolání. Procesní pochybení právního zástupce se totiž zásadně přičítá účastníkovi řízení, jehož jménem zástupce jedná. To platí i tehdy, jde-li o advokáta ustanoveného soudem. Otázka kvality právního zastoupení může být řešena jinými prostředky (např. odpovědností advokáta podle § 24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii; viz usnesení ze dne 31. 7. 2023 sp. zn. I. ÚS 468/23 nebo odpovědností státu za neposkytnutí efektivní právní pomoci). Ústavní soud tím ani nepopírá své dřívější závěry, na které odkazuje stěžovatelka, že stát je povinen zajistit reálné hájení práv a oprávněných zájmů účastníka řízení ze strany právního zástupce [nález ze dne 23. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1974/14 (N 61/76 SbNU 825), bod 79; či výše zmiňovaný nález sp. zn. II. ÚS 2020/18 , bod 25], a pokud opatrovníka coby zástupce účastníka řízení ustanoví soud, odpovídá za to, že opatrovník bude hájit práva a oprávněné zájmy účastníka řízení (srov. rovněž nález sp. zn. II. ÚS 1244/19 , bod 26). 19.Namítala-li stěžovatelka, že se při odstraňování vad dovolání její procesní opatrovnice řídila poučením okresního soudu, který ji s odkazem na § 241b o. s. ř. vyzval toliko k doplnění dovolání o vymezení důvodů dovolání, ale nikoliv již k jeho doplnění o předpoklady přípustnosti, pak ani tato skutečnost nemá vliv na posouzení dovolání jako vadného. Podobně jako nezakládá přípustnost dovolání nesprávné poučení odvolacího soudu o (ne)možnosti podat dovolání (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2019 sp. zn. III. ÚS 2371/19 , bod 8), nemůže ani neúplná, resp. zavádějící, výzva okresního soudu o tom, jaké zákonem požadované náležitosti dovolání je třeba splnit, znamenat, že se díky tomu stane dovolání přípustným. Ostatně v závěrečném poučení k usnesení okresního soudu obsahujícím výzvu k doplnění dovolání je mj. uvedeno, že "Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, ... v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) ..., může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání." Odkaz stěžovatelky na nálezy sp. zn. I. ÚS 1636/20 a sp. zn. IV. ÚS 1777/22 rovněž není přiléhavý, neboť jde o jinou situaci. V těchto nálezech Ústavní soud vytknul Nejvyššímu soudu, že nepřihlédl k doplnění dovolání, které bylo podáno v souladu s výzvou soudu prvního stupně a ve lhůtě jím stanovené, která ovšem překračovala zákonem stanovenou lhůtu. V nyní posuzované věci se Nejvyšší soud doplněním dovolání zabýval, ale protože neobsahovalo zákonem požadované náležitosti, musel je odmítnout. 20.K tomu ještě Ústavní soud doplňuje, že povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení slouží mimo jiné právě k zajištění vyššího standardu právní pomoci dovolatelům. Na advokáty, kteří jsou v oboru profesionály, přitom lze logicky klást vyšší nároky stran jejich podání adresovaných soudům než na účastníky řízení, kteří obvykle advokáty nejsou a nemají ani právnické vzdělání. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. pak po advokátech zjednodušeně vyžaduje, aby se před podáním dovolání seznámili dostatečně s judikaturou Nejvyššího soudu a v dovolání následně uvedli, jaký je podle jejich názoru vztah této judikatury k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud nepřehlédl, že procesní opatrovnice žádala o zproštění ustanovení z důvodu konfliktnosti vztahu se stěžovatelkou, přičemž vyslovila i pochybnosti o oprávněnosti samotnou stěžovatelkou podaného dovolání, takže k jeho podání byla v podstatě "donucena". To ji však nezbavuje povinnosti zachovávat profesionální přístup a řádně hájit zájmy zastupované, a to tím spíše, šlo-li o řízení, v němž je jako ustanovený advokát nástrojem účinného a rovnoprávného přístupu ke spravedlnosti osobě se zdravotním postižením a umožňuje jí uplatňovat její práva rovnocenně s osobami bez takového hendikepu. 21.Na závěr Ústavní soud pouze doplňuje, že stěžovatelka může podat návrh na zrušení nebo změnu rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o omezení svéprávnosti za podmínek stanovených v § 35 odst. 3 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."), přičemž musí být v dalším řízení zastoupena procesním opatrovníkem (§ 37 odst. 1 z. ř. s.), který je odlišný od jejího hmotněprávního obecného opatrovníka. 22.Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl ústavní stížnost, směřovala-li proti usnesení Nejvyššího soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Vůči rozsudkům krajského soudu a okresního soudu ji odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. dubna 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu