Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. Michala Hanuse, Ph.D. a Michaely Koudelkové, zastoupených Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2383/2025-207 ze dne 29. října 2025, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 19 Co 308/2024-186 ze dne 11. února 2025 a rozsudku Okresního soudu v Semilech č. j. 6 C 138/2022-128 ze dne 23. dubna 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva životního prostředí, sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1.Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jejich práva podle čl. 11, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2.Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Semilech ("okresní soud") došlo k nahrazení projevu vůle stěžovatelů uzavřít s vedlejší účastnicí kupní smlouvu, jejímž předmětem jsou nezastavěné pozemky parc. č. X1 (ostatní plocha), parc. č. X2 (ostatní plocha), parc. č. X3 (ostatní plocha), parc. č. X4 (lesní pozemek), parc. č. X5 (lesní pozemek) a parc. č. X6 (lesní pozemek), nacházející se v katastrálním území H., za kupní cenu ve výši 300 000 Kč. Na základě odvolání stěžovatelů rozhodl Krajský soud v Hradci Králové ("odvolací soud") napadeným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I) a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
3.Po právní stránce soudy obou stupňů věc posoudily podle ustanovení § 61 odst. 1 a 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny ("zákon o ochraně přírody a krajiny"), a § 984 odst. 1 a 2 občanského zákoníku. Dovodily, že v souzené věci je nutné přistoupit k aplikaci § 984 odst. 2 občanského zákoníku, který stanoví výjimku z principu důvěry ve stav zápisu ve veřejném seznamu. Skutečnost, že ke dni podpisu kupní smlouvy nebylo v katastru nemovitostí předkupní právo vedlejší účastnice zapsáno, nemůže mít podle dotčených soudů vliv na jeho existenci. Ohledně kupní ceny soudy obou stupňů uzavřely, že částka 300 000 Kč je úplata, kterou stěžovatelé jako kupující za převod vlastnického práva sami zaplatili, a jedná se proto o odpovídající cenu, kterou je vedlejší účastnice povinna uhradit stěžovatelům. 4.Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.
II.
Argumentace stěžovatelů
5.Stěžovatelé považují právní úpravu předkupního práva státu k nezastavěným pozemkům ležícím na území národních parků za protiústavní. Ustanovení § 61 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny podle nich představuje faktické vyvlastnění půdy ve prospěch České republiky, aniž by pro takový zásah byl dán legitimní veřejný zájem. 6.Stěžovatelé dále namítají, že vlastnické právo k předmětným pozemkům nabyli v dobré víře, že tyto nejsou zatíženy žádným omezením vlastnického práva, tedy ani předkupním právem státu. Podle stěžovatelů nebylo předmětné právo zapsáno v katastru nemovitostí, nemohli proto jeho existenci rozumně předpokládat. V této souvislosti stěžovatelé rovněž uvádí, že vedlejší účastnice nesplnila svou zákonnou povinnost, když nepodala návrh na zápis předkupního práva do katastru nemovitostí.
7.Konečně stěžovatelé namítají, že kupní cena za předmětné pozemky zůstala i po necelých pěti letech od původního převodu vlastnického práva nezměněna. Dále uvádějí, že vyjednávání o ceně mezi předchozími vlastníky a stěžovateli bylo specifické, a že se jim podařilo sjednat kupní cenu nižší než cenu obvyklou. Z tohoto důvodu nelze předpokládat, že by jiný nabyvatel mohl dosáhnout obdobně výhodné kupní ceny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8.Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9.Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
10.Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud proto není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatelé se proto mylně domnívají, že by Ústavní soud podrobil napadená rozhodnutí dalšímu instančnímu přezkumu, přičemž zcela opomíjejí, že jejich totožné námitky již byly obecnými soudy přesvědčivě vypořádány. 11.Podstata námitek stěžovatelů tak spočívá pouze v pokračující polemice se závěry obecných soudů ohledně vzniku zákonného předkupního práva státu. Ústavní soud proto ve způsobu, jakým se obecné soudy vypořádaly s opakovaně uplatňovanými námitkami stěžovatelů, neshledal žádné ústavněprávní pochybení. Každý z dotčených soudů přesvědčivě popsal, z jakých důvodů se v případě stěžovatelů neuplatní princip materiální publicity veřejných seznamů, obdobně srozumitelně a dostatečně byl věnován prostor i námitce stěžovatelů týkající se nesplnění povinnosti vedlejší účastnice podat návrh na zápis předkupního práva do katastru nemovitostí (bod 18 napadeného usnesení Nejvyššího soudu, bod 10 napadeného rozsudku odvolacího soudu, bod 16 napadeného rozsudku okresního soudu). Popsané námitky přednesené v ústavní stížnosti proto postrádají ústavněprávní rozměr a Ústavní soud se jimi proto podrobněji nezabýval.
12.Ústavněprávní relevanci by za určitých okolností mohla mít námitka stěžovatelů, podle níž závěry obecných soudů o jejich vědomosti o zvláštním režimu ochrany dotčeného území nemají oporu v provedeném dokazování. Implicitně tak stěžovatelé tvrdí, že mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem, který obecné soudy měly za prokázaný, panuje extrémní nesoulad. Ústavní soud však tuto námitku neshledal důvodnou. Z dokazování provedeného okresním soudem vyplynulo, že u předmětných pozemků byl již v době původního převodu vlastnického práva v katastru nemovitostí evidován údaj "rozsáhlé chráněné území" (bod 6 napadeného rozsudku okresního soudu). Takové označení mohlo stěžovatelům objektivně signalizovat, že se jedná o pozemky podléhající zvláštnímu právnímu režimu ochrany.
13.Ústavně garantovaná práva stěžovatelů nebyla porušena ani stanovením ceny odpovídající té, která byla sjednána v kupní smlouvě ze dne 21. 10. 2019. Nejvyšší soud se s předmětnou námitkou dostatečně a srozumitelně vypořádal, když konstatoval, že předkupník (resp. vedlejší účastnice) disponuje právem realizovat své předkupní právo tím způsobem, aby odpovídalo podmínkám uzavřené (původní) kupní smlouvy (bod 20 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). V popsaném postupu proto Ústavní soud rovněž neshledává žádné ústavněprávní pochybení.
14.Pro úplnost Ústavní soud dodává, že se zabýval i námitkou stěžovatelů týkající se samotné ústavnosti dotčené právní úpravy. Z obsahu ústavní stížnosti sice plyne, že stěžovatelé s obsahem ustanovení § 61 zákona o ochraně přírody a krajiny nesouhlasí a předkupní právo státu kvalifikují jako zásah dosahující intenzity vyvlastnění. V ústavní stížnosti, včetně jejího petitu, přesto stěžovatelé explicitně nepožadují zrušené této části právní úpravy. Za situace, kdy jsou stěžovatelé zastoupeni advokátem, lze přitom důvodně předpokládat, že případný návrh na zrušení uvedeného ustanovení by byl v petitu ústavní stížnosti výslovně formulován. 15.Ústavní soud nicméně přesto posoudil, zda nejsou splněny podmínky pro postup podle § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, tedy zda napadené rozhodnutí nebylo založeno na aplikaci zákonného ustanovení, jehož protiústavnost by odůvodňovala přerušení řízení a předložení věci plénu k rozhodnutí o jeho zrušení. K takovému závěru však nedospěl. Otázkou ústavnosti předmětného ustanovení se totiž již Ústavní soud zabýval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 18/17 ze dne 25. 9. 2018 (body 126-130), kde dovodil, že uvedené ustanovení neomezuje právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a není tak zasaženo do ústavně chráněné hodnoty. Vzhledem k těmto závěrům se neuplatní ani čl. 11 odst. 4 Listiny, podle kterého je nucené omezení vlastnického práva možné pouze ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. 16.Ústavní soud z těchto důvodů ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu