Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti E. C. T. Holding s. r. o., sídlem Na Sádce 659/24, Praha 11 - Chodov, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2026 č. j. 23 Cdo 2465/2025-298, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2025 č. j. 25 Co 94/2025-254 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. července 2024 č. j. 15 C 222/2022-171, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ACQUIRE CZ, s. r. o., sídlem U Santošky 2285/11, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1.Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzeným porušením svých práv na soudní ochranu a ochranu vlastnictví.
2.Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice se po stěžovatelce žalobou domáhala zaplacení celkem 75 625 Kč s příslušenstvím. Mělo jít o odměny náležící právní předchůdkyni vedlejší účastnice za zhotovení dokumentace k investičnímu záměru podle dvou objednávek z let 2018 a 2019. Obvodní soud pro Prahu 4 napadeným rozsudkem žalobě vyhověl. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky v záhlaví uvedeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí ve věci samé potvrdil.
3.Podle soudů nižších stupňů byla prokázána existence smluv o dílo i provedení děl. A to objednávkami, fakturami a rozhodnutím stavebního úřadu o investičním záměru v řízení, ve kterém dokonce stěžovatelka právní předchůdkyni vedlejší účastnice zastupovala. Nedůvodná byla námitka promlčení vznesená stěžovatelkou, protože vedlejší účastnice doložila uznání dluhu podepsané tehdejším jednatelem stěžovatelky (ze dne 15. 10. 2020). K navazující námitce stěžovatelky o zpochybnění pravosti uznání dluhu soudy nižších stupňů uvedly, že zfalšování této listiny je nepravděpodobné. Tehdejší jednatel stěžovatelky ve výpovědi důvěryhodně popsal, že uznání dluhu mělo motivovat právní předchůdkyni vedlejší účastnice k dokončení díla, přestože stěžovatelka tehdy ještě nezaplatila ani první fakturu. Naopak argumentace stěžovatelky je nekonzistentní. Z odkazů na jiná soudní řízení týkající se údajných nekalých praktik tehdejšího jednatele stěžovatelky vyplývají pouze spekulace, které lze nadto vysvětlit neshodami při dřívější vzájemné obchodní spolupráci. Soudy tedy uvěřily výpovědi tehdejšího jednatele stěžovatelky, a to i proto, že o existenci závazku jako takového není pochyb.
4.Nejvyšší soud konečně napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky, neboť je neshledal přípustným. Soudy nižších stupňů v souladu s ustálenou judikaturou vyslechly tehdejšího jednatele stěžovatelky podle § 126a občanského soudního řádu. Tehdy se neuplatní omezení vyplývající z § 126 odst. 4 téhož zákona, tedy provést výslech jen nelze-li dokazovanou skutečnost prokázat jinak, protože tehdejší jednatel již v této funkci nebyl. Dále stěžovatelka brojila proti hodnocení skutkového stavu, který se v dovolacím řízení až na výjimky nepřehodnocuje. Extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, ani nepřípustnou libovůli zde Nejvyšší soud neshledal. II. Argumentace stěžovatelky
5.Stěžovatelka tvrdí, že se obecné soudy nedostatečně vypořádaly s námitkou popření pravosti uznání dluhu. Upozorňuje, že pohledávky byly uplatněny až po cca 3 letech. Uznání dluhu se datuje na období pár dní předtím, než byl původní jednatel stěžovatelky z této funkce v říjnu 2020 odvolán. Jednatel vedlejší účastnice a tehdejší jednatel stěžovatelky spolupracují - z veřejných zdrojů a jiných soudních rozhodnutí v obdobných věcech je patrné, že tyto osoby páchají nekalé, lichvářské praktiky. Vedlejší účastnice dlouhodobě zneužívá právo jako formální prostředek svého obohacení. Vůči tomu všemu ovšem nyní stojí jediný důkaz, a to výpověď tehdejšího jednatele stěžovatelky. Jeho motivace vypovídat určitým způsobem lze vysvětlit spory se společníkem stěžovatelky a dlouhodobou spoluprací s vedlejší účastnicí. Jeho výpověď proto nemůže být důvěryhodná. Nebyla nadto splněna podmínka účastnického výslechu, tedy že jím dokazované skutečnosti nelze prokázat jinak (§ 131 odst. 1 občanského soudního řádu). Obecné soudy bezdůvodně poskytují ochranu zneužívajícím praktikám vedlejší účastnice. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6.Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7.Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto zásadně věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 8.Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů: zpochybňuje závěry o věrohodnosti výslechu tehdejšího jednatele stěžovatelky a o pravosti sporného uznání dluhu. Ústavní soud se však v řízení o ústavní stížnosti může zaměřit pouze na extrémní případy vad v hodnocení důkazů, "běžné" přehodnocování skutkového stavu mu nepřísluší. Stejně jako Nejvyšší soud nyní Ústavní soud neshledal žádný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy ani žádný projev libovůle, přepjatý formalismus či absenci logických či konkrétních a věcných úvah, které by snad mohly v určitých případech nabýt ústavněprávního rozměru.
9.Napadená rozhodnutí v hodnocení věrohodnosti výpovědi tehdejšího jednatele ve srovnání s námitkami stěžovatelky dávají smysl. Obvodní soud odkázal na konkrétní okolnosti, pro které výpovědi uvěřil. Odkázal mimo jiné na nekonzistentní skutkovou verzi stěžovatelky, která jednou tvrdila, že závazek vůbec nevznikl, což bylo vyvráceno, a podruhé namítla zfalšování uznání dluhu. Oproti tomu tehdejší jednatel vedlejší účastnice přednesl koherentní popis událostí a vysvětlil, jaký důvod tehdejší uznání dluhu mělo mít. Svévoli Ústavní soud nenachází ani v hodnocení poznatků z jiných řízení - ta se skutečně netýkají okolností nynější věci, jak je patrné z přiložených písemností. Pro obecné soudy bylo také podstatné, že v nynější věci nebylo pochyb o existenci závazku jako takového, mimo jiné podle obsahu rozhodnutí stavebního úřadu. To lze stěží zfalšovat. Závěry obecných soudů tedy jsou ústavně obhajitelné.
10.V námitkách o porušení § 131 odst. 1 občanského soudního řádu stěžovatelka nadále nereflektuje argumentaci obecných soudů, že v souladu s § 126a téhož zákona se výslech bývalého statutárního orgánu neprováděl za stejných podmínek jako výslech fyzické osoby, která v této funkci nadále působí. Argumenty stěžovatelky tedy neobsahují žádnou věcnou, natož ústavní polemiku se závěry obecných soudů v této otázce. 11.Ústavní soud věc posoudil z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu