Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele F. J., t. č. ve Vazební věznici Brno, zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, sídlem tř. Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2025 č. j. 6 Tdo 286/2025-324, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. listopadu 2024 č. j. 3 To 159/2024-218 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. srpna 2024 č. j. 91 T 71/2024-182, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1.Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví (§ 21 odst. 1 a § 145 odst. 1 trestního zákoníku) a přečinem výtržnictví [§ 358 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku ve znění do 31. 12. 2025]. V nočních hodinách v prostorách diskotéky, kde pracoval jako šatnář, nečekaně napadl poškozeného silným úderem pěstí do levého oka ve chvíli, kdy poškozený držel kliku dveří u dámské toalety. Poškozený upadl, krátce ztratil vědomí a následně byl hospitalizován s otřesem mozku a poraněními levého oka, která byla hodnocena jako minimálně středně těžká. Po vstřebání otoku podstoupil poškozený operaci spočívající v rekonstrukci levé očnice s implantací titanové ploténky. Následná léčba trvala nejméně šest týdnů a kvůli přetrvávajícímu dvojímu vidění byl poškozený po dobu nejméně dalších tří měsíců v pracovní neschopnosti. Městský soud dovodil, že vzhledem k povaze a intenzitě útoku si stěžovatel musel být vědom, že může způsobit i podstatně závažnější následek, například trvalé poškození či ztrátu oka. Popsaného skutku se stěžovatel dopustil přesto, že byl trestními příkazy ze dne 17. 1. 2013 a ze dne 7. 1. 2020 odsouzen za přečiny výtržnictví. Městský soud proto odsoudil stěžovatele k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti měsíců, uložil mu povinnost nahradit zdravotní pojišťovně poškozeného majetkovou škodu ve výši 47 431 Kč a poškozenému nemajetkovou újmu ve výši 84 741 Kč; se zbytkem nároku byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. 2.Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Brně napadeným usnesením zamítl. Neztotožnil se s námitkami, podle nichž městský soud nedostatečně zjistil skutkový stav a nesprávně vyhodnotil svědecké výpovědi. Věrohodnost svědků nesnižovala jejich trestní minulost, popis skutkového děje odpovídal závěrům znaleckého posudku. Krajský soud zohlednil trestní minulost stěžovatele, který byl opakovaně odsouzen za výtržnictví a má výrazné sklony k násilné trestné činnosti. Nepřisvědčil námitce, že stěžovatel jednal v nutné obraně při řešení konfliktu u dámských toalet. Jednání poškozeného nepředstavovalo intenzivní ohrožení života, zdraví ani majetku, jež by ospravedlňovalo razantní útok. Stěžovatel měl možnost přivolat ochranku a poškozenému domluvit. Podle krajského soudu jednal stěžovatel minimálně v úmyslu eventuálním, musel být srozuměn s tím, že silný úder pěstí do oka může způsobit těžké ublížení na zdraví. Ostatně ani skutečně vzniklé následky nebyly zanedbatelné.
3.Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné. Skutková zjištění trestních soudů nejsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Verze stěžovatele, který popřel, že poškozeného udeřil, a tvrdil, že ke zranění mohlo dojít nárazem o zábradlí při jeho vyvádění ven z klubu, byla nalézacím soudem vyvrácena. Z dokazování neplyne ani to, že šlo o nutnou obranu nebo odvracení hrozícího útoku. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkou týkající se naplnění subjektivní stránky pokusu těžkého ublížení na zdraví. Z jediného, avšak razantního úderu pěstí do oka, jehož následkem byl defekt očnice vyžadující operaci s implantací titanové ploténky a dlouhodobější porucha zraku, bylo v souladu se závěry znalce plně představitelné i trvalé poškození oka. Stěžovatel musel být minimálně srozuměn s možností závažného poškození oka, která reálně hrozila. Skutková věta vyjadřuje subjektivní stránku obou trestných činů.
4.Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že ze skutkové věty nelze zjistit formu zavinění, neboť popisuje jen složku vědomostní (že si byl vědom možnosti způsobení podstatně závažnějšího zranění), nikoli však složku volní (tedy že takový následek chtěl způsobit, byl s ním srozuměn, nebo naopak že bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že ho nezpůsobí). Skutková věta musí vyjadřovat všechny znaky skutkové podstaty tak, aby samotný výrok mohl se zřetelem k jejímu zákonnému vymezení, co do své určitosti, obstát; její nedostatky nelze zhojit v odůvodnění. Konflikt daného charakteru zpravidla neústí v těžkou újmu na zdraví. Proto nelze předpokládat, že byl stěžovatel s takovým následkem srozuměn. Mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy existuje extrémní rozpor. Žádný ze svědků bezprostředně nezaznamenal úder pěstí do obličeje či jeho intenzitu; ani svědek P. S. nedokázal popsat, zda šlo o ránu pěstí, facku či jiný fyzický kontakt; uvedl pouze, že poškozený náhle spadl do pokleku. Obhajoba, podle níž se poškozený mohl zranit nárazem do zábradlí, nebyla podle stěžovatele vyvrácena a nevyloučil ji ani znalecký posudek, který pouze obecně konstatoval, že poranění odpovídá "lokálně působícímu tupému násilí minimálně střední, spíše větší dopadové intenzity". Vzhledem k tomuto posouzení měly soudy v souladu se zásadou in dubio pro reo vycházet z mírnější skutkové varianty, tedy že šlo o tupé násilí střední intenzity. Závěr o silném úderu pěstí tak postrádá oporu v důkazech. Soudy ani náležitě neobjasnily, co úderu předcházelo. Stěžovatel byl poškozeným napaden a jednal v nutné obraně. Tuto verzi potvrdil také svědek D. H., přímý a nestranný účastník incidentu, jehož výpověď však soudy vůbec nevzaly v potaz.
5.Ústavní soud zdůrazňuje, že v této věci rozhodovaly tři trestní soudy, které se shodly na hodnocení klíčových důkazů i na závěrech ohledně rozsahu a závažnosti trestného činu. Stěžovatel nerozvíjí žádnou polemiku ústavněprávního významu, v podstatě jen opakuje námitky již několikrát uplatněné před trestními soudy. Tím ale nedbá kompetence Ústavního soudu, který není soudem "čtvrté instance". Jeho úlohou není detailně rekonstruovat skutkový stav ani přehodnocovat důkazy provedené trestními soudy; to ostatně plyne i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti trestního řízení (§ 2 odst. 11 a 12 trestního řádu). Ústavní soud posuzuje pouze to, zda trestní soudy nevybočily z ústavních mezí, zejména zda jejich rozhodnutí netrpí extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, či vadami důkazního postupu, včetně opomenutí relevantních důkazů (např. nález ze dne 28. 1. 2022 sp. zn. II. ÚS 1026/21 , body 27 a 28]. O takovou situaci však v posuzované věci nejde. 6.Ústavní soud nepřisvědčil stěžovateli, že z popisu skutku nelze zjistit formu zavinění. Závěr trestních soudů o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty pokusu těžkého ublížení na zdraví vyplývá z objektivní stránky - charakteru útoku a způsobu jeho provedení. Nečekaný úder vedený přímo na mimořádně citlivou a zranitelnou část těla v oblasti oka objektivně zakládá riziko závažného poškození zraku. Následuje-li poranění vyžadující operativní zákrok a dlouhodobou léčbu, nelze útok hodnotit jako útok nízké intenzity, nýbrž jako jednání způsobilé přivodit i podstatně závažnější následek. Tento závěr podporuje i znalecký posudek, jehož dílčí formulace stěžovatel vytrhává z kontextu a nezohledňuje jeho celkové vyznění. Povahu a intenzitu útoku vedeného pěstí nelze zobecňovat s odkazem na jiné případy vycházející z odlišného skutkového stavu; každé jednání je třeba posuzovat individuálně, se zřetelem ke konkrétním okolnostem. Skutková věta tyto rozhodné okolnosti zachycuje a poskytuje dostatečný skutkový podklad pro právní závěr o úmyslné formě zavinění. Skutečnost, že volní složka úmyslu není v popisu skutku výslovně vymezena, sama o sobě nečiní výrok o vině neurčitým. Výrok o vině z ústavněprávního hlediska obstojí.
7.Jde-li o zpochybnění způsobu vedení útoku i okolností, které mu měly předcházet, stěžovatel opět polemizuje se skutkovými závěry trestních soudů, které jsou však v napadených rozhodnutích logicky a přesvědčivě odůvodněny. Ústavní soud jen stručně opakuje, že ze série svědeckých výpovědí bylo prokázáno, že stěžovatel poškozeného udeřil do obličeje. Není pravda, že útok nikdo přímo nezaznamenal. V tomto ohledu lze odkázat na výpověď svědka S., který událost sledoval z bezprostřední blízkosti a uvedl, že viděl, jak stěžovatel udeřil poškozeného do obličeje, v důsledku čehož poškozený spadl na zem do pokleku. Skutečnost, že svědek nedokázal přesně určit, zda šlo o úder pěstí či facku, na podstatě jeho výpovědi nic nemění, slovy svědka "šlo prostě o úder". Stejný svědek vyloučil, že by útoku předcházela fyzická potyčka, která by mohla jednání stěžovatele ospravedlnit jako nutnou obranu. To ostatně nezaznamenal ani žádný další z přítomných svědků útoku a je v rozporu i s tvrzením poškozeného. Trestní soudy se vypořádaly i s výpovědí svědka H., který incident přímo neviděl, neboť mu ve výhledu bránilo akvárium, jak sám uvedl. Stejně tak se zabývaly obhajobou stěžovatele, podle níž mohlo ke zranění dojít nárazem o zábradlí. Trestní soudy nejsou povinny vyvracet každou hypotetickou a žádnými důkazy nepodloženou verzi skutkového děje. Jestliže je jedna skutková varianta spolehlivě prokázána a alternativní verze zůstává pouhou nepodloženou spekulací obžalovaného, není porušením zásady in dubio pro reo, pokud soud takovou verzi nepřijme a dá přednost důkazně podloženému závěru.
8.Ústavní soud tedy neshledal žádný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. V podrobnostech lze odkázat na konkrétní závěry trestních soudů. Proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu