Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
6 Tdo 1032/2025
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí: 18. 3. 2026
Spisová značka : 6 Tdo 1032/2025
ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:6.TDO.1032.2025.1
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Důvody dovolání
Důvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Hodnocení důkazů
Subsidiarita trestní represe
Pomoc k trestnému činu
Výtržnictví
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. § 12 odst. 2 tr. zákoníku § 358 odst. 1 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí: CD
Zveřejněno na webu: 14. 5. 2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz .
6 Tdo 1032/2025-400
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 3. 2026 o dovolání, které podala obviněná J. U. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2025, sp. zn. 13 To 169/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 3 T 85/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J. U. odmítá. Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 29. 4. 2025, sp. zn. 3 T 85/2024 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byla obviněná J . U. (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku ve formě účastenství – pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že: dne 14. 8. 2023 okolo 11.25 hodin ve XY, v ulici XY č. p. XY na parkovišti před obchodním domem Tesco, okres XY , poté, co před zde přítomnými zákazníky obchodního domu, po předchozí slovní rozepři nejprve již v této věci odsouzený J . D. napadl poškozeného V. P. opakovanými údery sevřenou pěstí do oblasti hlavy, a poté, co poškozený upadl na zem, jej zaklekl a pokračoval v jeho napadání nejméně sedmi údery rukou sevřenou v pěst do oblasti hlavy, pomáhala již odsouzenému obviněná J . U. tím, že poškozeného částečně zasedla a držela oběma rukama za jeho levou ruku, aby mu znemožnila se bránit, přičemž když se poškozený pokoušel ze země vstát, chytil ho již odsouzený zezadu do tzv. kravaty, počal ho rdousit, a následně ho strhl za krk zpět na zem, a svého jednání oba, tj. obžalovaná i již odsouzený, zanechali, až když se na místo dostavil svědek M . J. , který se ústně prokázal jako policista a již odsouzeného od poškozeného oddělil .
2. Za to byl obviněné podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výši 50 denních sazeb s výší denní sazby 300 Kč, tedy celkem ve výměře 15 000 Kč. 3. Proti citovanému rozsudku podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. 8. 202 5 , sp. zn. 13 To 169/2025, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení soudu druhého stupně podala obviněná dovolání opřené o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. V prvé řadě uvedla, že konflikt vyvolal poškozený, když fyzicky nejdříve napadl jejího syna J . D. a následně i ji, čímž oběma způsobil zranění vyžadující lékařské ošetření. Obviněná přitom nikterak na poškozeného neútočila, pouze se jej snažila odtrhnout od svého krvácejícího syna, kterého poškozený škrtil. Poškozený v reakci na její snahy ovšem zaútočil i na ni. Jejím záměrem tedy bylo dosáhnout toho, aby poškozený jejímu synovi už neubližoval, což lze chápat jako nutnou obranu, případně krajní nouzi. Tomuto mají ostatně svědčit i lékařské zprávy a pořízené fotografie. Pokud jde o svědeckou výpověď J . S., z té vyplývá pouze to, že šlo o „bitku mezi chlapama“, přičemž začátek konfliktu neviděla. Dotyčná svědkyně spolu se svědkyní B . S. rovněž potvrdily, že poškozený se na místě objevil bez jejich vědomí, přičemž se s ním měli sejít až po předání dětí. Svědek M . J. pouze sdělil, že šlo o konflikt, který ukončil. A v neposlední řadě svědek F . J. vypověděl, že nebylo možné určit kdo měl převahu a že obviněná se snažila svému synovi pomoct, na což ji někdo odstrčil na zem a dále se do konfliktu nezapojovala. Pro tyto důvody pak nejde uvedené jednání kvalifikovat jako trestný čin. I kdyby skutkový děj proběhl, jak jej popsaly obecné soudy, odpovídal by nanejvýš přestupku proti občanskému soužití. Krom toho se na uvedené mělo aplikovat ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť nastalá situace nedosahovala takové závažnosti, aby to odůvodnilo trestněprávní postih. Nebyly tedy naplněny všechny základní znaky skutkové podstaty stíhaného přečinu, neboť šlo o nutnou obranu, a i kdyby došlo k protiprávnímu jednání, v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe mělo být posouzeno jako přestupek. Obviněná se též vymezila proti peněžitému trestu, který vnímá jako nepřiměřeně přísný s ohledem na její příjmy (10 000 Kč invalidního důchodu) a nulové úspory. 5. Z výše uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal o věci v potřebném rozsahu znovu jednat a rozhodnout. 6. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém písemném vyjádření konstatovala, že vznesené výhrady nejsou opodstatněné. Námitkám vytýkaným na základě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze přisvědčit. Obviněná toliko polemizuje s hodnocením důkazů a žádá přehodnocení skutkových závěrů, což není s to naplnit uvedené ustanovení. Ani náznakem nebyl specifikován zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro napln ění znaků trestného činu. Soud prvního stupně nadto přesvědčivě a řádně své závěry odůvodnil. Pokud jde o hmotněprávní argumentaci, jedinou relevantní výhradu představuje tvrzené nedodržení ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Nelze jí však přisvědčit. Námitka, že obviněná měla jednat v nutné obraně vychází ze skutkových zjištění odlišných od závěrů obecných soudů, což nezakládá vadu právního posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obdobné platí i pro námitky proti výši peněžitého trestu, neboť ani v tomto případě je nelze podřadit uvedený dovolací důvod. S ohledem na příjmové poměry obviněné trest nelze označit ani za nepřiměřeně přísný, třebaže jde o trest citelný. 7. Závěrem proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a v případě odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasila s postupem ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí. 9. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2025, sp. zn. 13 To 169/2025, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. 10. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněnou vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání. 11. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již zasah uje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění. 12. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v práv ní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. 13. Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l ) ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. IV.
Důvodnost dovolání
14. V kontextu uvedeného lze uzavřít, že část uplatněných námitek je možno formálně podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), příp. i m) tr. ř. Tyto námitky však nelze vyhodnotit, že by mohly odůvodnit obviněnou požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí. Zbývající argumentaci dovolatelky, především pak polemizující se zjištěným skutkovým stavem a s výší uloženého trestu, nelze podřadit pod tyto ani jiné zákonem vymezené dovolací důvody. 15. Z obsahu dovolání je patrné, že obviněná brojila proti skutkovým zjištěním, namítala existenci okolností vylučující protiprávnost jejího jednání v podobě nutné obrany, popř. krajní nouze, domáhala se aplikace zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, a v neposlední řadě se vymezila proti výši peněžitého trestu, který označila za nepřiměřený vzhledem k jejím příjmům. Podle jejího mínění, soudy obou stupňů nesprávně vyložily průběh skutkového děje, neboť z její strany se mělo jednat o ochranu jejího syna. Tomu mají svědčit nejen zdokumentovaná zranění obviněné a jejího syna, ale rovněž i svědecké výpovědi J . S. a F. J. , kteří celý konflikt popsali jako vyrovnaný. Druhý zmíněný svědek ostatně jednání obviněné výslovně popsal jako pomoc svému synovi. K dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. První alternativa
16. Obviněná svou argumentaci, že učiněné skutkové závěry soudů obou stupňů jsou nesprávné ve světle okolností předmětného případu, zjevně spojuje s první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předmětný důvod dovolání ve své první alternativě dopadá na rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a která jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Předpokladem pro naplnění uvedeného je ovšem zjištění hrubých vad ve skutkových závěrech, pro které nelze setrvat na nezměnitelnosti a závaznosti napadeného rozhodnutí, jak ostatně bylo rozvedeno výše. O zjevný rozpor se jedná tehdy, když rozhodná skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo jsou dokonce opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. 17. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, jenž je veden kasačním, nikoliv revizním principem, být arbitrem v polemice o tom, jaké skutkové závěry učinit na základě hodnocení důkazů navazujícího na jejich provedení. Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2023, sp. zn. 5 Tdo 59/2022).
18. Lze dále poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o n ezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
19. Rovněž platí, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
20. Zmíněná polemika s hodnocením důkazů je však hlavní náplní námitek obviněné, jejíž argumentace sestává z upravené verze událostí, podle které se měla snažit bránit svého syna před útokem poškozeného. Nejvyšší soud v reakci na to zdůrazňuje, že námitka hodnocení důkazů oproti představám obviněné nezakládá právo na hodnocení týchž důkazů odlišně od soudů nižších stupňů, a tedy nemůže vycházet z jiných skutkových zjištění. Proto toliko proklamativní argumentace vycházející z pro obviněnou příznivějších skutkov ých tvrzení a závěrů nemůže sama o sobě doložit (osvědčit) zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Nelze mít pochyb o tom, že soudy nižších stupňů adekvátním způsobem a v potřebném rozsahu vyhledaly a provedly důkazy, tak aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, jež hodnotily právě z pohledu naplnění zásad ústnosti a bezprostřednosti způsobem korespondujícím s § 2 odst. 6 tr. ř. a nedopustily se excesivního nebo jinak nepřijatelného posouzení. Svá hodnocení pak oba soudy nižších stupňů řádně prezentovaly v rámci odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. Jak je ostatně patrné z bodu 18. odůvodnění soudu prvního stupně, skutkové závěry vystavěly na logické provázanosti ostatních provedených důkazů (především pak výpovědi svědků F . J. a M. J. a videozáznam pořízený svědkyní J . S. , které dále podporují výpovědi dalších svědků a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství), postupovaly v souladu s uvedenými zákonnými východisky. Nelze proto přisvědčit námitce o nedostatcích ve skutkových závěrech soudů, ba právě naopak provedené dokazování vytvořilo ucelený, spojitý a na sebe navzájem navazující řetězec důkazů v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.), směřující jednoznačně k závěru o vině obviněné. 21. Pokud obviněná trvá na své verzi událostí, že pouze chránila svého syna, zcela tím de z interpretuje nastalou situaci. Jak vyplývá z videozáznamu podrobně rozebraného soudem prvního stupně v bodě 13. jeho odsuzujícího rozsudku, syn obviněné (jež byl shledán vinným přečinem výtržnictví rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 12. 11. 2024, sp. zn. 3 T 85/2024 – viz č. l. 286 až 289), v rychlém sledu udeřil opakovaně zalehnutého poškozeného do hlavy (8 úderů pěstí během 5 vteřin) a ten se nemohl bránit právě kvůli intervenci obviněné. Je zcela nelogickým, že tvrzená snaha o odtrhnutí dvou lidí vyústila v situaci, kdy jedna osoba vede nepřerušovaně útok, zatímco druhá není s to se bránit, protože mu obviněná zalehla nohy a drží jeho levou ruku. Nadto tvrzení obviněné neodpovídají průběhu celého konfliktu, neboť podle její verze událostí „nikterak neútočila na poškozeného, kdy se jej pouze snažila odtrhnout od svého syna, kdy jej poškozený škrtil v kravatě tak, že už její syn skoro nedýchal a modral“, což se v šak rozchází s uvedeným kamerovým záznamem, ve kterém je naopak zachycen syn obviněné škrtící poškozeného. Jak rovněž podrobně rozebral soud prvního stupně v bodech 20. a 21., tvrzením obviněné nesvědčí žádné důkazy, nehledě na skutečnost, že popsaného efektu mělo být dosaženo během několika málo vteřin, přičemž nebylo zjištěno žádné tomu odpovídající poranění. Tedy je zde evidentní rozkol v časové posloupnosti i v osobě, která měla být škrcena. Námitky obviněné zpochybňující skutková zjištění obecných soudů jsou tak vyloučeny z dovolacího přezkumu, neboť představují (jak správně shrnula i státní zástupkyně) pouhou proklamativní polemiku s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů, aniž by byl specifikován výše citovaný tzv. zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a ustáleným skutkovým dějem. Námitky jsou rovněž rozporuplné, nepřesvědčivé a neobstojí tak v porovnání s logickými skutkovými závěry učiněnými soudy na podkladě náležitého hodnocení provedených důkazů shrnutých v předchozím bodě. Je pak zřejmé, že zjevný rozpor v tomto ohledu ve shora naznačeném smyslu neexistuje.
22. Pro úplnost lze ještě podotknout, že napadá-li obviněná hodnocení výpovědi F . J. , protože měl dotyčný svědek její jednání popsat jako pomoc jejímu synovi, neosvědčuje tím žádnou vadu rozhodnutí, nýbrž do důsledku přisvědčuje skutkovými i právním závěrům obecných soudů, podle kterých intervence obviněné zvýhodnila v potyčce jejího syna. Tato argumentace obviněné postrádá nad rámec již uvedeného důvodnost i vzhledem k právní kvalifikaci skutku jako trestného činu spáchaného účastníkem ve formě pomoci ve s myslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, čemuž právě odpovídají i učiněné skutkové závěry, resp. hodnocení provedených důkazů. 23. V této spojitosti pak, byť to obviněná opakovaně rozporuje, nezbývá než uzavřít, že řetězec uvedených důkazů spolehlivě prokazuje její vinu a vyvrací její obhajobu. Odůvodnění soudů vycházela z konzistentnosti výpovědí vyslechnutých svědků a zmíněného souladu s dalšími důkazy, mimo jiné vyhodnocení jednotlivých kamerových záznamů. Námitku obviněné ve směru naplnění první alternativy předmětného dovolacího důvodu je tudíž nutné s ohledem na výše uvedené vyhodnotit jako nepřípustnou k dovolacímu přezkumu. Zároveň lze doplnit, že ač obviněná formálně označila i zbývající dvě alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (bod II. 5. dovolání), žádnou jim přiřaditelnou argumentaci v mimořádném opravném prostředku nevznesla. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 24. Obviněná v podaném dovolání uplatnila také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jak již bylo uvedeno, konkrétně namítá, že měla jednat v nutné obraně, příp. krajní nouzi. Tyto výhrady ovšem primárně pramení z polemiky s hodnocením důkazů obecnými soudy. Zbývající námitkou vztahující se k hmotněprávnímu posouzení je pak tvrzení, že pokud by se vycházelo ze soudy zjištěného skutkového stavu, jednalo by se nanejvýš o přestupek proti občanskému soužití. Obviněná se tedy rovněž domáhá uplatněn í subsidiarity trestní represe. 25. S ohledem na uvedené je proto nutno prvně odmítnout předpoklad obviněné o jiném než soudem zjištěném skutkovém stavu, neboť jak bylo výše uvedeno, soudy nižších stupňů učinily na základě dostatečného dokazování a správného hodnocení provedených důkazů skutková zjištění, o nichž nevznikly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Jinak vyjádřeno, obviněná nenamítla neodůvodněnost hmotněprávního posouzení skutku popsaného v tzv. skutkové větě výrokové části rozsudku (event. rozvedeného v jeho odůvodnění), nýbrž své námitky ohledně naplnění znaků nutné obrany nebo krajní nouze jako okolností vylučujících protiprávnost činu pojí s vlastní a pro ni příznivější interpretací skutkových zjištěn í . Takovéto námitky se však s premisou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. míjí, neboť nasedají na odlišné, než soudy ustálené, skutkové závěry, k nimž není důvodu. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že nelze zaměňovat institut nutné obrany s institutem krajní nouze, neboť nutná obrana je v podstatě speciálním případem krajní nouze. Jejich definice stejně jako podmínky jejich uplatnění se taktéž zásadně liší. Platí přitom, že hranice nutné obrany jsou extenzivnější, umožňující daleko širší okruh jednání oproti krajní nouzi. V souvislostech posuzovaného případu pak nutno dále poukázat na skutečnost, že obviněná v krajní nouz i jednat nemohla, neboť nebyl obětován jiný zákonem chráněný zájem. Jinak vyjádřeno, v rámci krajní nouze se odvrací nebezpečí pramenící mimo jiné v přírodních silách, napadení zvířetem, kolizi povinností, technických nedostatcích, nebo v útoku, k jehož odvrácení je způsobena škoda jinému než útočníkovi (ŠÁMAL, Pavel. § 28 [Krajní nouze]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 649, marg. č. 2.). Tomu však ani obviněnou pozměněná a prosazovaná verze skutkových událostí neodpovídá. Nutno obranu pak vylučují výše rozvedená skutková zjištění, podle kterých obviněná usilovala o znehybnění poškozeného, aby její syn získal fyzickou převahu v probíhající potyčce, když tuto převahu již v inkriminovaném okamžiku reálně přesvědčivě vykazoval a byla spolehlivě vyvrácena tvrzení obou, že se naopak nacházel ve škrcení poškozeným a hluboké defenzivě. 26. Z formálního hlediska předmětnému dovolacímu důvodu tedy odpovídá pouze námitka stran subsidiarity trestní represe a poukaz dovolatelky na ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud k tomuto podotýká následující. 27. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku neznamená negaci formálního pojetí (definice) trestného činu, a to proto, že byť je trestný čin v ustanovení § 13 odst. 1 tr. zákoníku vymezen jako jednání protiprávní a trestné na podkladě formálních znaků trestného činu, je zároveň chápán jako souhrn takových znaků, které ho ve svém celku charakterizují jako čin společensky škodlivý, před kterým je třeba společnost i jednotlivé fyzické a právnické osoby chránit, neboť porušuje základní právní statky, na nichž je vybudována demokratická společnost. Již vymezením konkrétní skutkové podstaty v trestním zákoníku pomocí konkrétních znaků a trestní sazby zákonodárce stanovil, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech zásadně půjde o trestný čin. Uplatnění zásady subsidiarity trestní represe v podobě nevyvození trestní odpovědnosti je tedy možné pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek s ohledem na konkrétní zjištěné skutečnosti z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012). O subsidiaritě trestní represe lze tak uvažovat pouze pokud aplikací jiné právní odpovědnosti je dosaženo splnění všech funkcí trestního práva, tzn. naplnění cílů reparace a prevence, přičemž není nezbytná represe (viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/2009). 28. Jednání obviněné popsané ve výroku o vině pak představuje zcela běžný způsob účastenství ve formě pomoci jinému ve výtržnosti ve smyslu 358 odst. 1 tr. zákoníku v kombinaci s § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Jak bylo uvedeno v předchozím bodě, již tímto je škodlivost jednání dána a současně zjištěné skutkové okolnosti případu nikterak neodůvodňují aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Tvrzení obviněné, že se měla snažit konflikt zastavit, byla soudy nižších stupňů i nyní Nejvyšší soudem bezpečně vyvrácena, a to pro několikrát zmíněnou de z interpretaci proběhlých událostí. Předně počínání již odsouzeného J. D. , syna dovolatelky, bylo pravomocně jako trestný čin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku kvalifikováno rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 12. 11. 2024, sp. zn. 3 T 85/2024. Akt pomoci jmenovanému se tedy přímo pojí s označeným trestným činem, ač nelze vyloučit, že tato pomoc sama o sobě nemusí být nutně nazírána jako automaticky rovněž spadající do kategorie trestných činů pro její společenskou škodlivost. Obviněná se však rozhodla aktivně zapojit do probíhající velmi intenzivní fyzické potyčky tím, že poškozeného imobilizovala, čímž mu zásadním způsobem ztížila možnost obrany proti agresivnímu útoku vedenému jejím synem. Ten před více svědky, včetně nezletilých dětí, v prostoru vstupu do obchodního domu, velmi agresivně napadal opakovanými údery pěstí do hlavy poškozeného, s nímž po vzetí do kravaty a po projednávané asistenci obviněné mrštil o zem a měl problém zanechat napa dání i po intervenci policisty v civilu M. J. Jak výstižně poznamenal odvolací soud v bodě 12. svého rozhodnutí, za této situace nelze počínání obviněné hodnotit jako pouhý přestupek proti občanskému soužití. Žádná z popsaných skutečností totiž neumožňuje uzavřít, že společenská škodlivost jednání obviněné vybočuje z řady běžných obdobných trestných činů tak, aby stát v tomto případě rezignoval na ochranu klidu veřejného života, jež ze své podstaty přesahuje zájmy jednotlivců. Nakonec míra aktivity obviněné a její přímé zapojení do fyzického konfliktu obou aktérů by spíše svědčily pro právní kvalifikaci spolupachatelství obviněné ve smyslu § 23 tr. zákoníku ve vztahu ke skutku spáchanému J . D. Pak by bylo třeba činit závěr o společném úmyslném jednání obou, aniž by přicházela v úvahu úvaha o samostatně posuzované míře společenské škodlivosti. Jelikož se však jedná o hypotetickou právní úvahu v neprospěch dovolatelky, která jediná iniciovala dovolací řízení, nemůže v něm dojít k rozhodnutí v její neprospěch (z ákaz reformace in peius). V kontextu uvedeného je proto zjevné, že dovození jiné právní odpovědnosti obviněné, než jakou uzavřely soudy nižších stupňů, by nekorespondovalo se zmíněnými trestněprávními aspekty posuzované věci a rovněž by neobstálo z hledisek individuální i generální prevence. K ostatním dovolacím námitkám nepodřaditelným pod zákonné dovolací důvody
29. Obecně platí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr․ ř. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Takové pochybení však obviněná nevytýkala. 30. Netřeba proto dodávat, že část dovolací argumentace představující nesouhlas s výší uloženého peněžitého trestu nemůže být podřazena pod uplatněné, ba ani jiné, dovolací důvody. Nakonec ze samotné výrokové části rozsudku soudu prvního stupně je zjevné [ve smyslu výše zmíněného, dovolatelkou ani formálně neuplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.], že peněžitý trest ve výši 15 000 Kč sestávající z 50 denních sazeb po 300 Kč byl uložen jako druh trestu, který zákon v ustanovení § 6 7 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku připouští. Dále je třeba zdůraznit, že podle § 68 odst. 1 tr. zákoníku lze peněžitý trest uložit v rozmezí 20 až 760 denních sazeb a podle odst. 2 téhož ustanovení, denní sazba činní nejméně 100 Kč a nejvíce 50 000 Kč. Tedy v daném případě uložený trest svým rozsahem odpovídá spodní hranici uvedeného rozmezí. 31. Zásah dovolacího soudu by pak přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to, pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámec ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci se ale v posuzované věci také nejedná.
32. K otázce přiměřenosti ukládaného trestu se dále připomíná, že Ústavní soud již v minulosti poznamenal, že při určování výměry v rámci trestní sazby určitého trestu se zpravidla vychází z poloviny této sazby, jež se následně koriguje oběma směry prostřednictvím kritérií podle ustanovení § 39 tr. zákoníku, zejména s využitím katalogu polehčujících a přitěžujících okolností (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 9/17). Za exemplární trest považuje Ústavní soud disproporční zostření trestní represe (byť i v rámci zákonných hranic trestních sazeb) v individuální či v obecné rovině, tedy ukládání takových postihů, které by před účelem trestu jako spravedlivé zásluhy za spáchaný čin upřednostňovaly účely preventivní, výchovný, zábranný apod. (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12). 33. Jak se podává z odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně v bodě 8. , tento vyšel ze zásad ukládání trestů zakotvených v § 39 a § 38 odst. 2 tr. zákoníku, zohledňujících okolnosti případu, včetně situačního a emočního charakteru proběhlých událostí, hodnocení osoby obviněné, její trestní minulosti, ale i charakter projednávané trestné činnosti a čas od jejího spáchání. V těchto souvislostech pak soud poukázal, že převládají jednoznačně polehčující okolnosti, kvůli kterým přikročil k uložení pouze alternativního trestu. Takto shrnuto, Nejvyšší soud má argumentaci dotyčného soudu za srozumitelnou a přiléhavou, neboť v mezích proporcionality trestní represe uložil trest zohledňující všechny významné okolnosti případu. Ostatně hlavní argument obviněné spočívá v námitce, že jí uložená částka je příliš vysoká ve srovnání s jejími příjmy. Přitom však uložený peněžitý trest představuje toliko 1,5násobek jediného měsíčního příjmu obviněné z invalidního důchodu. Pakliže byl ukládán jako jediný trest trest peněžitý, nemůže obviněná očekávat, že se takový druh trestu neprojeví v jejím ekonomickém komfortu, neboť ten je právě (a v daném případě i citlivě nijak extrémně) uvedeným druhem trestu postihován. Pokud by trest nebyl pachatelem trestného činu pociťován, těžko by bylo možno hovořit o jeho smyslu a výchovné funkci. K tomu je však namístě upozornit, že přesto existují mechanismy zmírnění dopadu peněžitého trestu do financí obviněné. Ostatně této možnosti již využila, neboť podle § 342 odst. 1 písm. b) tr. ř. požádala o splácení peněžitého trestu v měsíčních splátkách, čemuž bylo vyhověno usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 13. 10. 2025, č. j. 3 T 85/2024-378. Tedy podstata jejich námitek vůči uloženému trestu byla již tímto do důsledku vypořádána. 34. Pohledem výše rozvedených hledisek Nejvyšší soud nemůže úvahám obecných soudů ničeho vytknout a shledal uložený trest v rámci příslušné trestní sazby zákonným a přiměřeným. Je třeba zdůraznit, že obviněná brojila toliko proti pouhé přísnosti předmětného trestu, čemuž žádný ze zákonných dovolacích důvodů neodpovídá (viz výše). Je-li druh a výměra trestu v zákonných mezích, jak je tomu i v tomto případě, nemůže se a priori jednat o trest nepřiměřeně přísný z pohledu výše zmíněné proporcionality trestní represe. Na tom ničeho nemění ani dovolatelkou namítané zhoršení její finanční situace spojené s výkonem předmětného trestu, zvláště pokud jí zákon umožňuje tyto dopady mírnit, čehož obviněná i využila. Nehledě dále na skutečnost, že ekonomická situace obviněné není, ba ani z logiky věci nemůže být, jediným hlediskem pro rozhodování o trestu. Jak plyne z předchozích bodů, soud prvního stupně v projednávaném případě zohlednil zcela jiné aspekty projednávaného případu (závažnost trestného činu , k jehož spáchán í obviněná přispěla). Takto zaměřené odůvodnění s ohledem na uvedená východiska nelze pokládat za neslučitelné ústavním principem proporcionality trestní represe pro extrémní rozpor s povahou a závažností trestných činů a s dalšími relevantními hledisky. V tomto ohledu se tedy dovolatelka domáhala pouhého přehodnocení kritérií pro uložení trestu podle § 39 odst. 1 tr. zákoníku, aniž by se pohybovala v mezích vymezených dovolacími důvody, a aniž by se jednalo o situaci hodnou zcela mimořádného posouzení. 35. Nejvyšší soud nadto podotýká, že výrok o trestu vzhledem k uvedenému nepředstavuje akt libovůle, který by jinak mohl odůvodnit kasační zásah i přes absenci dovolacího důvodu. V takových případech dovolací soud nemůže rezignovat na svou povinnost přezkumu rozhodnutí, ze kterého je patrná nezákonnost a porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Nelze však přistoupit k přezkumu a následné kasaci rozhodnutí pouze z toho důvodu, že dovolací soud by případně mohl vnímat trest jako přísnější (v dané věci tomu tak ovšem není), neboť by tím došlo k zásahu do rozhodovací činnosti soudů nižších stupňů, ke kterému není dovolací soud v takové situaci oprávněn.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. 36. Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ten by mohl být v posuzované věci naplněn pouze tehdy, shledal-li by Nejvyšší soud důvodnými tvrzení dovolatelky, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo vadami naplňujícími další jím uplatněné dovolací důvody, pro které neměl odvolací soud přistoupit k zamítnutí jejího odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tak tomu ovšem není, a tudíž je namístě konstatovat, že nedošlo ani k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. V. Způsob rozhodnutí
37. Obviněná J . U. své dovolání zdůvodnila výhradami, které, pokud vůbec byly podřaditelné pod uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., materiálně je nenaplnily, což je činí neopodstatněnými. Nejvyšší soud proto její dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak za splnění podmínky uvedené v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí . Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 18. 3. 2026
Mgr. Pavel Göth
předseda senátu