Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Z. P., zastoupeného JUDr. Volodymyrem Schwarzem, advokátem se sídlem U Staré pošty 744, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2025 č. j. 25 Cdo 2322/2025-385, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2025 č. j. 11 Co 18/2025-360 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 4. 11. 2024 č. j. 42 C 138/2022-337, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku jako účastníků řízení a Moravskoslezské nemocnice Frýdek-Místek, příspěvková organizace, sídlem Elišky Krásnohorské 321, Frýdek-Místek, a Generali České pojišťovny a.s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1.Stěžovatel žaloval první vedlejší účastnici o zaplacení částky 1 691 000 Kč s příslušenstvím za odčinění vytrpěných bolestí, ztížení společenského uplatnění, závažné psychické problémy a další duševní útrapy. Stěžovateli byla v rámci hospitalizace u první vedlejší účastnice podána injekce do pravé hýždě. V důsledku toho u něj došlo k poškození sedacího nervu a dalším souvisejícím zdravotním problémům, které dosud přetrvávají - stěžovatel např. není schopen běžné chůze, trpí bolestmi atd. Podle stěžovatele byl postup nemocnice neodborný (non lege artis) a je dána příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem újmy.
2.Okresní soud ve Frýdku-Místku žalobu stěžovatele zamítl. Dospěl k závěru, že injekce byla podána odborně a standardně. Zdravotní komplikace, které po jejím podání u stěžovatele následovaly, nevznikly v důsledku mechanicky neodborného vpichu (přerušení nervu), ale chemickým způsobem, a to zatečením látky, která byla stěžovateli podána, k nervu. Okresní soud v tomto směru vyšel nejen ze znaleckých závěrů, ale i ze svědeckých výpovědí, ze kterých vyplynulo, že stěžovatel na vpich injekce nereagoval okamžitě takovým způsobem, který by odpovídal mechanickému poškození nervu. V případě stěžovatele se tedy jedná o zdravotní komplikaci, ke které může v souvislosti s daným výkonem dojít; komplikace nenastala v souvislosti s pochybením žalované, tedy tím, že by injekce byla neodborně aplikována přímo do sedacího nervu. Odpovědnost poskytovatele není dána za výsledek, nýbrž za správnost provedení zákroku. K poškození sedacího nervu navíc došlo hned z několika příčin - mezi nimi i v důsledku poruchy funkce struktury periferních nervů, kterou stěžovatel trpí kvůli nekompenzované cukrovce.
3.Krajský soud v Ostravě rozsudek okresního soudu potvrdil. Nepřisvědčil odvolacím námitkám stěžovatele, podle něhož měl soud prvního stupně přistoupit k obrácení důkazního břemene, což stěžovatel tvrdil s odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 1785/21 . Krajský soud poukázal na to, že obrácení důkazního břemeno je výjimečnou situací, která nastává, nelze-li tvrzení pacienta prokázat. V tomto případě však verze o mechanicky neodborném vpichu byla vyvrácena.
4.Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Zdůraznil, že dovolání stěžovatele je postaveno primárně na vlastní verzi skutkového děje. K námitkám ohledně důkazního břemene a vedení zdravotnické dokumentace (v níž nebylo zaznamenáno přesné místo vpichu) doplnil Nejvyšší soud, že by bylo nadbytečné zabývat se tím, zda by podrobnější vedení dokumentace mohlo vést ke zlepšení důkazní situace stěžovatele, jelikož ze skutkových závěrů odvolacího soudu je zřejmé, že při aplikaci injekce nedošlo k mechanickému poškození sedacího nervu.
5.Stěžovatel podává ústavní stížnost. V jejím záhlaví uvádí, že napadá usnesení Nejvyššího soudu, což opakuje v úvodu ústavní stížnosti. V závěrečném petitu však navrhuje zrušení všech tří rozhodnutí obecných soudů, přičemž právě závěrečný návrh je pro Ústavní soud rozhodný.
6.Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy porušily jeho právo vlastnit majetek, právo na soudní ochranu, právo na spravedlivý proces a právo na ochranu zdraví. Nejvyšší soud podle stěžovatele dovolání odmítl nesprávně - na straně jedné odmítá dovolání, ale na druhou stranou se v rámci odůvodnění dovoláním zabývá a věcně argumentuje. Soudy nižších instancí pak nedostatečně posoudily námitku týkající se rozsahu a řádnosti vedení zdravotnické dokumentace po vzniku závažné zdravotní komplikace. Stěžovatel tvrdí, že si bezprostředně po zákroku stěžoval na obtíže, což mělo být zaznamenáno do zdravotnické dokumentace včetně uvedení přesného místa vpichu injekce. Tím, že se tak nestalo, stěžovatel ztrácí možnost dokazovat, zda byl vpich proveden de lege artis. Měla to být právě žalovaná nemocnice, která měla prokázat, že místo vpichu bylo správné, stejně jako jeho intenzita a množství podaného léčiva. Stěžovatel rovněž Ústavní soud vyzývá, aby vyjasnil, co jsou to "další významné okolnosti související se zdravotním stavem pacienta a s postupem při poskytování zdravotních služeb", které je poskytovatel povinen uvádět ve zdravotnické dokumentaci [podle § 53 odst. 2 písm. d) zákona o zdravotních službách, ve znění účinném do 1. 10. 2024, a podle vyhlášky č. 98/2012 Sb., účinné do 31. 12. 2024]. 7.Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V takovém případě postačí, je-li usnesení Ústavního soudu stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Nad rámec toho se však Ústavní soud k některým námitkám stěžovatele přesto vyjádří a stručně shrne závěry obecných soudů, které stěžovatel nadále nesprávně interpretuje. 8.Pro posouzení věci nebylo rozhodné, zda nemocnice měla, anebo neměla podle zákona zanést do zdravotnické dokumentace další podrobnosti ohledně provedeného zákroku (vpíchnutí injekce). Krom toho není rolí Ústavního soudu, jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti, aby sjednocoval výklad v oblasti zdravotnického práva. Nota bene v případě, kdy se jedná o právní úpravu, která již přede dnem podání ústavní stížnosti pozbyla účinnosti. Na okraj lze zmínit, že zdravotní komplikace, které injekce způsobila, do zdravotní dokumentace stěžovatele zaneseny ve skutečnosti byly, byť ne s přesným popisem místa vpichu (srov. bod 7 rozsudku okresního soudu).
9.Podstata posuzované věci je však jiná. V napadených rozhodnutích, zejména v rozsudku okresního soudu, je podrobně odůvodněno, že pokud by ke zdravotním komplikacím na straně stěžovatele skutečně došlo kvůli nesprávnému mechanickému vpíchnutí injekce (tedy kvůli postupu non lege artis), pak by reakce stěžovatele na tuto skutečnost byla odlišná oproti tomu, jak ji popisují vyslechnutí svědci, a koneckonců i oproti tomu, jak ji popisuje sám stěžovatel. Ani ten totiž v řízení před obecnými soudy netvrdil, že by ihned po vpichu pocítil to, co znalec popsal jako "bezprostřední, šokantní reakci, kdy by pacient řval, jako by ho na nože brali, byl by neutišitelný, bolest by byla krutá, zničující, devastující."
10.Obecným soudům lze rovněž přisvědčit v tom, že z nálezů sp. zn. I. ÚS 1785/21 ani IV. ÚS 14/17 neplyne, že by ve zde posuzovaném případě mělo být důkazní břemeno obráceno. Z těchto nálezů vyplývá pouze, že v případech, kdy poskytovatel zdravotní péče nezanese do zdravotnické dokumentace určitou skutečnost, kterou zákon vyžaduje, je třeba zvážit, zda tvrzení pacienta lze prokázat jinak; není-li tomu tak, pak lze výjimečně důkazní břemeno obrátit způsobem, kdy se postup non lege artis presumuje. Již z tohoto shrnutí je patrné, že nosné důvody citovaných nálezů se na případ stěžovatele nepoužijí. Tvrzení pacienta (stěžovatele) bylo totiž možné spolehlivě ověřit a vyvrátit, a proto nebylo na místě obracet důkazní břemeno. Stěžovatelův nárok nebyl zamítnut proto, že by trpěl důkazní nouzí k prokázání svých tvrzení, ale proto, že byl v řízení dokázán opak.
11.Zdravotní potíže stěžovatele jsou nepochybně politováníhodné. To však neznamená, že za ně právně nese odpovědnost první vedlejší účastnice či kdokoli jiný. Obecné soudy přitom srozumitelně vysvětlily, že nemocnice nejenže jednala de lege artis, jelikož vpich injekce proběhl standardně (v opačném případě by totiž reakce stěžovatele byla jiná, jak bylo uvedeno výše). Současně obecné soudy popsaly, že zdravotní komplikace u stěžovatele mohly nastat mj. v důsledku dalších jeho onemocnění a predispozic. Obecné soudy tedy řádně popsaly, že první vedlejší účastnice neporušila žádnou právní povinnost, a že vznik zdravotních komplikací byl fakticky způsoben dílem nešťastnou náhodou a dílem již existujícími zdravotními problémy na straně stěžovatele.
12.Protiústavní není ani to, že Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, a přesto se stručně vyjádřil k některým námitkám. Odmítá-li Nejvyšší soud dovolání pro nepřípustnost, znamená to, že nebyl naplněn předpoklad přípustnosti, tedy že nebyla splněna žádná z podmínek podle § 237 občanského soudního řádu, v důsledku čehož by Nejvyšší soud přistoupil k meritornímu (věcnému) přezkumu dovolání. Skutečnost, že se Nejvyšší soud nad rámec toho k některým námitkám dovolatele vyjádří, nejenže není protiústavní, ale je naopak k dovolateli vstřícná - Nejvyšší soud se pokouší vysvětlit to, co by dle dikce zákona vysvětlovat nemusel (srov. § 243f odst. 3 občanského soudního řádu). Je tomu podobně jako v případě tohoto usnesení Ústavního soudu o zjevné neopodstatněnosti. 13.Lze shrnout, že obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2026
Dita Řepková, v. r.
předsedkyně senátu