Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
7 Tdo 194/2026
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí: 8. 4. 2026
Spisová značka : 7 Tdo 194/2026
ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:7.TDO.194.2026.1
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia
Důvody dovolání
Dotčené předpisy: § 405 předpisu č. 40/2009 Sb. § 265b odst. 1 písm. g) předpisu č. 141/1961 Sb. Kategorie rozhodnutí: CD
Zveřejněno na webu: 13. 5. 2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz .
7 Tdo 194/2026-404
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 8. 4. 2026 o dovolání obviněného Z. M. podaném proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2025, sp. zn. 67 To 293/2025, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 18/2025 takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z . M. odmítá . Odůvodněn í:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (soud prvního stupně, nalézací soud) ze dne 9. 6. 2025, č. j. 1 T 18/2025-310, byl obviněný uznán vinným přečinem popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let, peněžitý trest 50 000 Kč vyměřený ve 40 denních sazbách po 1 250 Kč a trest zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce spočívající v zákazu účasti na veřejných shromážděních politického charakteru konaných na území hlavního města Prahy na dobu 18 měsíců. 2. Městský soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 4. 11. 2025, č. j. 67 To 293/2025-356, k odvolání obviněného zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o peněžitém trestu a o trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, zatímco výrok o vině a výrok o trestu odnětí svobody ponechal nedotčeny.
3. Podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 1, s nimiž se ztotožnil i Městský soud v Praze, se obviněný přečinu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku dopustil v podstatě tím, že - dne 31. 7. 2024 v Praze XY, XY ul., jako účastník shromáždění „Protest proti nacismu“ vyjadřujícího nesouhlas se shromážděním s názvem „Setkání ukrajinských vojáků s ukrajinskou komunitou v Praze“ měl na sobě triko černé barvy s motivem starší ženy držící v obou rukou prapor Sovětského svazu, který je vyobrazen na poli tvořeném plameny červené barvy, v nichž se nachází plamen žluté barvy ve tvaru písmene „Z“, a za starší ženou je zobrazen stín lidské postavy držící v jedné ruce nad hlavou meč, přičemž uvedené znázornění starší ženy odpovídá symbolu „Babushky Z“, známé též jako „Babushka Anna“, která je stejně jako samotné písmeno „Z“ symbolem podpory ruské agrese vůči Ukrajině, a zobrazení stínu lidské postavy symbolizuje sochu s názvem „Matka Vlast volá“, která stojí nad Volgogradem a je alegorií vlasti volající své syny do boje s nepřítelem, a tuto symboliku prezentoval záměrně na shromáždění s účastí desítek osob,
- téhož dne uveřejnil na svém facebookovém profilu s názvem „Z . M. “ fotografii, na níž byl jako účastník shromáždění zachycen v uvedeném triku, přičemž na fotografii zároveň držel transparent s nápisem „KSČM Fašismus neprojde“ (a přeškrtnutým znakem pluku Azov),
- od 19. 10. 2024 nejméně do 17. 4. 2025 na svém facebookovém profilu s názvem „Z . M. “ veřejně prezentoval příspěvek s textem „Pozdrav do Fialova fašistického protektorátu pro Rakušanovu politickou policii“ a s fotografií, na níž stál před bílou zdí s malbou starší ženy držící v obou rukou prapor Sovětského svazu, za kterou je zobrazen stín lidské postavy držící v jedné ruce nad hlavou meč, opět s popsaným symbolickým významem,
a to vše přesto, že si byl vědom významu uvedené symboliky, jakož i veřejně známé skutečnosti, že Ruská federace vede od 24. 2. 2022 ozbrojený útok na Ukrajině za účelem narušení její svrchovanosti a územní celistvosti a že ozbrojené síly účastnící se válečného konfliktu na straně Ruské federace se dopouštějí násilností také na civilním obyvatelstvu a civilních objektech, což bylo potvrzeno již prohlášením Nezávislé mezinárodní vyšetřovací komise pro Ukrajinu ze dne 23. 9. 2022, takže byl srozuměn s tím, že svým jednáním vyjadřuje podporu ruské válečné agresi vůči Ukrajině.
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání s odkazem na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Z obsahu dovolání plyne, že brojí proti té části napadeného usnesení, jíž nebylo vyhověno jeho odvolání proti výroku o vině [byť dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. neuplatnil]. 5. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný obecně konstatoval, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Jen obecně rovněž zpochybnil důkazy navržené obžalobou o agresi Ruska na Ukrajině a namítl, že věrohodné důkazy předložené obhajobou byly vesměs zamítnuty. Př i předkládání listinných důkazů obhájcem soud podle obviněného minimálně dvakrát nepřipustil, aby obhájce tyto důkazy odůvodnil, což vedlo k tomu, že soud nepochopil jejich význam. V této souvislosti obviněný zmínil zejména web „myrotvorets.center“ označovaný jako „Peacemaker“ s tím, že je zde porušována ochrana osobních údajů osob, které se měli „provinit“ proti Ukrajině, přičemž proti tomuto webu státní moc nezasahuje. Obviněný navrhl provedení nového důkazního řízení s respektováním zásady kontradiktornosti a navrhl provést jako důkaz i zprávu ze dne 16. 9. 2025 uveřejněnou v Českých novinách, z níž vyplývá, že český ministr zahraničí Jan Lipavský se neztotožnil se závěry komise OSN, podle níž Izrael páchá genocidu. Z toho podle dovolatele vyplývá, „jakou závaznost a hodnotu tyto rezoluce mají“ a že obžaloby na nich stavět nelze. 6. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uvedl, že soud neprovedl relevantní důkazy toho, že by ze strany Ruska šlo o válečnou agresi proti Ukrajině za účelem narušení její uzemní celistvosti. S poukazem na Chartu Organizace spojených národů (OSN) obviněný dovodil, že o tom, co je a co není agrese, rozhoduje výlučně Rada bezpečnosti OSN. Pokud jde o válečné zločiny, namítl, že je nemyslitelné, aby v tak rozsáhlé a několik let trvající válce byly takové zločiny páchány jen jednou stranou konfliktu (přitom poukázal na události v Oděse v květnu 2014). Zdůraznil, že pojem agrese je „nemyslitelný bez pojmu bezpečnosti státu“. Agresí může být jen to, co neslouží k odvrácení reálného ohrožení či narušení bezpečnosti státu. V této souvislosti obviněný vyložil svůj pohled na příčiny válečného konfliktu na Ukrajině s tím, že Rusko vstoupilo do války až po odtržení Luhanska, Doněcka, Záporoží a Chersonské oblasti od Ukrajiny a jejich „svobodném připojení k Rusku už jako suverénních států“, přičemž na základě smlouvy o vzájemné pomoci nejprve vyhlásilo speciální vojenskou operaci a „pak vyzvalo Ukrajinu, aby její vojska opustila již ruské území, a když se k tomu Ukrajina neměla a stále nechtěla uzavřít mír, boje se přesunuly i na její území“. Po dalším výkladu svých názorů na historické souvislosti spojené mimo jiné s tzv. Minskými dohodami obviněný zdůraznil, že ukrajinští představitelé zjevně zneužili procedury mírových jednání „jako válečné lsti k přípravě na další válku, tentokrát již ze strany Ukrajiny jako nepochybně útočnou“. Obviněný uzavřel, že trestní stíhání bylo zahájeno unáhleně, neboť Rada bezpečnosti potřebuje značně času k posouzení a určení, kdo je a kdo není agresor. 7. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a buď ve věci sám rozhodl, že „žaloba se zamítá v plném rozsahu“, anebo aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání, eventuálně aby trestní stíhání zastavil pro nepřípustnost.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání nejprve připomněl, co se rozumí válečnými zločiny a zločiny proti míru ve smyslu § 405 tr. zákoníku, a konstatoval, že znaky těchto zločinů jednoznačně naplňuje aktivita podniknutá Ruskou federací proti Ukrajině, a to jak proti její územní celistvosti, tak vůči civilnímu obyvatelstvu a civilním objektům. Tuto agresivní válečnou aktivitu a její dopady obviněný skrze závadovou symboliku veřejně schvaloval. Tím naplnil všechny zákonné znaky přečinu podle § 405 tr. zákoníku. 9. Podle státního zástupce nelze přisvědčit námitce obviněného, že soud neprovedl řadu jím navržených důkazů. Ani podle ustálené judikatury Ústavního soudu není soud povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu procesní strany. Obvodní soud pro Prahu 1 se důkazními návrhy obviněného řádně zabýval, rozhodl o nich a jejich neprovedení přesvědčivě odůvodnil. Za těchto okolností nelze hovořit o opomenutých důkazech.
10. Pokud jde o otázku zdrojů, z nichž lze čerpat při posouzení situace na Ukrajině, státní zástupce připomněl, že existují mezinárodně autoritativní dokumenty, které ozřejmují povahu jednání Ruské federace v rámci probíhajícího ozbrojeného konfliktu. Přímo na půdě OSN přijalo Valné shromáždění dne 2. 3. 2022 rezoluci č. 11/1, v níž potvrdilo závazek ke svrchovanosti, nezávislosti, jednotě a územní celistvosti Ukrajiny a odsoudilo agresi Ruské federace proti Ukrajině, včetně výslovného požadavku na okamžité stažení ruských ozbrojených sil z ukrajinského území. Dále státní zástupce poukázal na prohlášení Nezávislé mezinárodní vyšetřovací komise pro Ukrajinu ze dne 23. 9. 2022, které konstatuje, že ozbrojené síly působící na straně Ruské federace se dopustily závažných násilností vůči civilnímu obyvatelstvu a útoků proti civilním objektům v rozporu s mezinárodním humanitárním právem. Ze zprávy vyšetřovací komise ze dne 18. 10. 2022 vyplývá určení odpovědnosti ruských ozbrojených sil za četná porušení lidských práv a mezinárodního humanitárního práva, včetně událostí označených jako válečné zločiny. Následná zpráva vyšetřovací komise ze dne 15. 3. 2023 detailně dokumentuje jednání mající atributy válečných zločinů, zejména úmyslné útoky proti civilním cílům, nucené přesuny obyvatelstva, mučení, nelidské zacházení či nezákonné zadržování civilistů. Česká republika, jejímž je obviněný státním příslušníkem, je členským státem OSN, Evropské unie i Rady Evropy. V rámci všech těchto mezinárodních struktur byla opakovaně přijata jasná stanoviska odsuzující ruskou invazi na území Ukrajiny a označující ji za porušení základních norem mezinárodního práva.
11. Námitku obviněného, že závěr o agresi Ruské federace musí být podmíněn rozhodnutím Rady bezpečnosti OSN, státní zástupce odmítl s tím, že takový požadavek neodpovídá realitě fungování mezinárodního práva ani praxi OSN. Je obecně známou skutečností, že Ruská federace jako stálý člen Rady bezpečnosti disponuje právem veta (platí, že pokud kterýkoli z pěti stálých členů hlasuje proti, návrh rezoluce není přijat) a využívá jej k blokaci návrhů, tedy i těch, které by konstatovaly její odpovědnost za porušení míru či za vedení útočné války vůči Ukrajině. Mechanické vyžadování takového rozhodnutí by vedlo k absurdnímu závěru, že agresor může svou vlastní odpovědnost vyloučit pouhým výkonem hlasovacího práva. Většina členů Rady bezpečnosti odsoudila postup Ruska, byť bez možnosti přijmout závaznou rezoluci v tomto kolektivním sboru. V reakci na tuto blokaci mezinárodní společenství využilo procedury podle rezoluce Valného shromáždění OSN „Uniting for Peace“ (Sjednocení pro mír), která v podstatě umožňuje, aby Valné shromáždění převzalo iniciativu v situacích, kdy je Rada bezpečnosti zablokována vetem a není schopna plnit svou odpovědnost při ohrožení mezinárodního míru a bezpečnosti. V rámci této procedury přijalo Valné shromáždění dne 2. 3. 2022 rezoluci podpořenou souhlasem 141 členských států, která odsoudila ruskou agresi proti Ukrajině a označila ji za porušení čl. 2 odst. 4 Charty OSN.
12. Do určité míry nad rámec dovolacích námitek se státní zástupce vyjádřil rovněž k otázkám vztahujícím se k subjektivní stránce trestného činu. Připomněl, že vystoupení obviněného na veřejném shromáždění se uskutečnilo a jeho příspěvky na sociální síti Facebook byly uveřejněny v době, kdy od počátku invaze uplynula doba dva a půl roku, která poskytovala dostatečný prostor k seznámení se s reáliemi konfliktu. V době, kdy obviněný své projevy činil, již byly obecně známy a široce dokumentovány závažné dopady ru ské vojenské agrese i rozsáhlé porušování norem mezinárodního humanitárního práva. Státní zástupce poukázal na stanoviska širokého mezinárodního společenství i českých orgánů veřejné moci včetně stanoviska Nejvyššího státního zastupitelství, které dne 26. 2. 2022 zveřejnilo informaci k možným trestněprávním limitům svobody projevu ve vztahu k situaci na Ukrajině. V této informaci upozornilo, že veřejné projevy souhlasu s útoky Ruské federace na Ukrajinu – ať již v rámci demonstrací, na internetu či na sociálních sítích – mohou za splnění zákonných podmínek naplnit znaky přečinu schvalování trestného činu podle § 365 tr. zákoníku, případně znaky přečinu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku . Šlo o veřejné upozornění preventivní povahy, jehož cílem bylo zvýšit právní povědomí a nabádat k obezřetnosti ve vztahu k projevům, které by mohly překročit hranice svobody projevu. 13. K otázce svobody projevu se státní zástupce – rovněž nad rámec dovolacích námitek – vyjádřil tak, že trestněprávní postih obviněného za prezentaci závadové symboliky vyjadřující podporu ruské válečné agresi vůči Ukrajině nepředstavuje nepřípustný zásah do práva na svobodu projevu. Připomněl limity svobody projevu zakotvené v čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, v čl. 10 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 20 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a test proporcionality, v němž musí aplikace těchto limitů obstát. Uzavřel, že ve světle těchto limitů je zřejmé, že reakce trestního práva na jednání obviněného, jenž prostřednictvím symbolických projevů veřejně podporoval závažné porušování norem mezinárodního práva spojené s invazí ruských ozbrojených sil na území Ukrajiny, je přiměřená, ústavně souladná a v demokratické společnosti také nezbytná. 14. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. 15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno obviněným jako oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle § 265e tr. ř. a s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř., avšak je zjevně neopodstatněné. 16. Především musí Nejvyšší soud zdůraznit, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti již pravomocnému soudnímu rozhodnutí, který lze podat – na rozdíl od odvolání – pouze ze zákonem striktně vymezených důvodů uvedených v § 265b tr. ř. V dovolání je nutno mimo jiné přesně vymezit, ze kterého nebo kterých zákonných důvodů je podáváno. Uplatněným dovolacím důvodům musí také odpovídat obsah dovolacích námitek, nestačí tedy jen odkaz na důvod dovolání uvedený v zákoně. Nejvyšší soud se v řízení o dovolání může zabývat jen těmi námitkami, které byly v dovolání jasně uplatněny, aniž by byl oprávněn dovolací argumentaci jakkoli dotvářet či domýšlet. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 17. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 18. Obviněný v dovolání sice obecně deklaroval všechny tři varianty uvedeného dovolacího důvodu, k prvým dvěma však žádnou relevantní argumentaci neuvedl. Konkrétně namítl pouze neprovedení jím navrhovaných důkazů. Tato námitka sice je podřaditelná pod uvedený dovolací důvod, avšak je zjevně neopodstatněná. Především se důkazní návrhy obviněného nevztahují k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným. Kromě toho se nejednalo o takové navrhované důkazy, které by nebyly provedeny nedůvodně, a nejednalo se o důkazy podstatné. Rozhodná skutková zjištění spočívají v tom, že obviněný veřejně prezentoval popsanou symboliku a že tato symbolika podporuje vojenské akce Ruské federace na Ukrajině. To ostatně obviněný nezpochybňoval. Rozhodným skutkovým zjištěním je dále to, že Ruská federace ozbrojeným útokem vedeným od 24. 2. 2022 narušuje svrchovanost a územní celistvost Ukrajiny a že ozbrojené síly účastnící se válečného konfliktu na straně Ruské federace se dopouštějí (podrobně zdokumentovaných) násilností také na civilním obyvatelstvu a civilních objektech. Důkazní návrhy, které obviněný konkrétně zmiňuje v dovolání, se těchto skutkových zjištění nijak netýkají.
19. Pokud jde o důkazní návrhy, které obviněný uplatnil v průběhu trestního stíhání, soud prvního stupně se jimi podrobně a jednotlivě zabýval v odst. 37 až 49 odůvodnění rozsudku. Na toto odůvodnění lze odkázat s tím, že je z něho patrné, že soud důkazní návrhy neopomenul, naopak zabýval se jimi velmi pečlivě, avšak zcela důvodně je zamítl. Nic nenasvědčuje tomu, že by nepochopil jejich význam, jak tvrdil dovolatel. Vesměs se jednalo o důkazy, které by nemohly mít žádný význam pro posouzení žalovaného jednání obviněného, případně se týkaly údajného protiprávního jednání jiných osob anebo byly zjevně nadbytečné. K rozhodným skutkovým zjištěním se snad mohl vztahovat návrh na výslech svědka Krajča k otázce, zda si svědek všiml, že na tričku použitém obviněným na zmíněné demonstraci je zobrazeno písmeno Z. Tento důkaz soud důvodně odmítl s tím, že závěr o viditelnosti písmena Z na triku obviněného mohl spolehlivě učinit z předložených fotografií. K tomu lze dodat, že písmeno Z nebylo jediným obviněným použitým symbolem vyjadřujícím podporu ruské agresi. Přesvědčivě se soud prvního stupně vypořádal i s návrhem na provedení důkazu printscreenem webu Kinder der DDR, což obviněný navrhoval z důvodu, že písmeno Z se na jeho facebookovém profilu objevilo proto, že je tam dal automaticky Facebook (viz odst. 43 odůvodnění rozsudku). K tomu lze opět dodat, že obviněným použité symboly jsou bez pochybností provedenými důkazy prokázány a navíc v dovolání už toto skutkové zjištění obviněný ani nezpochybňuje. K obecným dovolacím námitkám ohledně neprovedených důkazů lze ve shodě s vyjádřením Nejvyššího státního zastupitelství připomenout, že soudy nejsou povinny provést veškeré stranami navrhované důkazy. To platí zejména tehdy, pokud nemají relevantní souvislost s rozhodnými skutkovými zjištěními, nebo nejsou s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo pokud jsou rozhodné skutečnosti dostatečně a bez pochybností prokázány již provedenými důkazy.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 20. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. 21. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí o vině, pak dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Dovolacím důvodem nejsou námitky, jimiž je nesprávnost právního pos ouzení skutku vyvozována z jiné verze skutkového stavu, než jak ho zjistily soudy. 22. Z celkového obsahu dovolání je patrno, že dovolatel nesouhlasil s právní kvalifikací jeho jednání jako přečinu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku. Pokud jde o jednotlivé znaky skutkové podstaty tohoto přečinu, zpochybnil naplnění znaku „zločiny proti míru“, neboť nesouhlasil se závěrem, že ze strany Ruska se jednalo (a jedná) o válečnou agresi. Ve vztahu k ostatním znakům skutkové podstaty námitky neuplatnil. Nenamítl, že by použitím uvedených symbolů z jeho strany nedošlo ke schvalování ruské agrese, nenamítl také veřejnou povahu svého činu, nenamítl ani naplnění znaku „válečné zločiny“ a konečně nezpochybnil ani naplnění subjektivní stránky trestného činu. 23. Přečinu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo veřejně schvaluje válečné zločiny a zločiny proti míru (takto zní v posuzovaném případě tzv. právní věta odsuzujícího rozsudku). 24. Otázka, zda tím, co obviněný zjevně veřejně schvaloval, se Ruská federace dopustila zločinu proti míru, tj. válečné agrese, již byla v judikatuře Nejvyššího soudu opakovaně řešena a ani senát č. 7 Nejvyššího soudu neshledal důvod se od této ustálené judikatury odchýlit.
25. V usnesení ze dne 16. 8. 2023, sp. zn. 8 Tdo 418/2023, se Nejvyšší soud zabýval případem slovního schvalování ruské agrese záhy po jejím započetí. Zmínil mimo jiné zločin agrese podle § 405a tr. zákoníku, jehož vymezení koresponduje s vymezením zločinu agrese podle mezinárodního práva, přičemž definice tohoto zločinu je obsažena v čl. 8 bis Římského statutu. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jednání obviněného (které ovšem pro svou verbálně vyjádřenou vyhraněnost bylo odlišné od nyní posuzovaného jednání) by bylo možno posoudit jako přečin podle § 405 tr. zákoníku, avšak z důvodu speciality je vyloučen jednočinný souběh tohoto trestného činu v alternativě „veřejně schvaluje zločiny proti míru“ s přečinem schvalování trestného činu podle § 365 odst. 1 tr. zákoníku. 26. V usnesení ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 3 Tdo 706/2024, Nejvyšší soud připomněl mezinárodní závazky, které Českou republiku zavazují ke stíhání trestných činů proti lidskosti (mezi které patří i přečin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku – hlava XIII, díl 1 zvláštní části trestního zákoníku), a potřebu stíhat tyto trestné činy vyplývající z historické zkušenosti lidské společnosti. Při definování pojmů jako jsou „zločiny proti míru“ a „válečné zločiny“ je třeba vycházet z mezinárodního práva. „Zločin proti míru“ je přitom historickým označením, kterému odpovídá současný trestný čin agrese podle § 405a tr. zákoníku. S poukazem na odbornou komentářovou literaturu Nejvyšší soud vyložil, že rozhodnutí mezinárodního soudu není nutnou podmínkou trestnosti činu podle § 405 tr. zákoníku. Orgán činný v trestním řízení při absenci takového rozhodnutí sám posuzuje jako předběžnou otázku, zda určitá událost naplňuje podle mezinárodního práva znaky zločinu. Je-li veřejně schvalováno jednání, které zcela zjevně naplňuje znaky zločinu podle mezinárodního práva (tj. zločinů proti lidskosti, míru či válečných zločinů), lze toto jednání postihovat prostřednictvím § 405 i bez konkrétního soudního rozhodnutí označujícího předmětné jednání za zločin podle mezinárodního práva. O skutečnosti, že ze strany Ruské federace jsou na území Ukrajiny páchány válečné zločiny a že vpád ozbrojených sil Ruské federace na území Ukrajiny dne 24. 2. 2022 byl aktem agrese, tedy zločinem proti míru, neměly soudy žádné pochybnosti. 27. V trestní věci, v níž Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 19. 3. 2025, sp. zn. 8 Tdo 180/2025, byl obviněný uznán vinným přečinem popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku spočívajícím v podstatě v tom, že jako účastník veřejného shromáždění se záměrem vyjádřit podporu ruské válečné invazi na Ukrajině měl v pravé spodní části kožené vesty viditelně připnutou nášivku zobrazující oficiální znak Wagnerovy skupiny, tedy ruské paramilitární organizace, která se účastní válečného konfliktu na Ukrajině na straně Ruské federace, a téhož dne prezentoval na svém facebookovém profilu fotografii z daného shromáždění, na které je na tuto nášivku na vestě obviněného ukazováno, přičemž uvedenou symboliku takto záměrně prezentoval, ačkoli si byl vědom jejího významu a veřejně známých skutečností, že Ruská federace vede ode dne 24. 2. 2022 ozbrojený útok na Ukrajině za účelem narušení její územní celistvosti a že ozbrojené síly účastnící se válečného konfliktu na straně Ruské federace se dopouštějí násilností také na civilním obyvatelstvu a civilních objektech, což bylo objektivně potvrzeno již zprávou vyšetřovací komise OSN ze dne 23. 9. 2022. Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné. Krom jiného poukázal na to, že odvolací soud jako důkaz provedl i usnesení Evropského parlamentu ze dne 23. 11. 2022 o uznání Ruské federace za stát, který podporuje terorismus. Poukázal i na to, že soud prvního stupně s odkazem na čl. 8 Římského statutu Mezinárodního t restního soudu definoval, co je válečným zločinem, a co je zločinem proti míru, u něhož využil definici zločinu agrese podle Římského statutu. Nejvyšší soud konstatoval, že Ruská federace svým vpádem na ukrajinské území porušila řadu mezinárodních závazků, když vstoupila se svým vojskem na území Ukrajiny jako svrchovaného státu za účelem vedení bojovné války (trvající již několik let) spojené s mohutným zbrojením, se snahou anexe (byť i jen části) jejího území a s velkými ztrátami na životech vojáků i civilního obyvatelstva. Nejvyšší soud uzavřel, že veřejně projevený souhlas s válečnými zločiny a zločiny proti míru, které jsou na Ukrajině Ruskou federací páchány, naplňuje znaky přečinu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku. 28. V této věci rozhodoval rovněž Ústavní soud, který ve svém usnesení ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. III. ÚS 2085/25, s ohledem na námitky stěžovatele ohledně trvající platnosti mezinárodní smlouvy s Ruskou federací konstatoval, že existence určité mezinárodní smlouvy nemůže být použita jako podklad pro popření zjevné reality, tedy v tomto případě toho, že se jedna ze smluvních stran (Ruská federace) prokazatelně dopouští válečných zločinů a zločinů proti míru. Dále Ústavní soud mimo jiné akceptoval provedení důkazu příslušným usnesením Evropského parlamentu jako důkazu, jímž obecný soud podpořil závěr o ruské agresi na Ukrajině a násilnostech na civilním obyvatelstvu a civilních objektech s tím, že na použitelnosti tohoto usnesení coby listinného důkazu nemůže nic změnit jeho právní nezávaznost.
29. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2025, sp. zn. 4 Tdo 140/2025, bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné dovolání obviněného, který byl uznán vinným přečinem popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku spočívajícím v podstatě v tom, že prostřednictvím mobilního telefonu vysílal na sociální síti Facebook videa, v nichž schvaloval ruskou invazi na Ukrajinu, přestože byl vzhledem k široké mediální publicitě věnované této invazi obeznámen s tím, že o použití síly nerozhodla Rada bezpečnosti, že Ruská federace nebyla předtím vojensky Ukrajinou napadena a ani jí takové napadení nehrozilo a že jde o vojenskou agresi, která je v rozporu s mezinárodním právem a kterou odsoudili čelní představitelé České republiky i většiny členských států Evropské unie, Velké Británie a Spojených států amerických. Nejvyšší soud vyložil, že skutková podstata přečinu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku dopadá na relativně široké spektrum historických i aktuálních zločinů podle mezinárodního práva, ohledně kterých je nezbytné omezit svobodu projevu garantovanou na ústavní úrovni v čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb.) a v mezinárodních úmluvách, kterými je Česká republika vázána – viz čl. 10 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) a čl. 19 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (publikovaný jako vyhláška Ministerstva zahraničních věcí Československé socialistické republiky č. 120/1976 Sb. – dále jen „MPOPP“). Zasáhnout do svobody projevu lze zákonem v případě, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví či mravnosti (viz čl. 17 odst. 4 Listiny, podobně čl. 10 odst. 2 Úmluvy a čl. 20, resp. čl. 19 odst. 3 MPOPP). Zločinem proti míru (zločinem agrese) se rozumí plánování, příprava, rozpoutání nebo vedení útočné války nebo války v rozporu s mezinárodními smlouvami, dohodami či garancemi nebo účast na společném plánu či spiknutí k jejich provedení (viz čl. 8 bis odst. 1 Římského statutu Mezinárodního trestního soudu, který vstoupil v platnost dne 1. července 2002 a pro Českou republiku podle odstavce 2 téhož článku dne 1. října 2009 a byl vyhlášen pod č. 84/2009 Sb. m. s.). Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenal, že zásadní výjimkou z této definice je vedení obranných vojenských akcí (viz čl. 51 Charty OSN), kolektivní donucovací akce OSN, tedy ozbrojené zásahy, k nimž dá mandát Rada bezpečnosti OSN, nebo tzv. intervence na pozvání, která je podmíněna tím, že pozvání je dáno předem, je vážně míněné, veřejně učiněné a vyjadřuje svobodnou vůli zvacího státu. Nejvyšší soud připomněl, že z obecně přístupných dat, o jejichž objektivitě a věrohodnosti není rozumný důvod pochybovat, lze bez pochybností vyvodit, že dne 24. 2. 2022 zaútočila Ruská federace bez splnění výše uvedených výjimečných podmínek na suverénní stát Ukrajinu, následkem čehož v příštích měsících došlo ke ztrátě desítek tisíc životů na obou stranách. Šlo o přímé nasazení ruských ozbrojených sil na ukrajinském území, jež ruská strana nepopírá, byť je eufemisticky označuje jako „ speciální vojenskou operaci “ a vysvětluje ji jak směsicí historického revizionismu, dezinformací a reálně nepodložených bezpečnostních obav, tak zpochybněním historické a politické existence Ukrajiny, ale i dalších postsovětských republik. Z uvedeného je zřejmé, uzavřel Nejvyšší soud, že ozbrojený útok Ruské federace na Ukrajinu je zločinem proti míru, protože představuje porušení zákazu použití síly zakotveného v čl. 2 odst. 4 Charty OSN a jedná se o porušení kvalifikované, jež dosahuje intenzity aktu agrese (útočného činu) ve smyslu čl. 39 Charty OSN a ozbrojeného útoku ve smyslu čl. 51 Charty OSN, které nelze ospravedlnit na základě některé z výjimek z tohoto zákazu. 30. Také v nyní posuzované věci se soudy podrobně zabývaly jednotlivými znaky skutkové podstaty přečinu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku, včetně dovolatelem zpochybňovaného znaku „zločin proti míru“. Soud prvního stupně v této souvislosti poukázal mimo jiné na již výše zmíněnou rezoluci přijatou na mimořádném zasedání Valného shromáždění OSN ze dne 2. 3. 2022, které v ní potvrdilo závazek vůči svrchovanosti, nezávislosti, jednotě a územní celistvosti Ukrajiny v rámci jejích mezinárodně uznaných hranic, odsoudilo agresi Ruské federace proti Ukrajině, která je v rozporu s čl. 2 odst. 4 Charty OSN, žádalo stažení ruských sil z území Ukrajiny a zastavení použití síly proti Ukrajině, odsoudilo rozhodnutí Ruské federace z 21. 2. 2022 týkající se statusu některých oblastí Doněcké a Luhanské oblasti Ukrajiny jako nezávislých území jako porušení územní celistvosti a svrchovanosti Ukrajiny a neslučitelné se zásadami Charty a žádalo jeho zrušení a odsoudilo veškerá porušení mezinárodního humanitárního práva a porušování a zneužívání lidských práv. Lze připomenout, že rezoluce byla přijata naprostou většinou 141 členských států, zatímco proti hlasovaly kromě Ruska jen 4 státy (Bělorusko, Severní Korea, Sýrie a Eritrea). Ve shodě s citovaným vyjádřením Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání poukázal soud prvního stupně i na to, že v daném případě logicky nelze spoléhat na rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN, jejímž členem s právem veta je Ruská federace. Uvedl, že také nejde o jedinou možnost, jak na mezinárodní úrovni konstatovat, že se nějaký stát dopustil zločinu agrese. Vyložil centralizovanou a decentralizovanou podobu tzv. donucení (viz odst. 55 až 57 odůvodnění rozsudku). 31. Nalézací soud poukázal také na další k důkazu provedený dokument, a to Závěry zasedání Evropské rady přijaté usnesením Evropského parlamentu ze dne 7. 4. 2022, v nichž Evropská rada odsoudila nevyprovokovanou a neodůvodněnou vojenskou agresi Ruské federace vůči Ukrajině a konstatovala, že Ruská federace svými protiprávními vojenskými akcemi hrubě porušuje mezinárodní právo a zásady Charty OSN a ohrožuje evropskou a celosvětovou bezpečnost a stabilitu. Ruská federace je podle ní plně odpovědná za tento akt agrese a za veškeré zničující škody i ztráty na životech, které způsobí. Evropská rada požaduje, aby Ruská federace okamžitě ukončila své vojenské akce, bezpodmínečně stáhla veškeré ozbrojené síly a vojenské vybavení z celého území Ukrajiny a plně respektovala územní celistvost, svrchovanost a nezávislost Ukrajiny v rámci jejích mezinárodně uznaných hranic.
32. V odst. 59 soud prvního stupně vysvětlil, proč se nejedná ze strany Ruské federace o zabezpečení realizace práva na sebeurčení národů, nýbrž o válečnou agresi. V odst. 60 se vypořádal s obhajobou, že Ukrajina porušila závazky plynoucí z Budapešťského memoranda, kde se zavázala k neutralitě, s tím, že článek ukrajinské ústavy o neutralitě byl změněn a vůle ke vstupu do NATO byla deklarována až v reakci na ruskou okupaci Krymu.
33. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně i v tom, že z oficiálních stanovisek mezinárodních organizací i orgánů veřejné moci České republiky plyne jednoznačný závěr, že Ruská federace je agresorem a že je páchán zločin proti míru, resp. zločin agrese, což si soud prvního stupně správně vyhodnotil jako předběžnou otázku.
34. Na základě shora zmíněného Nejvyšší soud konstatuje, že uvedený závěr soudů v posuzované věci je plně v souladu s dosavadní ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a je správný. Tudíž pokud obviněný v dovolání mimo jiné naznačuje, že vojenský útok Ruské federace na Ukrajinu sloužil k odvrácení reálného ohrožení bezpečnosti Ruské federace, neboť Ukrajina se nepochybně připravovala na útočnou válku, nelze s takovou námitkou souhlasit. Jakkoli Ruská federace svou vojenskou agresi vysvětluje mnohdy poněkud nejasně směsí různých důvodů (viz výše), zpravidla se ani v jejím narativu nevyskytuje jako dominantní důvod obava z toho, že by ji Ukrajina vojensky napadla, zničila, obsadila apod. Takové odůvodnění nejen že by nebylo reálně podložené, ale bylo by u jaderné velmoci, jakou je Ruská federace, krajně nepravděpodobné. Pokud dovolatel přípravou na útočnou válku míní snahu Ukrajiny podržet kontrolu nad svým územím v mezinárodně uznaných státních hranicích, jde o zjevnou dezinterpretaci pojmu agrese, resp. útočný čin ve smyslu mezinárodního práva. Ve skutečnosti Ruská federace nebyla vojensky Ukrajinou napadena a ani jí takové napadení nehrozilo a Nejvyšší soud neshledal důvod k odchýlení od svých závěrů vyslovených v předchozí judikatuře, že ze strany Ruské federace jde o vojenskou agresi, která je v rozporu s mezinárodním právem a naplňuje znak „zločin proti míru“ ve smyslu § 405 tr. zákoníku. 35. Námitka obviněného zpochybňující naplnění objektivní stránky trestného činu ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je zjevně neopodstatněná. Závěrem
36. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání. Poučen í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 4. 2026
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu