Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a soudkyň Mgr. Michaely Janošcové a Mgr. Daniely Teterové ve věci
žalobkyně: [anonymizováno]., IČO [anonymizováno] sídlem [anonymizováno] zastoupená advokátem [anonymizováno] sídlem [anonymizováno]
proti
žalované: [anonymizováno], narozená dne [anonymizováno] bytem [anonymizováno] zastoupená advokátem [anonymizováno] sídlem [anonymizováno]
o vyslovení neúčinnosti smlouvy o vypořádání zúženého společného jmění manželů
k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. 10. 2025, č. j. 9 C 304/2015-70
--- VÝROK ---
I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 14 689 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [anonymizováno], advokáta se sídlem [anonymizováno].
--- ODŮVODNĚNÍ ---
1.Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zamítl žalobu o určení, že smlouva o vypořádání zúženého společného jmění manželů, uzavřená dne [anonymizováno] mezi žalovanou a [anonymizováno], nar. [anonymizováno], dle které se žalovaná stala výlučnou vlastnicí pozemků parc. č. [anonymizováno] a parc. č. [anonymizováno], jehož součástí je stavba č. p. [anonymizováno], jak jsou tyto zapsány na listu vlastnictví č. [anonymizováno] pro katastrální území [anonymizováno] (dále též jen „nemovitosti“), je vůči žalobkyni právně neúčinná (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 19 687 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce (výrok II).
2.Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná byla v době od 31. 10. 1987 do 2. 2. 2017 manželkou [anonymizováno], nar. [anonymizováno], který byl od 27. 6. 2011 do 25. 4. 2014 veden v obchodním rejstříku jako jediný jednatel a společník společnosti [anonymizováno] Žalovaná a [anonymizováno] se dne 14. 12. 2012 písemně dohodli na vypořádání jejich společného jmění, které bylo zúženo rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 27. 6. 2012, č. j. 20 C 65/2012-16, mimo jiné tak, že předmětné nemovitosti připadly do výlučného vlastnictví žalované, naopak obchodní podíly [anonymizováno] v obchodních společnostech náležely nadále do jeho výlučného vlastnictví. Na základě této dohody byl příslušným katastrálním úřadem proveden s právními účinky ke dni 14. 12. 2012 vklad práva k předmětným nemovitostem ve prospěch žalované jako výlučné vlastnice. Žalobkyně u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 40 C 293/2015 uplatnila žalobou proti [anonymizováno] nárok na zaplacení škody 1 419 814,27 Kč, kterou jí měl tento, jako jediný jednatel společnosti [anonymizováno], způsobit, když v období od 7. 2. 2014 do 13. 5. 2014 za společnost uzavřel se žalobkyní kupní smlouvy na dodávku hutního materiálu i přesto, že si byl vědom, že společnost je v platební neschopnosti, když současně nesplnil ve smyslu § 98 insolvenčního zákona povinnost podat insolvenční návrh. Řízení bylo skončeno soudem schváleným smírem (s právní mocí usnesení dne 7. 1. 2025), podle něhož se [anonymizováno] zavázal zaplatit žalobkyni 1 419 814,27 Kč formou splátek (jednorázová splátka 300 000 Kč splatná nejpozději k 31. 1. 2025 a další pravidelné měsíční splátky po 20 000 Kč počínaje měsícem únorem 2025 až do úplného zaplacení). [anonymizováno] jednotlivé splátky řádně hradí. Dopisem ze dne 9. 12. 2015, doručeným žalované 14. 12. 2015, zástupce žalobkyně žalované oznámil, že v souladu s § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), žalobkyně odporuje výše uvedené smlouvě ze dne [anonymizováno], když má vůči [anonymizováno], jako jednateli společnosti [anonymizováno], pohledávku ve výši jistiny 1 346 576 Kč a úroků z prodlení. 3.Zjištěný skutkový stav soud podřadil pod § 42a odst. 1 obč. zák., když zápis vlastnického práva ve prospěch žalované na základě smlouvy o vypořádání zúženého společného jmění žalované a jejího manžela, byl proveden v době jeho účinnosti. Dále vyslovil, že podmínkou vyslovení neúčinnosti smlouvy je, že žalobkyně v době rozhodnutí soudu musí mít za dlužníkem v osobě [anonymizováno] vymahatelnou pohledávku, přičemž vymahatelnou je taková pohledávka, u níž má věřitel vymoženo vykonatelné rozhodnutí anebo jiný titul pro nařízení výkonu rozhodnutí. Pokud řízení ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 40 C 293/2015, v němž žalobkyně za dlužníkem uplatnila tvrzenou pohledávku, skončilo smírem, kterým se [anonymizováno] zavázal uhradit žalobkyni svůj dluh v pravidelných splátkách a tyto řádně plní, s poukazem na obsah usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 1275/17 (kdy rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz, zatímco rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), žalobkyně doposud nenabyla právo tuto pohledávku vymáhat prostřednictvím soudu či soudního exekutora (pohledávka z uzavřeného smíru se dosud nestala vymahatelnou) a nesplnila tak podmínku pro možnost dovolat se neúčinnosti právního úkonu v podobě smlouvy o vypořádání zúženého společného jmění manželů. Veden těmito důvody okresní soud žalobu zamítl. 4.Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně. Rozsudek napadla zcela. Odvolací argumentací fakticky brojila proti tomu, že soud nesprávně aplikoval citované rozhodnutí Ústavního soudu, který v odkazovaném usnesení posuzoval skutečnost, kdy stěžovatel v postavení žalobce požádal o přerušení řízení o odpůrčí žalobě a Ústavní soud se především odmítl celou záležitostí zabývat z důvodu, že stížnost směřovala proti rozhodnutí procesní povahy, věci samou se vůbec nezabýval. Žalobkyně má za to, že splnila všechny podmínky, které právní řád klade pro řádné vedení řízení o odpůrčí žalobě. Uzavřený soudní smír je jednoznačně titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí, a skutečnost, že v danou chvíli existující dluh, který je podpořen exekučním titulem, není po splatnosti a dlužník (žalovaný z odpůrčí žaloby) není s dluhem, na který má žalobce vykonatelné rozhodnutí, v prodlení, není zákonným požadavkem rozhodnutí o odpůrčí žalobě.
5.Žalovaná se ve vyjádření k odvolání ztotožnila se skutkovými závěry soudu prvního stupně, dodala, že rozsudek považuje za věcně správný. V řízení bylo na jisto postaveno, že ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 40 C 293/2015 byl uzavřen smír, podle kterého se [anonymizováno] zavázal zaplatit žalobkyni 1 419 814,27 Kč formou splátek, přičemž do doby rozhodnutí soudu v této věci [anonymizováno] splátky řádně hradil a činí tak nadále. Okresní soud věc rovněž správně právně posoudil, když dovodil že žalobkyně neměla vůči žalované vykonatelnou pohledávku, neboť pro pohledávku přiznanou usnesením o schválení smíru nemohl být veden výkon rozhodnutí ani exekuce. Vedle toho žalovaná poukázala na to, že pohledávka žalobkyně, která byla uznána soudním smírem, vznikla později než právní úkon, jehož neúčinnosti se žalobkyně domáhá. Žalované nemůže být přičítáno, že měla vědět o tom, že v budoucnu budou vznikat závazky, které dlužník nebude plnit, a nemohla ani vědět, jaké závazky bude dlužník v budoucnu vytvářet. Navrhla, aby byl napadený rozsudek jako věcně správný potvrzen.
6.Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] zcela a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 7.Žalobkyně, která ke dni rozhodnutí okresního soudu, měla pohledávku za dlužníkem [anonymizováno] přiznanou pravomocným smírem (schváleným usnesením okresního soudu), se podanou žalobou domáhala určení, že jednání dlužníka v podobě uzavření smlouvy o vypořádání společného jmění ze dne 14. 12. 2012, kterou byly nemovitosti zapsané na LV č. [anonymizováno] pro katastrální území [anonymizováno] převedeny do výlučného vlastnictví žalované, je vůči němu právně neúčinné, neboť zkracuje uspokojení jeho pohledávky za dlužníkem z titulu náhrady škody, za kterou dlužník odpovídá jako statutární zástupce společnosti [anonymizováno], když za tuto společnost v období od 7. 2. 2014 do 13. 5. 2014 uzavřel s žalobkyní kupní smlouvy na dodávku hutního materiálu, byť věděl, že společnost není pro svoji majetkovou situaci schopna za tyto dodávky žalobkyni zaplatit kupní cenu.
8.Žalovaná procesní obranu staví na argumentech, že ke dni učinění odporovatelného právního jednání žalobkyně neměla ani vůči dlužníkovi, ani vůči společnosti [anonymizováno], žádnou pohledávku.
9.Skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, vyplývají z provedených důkazů a obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na ně lze odkázat [k možnosti odkázat na správné skutkové, příp. právní závěry soudu prvního stupně (dokonce i v reakci na námitky odvolatele) srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011].
10.Podle § 42a obč. zák. věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen (odstavec 1). Odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými, nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat (odstavec 2). Právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch (odst. 3). 11.Odvolací soud má předně za to, že okresní soud aplikoval na danou věc správné zákonné ustanovení, tj. § 42a obč. zák. účinného v době, kdy byl učiněn napadený odporovatelný úkon dlužníka. Nemůže však souhlasit s právním posouzením věci, jak jej učinil okresní soud, nicméně i pro jeho rozhodnutí je postačující skutkový závěr, který byl okresním soudem zjištěn správně. Z pohledu § 42a obč. zák. základem pro posouzení nároku žalobkyně je to, zda žalobkyně je aktivně legitimována k podání odpůrčí žaloby, tzn. zda vůbec měla za dlužníkem pohledávku v době, kdy byl učiněn odpůrčí žalobou napadený právní úkon. K tomuto se jednoznačně vyjádřila i judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze 22. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 549/2001, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod pořadovým číslem R 64/2002, či usnesení ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1752/2016), která vyslovila, že ten, kdo nemá za dlužníkem v okamžiku učinění odporovaného úkonu pohledávku, nemůže být jeho věřitelem ve smyslu § 42a obč. zák., a je pojmově vyloučeno, aby dlužník učinil právní úkon v úmyslu zkrátit „svého věřitele“ (tj. zkrátit uspokojení věřitelovy v té době ještě neexistující pohledávky). Aktivně legitimovaným k podání odpůrčí žaloby je proto ten, kdo má za dlužníkem pohledávku v době, kdy byl učiněn odporovaný právní úkon, a to i pohledávku nesplatnou, případně pohledávku, která má vzniknout teprve v budoucnu (zpravidla na základě již vzniklého právního vztahu v době učinění odporovatelného úkonu). 12.Podle skutkových závěrů vyslovených soudem prvního stupně, které ani nebyly účastníky jakkoliv zpochybněny, byla mezi žalovanou a dlužníkem [anonymizováno] uzavřena smlouva s účinky vkladu práva ke dni 14. 12. 2012, zatímco (realizační) smlouvy kupní mezi žalobkyní a společností [anonymizováno], byly uzavírány postupně až v období od 7. 2. 2014 do 13. 5. 2014, aniž by bylo žalobkyní ve vztahu ke vzniku těchto právních úkonů tvrzeno cokoli jiného. V takovém případě však žalobkyně neměla a ani nemohla mít vůči společnosti [anonymizováno], a již vůbec ne vůči dlužníkovi [anonymizováno] z titulu jeho odpovědnosti jako jednatele dané společnosti žádnou pohledávku; nešlo o pohledávky vzniklé teprve v budoucnu.
13.Na okraj odvolací soud dodává ve shodě s odvolací argumentací žalobkyně, že usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1275/17, z něhož vycházel okresní soud při právním posouzení dané věci, není skutečně možno v řízení aplikovat, a to hned ze dvou důvodů. Jednak se Ústavní soud při přijímání předmětného rozhodnutí zabýval procesní otázkou důvodnosti přerušení řízení v řízení o odpůrčí žalobě na návrh žalobce jako věřitele, nikoli však tím, jakou povahu musí mít pohledávka věřitele ke dni rozhodování soudu o odpůrčí žalobě, jednak obč. zák. v § 42a zcela jednoznačně hovořil o pohledávce vymahatelné, nikoli pohledávce vykonatelné, přičemž judikatura Nejvyššího soudu v R 64/2002 dovodila, že má jít o takovou pohledávku, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávku která byla přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, což je i soudní smír. Odvolací soud tak má za to, že pro vyhovění odpůrčí žalobě není rozhodné, že na základě soudem schváleného smíru ještě neuběhla lhůta k plnění tímto smírem určená (často i pod ztrátou výhody splátek), neboť podstatným je, že předmětná pohledávka za dlužníkem byla věřiteli přiznána a bude-li odpůrčí žalobě vyhověno a dlužník nesplní svoji povinnost plnit v souladu s rozhodnutím, jímž byl k této povinnosti zavázán, bude se moci věřitel v rámci výkonu rozhodnutí či exekuce uspokojit právě z majetku, který dlužníkovým odporovatelným úkonem byl z masy jeho majetku vyveden. 14.Veden těmito důvody odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný zcela potvrdil, když soud prvního stupně nepochybil ani ve výroku o náhradě nákladů řízení a lhůtě k plnění, na jehož zdůvodnění lze odkázat, ostatně ve vztahu k nákladům řízení před okresním soudem nebyly odvolatelkou ani vzneseny žádné konkrétní námitky, pročež nebyla potřeba výrok o nákladech řízení měnit (blíže srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24). 15.Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., protože žalovaná byla v odvolacím řízení úspěšná, přičemž za tuto fázi sestávají její účelně vynaložené náklady. Tyto jsou představovány 11 240 Kč jako odměnou zástupce žalované za 2 úkony právní služby v podobě sepisu vyjádření k odvolání a účasti u jednání odvolacího soudu po 5 620 Kč dle § 9 odst. 4 písm. a) ve spojení s § 7 bodem 5 a 11 odst. 1 písm. d), g) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění účinném od 1. 1. 2025, 900 Kč jako náhradou hotových výdajů zástupce žalované za tyto dva výše uvedené úkony právní služby po 450 Kč dle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu, a 2 549 Kč jako zvýšením odměny a náhrady o daň z přidané hodnoty (21 %), když zástupce žalované osvědčil, že je plátcem této daně. Celkem tak bylo žalované přiznáno na náhradě nákladů odvolacího řízení 14 689 Kč. 16.Odvolací soud na okraj dodává, že v dané věci při určení odměny zástupce žalované vycházel z tarifní hodnoty věci stanovené právě v § 9 odst. 4 advokátního tarifu, byť v posuzovaném případě šlo o vyslovení neúčinnosti smlouvy o převodu nemovitostí, tedy předmětem řízení byla věc, která je obecně penězi ocenitelná (blíže srovná. nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 3281/22). Odvolací soud však přihlédl k tomu, že v průběhu soudního řízení nemovitosti oceněny nebyly, žádnou ze stran sporu nebylo tvrzeno, tím méně předloženo jakékoliv aktuální ocenění předmětných nemovitostí, které jsou od r. 2012 permanentně ve vlastnictví žalované, přičemž jen pro určení výše nákladů řízení soud dokazování ke zjištění ceny věci neprovádí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1492/2016). Pokud tedy za daného stavu scházel jakýkoli ověřitelný údaj o ceně věci, nebylo možno vyjít než z paušálně stanovené tarifní hodnoty. 17.O lhůtě k plnění náhrady nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když nebyly shledány okolnosti, na základě kterých by byla pariční lhůta prodloužena, případně stanoveno, že plnění se bude dít ve splátkách. --- POUČENÍ ---
Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je možno podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku.