Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 27.05.2026
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Vady podání
Dotčené předpisy: § 241a odst. 1-3 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí: E
Zveřejněno na webu: 24.06.2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.11.2001, sp. zn. nsoud/21_Cdo_123_2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz . USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně M. H. , zastoupené Mgr. Luďkem Voigtem, LL.M., advokátem se sídlem ve Svinařově, Hlavní 241, proti žalované JUVENTUS insolvenční v.o.s. , se sídlem v Olomouci, Šantova 719/2, IČO 08226351, jako insolvenční správkyni dlužníka P. M., zastoupené Mgr. Kristýnou Pavlíkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Dolní náměstí 201/1, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. okresni/21_C_14_2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27.08.2025, č. j. krajsky/28_Co_101_2025-729, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19.12.2025, č. j. krajsky/28_Co_101_2025-747, takto: I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26.11.2024, č. j. okresni/21_C_14_2023-337, ze zaniklého společného jmění účastníků do vlastnictví žalobkyně přikázal pozemky parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, parc. č. XY, a parc. č. XY, vše v k. ú. XY (dále jen „předmětné nemovitosti“), a dále závazky ze smluv o hypotečním úvěru uzavřených mezi Komerční bankou, a. s., a účastníky, definovaných ve výroku I rozsudku (výrok I). Dále soud prvního stupně uložil (původnímu) žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání zaniklého společného jmění manželů (dále též jen „SJM“) částku 588 371,82 Kč (výrok II), co do částky 39 512 Kč řízení zastavil (výrok III), co do částky 261 098,25 Kč žalobu zamítl (výrok IV) a rozhodl o nákladech řízení (výrok V). 2. K odvolání žalované (namísto původního žalovaného P. M. vstoupila z důvodu zjištění úpadku původního žalovaného a prohlášení konkursu na jeho majetek do řízení žalovaná) Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27.08.2025, č. j. krajsky/28_Co_101_2025-729, ve znění opravného usnesení ze dne 19.12.2025, č. j. krajsky/28_Co_101_2025-747, rozsudek soudu prvního stupně – vyjma nenapadených výroků III a IV – změnil tak, že předmětné nemovitosti přikázal do majetkové podstaty úpadce, dluhy ze smluv o hypotečním úvěru přikázal k zaplacení žalobkyni a úpadci rovným dílem a uložil úpadci povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů 4 069 896 Kč (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 3. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost ve smyslu § 237 OSŘ, občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe a jejichž zodpovězení má zásadní právní význam. Konkrétně šlo o „podmínky a mez aplikace § 274 InsZ při vypořádání SJM v konkursu jednoho z manželů a o poměr ochrany věřitelů vs. ochrany spoluvlastnického práva druhého manžela podle občanského zákoníku“. Zákonný důvod pro zásah podle § 274 InsZ nebyl dán, neboť dluhy dlužníka uspokojitelné ze SJM hodnotu majetku v SJM nepřevyšovaly. Nebylo možné obětovat zákonná kritéria spravedlivého vypořádání SJM jen proto, že probíhá insolvence jednoho z manželů; odvolací soud však přiřkl veškerý majetek do konkursní podstaty dlužníka. Existence insolvence nevylučuje provedení standardního vypořádání SJM v režimu občanského práva. Došlo k narušení principu rovnosti podle § 37 odst. 3 Listina základních práv a svobod, když ekonomický prospěch věřitelů byl nadřazen právu žalobkyně na ochranu jejího vlastnictví a bydlení. Soud trestal žalobkyni za její slabší majetkové poměry, když argumentoval, že v případě ponechání nemovitostí žalobkyni by ona neměla z čeho uhradit finanční podíl do majetkové podstaty. Napadené rozhodnutí je v rozporu s principem poctivosti a dobrých mravů, jakož i s právem na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 4. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
5. Dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.
6. Podle § 237 OSŘ není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
8. Ústavní soud v nálezu ze dne 29.08.2023, sp. zn. usoud/I.__S_1564_23 (dostupném na https://nalus.usoud.cz ) zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 OSŘ musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 OSŘ je naplněn a jak konkrétně je naplněn. Pokud například dovolatel tvrdí, že se odvolací soud odchýlil při řešení oné otázky hmotného či procesního práva od ustálené rozhodovací praxe, vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval ve vztahu k oné otázce hmotného nebo procesního práva. 9. K přípustnosti dovolání totiž nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21.01.2014, sp. zn. usoud/I.__S_3524_13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.09.2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.05.2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (dostupná, stejně jako další uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz) ]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. 10. Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy, a pokud by předpoklad přípustnosti dovolání měl směřovat jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soud u, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.10.2023, sp. zn. nsoud/22_Cdo_882_2023). 11. Žalobkyně v dovolání vymezila předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 OSŘ tak, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe“. Přitom neuvedla jediné rozhodnutí dovolacího či Ústavního soudu, se kterým by mělo být napadené rozhodnutí rozporné. Žalobkyně v dovolání poukazuje pouze na blíže nespecifikovanou judikaturu Nejvyššího či Ústavního soudu, přičemž např. uvádí: „Jak ostatně judikoval Ústavní soud i Nejvyšší soud, existence insolvence nevylučuje provedení standardního vypořádání SJM v režimu občanského práva.“ Na této otázce – byť při její formulaci žalobkyně ani řádně nevymezuje předpoklad přípustnosti dovolání uvedením konkrétního rozhodnutí – závěry odvolacího soudu ve smyslu § 237 OSŘ ani nezávisí. Odvolací soud totiž pod bodem 83 napadeného rozsudku uvedl, že „nelze uzavřít, že by společné jmění manželů bylo předluženo a není tak důvod pro zamítnutí žaloby podle § 274 odst. 1 InsZ“. Proto odvolací soud SJM vypořádal. Nelze proto přisvědčit námitce dovolatelky již z toho důvodu, že odvolací soud SJM vypořádal, byť žalobkyně ve výsledku nemusí souhlasit toliko s tím, jakým způsobem tak učinil. Dále žalobkyně v dovolání uvedla: „Jak výstižně konstatoval Ústavní soud, při vypořádání rodinného majetku je nezbytné dbát na ochranu bydlení a rozumné zajištění druhého, slabšího manžela.“ Přestože ani zde dovolatelka neuvádí žádné konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu, od něhož by se měl odvolací soud odchýlit, lze podotknout, že odvolací soud se k této námitce žalobkyně ve svém rozhodnutí explicitně vyjádřil pod bodem 91, kde zdůraznil, že nutnost zachování bydlení žalobkyně v nemovitých věcech nevyplývá z žádného právního předpisu a ani z nálezu Ústavního soudu ze dne 10.01.2024, sp. zn. usoud/III.__S_2148_23, jehož se žalobkyně dovolávala. Lze proto uzavřít, že v dovolání žalobkyně – krom absence uvedení jakéhokoliv rozhodnutí, od něhož se měl odvolací soud napadeným rozhodnutím odchýlit – neformuluje ani zobecnitelnou právní otázku, při jejímž řešení mělo k tvrzené odchylce od rozhodovací praxe dojít, a na jejímž řešení by rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 OSŘ záviselo. Již jen nad rámec dovolací soud podotýká, že způsob vypořádání provedený odvolacím soudem je s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu – v rozsahu námitek žalobkyně, které však na konkrétní rozhodovací praxi ani neodkazují – souladný, přičemž v tomto ohledu lze odkázat především na bod 89 napadeného rozhodnutí, v němž odvolací soud reflektuje judikaturu řešící ochranu práv věřitelů při vypořádání SJM. 12. Jelikož dovolání žalobkyně trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 OSŘ) odstraněny a pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 OSŘ odmítl. 13. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27.05.2026
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předsed a senátu