Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje), soudce Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Michaela Janovského, zastoupeného Mgr. Pavlem Chráskou, advokátem, sídlem Ohradské náměstí 1621/5, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2025, č. j. 91 Co 205/2025-614, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 1. 2025, č. j. 15 C 57/2019-563, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Hlavního města Prahy, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí
1.Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2.Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") bylo rozhodnuto tak, že vedlejší účastnice jako žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli jako žalobci částku ve výši 34 300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z uvedené částky od 1. 3. 2019 do zaplacení (výrok I.); obvodní soud dále zamítl žalobu stěžovatele co do částky 15 370 Kč (výrok II.); vedlejší účastnici uložil zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku ve výši 38 763,80 Kč (výrok III.); stěžovateli bylo uloženo zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku ve výši 1 575, 42 Kč (výrok IV.) a vedlejší účastnici bylo uloženo zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku ve výši 3 506,58 Kč (výrok V.). Z napadeného rozsudku se podává, že stěžovatel se domáhal žalobou zaplacení částky ve výši 49 670 Kč po vedlejší účastnici, a to z titulu bezdůvodného obohacení, neboť tato bez právního důvodu užívá pozemky ve vlastnictví stěžovatele, na nichž je umístěno těleso pozemní komunikace, a to páteřní cyklistické stezky A1 Malá Chuchle - Lahovice. Obvodní soud měl k dispozici tři znalecké posudky k výši bezdůvodného obohacení, přičemž se přiklonil ke znaleckému posudku předloženému vedlejší účastnicí, na základě něhož rozhodl o meritu věci.
3.Stěžovatel i vedlejší účastnice napadli rozsudek obvodního soudu odvoláními. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") následně napadeným rozsudkem rozhodl tak, že rozsudek obvodního soudu ve výrocích I., II., IV. a V. potvrdil (výrok I.); ve výroku III. jej změnil tak, že výše nákladů řízení činí 100 311,50 Kč (výrok II.), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
II.
Argumentace stěžovatele
4.Stěžovatel nesouhlasí s výší bezdůvodného obohacení, kterou obvodní soud určil na základě znaleckého posudku předloženého vedlejší účastnicí. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2498/18 , kde jsou stejné skutkové okolnosti, avšak soudy v nyní posuzované věci rozhodly odlišně stran výše bezdůvodného obohacení. Soudy v napadených rozsudcích nezdůvodnily, v čem spatřují skutkovou odlišnost. Stěžovatel považuje postup soudů v nyní posuzované věci za neobhajitelný, neboť v obdobných věcech má být rozhodováno stejně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5.Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný s výjimkou části, v níž se domáhá stěžovatel zrušení výroku III. rozsudku obvodního soudu, když tento výrok byl již změněn městským soudem. Není totiž povolán rušit to, co již bylo zrušeno či změněno (srov. např. usnesení ze dne 26. 2. 2025 sp. zn. IV. ÚS 138/25 , bod 7). Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6.Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele. 9.Stěžovatel sporuje výši bezdůvodného obohacení, která byla určena na základě znaleckého posudku předloženého vedlejší účastnicí, nikoliv pak stěžovatelem. Stěžovatel dále namítá, že v řízení, které vedl před obvodním soudem v roce 2016, se obvodní soud přiklonil ke znaleckému posudku Ing. Markovské, kdežto v nyní posuzované věci znalecký posudek této znalkyně nepovažoval za přesvědčivý. Stěžovatel pak argumentuje usnesením Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 2498/18 , kterým byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta ústavní stížnost vedlejší účastnice. Touto stížností vedlejší účastnice napadla rozsudek obvodního soudu a rozsudek městského soudu, kterými byla akceptována výše bezdůvodného obohacení stanovená právě znaleckým posudkem Ing. Markovské. Ústavní soud k tomu uvádí, že samozřejmě ve své judikatuře opakovaně připomíná, že ke znakům právního státu neoddělitelně patří princip právní jistoty a z něj plynoucí princip ochrany důvěry v právo, který v sobě zahrnuje především efektivní ochranu práv všech právních subjektů ve stejných případech shodným způsobem a předvídatelnost postupu státu a jeho orgánů [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2637/17 ze dne 23. 1. 2018 (N 10/88 SbNU 133) či nález sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005 (N 16/36 SbNU 173)]. Z toho plyne i požadavek shodného výkladu zákona ve srovnatelných případech, v čemž se projevuje kromě právní jistoty i ústavní princip rovnosti (čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny; čl. 96 odst. 1 Ústavy). 10.Rovnost a předvídatelnost však Ústavní soud nevnímá absolutně, neboť i dvě rozdílná řešení v rovině tzv. podústavního práva v téže věci mohou být ústavně konformní. Je však nutné, aby obě tato řešení byla řádně, racionálně a ústavně konformně odůvodněna [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1441/17 ze dne 19. 12. 2017 (N 234/87 SbNU 801), bod 32, či nález sp. zn. II. ÚS 1189/15 ze dne 13. 12. 2016 (N 240/83 SbNU 739), bod 18]. Přesně k této situaci došlo i v nyní posuzované věci, neboť výše bezdůvodného obohacení byla skutečně posouzena odlišně od případu, který stěžovatel řešil v roce 2016. Ústavní soud se tudíž zaměřil na odůvodnění nyní napadených rozsudků a dospěl k závěru, že z nich jsou zcela seznatelné ty úvahy soudů, které byly relevantní pro výsledek řízení. Tím je dána plná přezkoumatelnost soudních rozhodnutí z hlediska zákonnosti i věcné správnosti.
11.Obvodní soud podrobně vysvětluje, proč se přiklonil ke znaleckému posudku předloženému vedlejší účastnicí, tj. znaleckému posudku zpracovanému znaleckým ústavem ESA, který argumentoval při použití metody simulovaného nájemného tím, že pozemky uvedené v ostatních znaleckých posudcích nejsou srovnatelné s pozemky stěžovatele, a to zejména s ohledem na charakter těchto pozemků a na délku a účel pronájmu. Ke znaleckému posudku Ing. Markovské a ke znaleckému posudku zpracovaného BDO Znalex s. r. o. (předloženými v řízení stěžovatelem) obvodní soud uvedl, že nemohou sloužit ke stanovení obvyklé ceny předmětných pozemků, neboť nájemní smlouvy k pozemkům byly uzavírány vždy za určitým účelem, zejména výstavby infrastruktury jako je metro nebo městský okruh. Obvodní soud nepovažoval tyto pozemky a nájemní smlouvy k nim za srovnatelné se situací stěžovatele. Naopak považoval za vhodně zvolené pozemky vybrané znaleckým ústavem ESA, který zvolil metodu simulovaného nájemného (podrobně viz bod 36. napadeného rozsudku obvodního soudu a bod 12. a 13. rozsudku městského soudu). Nadto soudy v napadených rozsudcích zdůraznily, že mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí probíhá řada soudních sporů o vydání bezdůvodného obohacení, přičemž i v těchto dalších sporech byla pro posouzení výše bezdůvodného obohacení zvolena právě metoda simulovaného nájemného, jež byla aprobována i Ústavním soudem (např. usnesení ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 814/20 či usnesení ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 178/23 ).
12.Ústavní soud tedy považuje napadená rozhodnutí za řádně odůvodněná a nikoliv svévolná, což by zakládalo porušení principu právní jistoty. Je zřejmé, že metoda stanovení výše bezdůvodného obohacení v předmětném typu sporů měla svůj vývoj a zpočátku rozdílná praxe se pravděpodobně ustálila a preferuje metodu tzv. simulovaného nájemného. V tomto případě je třeba klást důraz zejména na absenci svévole v rozhodování soudů a na řádné odůvodnění soudních rozhodnutí. V posuzované věci Ústavní soud v tomto ohledu neshledal žádné ústavně právní deficity a považuje napadená rozhodnutí za souladná s čl. 36 odst. 1 Listiny. 13.Nad rámec uvedeného Ústavní soud rovněž zdůrazňuje, že nelze rovněž odhlédnout od skutečnosti, že se v posuzované věci jedná o částku v bagatelní výši (stěžovatel byl neúspěšný co do částky 15 370 Kč). Ústavní soud takové případy zpravidla odmítá, neboť s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod, čemuž ostatně odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu. Tudíž i z tohoto pohledu nyní posuzovaná věc postrádá ústavně právní rozměr.
14.Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dílem jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu