5 Azs 54/2026- 14 - html 5 Azs 54/2026 - 14
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: I. P., zast. JUDr. Veronikou Pupalovou, advokátkou se sídlem Májová 606/35, Cheb, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2026, č. j. 36 A 4/2026‑24,
takto:
Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného rozsudku, kterým Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) vyhověl žalobě na ochranu před nezákonným zásahem stěžovatele a určil, že zásah stěžovatele spočívající tom, že žalobci vrátil dne 8. 12. 2025 jako nepřijatelnou jeho žádost o dočasnou ochranu (č. j. OAM‑0448047‑1/DO‑2025) byl nezákonný; současně stěžovateli zakázal pokračovat v porušování práv žalobce a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti.
[2] V odůvodnění vyšel městský soud z toho, že stěžovatel neprokázal deklarovaný důvod nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „lex Ukrajina“), tj., že žádost je podána cizincem, který není uveden v § 3 lex Ukrajina, resp. nespadá pod personální rozsah prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382, jež aktivovalo stav hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny. Pro přiznání ukrajinskému státnímu příslušníku postavení osoby oprávněné podle § 3 odst. 1 lex Ukrajina je v návaznosti na čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí nutno kumulativního splnění podmínky (i) pobytu na Ukrajině před 24. 2. 2022 a (ii) vysídlení z Ukrajiny dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil. K podmínce ad (i) městský soud uvedl, že samotná skutečnost, že se žalobce v rozhodný den 24. 2. 2022 nenacházel na území Ukrajiny, pro aplikaci § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina nestačí. Stěžovatel se přitom spokojil právě s uvedenou skutečností, aniž se zabýval tím, zda skutečné těžiště zájmu žalobce zůstalo na Ukrajině, kam se žalobce po zahájení invaze v roce 2022 vrátil a znovu Ukrajinu opustil v roce 2024, jak je patrné z otisku razítek v jeho v cestovním pase. Proto měl městský soud podmínku ad (ii) za splněnou a stěžovatele zavázal, aby v rámci věcného projednání žádosti žalobce ověřil i splnění podmínky ad (i). [3] V kasační stížnosti stěžovatel zpochybnil závěry městského soudu, které má za nesprávné, založené na extenzivním výkladu, jenž ve výsledku popírá smysl prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382. Dále stěžovatel poukázal na rozdílnou judikaturu, jakož i na tzv. soft law – totiž sdělení Komise (2022/C 126 I/01) s názvem: Operační pokyny k provádění prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382, které městský soud přešel mlčením. Podle stěžovatele zmíněné prováděcí rozhodnutí zjevně staví na existenci příčinné souvislosti mezi opuštěním území Ukrajiny a vpádem ozbrojených sil Ruské federace na Ukrajinu; tato příčinná souvislost však v případě žalobce dána není, neboť tento opustil Ukrajinu nikoliv v důsledku probíhajícího ozbrojeného konfliktu, ale již dříve z jiných důvodů. Na základě toho stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
[4] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[5] Nejvyšší správní soud (NSS) nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je včasná a je podána oprávněnou osobou – stěžovatelem, za něhož jedná pověřená osoba s vysokoškolským právnickým vzděláním, které je vyžadováno pro výkon advokacie. Poté, vzhledem k tomu, že jde o kasační stížnost ve věci, v níž před městským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, se NSS ve smyslu § 104a odst. 1 s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle uvedeného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady podrobně zdejší soud vysvětlil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006‑39, č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se tak může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) ve věci je potřeba učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. [6] Ve světle takto vymezených kritérií Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost předestírá k rozhodnutí otázku, zda lze bez dalšího aplikovat § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina, jestliže se cizinec (žalobce) v rozhodný den (24. 2. 2022) nenacházel na území Ukrajiny. Tato otázka však v daném případě podle přesvědčení 5. senátu NSS nenaplňuje žádný z důvodů ad 1) až 4) kritérií přijatelnosti. Nejedná se o otázku, která by dosud nebyla v judikatuře NSS řešena, resp. byla řešena rozdílně či vyžadovala učinit judikaturní odklon; rovněž tak se nejedná o případ zásadního pochybení městského soudu. Naopak, městský soud posoudil případ žalobce v souladu s konstantní judikaturou, od které neshledal NSS důvodu se odchýlit, a proto dospěl k následujícímu závěru. [7] Kasační stížnost je nepřijatelná.
[8] Nejvyšší správní soud v první řadě připomíná, že stanovení rozhodného dne (24. 2. 2022) odlišuje osoby, které odešly z Ukrajiny již před zahájením plné invaze ozbrojených sil Ruské federace (např. z pracovních, studijních či jiných důvodů), od těch, které odešly až po tomto datu, kdy došlo k rozšíření do té doby teritoriálně omezené ruské agrese vůči Ukrajině na v podstatě celé území. U posléze uvedených osob lze vycházet z toho, že hlavním důvodem opuštění země původu pro ně byla právě ruská agrese, což lze vztáhnout též na případ žalobce.
[9] Žalobce sice opustil Ukrajinu ještě před zahájením plné invaze ruských ozbrojených sil, přičemž v rozhodný den se nacházel v zahraničí, jak je patrné z cestovního pasu žalobce, jakož i jeho poznámky v tiskopise „žádosti o poskytnutí dočasné ochrany“, dle níž se dne 24. 2. 2022 nacházel na území Slovenska. Následně se však žalobce na Ukrajinu vrátil a poté ji opět opustil, přicestoval do České republiky a požádal zde dne 8. 12. 2025 o poskytnutí dočasné ochrany. Opětovné opuštění Ukrajiny, kde nadále probíhá ozbrojený konflikt, je přitom ze strany žalobce zcela pochopitelné, naopak nepochopitelný je „šablonovitý“ postup stěžovatele vycházející zjednodušeně a bez dalšího pouze z předchozího vycestování žalobce z Ukrajiny, a tedy absence nutné příčinné souvislosti s ozbrojeným konfliktem. Tento postup stěžovatele popírá relevantní judikatura, která vychází z toho, že dočasná ochrana je mimořádným nástrojem, který reaguje na akutní situaci hromadného přílivu vysídlených osob, které uprchly z oblastí ozbrojených konfliktů, což je jistě i případ žalobce, jehož v tomto ohledu nijak nediskvalifikuje skutečnost, že Ukrajinu opustil před 24. 2. 2022, poté se na její území vrátil a následně ji znovu opustil v souvislosti s přetrvávajícím ozbrojeným konfliktem; shodně srov. rozsudek městského soudu ze dne 20. 6. 2025, č. j. 5 A 15/2025‑37, na který navázal Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 6. 3. 2026, č. j. 5 Azs 258/2025‑14.
[10] Podmínka ad (ii) pro přiznání postavení osoby v působnosti dočasné ochrany, tak byla splněna, jak správně uzavřel městský soud. A jde‑li o podmínku ad (i), tj. pobyt žalobce na Ukrajině před 24. 2. 2022, je potřeba poznamenat, že se jí správní soudy rovněž zabývaly, a to opakovaně; viz k tomu zejména rozsudek městského soudu ze dne 17. 8. 2023, č. j. 18 A 54/2023‑32, který vyšel z definice statusu vysídlené osoby s tím, že pod podmínkou pobytu na Ukrajině před 24. 2. 2022 „si lze představit v prvé řadě to, že se žadatel musel na Ukrajině fyzicky nacházet. Z užití pojmu pobývat (nikoli zdržovat či nacházet se) a znění dalších jazykových verzí (residing atd.) lze nad rámec toho dovodit, že by mělo jít o dlouhodobější, stálejší pobyt, jak uváděl žalovaný ve svém vyjádření. Žadatel by skutečně měl na Ukrajině pobývat dlouhodobě (mít tam bydliště, těžiště svých zájmů, žít tam)“ (bod 27. odůvodnění).
[11] Na citovaný rozsudek navázal městský soud v dalších rozhodnutích – jde o rozsudky ze dne 2. 11. 2023, č. j. 11 A 111/2023‑62, a ze dne 26. 3. 2024, č. j. 15 A 137/2023‑46, v nichž důvody nepřijatelnosti žádosti dle § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina také neobstály. To posléze ke kasační stížnosti stěžovatele proti rozsudku městského soudu č. j. 15 A 137/2023‑46 potvrdil i Nejvyšší správní soud, který v rozsudku ze dne 7. 3. 2025, č. j. 5 Azs 72/2024‑21, uzavřel v bodě [18] svého odůvodnění, „že občan Ukrajiny, který má nárok na poskytnutí dočasné ochrany dle § 3 odst. 1 zák. č. 65/2022 Sb., se měl na území Ukrajiny nejenom ,právě‛ fyzicky nacházet, ale mělo by se jednat o stálejší a dlouhodobější pobyt…Pouhé udělení polského víza a jeho krátkodobé využití dle názoru Nejvyššího správního soudu k závěrům, které stěžovatel učinil, nepostačuje“; stejně judikoval NSS i v rozsudku ze dne 20. 5. 2025, č. j. 4 Azs 225/2024‑20. [12] Taktéž v případě žalobce nemůže aplikace § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina bez dalšího obstát – byť měl žalobce v minulosti uděleno polské pobytové oprávnění (vízum) a v rozhodný den měl pobývat na Slovensku. Není vyloučeno či spíše vše nasvědčuje tomu, že se jednalo jen o dočasný pobyt, resp. pobyty, přičemž zájem (těžiště) žalobcova života setrval na Ukrajině, jak konstatoval městský soud, který správně vyšel z výše uvedené judikatury; tu má stěžovatel ve své aplikační praxi reflektovat, nikoli podávat argumentačně se opakující kasační stížnost, jako je tomu v této věci, v níž je možno opětovně poukázat na nedávný rozsudek NSS č. j. 5 Azs 258/2025‑14, jehož odůvodnění dává dostatečnou odpověď na námitky stěžovatele včetně toho, že se nejedná o žádný extenzivní výklad ve výsledku popírající smysl prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382. Opak je pravdou; viz k tomu podrobnostech právě posledně zmíněný rozsudek, v jehož odůvodnění NSS vypořádal mimo jiné i kasační argumentaci stěžovatele týkající se rozdílné judikatury (bod [23]). [13] Smyslem podmínky ad (i) je odfiltrovat ukrajinské státní příslušníky pobývající dlouhodobě v cizině, a to nikoli v souvislosti s válkou na Ukrajině, což ovšem není případ žalobce, jenž se vrátil na Ukrajinu a následně ji opět opustil v souvislosti s probíhající válkou; to je podstatný aspekt celé věci. Podobně ani Operační pokyny k provádění prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382, na které stěžovatel odkazuje, nereflektují situaci, kdy se dotyčná osoba navrátila na Ukrajinu – kategorii osob, které nemají nárok na dočasnou ochranu, vymezují v části 1. jako „1) ukrajinští státní příslušníci pobývající na Ukrajině, kteří byli vysídleni z Ukrajiny před 24. únorem 2022 nebo se před tímto datem nacházeli mimo Ukrajinu, například z důvodu práce, studia, dovolené, rodinných důvodů, kvůli zdravotním prohlídkám nebo z jiných důvodů“.
[14] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že v případě napadeného rozsudku nebylo shledáno zásadní pochybení městského soudu. Ten se svým postupem neodchyluje od shora uvedené judikatury NSS, která je jednotná a ustálená a poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uplatněné v kasační stížnosti. Za těchto okolností kasační soud neshledal důvod pro přijetí kasační stížnosti k plnému věcnému přezkumu a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Nejvyšší správní soud ji proto shledal ve smyslu § 104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji. [15] Při rozhodování o nákladech řízení zdejší soud vycházel z usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020‑33, č. 4170/2021 Sb. NSS, podle něhož je odmítnutí kasační stížnosti pro její nepřijatelnost, na rozdíl od jiných případů odmítnutí kasační stížnosti, druhem zjednodušeného meritorního přezkumu rozhodnutí krajského, resp. městského soudu. Výrok o náhradě nákladů řízení se tedy opírá o § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalobce měl ve věci úspěch, proto mu přísluší vůči neúspěšnému stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalobci žádné náklady nevznikly (vyjádření ke kasační stížnosti nepodal), NSS mu náhradu nákladů řízení o kasační stížnost nepřiznal. Poučení:
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.). V Brně dne 7. května 2026
JUDr. Viktor Kučera
předseda senátu