Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Bártíka, zastoupeného JUDr. Bc. Jiřím Štumarem, advokátem, sídlem Plovární 478/1, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2025 č. j. 26 Cdo 816/2025-259, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. října 2024 č. j. 18 Co 204/2024-222 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 5. června 2024 č. j. 25 C 60/2023-181, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-jih, jako účastníků řízení, a Společenství vlastníků X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1.Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2.Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že Okresní soud Plzeň-jih napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele, jíž se domáhal, aby žalovanému společenství vlastníků (vedlejší účastník) byla uložena povinnost doložit mu náklady za jednotlivé služby, způsob jejich rozúčtování a stanovení výše záloh a provedení vyúčtování a umožnit pořízení kopie podkladů. V odůvodnění okresní soud konstatoval, že žalovaný opakovaně nabízel stěžovateli termíny k nahlédnutí do dokumentace, které stěžovatel nevyužil, a setrvale bojkotoval smírné řešení sporu. Uzavřel, že žalovanému nelze klást k tíži chování stěžovatele, který o spolupráci nejevil zájem.
3.K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni napadeným rozhodnutím rozsudek okresního soudu potvrdil. V odůvodnění krajský soud zdůraznil, že žalovaný prokázal splnění povinnosti podle § 1194 občanského zákoníku a § 8 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o službách"), neboť stěžovateli umožnil nahlédnutí do podkladů ve specifikovaných termínech a nabídl mu rovněž trvalou možnost nahlížení v novém sídle společenství v úředních hodinách. Krajský soud dále poukázal na to, že ze strany stěžovatele jde o šikanózní výkon práva, jemuž nelze poskytnout právní ochranu. 4.Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel svými dovolacími námitkami ve skutečnosti zpochybňuje skutková zjištění soudů nižších stupňů, zejména zda mu byla doručena vyrozumění o možnosti nahlédnutí do podkladů, a uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než připouští zákon. Nadto Nejvyšší soud poukázal na to, že závěr o šikanózním výkonu práva stěžovatel dovoláním vůbec nenapadl, přestože sám o sobě vede k zamítnutí žaloby, a dovolání je proto nepřípustné jako celek.
II.
Argumentace stěžovatele
5.Obecné soudy se podle stěžovatele nevypořádaly s existencí extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, respektive s existencí nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nejvyšší soud v této souvislosti tvrdí, že skutková zjištění, k nimž soudy nižších stupňů dospěly, nevykazují významný nesoulad s provedenými důkazy a odpovídají obsahu spisu - s tím však stěžovatel nesouhlasí. V řízení podle stěžovatele nebyl proveden žádný důkaz, z něhož by vyplývalo, že stěžovateli bylo umožněno seznámit se s podklady pro vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu. V řízení byly provedeny důkazy, z nichž vyplývá pouhé tvrzení vedlejšího účastníka, že v konkrétních dnech hodlal umožnit stěžovateli nahlédnutí do příslušných podkladů k vyúčtování souvisejícím s užíváním bytu, ovšem nebylo nikterak prokázáno, že pro nahlížení stěžovatele do těchto podkladů byly reálně vytvořeny podmínky.
6.Obecné soudy neprovedly na návrh stěžovatele výslech svědků, kterým by bylo prokázáno, zda skutečně k seznámení stěžovatele s podklady došlo. Stěžovatel tvrdí vadu opomenutých důkazů.
7.Obecné soudy se rovněž vůbec nezabývaly skutečností, že vedlejší účastník měl údajně umožnit nahlédnout stěžovateli i do těch vyúčtování, které ovšem byly vystaveny ještě před samotným vznikem vedlejšího účastníka. Už z toho podle stěžovatele vyplývá, že tvrzení vedlejšího účastníka o tom, že stěžovateli umožnil nahlédnutí do podkladů, neodpovídá skutečnosti.
8.Dále stěžovatel upozorňuje, že v místě trvalého pobytu bydlel společně se svým otcem stejného jména a příjmení, přičemž vedlejší účastník své zásilky určené stěžovateli nikdy dostatečně neidentifikoval, aby bylo zřejmé, zda jsou určeny právě pro stěžovatele nebo jeho otce. Už proto nelze vycházet z toho, že stěžovatel měl možnost se o termínu, kdy se měl seznámit s podklady pro vyúčtování, skutečně dozvědět. V řízení rovněž nebylo prokázáno, že by stěžovatel měl možnost seznámit se s podklady vedlejšího účastníka za asistence mediátora. Za situace, kdy v řízení nebylo prokázáno, že by vedlejší účastník zpřístupnil stěžovateli jakékoliv podklady, resp. že by se stěžovatel s vedlejším účastníkem dohodl na místě, kde může ke studiu těchto podkladů dojít, popřípadě za situace, kdy nebylo prokázáno, že se stěžovatel skutečně s podklady reálně seznámil, byla podle stěžovatele porušena příslušná judikatura Nejvyššího soudu.
9.Stěžovatel konečně nesouhlasí s tím, že by rozhodnutí krajského soudu bylo postaveno též na závěru, že vykonával svá práva šikanózním způsobem. Pokud by tomu tak bylo, byl by tento závěr zcela překvapivý, neboť neplyne z dokazování. Dovolací soud nemohl svůj závěr o odmítnutí dovolání stavět mj. na tom, že stěžovatel závěr o šikanózním výkonu práva dovoláním nenapadl.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10.Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 ). Pochybení ústavněprávního rozměru přitom Ústavní soud v dané věci neshledal. 11.Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení skutkových i právních závěrů, k nimž obecné soudy dospěly. Tím ale staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry obecných soudů.
12.Z nyní napadených rozhodnutí je naopak zřejmé, že obecné soudy se věcí zabývaly řádně. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu. Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatele a ústavně konformním způsobem vysvětlil, proč je dovolání nepřípustné, resp. že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou. Ústavní soud konstatuje, že závěry soudů jsou v napadených rozhodnutích přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
13.Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé porušit práva stěžovatele. V závěrech soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
14.K vlastní argumentaci stěžovatele Ústavní soud doplňuje, že stěžovatel přehlíží, že smyslem a účelem zákona o službách je umožnit všem příjemcům služeb reálnou možnost seznámit se s podklady pro vyúčtování, které souvisí s užíváním bytové jednotky. Jak plyne z napadených rozhodnutí, stěžovatel tuto možnost opakovaně měl, ovšem sám se (navzdory svým tvrzením) chová způsobem, jakoby o požadované podklady vůbec zájem neměl, což akcentovaly jak okresní soud, tak krajský soud. Z celé argumentace stěžovatele uvedené i v ústavní stížnosti je patrné, že jeho primárním zájmem není spravedlivé uspořádání vztahu mezi ním a vedlejším účastníkem.
15.Soudy se dostatečně vypořádaly jak s otázkou doručování zásilek na adresu stěžovatele, tak s možnostmi, které byly stěžovateli poskytnuty, pokud by skutečně bylo jeho zájmem se s požadovanými podklady seznámit. Soudy též dostatečně zdůvodnily nadbytečnost důkazních návrhů stěžovatele a nedopustily se vady opomenutých důkazů.
16.Nelze přisvědčit ani tvrzení stěžovatele o tom, že krajský soud překvapivě doplnil argument o šikanózním výkonu práva. Závěr o šikanózním výkonu práva učinil již okresní soud a nejde tedy o závěr překvapivý (srov. bod 14 rozsudku okresního soudu). Celá argumentace soudů obou stupňů je ostatně založena právě na tom, že skutečným zájmem stěžovatele (žalobce) nebylo a není domoci se svých práv. Naopak vedlejší účastník učinil veškeré možné kroky k tomu, aby stěžovateli realizaci těchto práv umožnil. Uvedené závěry nejsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, naopak jsou podrobně zdůvodněny.
17.Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu