Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
24 Cdo 1829/2023
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 3. 1. 2024
Spisová značka : 24 Cdo 1829/2023
ECLI: ECLI:CZ:NS:2024:24.CDO.1829.2023.1
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Dotčené předpisy: § 8 o. z. Kategorie rozhodnutí: E
Zveřejněno na webu: 5. 3. 2024
Podána ústavní stížnost
Datum podání Spisová značka ECLI Soudce zpravodaj Výsledek Datum rozhodnutí
IV.ÚS 741/24
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz .
24 Cdo 1829/2023-409
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně Hermes Media a. s. , se sídlem v Praze 4, V Luhu 754/18, identifikační číslo osoby 28218621, zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1215/32, proti žalovaným 1) J. M. a 2) P. M. , oběma zastoupeným JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Rybníčku 1364/12, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 30 C 109/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2022, č. j. 13 Co 377/2021-369, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit každému ze žalovaných na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3 182,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Bednáře, advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 12. 2012, č. j. 8 C 403/2007-337, zrušil podílové spoluvlastnictví původního žalobce J. M. [jenž zemřel dne XY; dále též „původní žalobce“], a žalované (Hermes Media a. s.) k dále označenému nemovitému majetku, který přikázal do výlučného vlastnictví původního žalobce, jemuž současně uložil povinnost zaplatit tehdejší žalované (Hermes Media a. s.) na vyrovnání jejího podílu částku 6 890 000 Kč do deseti dnů od právní moci rozsudku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalované (Hermes Media a. s.) Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) svým rozsudkem ze dne 16. 10. 2013, č. j. 13 Co 234/2013-385, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s výjimkou částky náhrady nákladů řízení mezi účastníky, ohledně které rozsudek změnil tak, že tato částka činí 600 790 Kč, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Na základě pravomocného rozsudku soudu prvního stupně příslušný katastrální úřad vkladem do katastru nemovitostí zapsal (s právními účinky zápisu ke dni 8. 1. 2014) vlastnické právo k uvedenému nemovitému majetku ve prospěch původního žalobce.
Nato darovací smlouvou ze dne 9. 6. 2014 původní žalobce daroval svým synům – nynějšímu žalovanému 1) a žalovanému 2), každému z nich id. 2/5 nemovitých věcí, a to pozemku parc. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, situovaného v obci XY a katastrální území XY (dále jen „darovací smlouva“); právní účinky zápisu vkladu do katastru nemovitostí nastaly ke dni 4. 7. 2014, kdy poté původní žalobce zůstal i nadále spoluvlastníkem předmětného nemovitého majetku v rozsahu id. 1/5 vzhledem k celku a každý z jeho synů – nyní žalovaných 1) a 2) – byl spoluvlastníkem v rozsahu id. 2/5 k celku.
K dovolání žalované (Hermes Media a. s.) Nejvyšší soud (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) usnesením ze dne 17. 9. 2014, č. j. 22 Cdo 1773/2014-413, dovolání tehdejší žalované (Hermes Media a. s.) odmítl a dále rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně dne 13. 3. 2014, tedy ještě před podáním dovolání proti posledně uvedenému rozhodnutí Městského soudu v Praze, podala u téhož soudu rovněž žalobu pro zmatečnost, který tuto žalobu usnesením ze dne 13. 3. 2015, č. j. 13 Co 234/2013-450, zamítl a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně a původního žalobce Vrchní soud v Praze (v řízení o žalobě o zmatečnost) usnesením ze dne 12. 11. 2015, č. j. 4 Co 112/2015-471, usnesení Městského soudu ve výroku o věci samé zamítajícím žalobu pro zmatečnost potvrdil, zčásti jej změnil v nákladovém výroku a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 21. 12. 2016, č. j. 21 Cdo 1800/2016-505, usnesení Vrchního soudu v Praze změnil tak, že shora označené usnesení Městského soudu v Praze změnil tak, že se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2013, č. j. 13 Co 234/2013-385, zrušuje (jinými slovy podané žalobě pro zmatečnost vyhověl – poznámka Nejvyššího soudu).
V návaznosti na uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu podala žalobkyně dne 13. 4, 2017 u soudu prvního stupně proti (původně) žalovaným 1) J. M., 2) J. M. a 3) P. M. žalobu, kterou se domáhala určení, že žalobkyně a (původně) žalovaný 1) J. M. „jsou podílovými spoluvlastníky pozemku parc. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, v k. ú. XY, a to každý v rozsahu id. ½ vzhledem k celku.“
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 7. 2018, č. j. 30 C 109/2017-100, uvedenou určovací žalobu zamítl a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání.
V průběhu odvolacího řízení, dne XY, původní žalovaný 1) J. M. (dále též „zůstavitel“) zemřel. Odvolací soud usnesením ze dne 5. 2. 2020, č. j. 13 Co 423/2018-152, rozhodl, že: „v řízení bude dále pokračováno na straně žalovaného s J. M. a s P. M.“ V reakci na toto usnesení navrhla žalobkyně změnu žalobního petitu „Určuje se, že žalobkyně je vlastníkem id. ½ na pozemku parc. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY v k. ú. XY, žalovaný 1. je vlastníkem id. ¼ na pozemku parc. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY v k. ú. XY, a žalovaný 2. je vlastníkem id. ¼ na pozemku parc. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY v k. ú. XY.“ Změna žalobního petitu byla odvolacím soudem připuštěna.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. 5. 2020, č. j. 13 Co 423/2018-173, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dovodil, že žalobkyně má na sporném určení naléhavý právní zájem, přičemž otázku platnosti darovací smlouvy je třeba posoudit jako otázku předběžnou ve vztahu k existenci práva, jehož určení se žalobkyně domáhá. Bezúplatným převodem spoluvlastnických podílů na předmětných nemovitostech na syny původního žalovaného 1) však podle jeho závěrů nedošlo ani k obcházení zákona, ani k jednání odporujícímu dobrým mravům.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 4. 2. 2021, č. j. 24 Cdo 3049/2020-193, rozsudek odvolacího soudu ze dne 6. 5. 2020, č. j. 13 Co 423/2018-173, jakož i rozsudek soudu prvního stupně ze dne 13. 7. 2018, č. j. 30 C 109/2017-100, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud vytkl soudům nižších stupňů zásadní deficity při zjišťování skutkového stavu věci a nevypořádání se s žalobkyní od počátku řízení uváděnou judikaturou „vydanou“ v obdobné právní věci. Nejvyšší soud poukázal rovněž na to, že odvolací soud připustil změnu žaloby, ačkoliv takové rozhodnutí nemělo podklad v rozhodnutí soudu o dědictví. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1857/2001, by měl žalobní požadavek směřovat na soudní deklaraci spoluvlastnického podílu v rozsahu ideální ½ nemovitých věcí ve prospěch zůstavitele ke dni jeho úmrtí, neboť nelze obcházet zákonný postup při projednání dědictví a určovacím výrokem vyhovět žalobě podle § 80 o. s. ř. v případě, kdy tato věc nebyla předmětem dědictví. Při jednání konaném před soudem prvního stupně dne 17. 9. 2021 žalobkyně navrhla v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu změnu žaloby tak, že se domáhala určení, že je vlastníkem ideální ½ předmětného pozemku parc. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, kat. úz. XY, a že zůstavitel byl ke dni úmrtí vlastníkem ideální ½ téže nemovité věci. Soud prvního stupně při jednání změnu žaloby připustil.
Rozsudkem ze dne 15. 9. 2021, č. j. 30 C 109/201-243, soud prvního stupně žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně předně neshledal naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení ve smyslu § 80 o. s. ř., neboť otázka vlastnictví k nemovitým věcem je řešena (resp. v mezidobí byla pravomocně vyřešena) v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Pro případ, že by tento úsudek neobstál, dospěl soud prvního stupně s poukazem na ustanovení § 6 až 8, 574 a 580 odst. 1 zákona č. 89/29012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), dále k závěru, že darovací smlouva není neplatným právním jednáním, neboť nepředstavuje obcházení zákona, ani jednání odporující dobrům mravům. K tomu soud prvního stupně zdůraznil v ustanovení § 574 o. z. zakotvenou zásadu in favorem negotii a z § 7 téhož zákona vyplývající princip presumpce dobré víry, kterou by tak žalobkyně musela vyvrátit, čili bezpečně prokázat nekalý úmysl obou smluvních stran, což se však nestalo. Soud prvního stupně v jednání zůstavitele neshledal úmysl zabránit důsledkům případného pozdějšího zrušení žalobou pro zmatečnost napadených rozhodnutí, a tedy – zjevně – ani důvod pro suspendování ochrany poskytované žalovaným ustanovením § 235i odst. 3 o. s. ř. K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí neshledal odvolání důvodným i přes žalobkyní formulované výhrady vůči tomu, jak se soud prvního stupně s věcí po zrušení předchozího rozsudku dovolacím soudem vypořádal. Konstatoval, že soud prvního stupně pokyn Nejvyššího soudu nevyslyšel, neboť se nevypořádal s žalobkyní od počátku nabízenou judikaturou, zejména usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1677/2014, která měla být podle žalobkyně vydána ve věcech zásadně shodných skutkových parametrů s nyní souzenou věcí. Odvolací soud proto za účelem sjednání nápravy předestřel účastníkům podstatný obsah citovaného usnesení Nejvyššího soudu a doplnil dokazování. Na základě zjištěného skutkového stavu neshledal důvod k přehodnocení svého (již v předchozím zrušeném rozsudku vyjádřeného) názoru, podle nějž soud prvního stupně nepochybil v úsudku, že darovací smlouva není právním jednáním obcházejícím zákon či rozporným s dobrými mravy, pročež nelze suspendovat ochranu třetí osoby předvídanou v ustanovení § 235i odst. 3 o. s. ř. zcela shodně, jako chrání třetí osoby pro případ úspěchu dovolání ustanovení § 243g odst. 2 o. s. ř. Výklad citovaného rozhodnutí stojí na stanovisku, že při posuzování právních vztahů někoho jiného než účastníka řízení se nadále vychází z původního (zrušeného) rozhodnutí, a proto tyto osoby nemohou pozbýt nabytá práva a povinnosti jen proto, že původní pravomocné rozhodnutí bylo zrušeno a že právní vztahy účastníků řízení byly nově upraveny jinak (k čemuž v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví dosud ani nedošlo). Uvedená ochrana však nedopadá na případy neplatnosti smlouvy pro obcházení zákona nebo rozpor s dobrými mravy, které je na místě dovodit tehdy, pokud je převod motivován snahou vyloučit dotčené vlastnictví převodce případným zrušením jemu svědčícího nabývacího titulu, přičemž tato snaha je přičitatelná všem účastníkům převodní smlouvy (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2677/2011). V souzené věci však tento společný úmysl smluvních stran zjištěn nebyl a žalobkyně jej neprokázala ani po poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř., a to již proto, že žalovaní o podaných mimořádných opravných prostředcích nevěděli, jak odvolací soud zjistil jejich výslechy. Žalobkyní akcentované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1677/2014, vykazuje oproti nyní souzené věci významné skutkové odlišnosti, jež činí tam dosažené právní posouzení pro nyní projednávanou věc bez dalšího nepřenositelným. Odvolací soud se po doplnění skutkových zjištění ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že skutkový základ věci nepředstavuje oporu pro přesvědčivé učinění závěru, že by uzavření darovací smlouvy mělo sledovat nemravné cíle. Odvolací soud proto uzavřel, že žalobkyně není a zůstavitel nebyl ke dni své smrti podílovým spoluvlastníkem nemovité věci, každý v rozsahu id. ½ k celku, neboť v rozsahu id. 4/5 k celku nemovitostí věci nabyli již za života platně žalovaní, napadený rozsudek soudu prvního stupně proto odvolací soud shledal správným. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. pak vymezuje s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení níže uvedených otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu: „1. Lze považovat za správný postup odvolacího soudu, který trval na důkazním břemenu žalobkyně ohledně prokázání skutečnosti, že předmětná darovací smlouva nepředstavovala běžný převod v rámci rodiny žalovaných, i když se jednalo o procesní obranu žalovaných? (zde žalobkyně spatřuje rozpor s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 98/2000);
2. Lze považovat za správný postup odvolacího soudu, který trval na důkazním břemenu žalobkyně ohledně prokázání skutečnosti, že předmětná darovací smlouva nepředstavovala běžný převod v rámci rodiny žalovaných, i když se jedná o tzv. negativní tvrzení? (zde žalobkyně spatřuje rozpor s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1144/2014);
3. Byl správný procesní postup odvolacího soudu, který provedl poměrně rozsáhlé dokazování v situaci, kdy soud prvního stupně provedl dokazování zcela nedostatečným způsobem, místo, aby rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení? (zde žalobkyně spatřuje rozpor s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1472/2017);
4. Je správný závěr odvolacího soudu, že darovací smlouva ze dne 9. 6. 2014 byla uzavřena v souladu se zákonem i dobrými mravy, ačkoliv nejen otci žalovaných, ale i žalovaným muselo být známo, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku byly podány mimořádné opravné prostředky, a k uzavření smlouvy došlo s úmyslem zachovat vlastnického právo k pozemku v rámci rodiny otce žalovaných i pro případ úspěchu žalobkyně mimořádnými opravnými prostředky? (zde žalobkyně spatřuje rozpor s rozhodnutím sp. zn. 22 Cdo 778/2005 a sp. zn. 22 Cdo 1677/2014);
5. Je po posouzení všech okolností uzavření darovací smlouvy ze dne 9. 6. 2014 namístě dojít k závěru, že se jedná o právní jednání souladné s dobrými mravy a zákonem? (zde žalobkyně spatřuje rozpor s rozhodnutím sp. zn. 22 Cdo 778/2005 a sp. zn. 22 Cdo 1677/2014).“
Předkládané otázky dovolatelka dále náležitě rozvedla následující argumentací – poučení ze strany odvolacího soudu nebylo učiněno správně, neboť nemělo směřovat vůči žalobkyni, ale vůči žalovaným, protože se jednalo o jejich procesní obranu, která nebyla nijak prokázána. Trvání soudu na tom, aby žalobkyně prokázala negativní tvrzení, že se o běžný převod v rodině nejednalo, představuje neudržitelné zatížení žalobkyně důkazním břemenem, které bylo nesplnitelné, neboť žalobkyně nemá a nemůže mít k dispozici podrobné informace o skutečnostech souvisejících s uzavřením darovací smlouvy. Dále žalobkyně uvedla, že s ohledem na skutečnost, že soud prvního stupně provedl dokazování zcela nedostatečným způsobem, odvolací soud neměl místo něj dokazování provádět, ale rozsudek soudu prvního stupně měl zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že tak odvolací soud neučinil, a naopak sám prováděl poměrně rozsáhlé dokazování, nepřípustně tím přesunul rozhodující část důkazního řízení až do druhé instance, čímž porušil právo žalobkyně na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Žalovaní v písemném vyjádření k dovolání odmítli uplatněnou dovolací argumentaci žalobkyně, neboť mají za to, že odvolací soud věci věnoval mimořádnou pozornost, podrobně se zabýval rozhodnutím Nejvyššího soudu, kterého se žalobkyně dovolávala a jeho závěry jsou správné. Poukázali na to, že žalobkyně v podaném dovolání opakuje některé zjevné nepravdy, o nemovité věci se sama nikdy nestarala, nikdy nic neplatila a jak se zjistilo, tak na to neměla ani finanční prostředky. Závěrem žalovaní navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně jako „naprosto nedůvodné“ odmítl a žalovaným přiznal náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení, za splnění podmínky § 241 o. s. ř. Nejvyšší soud proto zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. K dovolatelkou předkládaným otázkám ad 1) a ad 2) Nejvyšší soud uvádí, že důkazní břemeno vyplývá z ustanovení § 120 odst. 3 věty druhé o. s. ř., podle něhož neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Nejvyšší soud v minulosti opakovaně (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010, ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1287/2020, a ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021) vyložil, že při řešení otázky důkazního břemene se vychází z tzv. Rosenbergovy teorie dělení důkazního břemene, označované jako teorie analýzy norem, která je i současnou civilistickou doktrínou považována za primární a odpovídající procesním pravidlům obsaženým v účinném o. s. ř. (viz též nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV.ÚS 3559/15).
Tato teorie vychází ze struktury právních předpisů a na důkazní břemeno usuzuje podle právních účinků tvrzených jednou nebo druhou procesní stranou. Podle teorie analýzy norem je nutno vycházet ze základního pravidla, podle něhož každá strana má tvrdit a dokazovat skutečnosti, které odpovídají skutkovým znakům právní normy, na níž zakládá svůj nárok nebo námitky v daném řízení. Rozhodujícím kritériem dělení důkazního břemene jsou v tomto pojetí právní normy. Předmětem dokazování jsou sice skutečnosti, ale v souvislosti s otázkami dělení důkazního břemena je nutno je posuzovat pouze jako bezprostřední předpoklady určitých právních účinků, resp. následků, které nastávají ve vlastním slova smyslu jako důsledky působení právních norem na lidské chování.
Základní pravidlo dělení důkazního břemene vycházející z této teorie stanoví, že procesní strana, jejíhož procesního cíle nelze dosáhnout bez použití určité právní normy, nese břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně splnění skutkových předpokladů uplatnění této normy. Každá strana má proto dokázat skutkové předpoklady právní normy, která je této straně příznivá. Při úvaze o tom, které normy mají být pokládány za příznivé žalobci a které za příznivé žalovanému, se vychází z principu stavby norem, který je dán vzájemným postavením tzv. základní normy a protinormy. Základní norma zakládá určitý právní nárok či právo. Protinorma se pak vyznačuje tím, že působí ve dvojím možném směru proti normě základní. Buď zabraňuje vzniku účinků základní normy, takže tyto její účinky se vůbec nemohou uplatnit a právní výsledek jejího působení nenastane, anebo nastane situace, kdy protinorma uplatní své působení později, takže právo, které vzniklo a uplatnilo se jako účinky normy základní, bude později působením účinků protinormy zrušeno (Macur, J.: Dělení důkazního břemena v civilním soudním sporu, Brno, Masarykova univerzita, 1996, str. 65 a násl.).
Podle § 235i odst. 3 o. s. ř. právní poměry někoho jiného než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím o věci dotčeny. Výklad citovaného ustanovení stojí na stanovisku, že při posuzování právních vztahů někoho jiného, než účastníka řízení se nadále vychází z původního (zrušeného) rozhodnutí, a proto tyto osoby nemohou pozbýt nabytá práva a povinnosti jen proto, že původní pravomocné rozhodnutí bylo zrušeno a že právní vztahy účastníků řízení byly nově upraveny jinak. Uvedená ochrana však nedopadá na případy neplatnosti smlouvy pro obcházení zákona nebo rozpor s dobrými mravy, které je na místě dovodit tehdy, pokud je převod motivován snahou vyloučit dotčené vlastnictví převodce případným zrušením jemu svědčícího nabývacího titulu, přičemž tato snaha je přičitatelná všem účastníkům převodní smlouvy (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2677/2011).
Pokud tedy žalobkyně tvrdila, že darovací smlouva byla uzavřena všemi smluvními stranami ve zjevném společném úmyslu zabránit důsledkům případného zrušení rozsudku soudu prvního stupně a odvolacího soudu, jež byly nabývacími tituly, tj. předejít možnému obnovení vlastnictví žalobkyně, v souladu se shora citovanou judikaturou (a v ní citovanou literaturou) ji tudíž ohledně prokázání této skutečnosti tížilo břemeno tvrzení a návazně i důkazní břemeno.
Odvolací soud v projednávané věci tedy správně po poučení žalobkyně podle § 118a odst. 3 o. s. ř. a po provedení žalobkyní navržených důkazů, na základě nichž bylo zjištěno, že žalovaní o podaných mimořádných prostředích nevěděli (srov. bod 33 a násl. odůvodnění napadeného rozsudku) uzavřel, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že smluvní strany darovací smlouvy byly k jejímu uzavření vedeny společným fraudulentním úmyslem, tj. že společným cílem a smyslem jejího uzavření bylo ochránit vlastnictví k nemovité věci (podílu na ní) před možnými negativními účinky zrušení nabývacího titulu. Nad rámec řečeného Nejvyšší soud dodává, že ustálený judikatorní závěr o rozdělení důkazního břemene lze podpořit i samotným ustanovením § 7 o. z., podle kterého se má za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře, tedy jinými slovy, pokud právní předpis nerozděluje důkazní břemeno výslovně (k tomu srov. např. § 121 odst. 2, § 297 odst. 3, § 558, 1095, 1111 o. z.), prosazuje skutkové předpoklady ustanovení, které jí je na prospěch, strana která se takového ustanovení dovolává. Obrat „má se za to“ představuje legislativní vyjádření vyvratitelné domněnky, jejíž prostřednictvím má soud takto zákonem presumovanou skutečnost za prokázanou, není-li (tím, kdo tvrdí opak) prokázáno něco jiného (srov. též § 133 o. s. ř.). Se shora uvedenými závěry je plně v souladu i dovolatelkou uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 25 Cdo 98/2000, a z něj plynoucí závěr, že „důkazní břemeno leží na tom účastníku řízení, který určité skutečnosti tvrdí a z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky“. Stejně je tomu tak i u druhého dovolatelkou citovaného rozhodnutí dovolacího soudu, sp. zn. 30 Cdo 1144/2014, podle kterého „lze rozložení důkazního břemene v odůvodněných případech modifikovat, neboť striktní dodržování takového rozložení důkazního břemene by v ojedinělých situacích vedlo k neudržitelnému zatížení strany nesoucí důkazní břemeno“, neboť v popisovaném případě se jedná o takovou negativní skutečnost, jež prokázat lze, byť třeba obtížněji. K této části dovolání Nejvyšší soud považuje za potřebné dodat, že dovolatelka nesprávně staví svou procesní argumentaci na tzv. negativní teorii dělení důkazního břemena. Její hlavní smysl spočíval v dokazování, jehož předmětem mohla být jen tvrzená pozitivní skutečnost. Naopak negativní skutečnosti předmětem dokazování býti podle uvedené teorie údajně být nemohla, neboť dokázat lze jen existující, nikoli neexistující skutečnost (k tomu srov. např. BAUMGÄRTEL, Gottfried; LAUMEN, Hans-Willi; PRÜTTING, Hanns. Handbuch der Bewe-islast. 3., neu bearbeitete und erweiterte Auflage. Köln: Carl Heymanns Verlag, 2016, s. 545., nebo MACUR, Josef., opakovaně citované dílo s. 32-35). Odpůrci této teorie ovšem důvodně poukazovali (mimo jiné) na to, že negativní skutečnosti lze v soudním řízení zpravidla dokazovat. Nejen proto je dlouhodobě ona negativní důkazní teorie považována za zcela překonanou (v teorii viz již citovaný Macur nebo PULKRÁBEK, Zdeněk. O dokazování negativních skutečností v civilním soudním řízení (a o některých zásadách zjišťování skutkového stavu vůbec). Právní rozhledy. Praha: C. H. Beck, 2013, roč. 21, č. 17, s. 575), v judikatuře pak za mnohé srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4707/2010. Lze tedy k této dílčí otázce shrnout, že odvolací soud (soud prvního stupně) se od ustálené judikatury v otázce rozložení důkazního břemene neodchýlil a dovolací argument, podle něhož nelze prokazovat negativní skutečnost a priori neobstojí.
K dovolatelkou předkládané otázce ad 3), co do údajně nemístného rozsahu dokazování provedeného v této věci odvolacím soudem, Nejvyšší soud uvádí, že dovolatelka v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1472/2017, kterého se dovolává, přehlíží podstatnou část argumentace Nejvyššího soudu (dále zvýrazněnou tučným písmem). V rozsudku ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017, bylo vysvětleno, že odvolací soud je rovněž oprávněn doplnit dokazování o důkazy, které dosud nebyly provedeny. Takto lze provést jak důkazy, které navrhli účastníci již v řízení před soudem prvního stupně, ale které tento soud z nějakého důvodu neprovedl (samozřejmě při respektování koncentrace řízení podle ustanovení § 118b o. s. ř. ), tak i důkazy navržené až v odvolacím řízení, pokud jejich provedení neodporuje ustanovení § 205a a 211a o. s. ř. V obou případech platí, že se musí jednat o důkazy relevantní, tedy že se jejich provedení jeví potřebné ke zjištění skutkového stavu věci. Jestliže by ale mělo být dokazování prováděné odvolacím soudem příliš rozsáhlé (míněno z hlediska povahy a rozsahu dokazovaných skutečností, nikoli z hlediska množství potřebných důkazů) a (zároveň) ke skutečnosti, jež má být takto prokazována, nebyly v řízení před soudem prvního stupně provedeny žádné důkazy nebo bylo provedeno dokazování v rozsahu, který nelze považovat za dostatečný, odvolací soud další důkazy provést nemůže, neboť tím by nepřípustně přesunul rozhodující část důkazního řízení až do druhé instance. V takových případech je zpravidla namístě zrušení rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení [srov. § 219a odst. 2, § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. V posuzovaném případě Nejvyšší soud neshledává, že by odvolací soud prováděl příliš rozsáhlé dokazování z hlediska povahy a rozsahu dokazovaných skutečností, přičemž nešlo ani o situaci, kdy by k takové skutečnosti nebyly soudem prvního stupně prováděny žádné důkazy. Ze strany odvolacího soudu, který měl při svém rozhodování správně na zřeteli, že ochrana práv účastníků má být v soudním řízení pokud možno rychlá (§ 6 o. s. ř.), tak šlo pouze o doplnění dokazovaní ohledně okolností významných pro prokázání tvrzení žalobkyně, že smluvní strany byly k uzavření darovací smlouvy vedeny společným fraudulentním úmyslem. Současně nelze přehlédnout, že odvolací soud provedl účastnické výslechy a svědecký výslech na výslovný návrh samotné žalobkyně. Vzhledem k řečenému se proto Nejvyšší soud neztotožňuje ani s dovolatelčiným názorem, že se odvolací soud odchýlil od výše prezentovaných judikaturních závěrů. Dovolatelka tu staví svou argumentaci zřejmě na zásadě dvojinstančnosti občanského soudního řízení, která však není obecnou zásadou občanského soudního řízení a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3417/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 24 Cdo 2396/2019). Předkládanými otázkami ad 4) a ad 5) dovolatelka fakticky zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že darovací smlouva neodporovala dobrým mravům, resp. neobcházela zákon. Ve vztahu k použití korektivu dobrých mravů Nejvyšší soud v obecné rovině dovozuje, že ustanovení § 6 a 8 o. z. jsou právními normami s relativně neurčitou hypotézou, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil aplikovanou hypotézu ze širokého a předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a přesvědčivě dokládat, že taková zjištění v konkrétním případě dovolují závěr, že výkon práva skutečně odporuje dobrým mravům. Otázku, zda je výkon určitého práva v souladu s dobrými mravy, je současně třeba posuzovat individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem případu. Aplikaci zákonných ustanovení o zákazu výkonu práva contra bonos mores je pak Nejvyšší soud oprávněn učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím, popř odvolacím řízení. Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními totiž povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud korigoval závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout v jejich úvahách zjevnou nepřiměřenost.
V souladu s výše uvedeným se odvolací soud (v převážné části převzetím skutkových zjištění soudu prvního stupně) náležitě zabýval jak okolnostmi uzavření darovací smlouvy, tak osobou zůstavitele [byl dlouhodobě kardiologicky sledovaný pacient, chronický kardiak po prodělání infarktu myokardu s aneurysmatem na přední straně, v době darování mu bylo bezmála 78 let, dlouhodobě tvrdil, že hodlá převést majetek na syny, ponechal si ideální 1/5 nemovitých věcí k celku, atd.)] a (ne)vědomostí žalovaných o podaných opravných prostředích, přičemž nedospěl k závěru o rozpornosti darovací smlouvy s dobrými mravy. Jeho navazující a podrobněji odůvodněnou úvahu o tom, že by účastníci darovací smlouvy byly vedeni společným záměrem poškodit nynější žalobkyni proto nelze považovat za zjevně nepřiměřenou či dokonce snad za excesivní. Soudní praxe pak (nejen z důvodů uváděných odvolacím soudem) přitom obecně nepovažuje bez dalšího za absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy právní jednání (dříve právní úkon), která vlastník nemovité věci učinil v době po právní moci rozhodnutí, jež jeho vlastnické právo deklarovalo, do doby rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, jež naopak posléze vedlo ke zrušení onoho dřívějšího pravomocného deklaratorního rozhodnutí.
Nejvyšší soud proto bez dalšího nenahlíží na všechny smlouvy uzavřené po podání mimořádného opravného prostředku mezi osobami, které o jeho existenci věděly jako na absolutně neplatné, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2215/2022. Za situace, kdy darovací smlouva uzavřená mezi žalovanými a jejich právním předchůdcem nebyla odvolacím soudem shledána neplatnou pro rozpor s dobrými mravy (či pro obcházení zákona), nepostupoval odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, pokud přiznal žalovaným ochranu podle § 235i o. s. ř. (jež je srovnatelná s ochranou podle obdobně koncipovaného 243g odst. 2 o. s. ř.); kromě výše zmíněných rozhodnutí na obdobné téma srov. také rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1211/2018, ze dne 11. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3148/2005, ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 892/2012, či ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2178/2013. Samotná skutečnost, že převodce věděl o tom, že proti rozhodnutí, na jehož základě jím bylo nabyto právo, bylo podáno dovolání (či žaloba pro zmatečnost, jako v této věci), na možnosti takového postupu nic nemění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 812/2000). K dovolatelkou označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 778/2005, a sp. zn. 22 Cdo 1677/2014, se odvolací soud již podrobně a správně vyjadřoval v napadeném rozhodnutí, Nejvyšší soud na ně proto odkazuje. Nemožnost na posuzovaný případ aplikovat závěry obsažené v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 778/2005 vyložil odvolací soud v odstavci 37 nyní napadeného rozsudku a nemožností aplikace závěrů z rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1677/2014 se podrobně zabýval tamtéž v odstavci 25 a násl. Nejvyšší soud závěrem připomíná, že při práci s judikaturou je nutno mít stále na paměti, že nelze právní názory čistě mechanicky aplikovat na každý skutkově obdobně vyzařující případ, nýbrž že je zapotřebí při analogickém použití tohoto či podobného rozhodnutí soudu vždy velmi pečlivě přihlížet k jedinečným skutkovým okolnostem daného případu, a tedy ve světle těchto okolností dosazovat již soudem vyložené právní závěry ve skutkově i právně obdobné věci na konkrétně řešený soudní případ (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5322/2015). Lze proto shrnout, že prostřednictvím žádné z dovoláním předestřených otázek se žalobkyni nepodařilo zpochybnit, že některé z úvah odvolacího soudu určujících z hlediska napadeného rozsudku by se v poměrech projednávané věci ocitly v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Odtud plyne závěr, že dovolání k žádné z označených otázek není podle § 237 o. s. ř. přípustné, což Nejvyšší soud vedlo k odmítnutí podaného dovolání ve smyslu § 243c odst. 1 o. s. ř. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 1. 2024
JUDr. David Vláčil
předseda senátu