usoud/I._S_136_02 | Mezi—soudy Kancelář vládního zmocněnce Ministerstvo spravedlnosti Přepnout do režimu široké obrazovky Přihlásit se O nás O kanceláři Náš tým Konference a semináře Zprávy o činnosti Napište nám Úřednický čin roku Hledat v obsahu webu Hledat v databázi judikatury Menu Domů Databáze judikatury Pro legislativce Přehledy judikatury Průvodce judikaturou Tematické příručky Mezinárodní úmluvy Řízení Řízení před ESLP Řízení před Evropským výborem pro sociální práva Řízení před výbory OSN Výkon rozhodnutí Výkon rozhodnutí Kolegium Aktuální témata Zpravodaj Další materiály Aktuality Přihlásit se O nás O kanceláři Náš tým Konference a semináře Zprávy o činnosti Napište nám Úřednický čin roku Domů Databáze judikatury usoud/I._S_136_02 usoud/I._S_136_02 Přehled Datum rozhodnutí 23.07.2002 Rozhodovací formace senát Významnost 4 Číslo stížnosti / sp. zn. usoud/I._S_136_02 Typ rozhodnutí usnesení Originální znění https://nalus.usoud.cz:443/Search/GetText.aspx?sz=1-136-02 Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu spravedlivý proces rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“ právo na soudní a jinou právní ochranu spravedlivý proces Dotčený vnitrostátní předpis 229 / 1991 Sb. , § 6 odst. 1 99 / 1963 Sb. , § 250f 2 / 1993 Sb. , § 36 odst. 1 2 / 1993 Sb. , § 38 odst. 2 Dotčené základní právo právo na spravedlivý proces právo na spravedlivý proces ústní projednání právo na spravedlivý proces rovnost zbraní Hesla vlastnické právo přechod/převod Zobrazit všechna metadata Usnesení Ústavní soud rozhodl dnešního dne senátem ve složení předseda JUDr. Vojen Güttler a soudci JUDr. František Duchoň a JUDr. Vladimír Klokočka ve věci ústavní stížnosti Městské části P., zastoupené advokátem Mgr. I. Ch., proti rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy - pozemkového úřadu ze dne 11.09.2000, č.j. PÚ 1802/92/2, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 03.12.2001, sp. zn. 38 Ca 472/2000,
takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Magistrát hl. m. Prahy - pozemkový úřad napadeným rozhodnutím podle zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), rozhodl, že Josef H. je vlastníkem v rozhodnutí blíže specifikovaných pozemků (dále jen "předmětné pozemky").
V odůvodnění tohoto rozhodnutí magistrát uvedl, že J. H. je potomek původních vlastníků ing. V. H. a M. H. a že předmětné pozemky přešly na stát výměrem ONV Praha-venkov-sever ze dne 21.10.1948 a toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 21.12.1948. Jednalo se prý o případ přechodu na stát rozhodnutím o výkupu podle zák. č. 46/1948 Sb., tj. způsobem předpokládaným v ustanovení § 6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem citované rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy - pozemkového úřadu potvrdil, neboť shledal, že správní orgán dostatečně zjistil skutkový stav věci a že věc posoudil správně i z právního hlediska.
V odůvodnění rozsudku městský soud k námitkám stěžovatele především konstatoval, že má k dispozici originál občanského průkazu J. H., z něhož je zřejmé, že J. H. je státním občanem ČR a že jím byl i v době uplatnění restitučního nároku a odmítl proto jako neopodstatněné úvahy stěžovatele o případném odnětí státního občanství jmenovaného před uplatněním restitučního nároku. Městský soud shledal neopodstatněnou rovněž pochybnost, zda J. H. i nadále "zůstává oprávněnou osobou", jelikož o něm prý nejsou známy žádné údaje; podle názoru soudu jde prý jen o spekulativní úvahu, která není ničím podložena. Nepřípadnou je údajně rovněž námitka, že J. H. stěžovatele nevyzval k vydání předmětných nemovitostí, jelikož J. H. dne 20.03.1992 uplatnil svůj restituční nárok u Pozemkového úřadu hl. m. Prahy a dne 25.03.1992 vyzval k vydání nemovitostí podle zákona o půdě Místní úřad Praha - Kbely. Městský soud konečně uvedl, že rozhodl rozsudkem bez jednání, neboť J. H. s tím vyjádřil souhlas a ostatní účastníci řízení včetně stěžovatele k výzvě soudu dle § 250f odst. 2 OSŘ nesouhlas s tímto postupem nevyslovili.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvádí, že Městský soud v Praze mu zaslal dne 28.02.2001 výzvu, ve které ho informuje o možnosti postupovat dle ustanovení § 250f odst. 1 písm. b) OSŘ (dále jen "o.s.ř.") a vyzývá ho, aby se do 15 dnů vyjádřil, zda souhlasí s tím, aby bylo rozhodnuto bez jednání. Stěžovatel tvrdí, že s rozhodnutím bez jednání nesouhlasil a že v podání ze dne 16.03.2001 výslovně uvedl, že do doby prokázání skutečností, namítaných v odvolání, by bylo rozhodnutí ve věci samé předčasné a pravděpodobně by vedlo k podání mimořádných opravných prostředků. Protože však Městský soud v Praze přes citované vyjádření stěžovatele rozhodl bez jednání, spatřuje v tom stěžovatel porušení § 38 odst. 2 Listina základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také porušení § 37 odst. 3 Listina, garantujícího rovnost účastníků řízení před soudem. Stěžovatel tvrdí, že v rámci jednání u odvolacího soudu hodlal namítat nesprávnost aplikace zákona o půdě na danou věc, což ostatně učinil ve věci vedené pod sp. zn. 38 Ca 471/2000, kde Městský soud v Praze ve srovnatelném případě "nesprávně rozhodl bez nařízení jednání, avšak konstatoval, že v předcházejícím řízení došlo k takovým vadám, pro které bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení".
Proto stěžovatel navrhl, aby byla v záhlaví uvedená rozhodnutí zrušena.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (§ 83 Ústava ČR) a že není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zásadně ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné - a to i kdyby se s ním sám neztotožňoval - pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud v souzené věci shledal, že podstata ústavní stížnosti spočívá v námitce, že Městský soud v Praze rozhodl bez jednání, ačkoliv pro tento postup nebyly dány zákonné podmínky. V tom spatřuje stěžovatel porušení svých citovaných ústavně zaručených základních práv. Přestože stěžovatel v petitu ústavní stížnosti napadá i citované rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy - pozemkového úřadu, nijak toto rozhodnutí z ústavně právního hlediska nezpochybňuje a proto ani Ústavní soud nespatřuje důvod ústavnost tohoto rozhodnutí samostatně zkoumat.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že mu dne 28.02.2001 Městský soud v Praze zaslal výzvu, v níž ho informoval o možnosti postupovat dle § 250f odst. 1 písm. b) OSŘ a uvedl v něm, že "vyzývá účastníky řízení, aby se vyjádřili do 15-ti dnů od doručení této výzvy, zda souhlasí s tím, aby v této věci bylo rozhodnuto rozsudkem bez jednání. Nevyjádříte-li se v této lhůtě, bude tím udělen souhlas k rozhodnutí věci bez jednání." Ústavní soud z příslušného soudního spisu zn. 38 Ca 472/2000 zjistil (č.l. 23), že obsahem stěžovatelova podání ze dne 16.03.2001 adresovaného městskému soudu (označeného jako "odvolání do rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hl. m. Prahy - vyjádření povinné osoby k podání oprávněné osoby ze dne 24.01.2001 a Pozemkového úřadu ze dne 09.10.2000") je polemika s jednotlivými tvrzeními J. H. a žádost adresovaná soudu, aby bylo řízení před rozhodnutím ve věci samé doplněno o zjištění kontinuity státoobčanského svazku J. H., a o zjištění, zda v rozhodném období byl státním občanem ČR, zda podepsal plnou moc a zda skutečně žije. Do doby prokázání těchto skutečností by prý bylo rozhodnutí ve věci samé předčasné a vedlo by k podání mimořádných opravných prostředků.
Ústavní soud konstatuje, že ani z formy ani z obsahu citovaného podání stěžovatele nelze dovodit jeho nesouhlas s rozhodnutím soudu bez jednání. Podle ustanovení § 250f OSŘ soud může rozhodnout o žalobě bez jednání rozsudkem "jestliže to účastníci řízení shodně navrhli anebo s tím souhlasí" [odst. 1 písm. b)], přičemž souhlas je udělen též tehdy, "nevyjádří-li účastník řízení do patnácti dnů od doručení výzvy soudu svůj nesouhlas s projednáním věci bez nařízení jednání", jestliže je o těchto následcích účastník poučen. V daném případě je tedy zřejmé, že Městský soud v Praze postupoval ve shodě s dikcí i smyslem citovaného ustanovení o.s.ř. Stěžovatele totiž vyzval k vyjádření souhlasu s rozhodnutím bez jednání, poučil jej o následcích nevyjádření se ve stanovené lhůtě a protože stěžovatel nevyjádřil nesouhlas s projednání věci bez jednání, rozhodl soud rozsudkem, aniž jednání nařídil, neboť důvodně dovodil, že stěžovatel s upuštěním od jednání konkludentně souhlasí. Ústavní soud nemohl ani přehlédnout, že se Městský soud v Praze po věcné stránce podrobně a přesvědčivě vypořádal s jednotlivými odvolacími námitkami stěžovatele i s obsahem jeho podání, datovaného ke dni 16.03.2001. Pokud tedy stěžovatel argumentuje tím, že v tomto podání navrhuje zjištění některých relevantních skutečností (viz výše), nelze v tom spatřovat projev vůle stěžovatele, aby bylo nařízeno jednání, jelikož s namítanými skutečnostmi se městský soud i bez tohoto jednání vypořádal. Městský soud proto svým postupem citovaná ústavně zaručená základní práva stěžovatele neporušil.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že rovněž argumentace stěžovatele ohledně rozsudku Městského soudu v Praze, vydaného dne 03.12.2001 pod sp. zn. 38 Ca 471/2000, je zjevně neopodstatněná. Je totiž sice pravdou, že tímto rozsudkem Městský soud v Praze zrušil předchozí rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy - pozemkového úřadu, nicméně důvod tohoto zrušení spočíval toliko v chybném označení povinné osoby (tzn. v procesním pochybení správního orgánu) a nikoliv ve skutečnostech, namítaných stěžovatelem (otázka státního občanství J. H.; pochybnosti o tom, zda ještě žije); i v tomto rozsudku městský soud potvrdil, že správní orgán učinil dostatečná skutková zjištění a vyvodil z nich správné právní závěry.
Na závěr Ústavní soud uvádí, že jako nepřípadné se jeví rovněž odkazy stěžovatele na některé nálezy Ústavního soudu (sp. zn. usoud/II.__S_74_93, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 209; sp. zn. usoud/IV.__S_51_94, tamtéž, str. 229; sp. zn. usoud/II.__S_149_94, sv. 3, str. 249), neboť se vztahují na skutkově i právně odlišné případy.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2002
JUDr. Vojen Güttler předseda senátu
Zpět na hledání Zařazení ÚS usnesení Možnosti Zapnout označování textu Stáhnout jako PDF / DOC Sdílet Přidat k oblíbeným Vytvořit citaci Nahlásit Nahoru © 2024 Kancelář vládního zmocněnce pro zastupování ČR před ESLP · Stránky provozuje Ministerstvo spravedlnosti České republiky.
Nastavení cookies Nahoru